Pomalu jsme se blížili ke skalám. Čím blíž jsme byli, tím víc jsem se začínala bát. Proč všichni letní koně propadli panice a tvrdili, že Sluneční kámen ve skalách nikdy nikdo nenajde? Musí tam teda být něco nebezpečného. Byla jsem neskutečně ráda, že jsou semnou mé sestry a vůbec všichni mí dobří přátelé. Tráva pod našima nohama se pomalu změnila na písek. Jsme na místě. Někde tady se musí nacházet Sluneční kámen. "Musíme najít místo, kde je světlo a teplo!" povídá Shoti. "To bude poměrně těžké. Mně se zdá, že je tu všude stejně. Stejný vedro!" znovu si postěžoval Barafu. "A světlo taky!" přidala se Hoja. "Mohli byste si prosím přestat stěžovat? Nesmíte myslet tak pesimisticky. Pojďme, musíme začít hledat," řekla Shoti. "Heleďte, Matiti už dlouho nepromluvila," zasmál se Haraka. Vzápětí se všech pět párů očí otočilo na mě. "No jo, máš pravdu. Stalo se něco Matiti? Takové ticho u tebe vážně není zrovna obvyklé," řekla Shoti a zatvářila se hrozně mateřsky. Nenávidím, když se na mě takhle tváří. To, že je nejstarší z ní nedělá naší chůvu. Každopádně jsem se sama divila, že mi pusa nejede jako obvykle. "Proč by se mělo něco dít? Jsem úplně v pořádku," prohlásila jsem, avšak nebyla to tak docela pravda. Měla jsem... strach. Bála jsem se toho, co nás asi na téhle cestě čeká. Nicméně potom Hoja navrhla, abychom se rozdělili, načež jí Majira nazval šílencem, protože kdybychom se rozdělili, tak bychom se prý už v životě znovu nepotkali. Očividně věděl, co říká, protože skály vypadaly jako jedno obrovitánské bludiště. A tak jsme šli všichni pohromadě. Pomalu se začalo stmívat a po chvíli už byla tma. "Dnes už nejspíš nikam nedojdeme. Pojďte, utáboříme se tady," navrhla Shoti. V tu chvíli jsme totiž byli v malém lesíku v bludišti skal. "Matiti, Majiro, vy dva dojděte pro nějaké listí na oheň a na přístřešek. Já a Barafu zatím postavíme kostru. Haraka a Hoja zatím seženou dřevo," rozdávala Shoti rozkazy. Bez jediného slova jsme se teda vydali pro nějaké to listí. Hlouběji v lese bylo popadaného listí dost. "Ani stromům ta zima už neprospívá," řekl majira, "nikdy jsem je neviděl takhle zřízené." "Já ano. Tohle je v Diadornu běžný proces. Stromy usínají a opadá jim listí aby byly připravené na... na první Diadornský sníh. Ach, ten první Diadornský sníh. První sněžení je vždy to nejkrásnější. Letos ho už asi nestihneme," řekla jsem zasněně. "Možná ano, když si pospíšíme. Kdy poprvé sněží?" ptal se Majira a pokládal suché spadlé listí na svá záda. Já jsem namísto toho listy schovávala pod svá křídla. "To se nedá úplně přesně říct. Nikdy to není pravidelné. Obvykle koncem podzima, který se v Diadornu kvapem blíží," odpověděla jsem mu. Majira mlčel. Potom si všiml, že dávám listí pod svá křídla. "Nebojíš se, že pak nebudeš moct uletět před nebezpečím?" zeptal se. "Ne. Nemám proč," řekla jsem na to já. "Ale ano, máš. Tyhle lesy a skály jsou plné dravců. Orlů, sokolů i vlků nebo šakalů a dokonce i pár pum je tu." "Ale ty bys nemohl odletět tak jako tak." "No jo, já, ale ty..." "Já bych si poradila tak, jako ty. Prožila jsem tolik věcí. A to jsem ani neuměla létat. Ale pořád jsem tady. Živá a zdravá. Neboj se o mě," uklidnila jsem ho. Když jsme už neměli, kam listí dát, vyrazili jsme zpět k tábořišti. Barafu a Shoti mezitím postavili poměrně velkou konstrukci čehosi, co vypadalo jako stan, tak akorát pro šest koní. "Jsme zpátky!" zavolala jsem. Shoti se na mě usmála. "Sláva. Už jsem se začínala bát." Už zase po mně hodila ten mateřský pohled. "Nandejte to listí na konstrukci. Můžete použít ještě i mech," říkala. Je to rozená velitelka, určitě budoucí vůdkyně stáda. Poslechli jsme tedy její rozkaz a za chvíli už byl přístřešek z větví, listů a mechu hotový. Hoja postavila malé kruhové ohniště a Shoti pak zapálila pár klacíků svým kouzlem. Chvíli jsme se hřáli u ohně a pak všichni až na mě a Majiru zalezli do přístřešku. Oheň už pomalu dohoříval a nevyzařoval moc světla. Otočila jsem hlavu k severozápadu, směrem k Diadornu. Uviděla jsem zář. "Majiro, koukej! Mohlo by to být to, co hledáme?" strčila jsem do něj. Majira se kouknul stejním směrem, co já a kývnul. "Jo, mohlo. Dokonce mám pocit, že to JE to, co hledáme. Vlastně myslím, že jsem si jistý," řekl ještě. "Měli bychom se tam vydat!" řekla jsem, vstala a udělal pár kroků tím směrem. "Dnes ne, Matiti," zamítnul Majira. "Už je pozdní noc a najít cestu potrvá věčnost. Navíc jsme už děsně unavení, vzpomínaš?" A zívl. "No jo," souhlasila jsem a zase si lehla vedle něj. Podíval se mi do očí. "Proč jsem si ještě nevšimnul, jak úžasné máš oči?" řekl Majira. Já jsem zčervenala. A v tu chvíli vykoukla z přístřešku Hoja. "Hej, vy dvě hrdličky! Pojďte už laskavě chrnět! Ale nezapomeňte uhasit oheň." Jen jsem protočila očima. Díky Hojo, fakt díky! Zkazila jsi hezkou chvilku. Už zase! Oba jsme tedy vstali. Ještě jsem rychle udělala kopytem šipku k té záři, abychom věděli, kam ráno jít. Pak jsem vlezla do přístřešku k ostatním. Lehla jsem si vedle Majiry (samozřejmě protože nikde jinde nebylo místo). Už jsem skoro usínala, když se Majira zatřásl zimou. Já ale myslím, že to jen předstíral, protože teď mu přece nemohla být zima. Ale i tak jsem ho svým křídlem přikrila. A on se na mě usmál. Oba jsme pomalu usnuli.
Velmi zajímavý blog
OdpovědětVymazat