Třeták aneb Jsem tak trochu hnidopich

Vývoj Třeťáku jsem bedlivě sledovala ještě před tím, než vůbec vyšel. Ačkoliv jsem tehdy neměla prostředky přispět, přesto jsem doufala, že se povede ho nakonec vydat. Ale po tom, co vyšel, mi trvalo pár měsíců si ho koupit a dalších pár ho vůbec začít číst. To nebyla chyba knížky samotné. To jen já vypadla ze svého věčného zvyku, to jen já nechala svoji lásku ke knihám vyblednout.

A přesto, když jsem ho konečně otevřela... nemohla jsem si pomoct. Střídání spisovných a nespisovných koncovek v prvních kapitolách mi čtení výrazně komplikovalo a vytrhávalo to z děje. Mezi slovy často chyběly mezery, obecně byla knížka plná překlepů, těžko říct, jestli to je chyba tisku nebo selhání editorů a beta-čtenářů. Vlastně si nejsem tak úplně jistá, že nějací vůbec byli.

Přiznám se, že i z hlediska děje a slovní zásoby ve mně knížka chvílemi evokovala Wattpad příběh. Což není nutně špatná věc, ale kdo četl pár LGBT Wattpad příběhů... dost možná si dokáže představit, o čem vlastně mluvím.

On ten děj je (hlavně ke konci) celý poměrně rozteklý. Za svoji nejoblíbenější část považuji úsek, kdy se Erika a Míša kamarádí, který bohužel není dlouhý. O to víc mi přijde konec knížky uspěchaný a nevysloužený. Přijde mi, že pouze minimální část jejich vztahu nám byla skutečně ukázaná a tak se mi zdá jejich vstup do romantické sféry příliš rychlý. Aféra s nahými fotkami Eriky je celá tak trochu zametená pod koberec. Objeví se, nic vážného z toho pro nikoho ze zúčastněných neplyne a prostě zmizí. Samozřejmě měla sloužit hlavně k edukativním účelům v oblasti kyberbezpečnosti, ale v momentě, kdy se situace neřešila s učiteli, policií ani nikým jiným, kdy tahle větev příběhu neměla skoro žádné následky, to tak trochu ztrácí na efektivitě.

Z hlediska slovní zásoby mi často haprovalo výše zmíněné střídání spisovných a nespisovných výrazů za sebou ve větě, ale to jsem s odstupem času ochotná odpustit, protože moje deníky čas od času trápí ten stejný problém, takže to je spíš boj mezi zvykem psát spisovně a touhou napodobit jazyk náctiletých. Volba slov byla ale taky místy celkem zvláštní, našly se případy, kdy jedna z postav použila slova jako "zvencnout" a "kurva" ve stejné větě. Což se mi zdá jako celkem drastická změna slovníku v rámci pár slov. Tohle je jen jeden z několika případů.

A přesto nechci zakončit tenhle článek tím, že Třeťák je špatná kniha. Protože si to nemyslím. Příběhy jako je Třeťák potřebují být vyprávěny a z recenzí, které jsem četla, pomohl zrovna tenhle spoustu lidí dovzdělat v otázce trans životů. Což si myslím, že je bez ohledu na překlepy a zvláštní slovní zásobu úžasný výsledek a česká literatura potřebuje podobných příběhů víc. Proto si nemyslím, že Třeťák je špatná kniha. Spíš je tak nějak nedopečená. Ale je to další krok vpřed k inkluzivnější české literatuře a to je něco, co já dokážu ocenit vždy.

Evoluce: Město přeživších se vyskytuje, odehrává a nachází až příliš často.

 Během karantény jsem podlehla absolutnímu vyšťavení a nemohla se dokopat skoro k ničemu. Ke čtení vůbec. Chtěla jsem ten pozvolný návrat odstartovat nějakou novou knížkou. Evoluce: Město přeživších není tak úplně nová. Koupila jsem si ji už někdy 2018-2019, když jsem procházela svou obsesí postapo knihami. Nicméně jsem ji v tu dobu nepřečetla, takže na ni přišel čas teď.

Jak to jen říct... :D. Námět se mi moc líbí. Jedná se o skupinku lidí, která letí na výměnný pobyt do Ameriky a cestou záhadným způsobem cestují v čase o několik století vpřed, kdy lidstvo téměř vyhynulo a nad světem převzala vládu zvěř.

Ovšem aby knížka byla čitelná, postavy musí mít trochu osobnosti. Kde už nastává problém. Moje konkrétní hovězí je zejména s Lucií, která... no... Je popisovaná jako taková ta typická knižní protagonistka. Tichá, ráda čte, nikdy neměla kluka, je stydlivá atd. Takových postav začínám mít pomalu plné zuby, abych pravdu řekla. Protože jsou skoro všude. Zároveň je to určitá výmluva, proč se postava moc neprojevuje a tím pádem moc nevidíme její skutečnou osobnost.

Mě ale tím pádem Lucie přijde jako prázná postava. Autor se jí snaží udělat lehce zajímavou tím, že jí dává jednu takovou malou "superschopnost". Říká se jí synestezie a je to jev, který existuje i ve skutečném životě. Člověk si při ní spojuje dva nezávislé, většinou abstraktní koncepty do jednoho. Nejčastější formou je to, že člověk vidí čísla a písmena barevně, ale existují třeba i formy, kdy člověk slyší chutě, připisuje číslům povahy nebo ještě abstraktnější formy.

Lucie například vnímá pocity a situace barevně. Zpočátku mě tahle reprezentace synestezie nadchla, ale jak knížka plynula, začínala mi připadat otravnější a otravnější. Kolem středu knihy Lucie o  své schopnosti mluví s druhým protagonistou Jemem (ke kterému se ještě dostanu) a popisuje ji jako "chorobu". Tady se možná jedná o chybu překladu, ale stejně... Synestezie není choroba, je to propojené vnímání a třeba já sama jsem ještě nepotkala člověka, na jehož život by měla nějaký větší negativní vliv.

V Evoluci Lucie vyjadřuje určitou osamělost, vzhledem k tomu, že jiné synestetiky nezná. Je taky přirozené určité překvapení, když se člověk dozví, že ostatní nemají barevná písmenka nebo že nechutnají zvuky. Ale Luciin příběh je trochu přehnaně dramatický, alespoň z mého pohledu. Nicméně určité vržení světla na synestezii jako takovou oceňuji. V médiích se o ní málo mluví navzdory tomu, jak zajímavý jev to je.

Druhý problém s Lucií se pojí k Jemovi. Ano, přesně tak, zase si budu stěžovat na romantickou větev v příběhu. Autoři mají tendence se úplně vykašlat na rozvíjení nějakého vztahu, protože většinou už se to vnímá jako samozřejmost, že pokud jsou hlavní postavy kluk a holka, tak se do sebe zamilují. Tahle knížka bohužel také není výjimkou.

Jem je výraznější postava, možná také z toho důvodu, že příběh vnímáme z větší části jeho očima. Je otevřenější a komunikativnější a proto má větší šanci projevit svoji povahu.

Nicméně jejich románek je tak trochu vnucený, řekla bych. Ano, Lucie čas od času myslí na Jema a na to jak je do něj zamilovaná, ale pokaždé se tahle myšlenka zdá být trochu mimo mísu. Což je škoda, kdyby se jejich vztahu dalo trochu víc času, myslím, že by i mohl fungovat. Koncem knihy už se mi i zdálo, že se mezi nimi tvoří určitý vztah a že by později mohli mít i skutečnou chemii. Ale jejich slova a myšlenky jsou rychlejší, než vývoj jejich vztahu a tak se stane že překvapeně zírám na stránku pokaždé, když si Lucie pomyslí, že k Jemovi chová nějaké velké pocity, protože se mi na to zdá být ještě brzo.

Děj jsem tak nějak rozebrala, ale ještě mám ke knížce jednu drobnou připomínku, která je ovšem pravděpodobně spíš chybou překladu a je jí inspirován název tohohle článku. Jde o to, že postavy ve svém slovníku používají slova, která se mi do nich vzhledem k jejich věku moc nehodí. Přijde mi, že překladatel se snažil držet takového toho základkovského pravidla "Nepoužívej slovo 'je' moc často". Věty typu "Co se tady odehrává?" nebo "Lucie se nachází na druhé straně letiště" mi nezní jako něco, co by vyšlo z pusy šestnáctiletého člověka.

Vím, že jsem tu knížku poměrně dost zkritizovala, ale i tak je možné, že dám šanci i pokračování. Tady můj zájem drží hlavně ten námět a já vždycky radši mívám přehled o celé sérii, než to úplně zavrhnu. Ale to se ještě uvidí.

Překlad Kočičích válečníků

(Možná spoilery na Kočičí válečníky :D.)

V momentě kdy tohle píšu, mám za sebou první knihu první série a pár stránek ze druhé. Jestli se můj postoj časem změní, to je dost dobře možné. Přesto si myslím, že bych se k tomu mohla vyjádřit, protože v této době nemám nic lepšího na práci :D.

Tak trochu mám smíšené pocity. Kočičí válečníky jsem popadla v knihkupectví po několika měsících koukání na krátká videa od Moonkitti a dalších podobných youtuberů. Která byla pochopitelně anglicky. Navykla jsem si tak na anglický systém jmen a trochu mě zaskočily změny, které proběhly v překladu.

Jedna změna, která se mi později zalíbila, je změna jmen učedníků. V obou verzích se kočky rodí jako něco-kotě a v šesti měsících se stanou učedníky a dostanou nová jména. Tady se už ale systémy jmen rozcházejí. V angličtině se z nich stává nějaká tlapka. Firepaw (Ohnivá tlapka), Sandpaw (Písčitá tlapka), Dustpaw (Prašná tlapka), Ravenpaw (Havraní tlapka) a podobné. V češtině je tenhle systém poněkud jiný. Z jejich prefixu se stane jejich celé jméno, ale trochu se změní. Neumím to moc dobře vysvětlit :D, lepší bude, když dám příklad. Jsou to jména jako Ohnivák, Šedák, Prášek nebo Havran. Lehce mě rozezlila Světluška, ne protože by se mi nelíbila změna jejího jména, ale protože v originále se jmenuje Sandpaw - Písčitá tlapka, takže nic se světlem, ani světluškami.

Ze začátku se mi to nelíbilo, ale postupem času jsem si zvykla a teď se mi tenhle systém (až na pár výjimek) líbí možná i víc, než ten originální. Jména mají aspoň originální nádech a nejsou to všechno jenom Tlapky.

Později se mi zalíbil i systém jmen u velitelů klanu. V originále dostane každý velitel jméno, které končí na hvězda. Je jedno, jestli je to kocour nebo kočka, protože v angličtině jsou všechny neživé věci středního rodu. V češtině se tohle řeší tím, že kocouři mají místo hvězdy měsíc. Tohle mě rozdurdilo, protože jsem měla v plánu fanfikci, kde bude jiná skupina klanů, která bude uctívat měsíc místo hvězd a jejich vůdci by měli jména s měsícem nebo lunou. Nicméně nápad na tuhle fanfikci jsem později zahodila, protože se mi nezdála dost dobře promyšlená a moje rozdurdění pokleslo. Vím ale, že v nadcházejících sériích se objevují kočky, co mají ve jménech slovo měsíc, takže jsem zvědavá, jak tuhle skutečnost překladatelé vyřešili :D.

Co už se mi ale líbí méně, jsou jména válečníků. Válečnická jména podle původního systému mají být nějaké něco a některá taková i jsou. Ohnivé srdce (zkráceně Ohnivous, ale popravdě tohle zkrácení mi ani nevadí), Šedý pruh, Půlocas a podobné. Nicméně mě štvou jména jako Dráp, Lev, Vrba nebo Mourka. Tím, že se nedrží daného systému jmen tak nějak ztrácí své kouzlo. V doslovném překladu by to byli Tygří dráp, Lví srdce, Vrbová kožešina a Žíhaná tvář. Možná jsou dlouhá, ano, ale mají určité kouzlo, protože v tomhle je čeština lepší než angličtina. Český jazyk je vznešenější a květnatější, zvláště pak u série, jako je tahle. Proto je škoda toho nevyužít.

Co jsem se dozvěděla, tak přeložené jsou do češtiny teprve první dva díly druhé série, což znamená, že ještě existuje šance, že se věci změní a autoři přejdou k těm krásným vznešeným překladům. Líbilo by se mi to taky proto, že chci prostě vidět kočku, co se jmenuje Větvová větévka (její jméno v originále je Twigbranch, což je doslova Větvová větévka, tohle jméno je takový vtip mezi fanoušky knih a moc moc bych ho chtěla vidět i v našem jazyce :D).

Je tak docela škoda, že se Kočičí válečníci nezačali ve větším měřítku překládat víc (první dva díly vyšly už v letech 2006 a 2010, ale pro malý zájem se už nepokračovalo), protože teď na to budu muset čekat. Ne proto, že bych neuměla anglicky, ale protože já nerada ty jazyky kombinuju :D. Nicméně jo, chci Větvovou větévku a další vznešená válečnická jména.

Labyrint je tak trochu zvláštní...

 (Spoilery všech dílů Labyrintu a Hunger Games (kromě dodatečné novely))

Mám kamarády, kteří tuhle sérii milují, takže mám obavy, že pokud se někdy k tomuhle článku dostanou, asi mě sežerou. 

Na konci července jsem dočetla dvě knihy. O jedné z nich už jsem psala. O druhé napíšu dnes. Zároveň do toho zapojím i sérii, která patří k mým nejoblíbenějším vůbec. Jednak jako porovnání a druhak protože jsem líná pro ni dělat samostatný článek.

Takže Labyrint a Hunger Games. Mají toho společného víc, než by se na první pohled zdálo. Kromě toho, že obojí jsou to postapo trilogie, jsou také obě o zavírání pubertálních osob někam pryč (shodou okolností je oběma protagonistům šestnáct), obě obsahují milostný trojúhelník a obě představují hlavního záporáka ve stejném bodě příběhu.

Když se na to zpětně dívám, první díl Labyrintu se mi líbil nejvíc. Tehdy jsem ještě měla naději, že v dalších knihách dostanu uspokojující odpovědi na svoje otázky. Tehdy ještě byl nějaký labyrint. Tehdy ještě nebyl ten zatracený milostný trojúhelník :D!

Hunger Games a Labyrint mají oba milostné trojúhelníky. Ale každý je zvládnutý trochu jinak. V Hunger Games se protíná s hlavním příběhem, je součástí hlavního děje a dává do určité míry smysl. V Labyrintu je to zvládnuté o dost hůř... Jak příběh postupuje, naše dvě love-interest slečny, Teresa a Brenda se stávají otravnější a otravnější a na konci druhé knihy už jsem měla tisíc chutí scény s nimi přeskakovat. Konkrétně u Brendy to dokonce vypadá, jako by existovala čistě jenom proto, aby byla Thomasovou láskou (prostě bych si dokázala příběh představit i bez ní :D).

Řešení milostného trojúhelníku taky umí dost ukázat, jak ochotný autor je řešit problémy, které vytvořil. V Hunger Games máme... smysluplný konec. Ne každému se líbil (já se s ním teda vyrovnávala hezkou chvíli :D), ale milostní trojúhelník je vyřešen dospěle, a to sice, že hlavní hrdinka si vybere. Že je nucena učinit rozhodnutí, které učiní. Labyrint dělá to, co spousta kulhajících příběhů - jednu z love-interest slečen prostě zabije, aby hlavní hrdina nemusel učinit rozhodnutí a tím rozezlít fanoušky.

Když už jsme u těch smrtí, to je také zajímavý rozdíl. Hunger Games má nespočet postav, spousta z nich zemře a spousta jejich smrtí má obrovský vliv na čtenáře, přestože jsme postavu znali sotva pár kapitol. (Příkladem tohoto může být třeba Routa nebo Mags). Labyrint... se snaží. Nicméně většina mrtvých postav dostane tak maximálně jméno, ale nic jiného se o nich nedozvíme. Drtivá většina z nich padne jen proto, aby demonstrovala, před jakým nebezpečím protagonisti utíkají (např. rmuti, stříbro kapající v obrovských kapkách ze stropu, overpowered blesky, to všechno jsou věci, které si vyžádají životy postav, o kterých jsme mnohdy doposud nevěděli, že existují). V Labyrintu máme celkem tři nějakým způsobem významné smrti hlavních postav. Alby, Chuck, Newt a Teresa. Za mě čistě osobně je asi nejzajímavější Newtova smrt, vzhledem k tomu, že si ji sám vyprosil, ale to, že Teresa zemřela se mi chvíli úplně uniklo, nějak se mi povedlo tu pasáž přelétnout, aniž by mi to došlo :D (to bude proto, že už mi lezlo na nervy, jak se furt Thomas (a možná zároveň i autor) nemohl rozhodnout, jestli je hodná nebo zlá).

Kromě toho Hunger Games pracuje s okolnostmi smrtí a lidí, kteří zemřeli. Finnickova smrt je smutná, protože měl manželku a syna, kteří ho budou postrádat. Primina smrt byla smutná, protože se snažila pomoct lidem, co to potřebovali, na což následně doplatila. Protože Katniss riskovala svůj život, aby ji poprvé zachránila (a taky Pryskyřník, miluju, jak funguje vztah Pryskyřníka s Katniss potom, co Prim zemře). Smrt Mags je smutná, protože se obětovala, aby usnadnila cestu ostatním splátcům.

Proč byly smutné smrti v Labyrintu nevidíme, protože okolnosti životů postav jsou od nás drženy. To někdy nemusí být naškodu, ale někdy... prostě je.

Dalším bodem je záporák. Docela mě zaujalo, že obě série představují svého antagonistu ve stejnou chvíli - teprve na začátku druhého dílu. Tohle funguje, protože série jsou postavené na boji proti celému systému, ne jedné jediné osobě. Pokud se však jeden antagonista stane reprezentací tohoto systému, může to spoustu věcí zjednodušit.

Problém je ale to, že v Labyrintu zprvu ani nevíme, že jsme se právě setkali s hlavním záporákem. Když ho poprvé vidíme, je to prostě... někdo. Jeho jméno nedostaneme až do třetího dílu (do té doby mu říkají Krysák a budu mu tak říkat i já, protože jeho skutečné jméno se tam vyskytuje tak málo, že jsem ho zapomněla). Vlastně ani nemá děsivou atmosféru. Autor je odhodlaný držet všechna tajemství do poslední chvíle, ale na úkor uspokojivého antagonisty a konce (k tomu se ještě dostanu).

V Hunger Games víme. Víme jméno, víme postavení, víme že jsme se právě setkali s antagonistou. A hlavně víme, proč se ho bojíme. Prezident Snow se svým prvním objevením v knize stává ztělesněním Kapitolu a celých Hladových her. I když zrovna není na scéně, je odstrašující a je jasné, že je hrozbou. Takové záporáky já ráda :D.

A konečně poslední bod - konec. Konec trilogie. Konec Hunger Games měl neskutečnou sílu a spád. Všechno se vysvětlilo a skončilo uspokojujícím způsobem a všechno do sebe zapadlo. Brečela jsem (ale já brečím na konci skoro každé knížky, takže tohle se možná nepočítá :D). Epilog měl svoje místo a smysl. (A i přesto, že jsem se celou dobu modlila za Hurikána, Katniss nakonec skončila s Peetou. Mé rozhořčení opadlo jen pár minut potom, protože se mi líbilo, jak to autorka vysvětlila :D).

Konec Labyrintu... mě zklamal. Smrt hlavního záporáka jsem, podobně jako smrt Teresy, nejdřív přehlédla. Což není dobré znamení. Příběh skončil s tím, že protagonisti utekli od problému, který se celou sérii snažili vyřešit a prostě začali novou populaci. Což není úplně uspokojující konec a zdaleka nemá takovou sílu, jako zabití vůdkyně, které jsme celou dobu fandili, protože se ukázala být podobně prohnilá, jako náš antagonista (viz, samozřejmě, Hunger Games). A já chápu, kam autor mířil. Jistým způsobem se odlišit od ostatních postapo, kde věci skončí dobře. Ale tyhle šťastné konce se často opakují z nějakého důvodu a to sice z toho důvodu, že mají sílu, jsou uspokojivé a vidíme protagonistu, jak se staví čelem svým problémům. Někdy je lepší se nesnažit odlišit, to se snažím říct :D.

Psala jsem tady hodně špatných slov o Labyrintu, ale to neznamená, že to je špatná série. Jsou to hlavně moje pocity, moje poznatky a názory. Hezká věc na pocitech, poznatcích a názorech je to, že každý máme ty svoje. (Taky berte v potaz, že já nejsem žádný profesionální kritik :D.)Takže pokud je Labyrint blízký vašemu srdci, nechť to tak zůstane. Já sama jsem si oblíbila tedy spíš ten koncept, tu myšlenku, než samotné provedení. Ale i to se do jisté míry počítá. ♥

Všechno je v pohodě je boží a nikdo mě nepřesvědčí o opaku

(Spoilery)

Mám poslední dobou mnoho myšlenek o knížkách a knižních sériích, Proto jsem se rozhodla, že tu založím novou rubriku - Počteníčko, která bude právě na tyhle věci. Nejsem moc typ člověka, co by rád psal vyloženě recenze, nebo cokoliv na styl čtenářského deníku. Nicméně psát o knížkách, co jsem četla a co mě zaujaly (ať už tím, jak byly dobré, tak tím, jak byly špatné), to mě baví převelice. Název té rubriky možná ještě změním, pokud mě napadne něco lepšího, protože Počteníčko může být malinko zavádějící.

Ale teď už k tomu, o čem tenhle článek má být. Na konci července jsem dočetla dvě knihy - Labyrint (o kterém ještě napíšu v jiném článku) a Všechno je v pohodě. Tu druhou jsem přečetla během dvou dnů a to jen kvůli tomu, že jsem se rozhodla si ji aspoň trochu šetřit. Jinak bych ji nejspíš celou přečetla v jednom dni.

Všechno je v pohodě je Young Adult kniha od Niny LaCour. Vypráví příběh Marin, které zemřel dědeček, poslední člen rodiny, který jí zůstal a se kterým strávila drtivou většinu svého života. Žije na koleji a příběh začíná během Vánoc, kdy všichni, kromě Marin jeli domů. Přijede ji navštívit kamarádka Mabel a přemlouvá ji, aby se nastěhovala k ní a jejím rodičům, místo toho, aby zůstávala sama na koleji.

Upřímně mě trochu zarazilo, kolik lidí podle recenzí tahle kniha nudila. Je pravda, že děj je tady trošku stranou a na prvním místě je atmosféra a emoce. To bývá pro některé knížky fatální, ale tady se to dle mého povedlo. Děj kromě toho přeskakuje ze současnosti do minulosti, což dodává knížce určitý spád.

Truchlení Marin je zvládnuto s opatrností a na rozdíl od jiných příběhů, které jsem četla, tohle nedává smutku určité romantické pocity. Místo toho ukazuje truchlení a smutek jako tu bolestnou zamotanou nejistotu, kterou jsou. 

K hrdince jsem si vyvinula poněkud blízký vztah a určitou úroveň ztotožnění, ačkoliv jsem nic podobně zasahujícího nezažila. Podobně jsem to měla i s další knihou od stejné autorky - Hold Still. O té možná napíšu někdy jindy. Tam jsem si teda vyvinula vztah ke spoustě postav, nejenom té hlavní. Opět se tam objevilo určité ztotožnění. U obou knih bylo čtení dost osobní a určitě se v budoucnu podívám i na další výtvory od autorky.

(Čistě osobní zahořklá poznámka: Jak je možné, že Deník mimoňky má lepší hodnocení, než tahle kniha??)

A pokud mohu ještě dodat - ačkoliv to není tak úplně hlavním středem knihy, je tam LGBT reprezentace, což si vždycky ráda přečtu (pokud to teda autor totálně nezmrší, což se tady nestalo). Jak to dopadlo mezi Marin a Mabel je na konci takové nejisté, protože Mabel zmiňuje, že se sblížila s klukem ze svého okolí (což mě tedy nadurdilo, protože jsem shippovala Mabel a Marin ještě než jsem začala číst :D), ale je jim dán prostor obnovit vztah, který kdysi měly. 

V závěru - není to úplně kniha pro každého. Pokud moc nemusíte knížky, co se soustředí na postavy místo děje, asi vám to nic moc neřekne. Ale mně přirostla k srdíčku a spoustě dalších by mohla taky.

Deník mimoňky a proč neni zas tak kůl

Dlouho jsem nepřidala nic do svých myšlenek. Poslední dobou jsem ale měla spoustu času přemýšlet, hlavně pak nad literaturou. Proto jsem se rozhodla, že to ze skrytých koutů své mysli přemístím sem. Ještě než se vrhnu na téma, tak bych se ráda (již tradičně) omluvila za neaktivitu. V současné době pracuju na jednom spíše osobním projektu. Ten v budoucnu bude dostupný veřejnosti, ale až po tom, co bude dokončený.

A nyní konečně k dnešnímu tématu. Jsem s jistá, že velká spousta z vás na sérii Deníků mimoňky aspoň jednou narazila. Možná jste ji četli, možná ji četla vaše sestra, sestřenka nebo praneteř z třetího kolene. Možná jste ji jen koutkem oka zahlédli v knihkupectví. Když mi bylo jedenáct, byla jsem jedním z těch nejfanatičtějších fanoušků této série a při pohledu na jakoukoliv kritiku jsem pěnila vzteky. Tehdy by mě nejspíš ani nenapadlo, že někdy budu psát článek jako je tenhle. Nicméně s věkem člověku dojde, že některé příběhy nejsou tak dobré, jak si je pamatujeme. A Deník mimoňky je jedním z nich.

Když jsem se k této sérii před těmi lety dostala, začala jsem od sedmho dílu, který jsem dostala k Vánocům. Brzy jsem do spárů dostala i zbývajících šest dílů. Už jen fakt, že teď jich je dvakrát více a konec je v nedohlednu, by měl vypovídat o tom, jaký příběh to je a jaké úmysly autorka má. Nicméně tehdy jsem dotáhla všech sedm knih do školy a v mžiku překonvertovala i kamarádku. Naším ultimátním životním cílem bylo mít ve čtrnácti stejně mImÓzNí život jako Nikki. To se nesplnilo a nemůžu říct, že jsem zklamaná.

(Od této části dál se vyskytují spoilery. Sice nepředpokládám, že má někdo z mých čtenářů Deník mimoňky v plánu, ale varováním člověk nikdy neublíží.)

Asi není překvapením, že nejlepší díl je ten první. Nedá se označit vyloženě za originální, je téměř kopií klasického románku pro náctileté (i když v tomto případě je cílová skupina 10+) - hlavní hrdinka je nová na škole, nikoho nezná, ale je tam jeden velmi moc úžasný chlapec a hlavní hrdinka se do něj zamiluje. To naštve tu nejpopulárnější holku na škole, která se snažila onoho chlapce klofnout už věčnost. Hlavní hrdinka se spřátelí přesně s dvěma (2) dívkami, které se stanou jejími bff. Pak se ve škole vyhlásí soutěž v oboru, který je hlavní hrdince velmi blízký. Nejprve se zdá, že hrdinka selže, ale nakonec vyhraje. A samozřejmě není jako ostatní holky UwU.

Takovýto příběh však nemusí být nutně špatný. Jsou situace, ve kterých si autor i s tímto profláknutým konceptem dovede pohrát. Knížky jako je Deník mimoňky můžou mít potenciál, pokud se autor umí ovládat a umí se přenést zpět do svých pubertálních let. Autorka Deníku mimoňky - Russelová neumí ani jedno.

Druhý díl je skokem do propasti a každý další je blíž a blíž ke dnu. Z obyčejné dívky, která je trochu nejistá a stydlivá a se kterou se cílová skupina snadno ztotožní, se postupem času stává popová hvězda, autorka nejčtenějšího sloupku v modním časopise,televizní celebrita, vítěz lyžařské soutěže, i když v životě nestála na lyžích, pečovatelka o osm štěnat a list ještě dlouho pokračuje. Jinými slovy se z ní stává Mary Sue - postava, která je dokonalá a všechno jí vždycky projde. Všichni ji mají rádi (kromě hlavního záporáka a čtennáře), i když si to vůbec nezaslouží.

Co se ovšem stává s ostatními postavami je ještě smutnější. Nikkiny nejlepšejší kamarádky - Chloe a Zoey - s každým dílem přichází o svou identitu. Zatímco v první knize mají každá své povahové rysy, v díle číslo třináct už by mohly klině být jedna osoba a nikdo by nepoznal rozdíl. Což je škoda, protože až do šestého dílu to s nimi vypadalo relativně dobře - dokonce to vypadalo, že jim autorka milosrdně dopřeje milostný život. Ale pak se rozhodla, že jenom hlavní postava si zaslouží osobnost (*kašel* "osobnost" *kašel*), jenom hlavní postava si zaslouží tajnou a později netajnou lásku, jenom hlavní postava si zaslouží skutečný život a samostatnost. Protože jinak by si čtenáři mohli myslet, že Chloe a Zoey jsou důležité pro příběh a to nelze dopustit, že ano. Takže jejich tajné lásky zmizely v trhlině v časovém kontinuu a už se v sérii téměř neobjevují.

Ostatním bočním postavám je však pliváno do obličeje z ještě větší výšky. Lidé jako Nikkini rodiče, učitelé na její škole, její sousedé a dlaší lidé z jejího okolí trpí rozštěpenou osobností, protože konzistentnost? To je sakra co?

Většina z výše zmíněných postav funguje jako komická úleva, dokud není potřeba, aby byli seriózní. Dějí se tak věci jako to, že matka, která vzala svého manžela a dvě děti plout na kanoi za tři dolary, lyžovat s vybavením, které sama vyrobila, nebo třeba nechá svou čtrnáctiletou dceru uspořádat narozeninovou oslavu za 500 dolarů, se na jednu scénu stane zodpovědná rodičovská figura, která přece nemůže svou dceru nechat, aby se na dva dny starala o devět psů. Jediné tři skutečně konzistentní postavy tedy jsou Nikki (ale to jen a pouze díky tomu, že díky onomu deníku jí vidíme do hlavy) a její dvě "tajné" lásky. Ano. Dvě. Čímž se dostáváme k dalšímu bodu.

André je postava, která nám je představena ve dvanáctém díle této bohy prokleté série a stává se tím oficiálně největším "NA*ER SI", které kdy Brandon (Nikkin druhý love interest) schytal. Milostné trojúhelníky letí, že ano, a protože paní Russelová musí mít ve své sérii všechno, musela mít i milostný trojúhelník. Nikki si najednou musí zvolit, jestli chce být s klukem, kterého zná už dlouhé měsíce, který ji jedinkrát neudělal nic špatného a vždycky stál při ní nebo s klukem, kterého zná dva dny a je tak hrozně moc krásný a tajemný. Je celkem podivné, že Brandon Nikki už dávno nenechal pro nějakou holku, která si ho zaslouží.

Od autorky často slýcháme, že série je inspirována životy jejích dvou dcer, když jim bylo čtrnáct. Řeknu to takhle: být její dcera, tak se mě to neuvěřitelně dotkne . Protože takhle se čtrnáctileté holky nechovají (a já bych o tom něco měla vědět, bývala jsem čtrnáctiletá holka). Slovník je o několik let mimo, způsob mluvení zní jako z hodně, hodně špatné fanfikce a reakce na situace, ve kterých se naše protagonistka ocitá, jsou naprosto nepřiměřené. A ano, kupříkladu slovník může být hodně ovlivněn tím, jak je kniha přeložená, aaaž na to, že tady to tak není. Četla jsem některé knížky česky, některé anglicky, kousek jedné dokonce německy a všechny jsou monstrózní výtvor.

Tak trochu smutné je to, že tahle série měla určitý potenciál. Měla potenciál oslovit více lidí, než jen jedenáctileté holky, které prochází svojí "not like other girls" fází. A stačilo jenom trošku sebekontroly. Trochu realismu. A hlavně jenom to nejmenší povědomí o tom, že čeho je moc, toho je příliš. Mohlo jít o sérii o dívce, která si utváří pevná a fungující přátelství a učí se věci o sobě. O dívce, která si váží toho kluka, který se jí líbí a věnuje jí svůj čas a pozornost. Russelová ji mohla poslat o prázdninách na brigádu, z toho můžou vzniknout občas neskutečné příběhy. Ale místo toho se nám dostalo série, se kterou se na konci nikdo nedokáže ztotožnit, která je přehnaná a měla skončit asi osm dílů zátky. Je to propásnutá šance a je to škoda.

A tímhle bych tenhle článek asi ukončila. Pokud jsem teď nasoptila nějaké fanoušky Deníku mimoňky, tak se hluboce omlouvám, ale tenhle můj monolog vnucuju lidem ve svém okolí až příliš, takže je možná lepší, když bude tady, dostupný všem, které to skutečně zajímá.