Takže. Ráda bych úvod tohohle článku využila k oznámení, že teďka budu svoji tvorbu dávat i na Wattpad. @SecretInTheVoid. Jde hlavně o to, že na blogu už nemám skoro žádné čtenáře a tím pádem chci přidávat na platformu, kde se dají snáz získat. Věci jako moje myšlenky a básničky budu dávat pořád jenom sem, ale některé fanfikce a originální příběhy se objeví i tam (a jistí vyvolení budou jenom tam). Tahle fanfikce bude jedna z prvních na onom účtu.
A co to je vlastně za příběh? No, předně bych ráda poděkovala Bjetužce, že mě tak hezky inspirovala XD. Je to v podstatě alternativní vesmír Hunger Games. Bude to takové... semi-seriózní. Původní plán byl něco ve stylu Drapple, ale vznikla poněkud serióznější věc, protože pořád to má základ v silně seriózním příběhu. (Opravdu nevím, jak dlouho u toho vydržím, vzhledem k tomu, jak spoustu příběhů tady má zatím jenom první kapitolu, ale vypadá to nadějně.) Jo a taky se omlouvám, pokud se objeví nějaké nesrovnalosti s knihami, už to budou skoro tři roky, co jsem je naposledy četla :P.
1.
Hurikán
Byl Den sklizně. Zrovna jsem se vracel domů z poměrně úspěšného lovu s Katniss. Proplétal jsem se uličkami a prolézal zkratkami ke svému domu. Zahnul jsem do úzké uličky mezi dvěma polorozpadlými domy, když jsem ho zahlédl. Kluka s popelavě plavými vlasy a modrýma očima. Seděl na zídce jednoho z opuštěných domů a očima probodával chodník pod sebou.
Peeta Mellark. Znal jsem ho jenom od vidění, pekařství jeho rodičů je jedno z těch míst, kam s Katniss zavítáme jen málokdy. Občas tam ale narazíme na celkem výhodný výměnný obchod. Dnes jsem tam od pekaře dostal chleba jenom za jednu veverku. Den sklizně dokáže lidi obměkčit.
"Co… co tady děláš?" zeptal jsem se ho. Škubnul sebou a jen taktak se vyhnul pádu ze zídky. S vykulenýma očima se na mě podíval. Myslím, že mě poznal, i když jsme spolu prohodili nanejvýš pár slov, když jsem s jeho otcem obchodoval. Ve Dvanáctém kraji to není neobvyklé. "Já, uh… přemýšlím," odpověděl zaraženě.
"Přemýšlíš?"
"Jo."
"Zrovna tady?"
"Mm-hm."
"Uprostřed Sloje?"
"…Mm-hm?"
"To ses teda pěkně prošel, aby sis mohl popřemýšlet."
Neodpověděl. Začal znovu zírat do země. Usadil jsem se vedle něj. Nechtělo se mi věřit, že si přišel jen tak popřemýšlet do úplně jiné čtvrti. "Ne, vážně, co tu děláš?" zeptal jsem se po chvíli. On si hlasitě povzdechl. "Nevím. Potřeboval jsem jít někam … pryč. Pokaždé se na Den sklizně někam uklidím, aspoň než začne losování. Nedokážu si představit, jak bych v Hladových hrách přežil. Mám strach. Tak odcházím někam do samoty."
"Ale jdi. Přece tvoje jméno není v osudí tolikrát. Máš rodiče pekaře, vy máte jídla dost, ne?"
"… Máme. A máš pravdu, moje jméno je v osudí jenom pětkrát. Ale občas přemýšlím… Měl jsem štěstí, že mě nevylosovali. Už čtyřikrát za sebou. Jak dlouho to ještě potrvá, než mi štěstí dojde?"
Položil jsem mu ruku na rameno. "Tak hele, Mellarku. Moje jméno je v osudí dvaačtyřicetkrát a už šestkrát mě nevytáhli. Jestli tady někomu dojde štěstí, myslím, že to budu zaručeně já."
Peeta se na mě zděšeně podíval. "Dvaačtyřicetkrát?" Přikývl jsem. Tři sourozenci a matka mě stáli spoustu oblázků a tím pádem spoustu papírků v osudí. Jestli mě letos nevylosují, bude to zázrak. Ale navzájem jsme si s Katniss slíbili, že se navzájem o svoje rodiny postaráme, kdyby se jeden z nás stal splátcem. Jediný problém by nastal, pokud by nás vylosovali oba…
"Musím jít," prohlásil jsem. "Sklizeň začíná za dvě hodiny. Asi by ses taky měl jít chystat," řekl jsem mu. "Jo… asi půjdu."
"Měj se. Ať tě doprovází štěstěna."
"Tebe taky, Hurikáne."
Jeho poslední větu jsem si v hlavě dokola přehrával celou cestu domů.
* * *
Stál jsem v hloučku osmnáctiletých lidí. Někteří mě pozdravili, někteří nervózně mlčeli. Dav okamžitě utichnul, když na provizorní pódium na náměstí vystoupil starosta kraje. Přivítal nás a začal svůj proslov. Ten se už roky nezměnil. V podstatě převyprávěl celou historii Panemu, od přírodních katastrof až po vzbouření krajů o desítky let později. Většina z nás už ten příběh zná nazpaměť.
Začal jsem očima v davu hledat Katniss. Naše pohledy se střetly. Věnoval jsem jí nepatrný povzbudivý úsměv. Pak na mě však dolehl prostý fakt, že ani pro mě, ani pro ni to nevypadá zrovna dobře. Dvacet zápisů u ní, čtyřicet dva u mě. Obrátil jsem svou pozornost zpátky ke starostovi. Jeho proslov se pomalu chýlil ke konci. Než začal číst kratičký seznam vítězů z našeho kraje, zapátral jsem ještě jednou v davu. Tentokrát jsem hledal Peetu. Po tom našem rozhovoru jsem o něj měl trochu obavy. Našel jsem ho v hloučku šestnáctiletých. V jeho očích se zračila nervozita a byl bledý v obličeji. Ale šance byly na jeho straně. Obavy byly zbytečné.
Haymitch Abernathy - náš jediný živý vítěz - opile vrávoral na pódium, když zaznělo jeho jméno. Usedl na svou židli a něco nesrozumitelně zamumlal. Dav mu nezaujatě zatleskal. Cetkie Trinketová - moderátorka pro Dvanáctý kraj - vystoupila na pódium chvilku po něm. Na tváři měla protivný úsměv a na hlavě růžovou paruku, která společně s jasně zelenými šaty tvořila naprostou hrůzu pro oči všech přihlížejících. Kapitolskou módu nikdy nepochopím. Co mě ale na Cetkii zaujalo ze všeho nejvíc, byly její boty. Nemohl jsem spustit oči z těch šíleně vysokých podpatků. Bolely mě nohy jen z toho pohledu.
Ona však sebevědomě vystoupila na pódium a veselým hlasem zašveholila: "Šťastné Hladové hry! Ať vás stále doprovází štěstěna!" Dav se nervózně rozmumlal, zatímco Cetkie přistoupila blíž ke skleněným koulím se jmény. Už byla skoro u nich, když se jeden z těch jejích příšerných podpatků zlomil. Než stihla jakkoliv přesměrovat svůj pád, její ruka narazila do jednoho ze stolků a převrhla ho. Skleněná koule, která na něm stála, vyletěla do vzduchu a srazila ze stolku i tu druhou. Obě osudí se roztříštila o zem a lístečky se jmény se válely všude po pódiu.
Dav se rozhlučel. Tohle se ještě nikdy nestalo. Cetkie si sundala boty, aby se mohla vůbec postavit a zjevně se jí těžko hledala slova. Obrátila se s prosebným výrazem na mírotvorce. Jeden z nich vystoupil na pódium a něco Cetkii pošeptal. Té se po tváři rozlila viditelná úleva. "Ehm… Vzhledem k této malé nehodě dnes budeme -uh- budeme losovat jen z jednoho osudí."
Na to se moderátorka sklonila k rozsypaným papírkům. V tuhle chvíli už některé odvál vítr, ale nikdo tomu nevěnoval moc pozornosti. Modlil jsem se, aby mezi nimi byl aspoň jeden můj. A Katnissin. A možná i Peetův. A ten jeden jediný, co tam měla Prim. Cetkie vytáhla lístek se jménem. Rozevřela ho a zahlásila jméno splátce: "Peeta Mellark!"
Nechtělo se mi tomu věřit. Měl jenom pět lístků! Taková mizivá šance. A přece ho vylosovali. Po tom, čím jsem ho před pár hodinami uklidňoval, tohle bylo jako rána do zad. A pro něj ještě tak dvakrát silnější.
Peeta, v obličeji ještě bledší, než předtím, pomalu došel k pódiu. Vystoupal nahoru k Cetkii, která ho nadšeně přivítala. "Hlásí se nějací dobrovolníci?" zatrylkovala. Někde hluboko, hluboko v duši mi něco našeptávalo, že bych se měl přihlásit. Zachránil bych ho. Rozhodně bych měl na přežití větší šanci, než on. Ale věděl jsem, že moje rodina mě potřebuje. Katniss by musela lovit pro dvě rodiny a to je na vlastní pěst neskutečně těžké. A tak jsem mlčel. Mlčel jsem a díval se, jak se Cetkie znovu sklání k rozsypané hromádce, zatímco Peeta se vzpamatovává z šoku.
Cetkie vytáhla papírek, obrátila se k davu a rozložila ho, jenom aby poté do mikrofonu zamumlala: "Jéje, další kluk, to ne, to ne, potřebujeme děvče." Papírek se jménem ušetřeného chlapce odložila stranou a znovu se sklonila k hromádce papírků. Ale scéna se opakovala. A znovu. A znovu. A znovu. Dohromady naše moderátorka z rozsypaných osudí vytáhla přes dvacet jmen. Všechno byli kluci.
Znovu k ní přistoupil mírotvorce. Tentokrát bylo zcela zřetelně slyšet, co jí říká. "Slečno Trinketová, na tohle nemáme čas."
"To mi nemusíte říkat, můžu já snad za to, že všichni, co jsem vylosovala, byli kluci?"
"Poslouchejte, moc dobře víte, že Kapitol chce jenom splátce. Za chvíli vám už jede vlak. Prostě vytáhněte nějaké jméno a nechte to být, však oni se nezblázní, když jednou jejich symbolismus nebude úplně dokonalý."
Cetkie se na něj nedůvěřivě zašklebila, ale naposledy přistoupila k hromádce papírků a jeden vytáhla. Rozložila ho a pohlédla na mírotvorce. "Zase kluk," zamumlala tiše. "Nechte to být," odpověděl jí. Věřil jsem, že si ten chlap zahrává s ohněm, když věří, že Kapitol něco takového nechá být, ale na druhou stranu - je to mírotvorce. Jestli v tomhle kraji někdy někdo pozná, jak daleko se s Kapitolem smí zajít, budou to právě mírotvorci. Cetkie se tedy narovnala a přečetla jméno na lístku. "Hurikán Hawthorne."
Jako by mi ztuhla krev v žilách. Po tom všem. Po těch všech listci, co Cetkie odložila. Po mém rozhodnutí nenabídnout se místo Peety. Po tom, jak jsem ho dopoledne uklidňoval, že jeho štěstí nevyprchá. Po tom všem.
Moji vrstevníci mi uvolnili cestu k pódiu a já se lehkým klusem rozeběhl vstříc svému osudu. Na pódiu jsem pohlédl do davu. Znovu jsem se pohledem střetl s Katniss. Viděl jsem jí na očích, že má sto chutí se nabídnout jako splátce. Nepatrně jsem zavrtěl hlavou. "Nedělej to," naznačil jsem pohyby rtů a potom ukázal na Prim. Věděla, že na ni musí dát pozor.
A tak, když se Cetkie ptala po náhradnících, zůstal dav zticha. Starosta začal předčítat smlouvu o vlastizradě. Přešlapoval jsem z nohy na nohu. Pohlédl jsem na Peetu. Stále byl ve tváři bledý, ale zdálo se, že už se aspoň trochu uklidnil. Když starosta dočetl, podali jsme si ruce a já poznal, že ta jeho byla lehce roztřesená. Jenom malinko. Stiskl jsem jeho ruku, snad abych mu dodal odvahy. Nebo možná abych dodal odvahy sobě. Vždyť se za pár dní budu snažit zabít dvacet tři lépe živených a připravených lidí.
Oba jsme se obrátili k davu, když zazněly první tóny Panemské hymny. A tak jsme tam stáli vedle sebe, stejně jako před pár hodinami, kdy jsem ho ujišťoval, že šance, že tu skončí, je mizivá. To mám za to. To mám za to, že jsem si troufl mít naději.
