Parasaurolophus

Jsi jako parasaurolophus
Můj nejoblíbenější dinosaurus,
Duch toho nejbližšího přátelství,
Které nám bylo od pradávna souzeno,
Do všech mých kostí je vyryto to poselství
I když jsen v posledních pár letech ti konečně přijdu na jméno.
 
Jsi jako parasaurolophus
Můj nejoblíbenější dinosaurus,
Zpěvák a vypravěč a básník taky.
Tyhle tvé tvůrčí komunikace
Jsou velkým zdrojem mé inspirace.
Díky tvým výtvorům věřím na zázraky.
 
Jsi jako parasaurolophus,
Mpj nejoblíbenější dinosaurus,
Majestát sám už od pohledu.
Bez barev a tvarů tvého vzhledu
Si tenhle svět představit prostě nedovedu.
 
A každý, kdo se někdy samoty bál,
By měl mít ve svém životě pár takových par
A měl by je mít zatraceně rád.
Protože kdo nemá po svém boku paru,
Ten chudák nemá ani páru,
Co to znamená být kamarád. 

Slepý básnický střevo

Dokonale slepý bejvá to básnický střevo
V podbřišku básníka, pod pupíkem vlevo.
Velký jako malíček, bolavý jak střep
A pro moderního člověka už docela zbytečný.
Tisíc let zpátky sloužilo lidu
K trávení náročných životních chvil.
Kdo ke skousnutí trápení neměl dosti sil,
Ten trávicí soustavou nechával si projít svět
A když se to básnický střevo zanítilo,
Moh se člověk smát, plakat i zabíjet.

Co by z něj ale dneska lidem bylo?
Ještě by se zas někomu zanítilo!
Naši produkci by to značně omezilo!
Utrpěl by mnoho ztrát náš cenný kapitál.
Kdepak, básnické střevo, to se nesmí stát,
Dnes si ho každý správný businessman
Už nechal vyoperovat.

Usínám

Občas, když usínám, tak se mimoděk vracim o nějakej ten rok zpátky,
Jsem zase jenom embryo, který o sobě neví,
Vědět nemusí a ještě dlouho muset nebude.
A který je s tebou.
A ty seš rozkvétající mateřídouška s bujnou fantazií,
Ze který sálá teplo.
 
Občas, když je venku horko a já ležim v trávě, tak se mimoděk vracim o nějakej ten rok zpátky,
Jsem zase ta malá holka, která si ráda hraje,
Která si bude hrát ještě dlouho potom, co to přestane bejt roztomilý,
A která je s tebou.
A ty jsi první jarní sněženka s vlídným hlasem,
Na kterou se vždycky těším.
 
Občas, když venku prší a já sedim u okna, tak se mimoděk vracim o nějakej ten rok zpátky,
Jsem zas ta duše, která úpí v kleci z masa a kostí,
Která ji pomalu drásá na kusy.
A která s tebou bejt nechce, ale musí.
A ty seš hořkej květ narcisu,
Kterej mi houpe žaludkem.
 
Občas, když se ti dívám do očí, tak stojim pevně ve svojí nový realitě,
Jsem konečně bytost v plný síle a kráse,
Která si vyhrabala vlastní vesmír k žití
A která s tebou už nikdy nebude tak jako dřív.
Protože mě nebaví tě přesazovat,
Když si kveteš každej den jinak. 

Holím se jen pro ovečky

Holím se jen pro ovečky.
Abych jim ukázala solidaritu
Ve chvílích, kdy se lidem zachce vlny.
Protože v nahotě je nejistota a v nejistotě strach,
A solidarita je kromě cihel naší jedinou skutečnou zbraní.
Jednou nastane den, kdy žádná z nás nebude muset krvácet.
 
Holím se jen pro brouky.
Abych jim uvolnila cestu,
Když si to vesele ťapají po mém lýtku.
Protože nemít kam a kudy jít, to neni svoboda,
A svobodu nemá nikdo, dokud ji nemáme všichni.
Jednou nastane den, kdy bude mít každý volnou cestu. 

Půlroční

Už tak půl roku jsem s tebou nemluvila a zjišťuju, že svět se pod mejma nohama pořád točí,
A všechna ta beznaděj je pryč, jako bys ji po rozvodu měla v trvalý péči.
 Díky tý zalátaný díře v mym nitru se konečně nebojim samoty
Protože nejosamělejší jsem stejně byla, když jsi vedle mě ležela ty.
Vim, že odpouštět je božský, ale některejm lidem zatim nedokážu dopřát tuhle božskou sílu.
Naštěstí po světě choděj i lidi co se radši koukaj do mejch očí než do mobilu.
Zůstaly mi po tobě jenom první verše básní, který už nikdy nikdo nedopíše,
Protože chození v kruzích vždycky povede k tomu stejnýmu starýmu klišé.
Na nevyšlapaný cestě nemůže sice nikdy o ničem bejt jisto,
Ale třeba mě aspoň dovede na nějaký lepší místo.

Blues Dysforické Ženskosti

 Jsem žena

Sedím u dlouhého jídelního stolu na polstrované židli.
Látkový ubrus je vyšívaný nejrůznějšími tvary a barvami,
Na okně hoří vonná svíčka a všichni se skvěle baví.
A přímo tady pod nosem
Na stříbrným podnose
Na mě čeká hostina pečlivě připravená.
Upečená nad slabým ohněm,
Nakrájená na ty nejtenčí plátky,
Ozdobená bazalkou a okvětními lístky růží.
Na každé straně talíře je vyskládaná řada vidliček a nožů
A já netuším, jak se který používá.
Vlastně ani nemám chuť,
Ale má společnost se na mě pěkně blbě dívá.
Protože jsem žena
A tahle hostina
Je mi předurčena.
 
Jsem žena
Sedím na mechovém koberečku v divoké části lesa.
Roste tu tráva až po kolena a pampelišky se nebojí kvést.
Ve vzduchu je cítit bouřka a stromy tiše šumí.
A za mými zády v příšeří
Se ozývá vytí příšeří,
V porostu číhá záhadná bestie.
Zarostlá srstí a rozcuchaná,
Cítím z ní krev, mlíko a krev a ještě trochu krve.
V ruce mám jen klacek a olámaný pazourek,
Ale vím přesně, co s nimi dělat.
Mám chuť na syrovou večeři.
Kterou mi neuvaří společnost, kterou zabiju a naporcuju sama.
Jsem žena
A moje ženství
Je bestie zkrvavená.

Děcka jsou punkový

 

Děcka jsou punkový
Už se tak rodí
A díkybohu ne každý z toho vyroste.
Doufaj, že se máma nedoví
Že po hřišti v děravejch kalhotách chodí
Protože je kvůli odřenýmu koleni přece nevyhodí.
Vždyť dokud se to dá oblíct tak to nikomu neuškodí.
 
Děcka jsou punkový
Za tim si stojí
A díkybohu ne každý z toho vyroste.
Z potůčku u školy odpadky vyloví,
Ještě pořád věří v záchranu planety svojí.
Maj rády zvířátka a všechno co se s nima nějak pojí.
Ale lebky teda ne, těch se v tomhle věku ještě bojí.
 
Děcka jsou punkový
I ve chvílích klídku.
A díkybohu ne každý z toho vyroste.
To, co za kapesný nekoupí opravdový,
Si vyrobí vlastníma rukama doma v pokojíku
Z papíru vějíře a vlajky, z modelíny rekvizity na besídku.
Takže ne, punk neni mrtvej, jenom si teď dává šlofíka po obídku.

Básníkům

Nesnášim korporátní sračky.
Nesnášim sterilní poezii.
Největším umělcům, který jsem kdy znala, bylo sedmnáct, když napsali svoje největší díla,
Většina z nich byla o sexu, alkoholu nebo úplně o hovně.
A stejně toho řekli víc, než kdejakej čurák o kterym si přečtete v knihovně.
 
Nesnášim literární snoby.
Nesnášim lidi, co nedocení amatéra.
Největší umělci, který jsem kdy znala, psali svoje básničky do poznámek v mobilu,
Četli je každýmu, kdo je chtěl slyšet a občas i těm, kterým se nechtělo,
A dostali za ně většinou jen potlesk a pusinku na čelo.
 
Nesnášim generativní umělou inteligenci.
Nesnášim tvoření bez procesu.
Největší umělci, který jsem kdy znala, pátrali po správnejch slovech klidně hodiny,
Nejčastěji ve chvílích, kdy se měli radši učit, spát, nebo jíst.
Ale aspoň se to doprdele dalo reálně číst.
 
Nesnášim města bez básníků.
Nesnášim ulice bez inspirace.
Největší umělci, který jsem kdy znala se scházeli každej měsíc v Ústecký čajovně,
Největší umělci, který jsem kdy znala, lepili svoje básničky na sloupy po Brně.
Největší umělci, který jsem kdy znala vysedávali v Pražskejch anarcho-queer barech.
Nejspíš si na ně už nevzpomenou učebnice pro děti.
Ale já budu mít jejich jména a tváře navždy vytesané v paměti.

Hořkosti asexuálního spektra

 Pachuť lásky, která si dá na čas,
Laskavý trpělivosti, vědomí, že na tebe počká, když to potřebuješ,
Vpíjí se do chuťových buňek.
Protože když si o ně řekneš,
Jsi neskutečně naivní nána.
A sama sebe se musíš ptát,
Jestli je vážně tak nereálný, že by ti někdo dopřál čas,
Protože tě má opravdu rád.
 
Trpkost doteků, který něco znamenaj,
Respektu k tvýmu prostoru, vědomí, že tvoje hranice nebude zpochybňovat,
Prodlévá na špičce jazyka.
Protože když si o ně řekneš,
Jsi prudérní paranoidní puritánka.
A sama sebe se musíš ptát,
Jestli to radši nepřetrpět, dokud si nezvykneš,
Aby tě někdo měl konečně rád.
 
Jedovatost člověka, kterej ti aspoň trochu rozumí,
Vzájemný tolerance, vědomí, že ti tvoji lásku s radostí oplatí,
Se vlévá do žaludečních šťáv.
Protože když si o ně řekneš,
Jsi vlezlá, vybíravá verbež.
A sama sebe se musíš ptát,
Jestli se vážně budeš muset spokojit s nespokojeností,
Abys mohla říct, že tě někdo má aspoň trochu rád.
 
I takhle nechutný, trpký a jedovatý
Uměj bejt hořkosti asexuálního spektra.

Jsem věčná duše

 Jsem věčná duše.
Má esence se táhne napříč časem.
Už dva roky mam řidičák a stejně pořád sbírám petshopáky,
Už dávno mi neni patnáct a stejně se pořád cejtim jako pubertální holka,
Už dávno se nevejdu do dámskýho eska, ale stejně bych nosila furt ty stejný hadry,
Můj život stihnul už tak třikrát konečně začít a já na to stejně pořád čekám.

Jsem věčná duše.
Všechno mi hrozně dlouho trvá.
Pitomý "Miluju tě" se ve mě vaří klidně tři roky,
Dospět se snažím už zhruba stejnou dobu.
Projekty z dětství dokončuju ještě dneska,
A začínám ty, co budu dokončovat ve třiceti.
Na zprávy odpovídám nejdříve druhý den, zmeškaných hovorů si všímám až když nejsou relevantní.
Možná mi stejně dlouho potrvá i umřít.

Kdybych měla korunu

 (Tenhle kousek je už trošku starší, pocity, které vyjadřuje, nejsou úplně aktuální, ale je to jedna z těch jednohubek, co původně měly být o dost delší, ale s odstupem se mi zdály solidní už v téhle formě). 

 

Kdybych měla korunu,

Za každou kamarádku, které bych do rukou svěřila celý svůj svět

A která by ho neunesla

Měla bych ty koruny dvě.

A za to si ani to lízátko nekoupíš.

Léto je ta nejkrásnější milenka

 Léto je ta nejkrásnější milenka,
Nosí věnec z pampelišek, třešně za uchem,
Ruce má opálené, tvář plnou pih,
A k večeru se vždy tak krásně červená.
Z jejích vlasů je cítit kouř a chlór.

Je teplá, jako já, a nikdo o tom nepochybuje,
Jen s ní se můžeš milovat doma i venku
Jen ona v noci bují životem.
Ano, miluje i další, ale tebe s nimi nikdy nesrovnává.
Nehraje na oblíbence, všem jejím láskám se dostává stejné něhy
Něhy, která se dotýká zapomenutých hlubin tvého srdce.

A přeci je to pokaždé
Jenom letní úlet.

Nostalgická

Daleko za lesy divokých koní
Ranní mlhu protrhne zpěv jezerních panen
Na lukách rozkvetlých kokoška voní
V rákosí tiše dřímají labutě
Ve stínu vrby zurčí kouzelný pramen
Vzduchem míhají se pegasů perutě.
 
Tam příběhy přátelství, zrady a vzdoru
Vykřičí do světa bujarého dětství hlas,
S vírou, že jasné zítřky čekají na obzoru,
Že nová dobrodružství osud přivane.
Než zmocní se všech těchhle chvílí čas
A jen mlhavá vzpomínka zůstane.
 
Navždy vyryty do mé minulosti
Jsou naše balady, báje a komedie,
Oběti plynoucí přítomnosti.
Čas do květů vzpomínek jejich vůni vnes
A tak semínka budoucí nostalgie
Zasadím pro sebe ještě dnes.

Odpočívej v pokoji

Odpočívej v pokoji,
Duhová vesničko na Střeláku,
Nekončící konverzace
Porušený slibe.
Možná budeme v příštím životě zase kamarádky.
A možná taky ne.

Všechno tě zabije

Všechno tě zabije.
A měla bys to dobře vědět.
Můžeš zkusit jen nečinně sedět,
Ale nebudeš o nic míň smrtelná.
To slunce, co líbá tvoje tváře,
Hryzne tě nemilosrdně, pokud se budeš v jeho lásce hřát příliš dlouho.
I když ji tak moc potřebuješ.
 
Všechno tě zabije.
A měla by sis to uvědomit.
Můžeš zkusit to prokletí zlomit,
Ale zůstaneš dokonale smrtelná.
To maso, které tiší tvůj hlad,
Se vsákne do tvých žil a vyryje do jejich stěn své vzkazy.
I když mu tolik důvěřuješ.
 
Všechno tě zabije.
A nejsem první, kdo ti to říká.
Každá molekula tebe úpí a vzlyká,
Nad tím, jak křehká jsi. Smrtelná.
To tělo, které nese tvé jméno,
Tě i přes všechny snahy a prosby jednoho dne zradí.
I když se s ním tolik ztotožňuješ.
 
Všechno tě zabije.
A ty to jistě dobře víš.
Zoufale před smrtí hledáš skrýš.
Ale zůstáváš stejně smrtelná.
Ten strach, který tebou cloumá,
Bude nakonec tím, co tě dovede k záhubě.
I když ti slíbil, že tě ochrání.
 
Všechno tě zabije.
A nikdo s tím nic neudělá.
Tak žij, přijmi a miluj tuhle vlastnost svého těla.
Dík němu a spolu s ním jsi smrtelná.
Ten osud, který i tebe jednou čeká,
Je společným koncem všech, kteří kdy žili, ať už jakkoliv.
Tak proč se ho tolik bojíš?