V zajetí fatalismu

Naprosto mimo mísu poznámka před článkem, ale předešlý příspěvek má pro mě emocionální hodnotu, čistě kvůli tomu skvělému dni, kdy vyšel :). Doufám, že jste měli také krásného sedmého listopadu, přeji vám ještě krásnějšího sedmnáctého listopadu :D!

^

Read more: What does the kiki smiley mean - What do all the kik messenger smiley faces mean :: Ask Me Fast at https://www.askmefast.com/What_does_the_kiki_smiley_mean-qna229602.html#q2686534

^

Read more: What does the kiki smiley mean - What do all the kik messenger smiley faces mean :: Ask Me Fast at https://www.askmefast.com/What_does_the_kiki_smiley_mean-qna229602.html#q2686534

Když se nás tehdy naše češtinářka zeptala, zda jsem fatalisti, úplně jsem jí nebyla schopná odpovědět. Můj vztah k osudu a vyšší moci byl vždycky tak trochu vrtkavý. Vkládala jsem své naděje do věcí, které mi zrovna přinášely klid. Nemůžu říct, že jsem nikdy nevěřila na osud. Nemůžu říct, že jsem na něj vždycky věřila. Můžu a nemusím říct spoustu věcí.

Jako dítě jsem se držela jisté teorie, že člověk má desítky různých osudů, mezi kterými si může vybrat podle toho, kterým směrem se v životě vydá. Tak trochu jako když hrajete hru, kde vaše rozhodnutí ovlivňují děj (i když ty jsem v té době ještě neznala). Zároveň jsem si někdy v tu dobu začala pohrávat s teoriemi posmrtného života. Mým tehdejším favoritem byla lehce přetvořená verze nebe, kde člověk čeká, než se narodí nějaká nová bytost, do které by se mohl reinkarnovat. Pořád ale platilo, že ať už se stalo cokoliv, člověk měl možnost volby. Mé sklony k determinismu přišly až mnohem později.

Dětské filosofie se mě po pár letech nakonec přeci jen pustily a já přestala věřit, že na mě někde čeká nebeská královna, která mi dá vybrat, které zvířátko chci být v příštím životě a jak chci vypadat (páni, tehdy jsem opravdu udělala z posmrtného života videohru). Nastala doba, kdy jsem začala pracovat s myšlenkami skutečné předurčené budoucnosti, nebo minimálně nějakých důležitých bodů v rámci života jedince. Věřila jsem v jakousi skrytou pravdu, v něco vyššího, než všichni ostatní... a v moji schopnost to odhalit. Byla jsem přesvědčená, že jsem ta vyvolená, které bude svěřena pravda o smyslu života nějakou vyšší mocí. Patřilo to k mému osudu. Budoucnost každého tvora pro mě měla několik důležitých daných bodů, ke kterým by se dostal bez ohledu na svá rozhodnutí, ale přežívání méně definovaných oblastí bylo stále na něm (což je svým způsobem základní myšlenka fatalismu, který si narozdíl od determinismu všímá primárně důležitých životních událostí.)

Nicméně jak čas plynul, došlo mi, že pochopitelně ta vyvolená nejsem (s dvanáctým rokem života obvykle přicházejí první droboučké dávky rozumu, víte). Dodnes si pamatuju den, kdy jsem přišla domů ze školy, sedla k počítači a začala psát článek do Mých myšlenek. Jmenoval se Teorie osudu vs. teorie budoucnosti a měl vyprávět o tom, jak jsem ztratila víru v osud. V ten den jsem si totiž uvědomila, že už si náhodné události kolem sebe nevykládám jako znamení a nevěřím, že se mě vyšší moc snaží k něčemu dovést.

O několik bolestných období později jsem se však k myšlenkám o osudu a vyšší moci začala vracet. Potřebovala jsem si najít v té změti nových událostí nějakou jistotu. Deterministické tendence se mi však tentokrát obloukem vyhnuly, představa přesně dané budoucnosti mi přišla tísnivá, skoro až klaustrofobní. Přesto jsem si však chtěla být jistá, že po každé bolesti přijde útěcha, že všechny špatnosti mají svůj konec, na kterém čeká prostor pro štěstí...

Adoptovala jsem určitou filosofii rovnováhy. Za každé zlo musí přijít dobro stejné síly. Za každý špatný den dostanu zase jeden dobrý. Pokud propadnu na pět měsíců sezónním depresím, budu pak zas pět měsíců šťastná.

Okrajově se to dá srovnávat s karmou, která také do určité míry udržuje rovnováhu dobra a zla, akorát v trochu jiném smyslu. Ale podstata karmy vychází z nitra jednotlivce. Člověk sám má možnost svou karmu ovlivnit tím co dělá, co si myslí nebo jak se cítí, kdežto mé štěstí nebo neštěstí bylo čistě hříčkou, no, osudu. (Alespoň podle téhle filosofie, pochopitelně.)

Nějakou dobu mi tento stav mysli vyhovoval... než jsem pohlédla i na druhou stranu vah a začala za každou hezkou chvilkou vidět jen stopky měřící čas, který mi zbýval do nějakého neštěstí, které by vyvážilo onu veselou chvíli. Takhle to nemohlo pokračovat. Musela jsem si dovolit prožít štěstí beze strachu.

Nakonec přišla doba, kdy jsem si začala připadat šíleně osamělá. Rozhodně to však nebylo tak, že bych kolem sebe neměla nikoho blízkého. Spíše to pramenilo z pocitu, že tyhle lidi okolo sebe už nebudu mít příliš dlouho. Tenhle pocit byl na všech rovinách nepodložený, ale stejně se mě chopil a nějakou odbu jsem se ho prostě nemohla zbavit. Hádám, že jsem si zase potřebovala přimyslet někoho, kdo nade mnou bdí, někoho, díky komu nikdy nebudu tak úplně sama.

Víte, jak si někteří lidé myslí, že Bůh nás ovládá jako Simíky? Do podobných zákoutí zabloudila má mysl v té době. Ale spíš než za Simíka jsem se považovala za postavu z nějakého textového RPG. (Textového konkrétně, protože v té herní formě je na prvním místě příběh. A já tak strašně ráda vnímám lidské životy především jako desítky dlouhých, navzájem provázaných příběhů :D.)

Ovšem v takovéto variantě nemůže všechno mít na starosti jeden Bůh. Kdyby všechny postavy ovládala jedna entita, pak by to nebylo správné RPG, že ano :D. Svět tvořený jednou jedinou bytostí by nakonec začal být nudný. Dříve nebo později by jí došly nápady a na světě by se nedělo nic nového. Tak to tedy minimálně vnímám já. Konec konců, ani moje příběhy, ani příběhy kohokoliv jiného, nepramení čistě jenom z jejich hlavy. Protože nejsme na světě sami, pochopitelně. Denně vstřebáváme myšlenky a postoje jiných lidí, vymýšlíme nové pohledy na věci, které už existují. Příběhy každého autora jsou do jisté míry odrazem jejich zkušeností s ostatními. A ty osamocená vyšší moc mít nemůže.

Proto jsem se spíš chytila onoho konceptu, že každý člověk má svou vlastní vyšší moc. Takového strážného anděla, nebo jak já tomu říkám raději, svůj vlastní Osud. Tyhle Osudy se spolu setkávají, domlouvají se a vedou nás skrz příběhy, které pro nás sami vymysleli. Později kolem téhle základní myšlenky (primárně po zásahu jistého pana Matěje) vznikaly ještě další teorie, zejména zahrnující posmrtný život ve vztahu k těmto Osudům. Nechci v tomhle článku zacházet do detalů primárně proto, že na téhle bázi plánuji krátký komiks a nechci tak úplně vyzradit jeho pointu :D.

Osamělost mě naštěstí nakonec pustila, nicméně tahle má malá teorie se nakonec tak trochu spojila s tou, která jí předcházela a přetrvává dodnes. Tím spojením mám na mysli to, že jsem nakonec uvěřila, že můj Osud je dobrý člověk ("člověk") a přeje mi jen to nejlepší. Jenže někdy k tomu nejlepšímu vede trnitá cesta a tím pádem zůstává štěstí na neštěstí v rovnováze. Můj Osud se jim nemůže vyhnout, může mě jen navést na tu nejméně bolestivou.

Jsem toho přesvědčení, že má filosofie se ještě stihne stokrát změnit, než dojdu na konec své cesty. To je konec konců znakem určitého vývoje a ničí přesvědčení ani názory nezůstanou po celý život stejné. Ale v současné době mi myšlenka na můj Osud přináší klid do duše a o tom to nakonec v jádru je. Nejspíš nikdy nebudeme schopni dosáhnout za hranice vlastní podstaty a zjistit, kdo nebo co se za našimi životy vlastně skrývá. To nejlepší, co můžeme udělat, je držet se věcí, které nám přinášejí klid.

Co jinde neuvidíte ani neuslyšíte

Kolik je hodin? Čas na další soutěžní slohovku! Tahle je z roku 2019, pokud mě paměť nešálí. Měla jsem stoprocentně minimálně dvě další, z nichž jednu za boha nemůžu najít a druhou nemám uloženou (protože ten rok korona přesunula soutěž do online prostoru). Obě si ještě tak nějak okrajově pamatuju, v nejhorším je tudíž přepíšu, protože bych je tady chtěla mít.

Když se podíváte ze svého okna, co vidíte? Někteří vidí les nebo louku, jiní mohou hledět na měto, na ulici nebo na svou zahradu. Ale všichni se koukáme na malinký kousek Země, je to tak?

Když vyjdete ven, co uslyšíte? Zpěv ptáků, ševelení větru ve větvích, nebo motory aut na hlučné ulici? Každý slyší něco trochu jiného.

Možná si říkáte, že louku nebo rušnou ulici můžete vidět kdekoliv, že zpěv ptáků nebo rachot aut není nic vzácného. A svým způsobem je to tak. Alespoň pro někoho, jako jsme my.

Ale zkusme zapojit svou fantazii. Zkusme si představit, že jsme nyní dejme tomu na Měsíci. A co kolem sebe máme? Žádná auta, ptáky a lesy s vyjícím větrem. Jen tmavou šeď a ticho. Kdyby snad chtěl někdo tvrdit, že Měsíc je jen výjimkou, nemusíme chodit příliš daleko, abychom ho přesvědčili o opaku. Mars se také nemůže chlubit svým ptactvem nebo systémem vysokorychlostních dálnic. Nabízí jen smutné ticho a pro trochu oživení všudypřítmnou červeň namísto šedi.

A můžeme to zkoušet dál a dál, s každou planetou ve vesmíru. Jistě, narazíme na světy kyselých dešťů, planety pokryté hořícím ledem, země se srdcem z diamantu. Ale to, co máme u nás na Zemi, to nikde jinde nemají. Anebo přeci..?

Kdybych měla Aladinovu lampu

 Tohle je moje stará soutěžní úvaha z ledna 2020 (víte, z toho období, kdy jsem odsud zmizela beze stopy :D). Vzpomněla jsem si na ni kvůli jedné osobní události, kterou jsem si s touhle soutěží zpětně spojila a přišlo mi to takové nostalgické. Chci sem hodit i jiné soutěžní slohovky, ale ty budu muset nejdřív vyhrabat :D. Už je to dlouho, co jsem měla příležitost se něčeho takového účastnit.

Kdybych měla Aladinovu lampu... Mnoho z nás se už jistě zamýšlelo nad tím, co bychom udělali, kdyby se nám naskytla příležitost setkat se s džinem z lampy, který by nám splnil tři přání. Co je v takovém případě nejlepší si přát?

Snad každého, koho se zeptáte, napadne prostě ošálit celý systém a jediná věc, o kterou si řekne bude nekonečně mnoho přání. Což je samo o sobě chytrý nápad, ale bohužel mnohokrát Aladinova lampa přichází s pravidly, která právě tohle přání nedovolují.

Někdo si bude přát peníze. A aby nevypadal jako hamoun, tak hned pochopitelně řekne, že s nimi vyřeší světový hlad. A může to skutečně zezačátku mít v plánu, ale peníze lidi mění. A mnohdy ne k lepšímu. Takže z původního plánu vyřešit světový hlad se ve skutečnosti stane nákup nejluxusnějších vil na světě. Tohle přání by fungovalo jen pro lidi s dostatečnou sebekontrolou.

Někteří se zas naopak rozhodnou být šlechetní a přejí si světový mír. Což je skvělé přání, ale mohlo by mít fatální následky. Žádný mír totiž není tak úplně věčný. A i kdyby byl, osud by nám mohl napařit meziplanetární válku s Marťany. Světový mír platí jen po světě, na vesmír už se nevztahuje.

Takže asi nejlepší je ta přání nějak nakombinovat. Říct si o světový mír a náhradní lampu v případě mimozemské apokalypsy. Říct si o peníze a k tomu vyřešení hladu. Nebo prostě osvobodit toho chudáka džina. Musel v té lampě trčet šíleně dlouho.

Rok zvykání si na Blogger

27. červen značí přesně rok od mého blogového stěhování. Celý rok jsem měla možnost zjišťovat, jak Blogger funguje a učit se s ním zacházet. A tak jsem se rozhodla, že podobně, jako před pár lety s Wattpadem, obě platformy porovnám. 

Zpočátku mi Blog.cz hodně chyběl. Dělání rubrik pro mě byla španělská vesnice a práce s designem taky chvíli zabrala.

Ale když se koukám na Blog.cz zpětně, vlastně ani nevím, co mě tam tak dlouho drželo. Pořád na něj mám velmi nostalgické vzpomínky, ale Blogger nabízí možnosti, o kterých by se mi na Blog.cz ani nesnilo. Jako třeba vkládání prezentací, dokumentů a spousty dalších souborů pomocí HTML kódu. To Blog.cz neuměl.

Další věc, co se mi na Bloggeru líbí, je vkládání fotek a videí. Můžu je nahrát rovnou z počítače. Žádná galerie není potřeba a videa ani nemusí být dostupná na YouTube (i když většina z těch, co sem dávám, stejně je :D). Aah, krása.

Něco, co se mi líbilo na Blog.cz, byl přístup ke smazaným příspěvkům. Občas jsem si tak prohlížela staré smazané články a občas se rozhodla něco obnovit. Tady je smazání každého článku ekvivalent hození do propasti, ze které už nikdy nic nevyjde. Myslím, že už jsem někde psala, že je mi teď zpětně trochu líto, že jsem si ty smazané články nikam neuložila. No nevadí :D.

Hrozně se mi líbí možnosti designu na Bloggeru. Na začátku jsem s tím hodně bojovala, moc jsem si s tím nehrála a moc to neupravovala. Vím, že spousta lidí, co se přesouvala z Blogu.cz s designem měla potíže, ale teď když jsem si na to zvykla, baví mě s tím pracovat. Líbí se mi, že můžu používat tolik jiných rozložení. Začalo mě to najednou hrozně bavit a teď mám několik designů, které ani nevím, jestli vůbec někdy použiju :D. Jen se mi zdá trochu škoda, že Blogger nemá komunitu autorů šablon, narozdíl třeba od Tumblr, přijde mi, že by to chtělo trochu oživit.

Rubriky jsou hodně rozdílné od toho jak je měl Blog.cz. Tam jste prostě na začátku článku zaškrtli do jaké rubriky chcete článek dát. Každý článek mohl být jen v jedné rubrice a pokud jste měli podrubriky, tak jste se mohli jedině modlit, že si toho vaši čtenáři pod tou obrovskou rušivou reklamou všimnou. Na Bloggeru je několik způsobů, jak rubriky udělat. Já osobně používám štítky, ale tak, že dávám do seznamu stránek odkazy, nezobrazuji štítky samotné. To je hlavě proto, že mám několik štítků, které slouží pro organizaci mně, nikoliv čtenářům a akorát by se mi tam motaly.

Když už jsme u toho - štítky mi hodně usnadnily hledání v článcích. Mám přehled třeba o tom, kolik kapitolovek a fanfikcí mám rozepsáno a kolik už je dokončeno, protože k tomu používám štítky. Mám přehled kolik jsem ke kterému fandomu napsala fanfikcí a taky mám pojištěno, že pokud by nějak blbly rozcestníky, podle štítku se pořád moje kapitolové výtvory dají najít.

Už jsem taky okrajově zmínila reklamy. Blog.cz jich byl plný. Nešlo se jich zbavit, byly otravné a odváděly pozornost čtenáře. A majitel blogu z nich neměl ani korunu. Navíc jich pořád přibývalo (a zakrývaly mi můj stylový design kreslený v Malování >:C). To se mi na Bloggeru líbí - nejsou tu reklamy, pokud si je sem sama nedám. Nevím, jak to s nimi přesně funguje, protože jsem je sem nikdy dát nezkoušela, ale podobně jako na Youtube bych z nich něco měla i já, kdyby tu byly.

Taky můžu jít a zálohovat blog. Můžu si stáhnout všechny články včetně komentářů a nahrát je na jiný blog. Můžu je dát do konvertoru a přenést na jinou platformu, kdyby bylo potřeba. Opět - na Blogu.cz taková možnost nebyla. Mohla jsem si jen všechny články zkopírovat a... doufat.

Tohle všechno bylo nejspíš způsobeno tím, že Blogu.cz se v jeho posledních letech nikdo z majitelů příliš nevěnoval a nikdo se neobtěžoval přidat funkce, které konkurence nabízela. Většině uživatelů stačilo to, co měli, ale třeba v mém případě to bylo hlavně poto, že jsem vůbec nevěděla, jak na tom jiné platformy vlastně jsou.

Přemýšlím, že bych udělala na Youtube nějaké video, které by detailně shrnulo nějakou historii Blogu.cz. Pořád o něm něco píšu, pořád na něj vzpomínám, tak třeba bych to všechno mohla nějak shrnout a nemuset furt něco přidávat sem :D. No, to ještě uvidím.

Mimochodem, věděli jste, že všechny blogy, co byly aktivní když rušili Blog.cz jsou zarchivované na Wayback Machine? No schválně si zkuste najít ten svůj. Pro zajímavost, ten můj je tady. Štve mě, že jsem o té stránce tehdy ještě nevěděla a nearchivovala v průběhu let i tamten blog :P. No nevadí, tenhle archivuji jednak tam a jednak ve svých tajných složkách, abych nezapomněla na to, jak t tady kdy vypadalo.

Jak moc si uvědomujeme smrtelnost?

 Zapátrejte ve své paměti a zkuste si vzpomenout na moment, kdy jste byli poprvé seznámeni se smrtí. Ne kdy poprvé zemřel někdo vám blízký nebo kdy jste se málem se smrtí setkali sami. Vzpomeňte si na moment, kdy jste se poprvé dozvěděli, že smrt existuje.

Pravděpodobně to nedokážete. Seznámení se smrtelností sebe a bytostí okolo si člověk nepamatuje. Okolo sebe má už od narození náznaky konečnosti své existence, jsou pro něj přirozené. Ale malého člověka to neděsí. Malý člověk má ještě do konce svého života daleko. Koncept smrti je pro něj vzdálený.

Ovšem zůstává otázkou, do jaké míry je smrtelnost něco, o čem se musí jedinec dozvědět. Do jaké míry se člověk rodí s vědomím, že zemře? Kdyby člověku nikdy nikdo o smrti nevyprávěl… byl by si pořád vědom své smrtelnosti?

Každou živou bytost životem provází instinkty, které jí vedou tak, aby se vyhnula smrti nebo vážnému zranění. S některými se rodí, některé se vyvíjí v prvních letech života. Tento vývoj však není výsledkem působení vnějších sil, už jen proto, že instinkty nejsou naučeným chováním, nýbrž výsledkem vývoje mozku. Do určité míry si tedy každý živý tvor musí být vědom minimálně své zranitelnosti.

Otázkou ovšem je, zda si skutečně jsme vědomi své smrtelnosti.

Před časem jsem napsala článek o tom, že naše víra v posmrtný život vychází z velké části z naší neschopnosti představit si neexistenci. Nikdo z nás si nedovede představit, jaké to je, nebýt. Mohlo by to tedy znamenat, že nikdo si tak docela neuvědomuje svou smrtelnost?

To se asi úplně říct nedá. Je jisté, že zemřeme, ale že pak už nic nebude, to jisté není. Smrtelnost a konec existence jsou tím pádem dvě rozdílné věci. Smrtelnost si můžeme uvědomit plně. Konec existence ne.

Další otázkou, která vyvstává, je, zda si zvířata uvědomují svoji smrtelnost. U nich je to složitější. Nikdo nemůže s jistotou říct, do jaké míry jsou schopna zvířata komunikovat a uvědomit si sama sebe. Taky pochopitelně záleží na tom, co jsou zač. Ale dokáží si zvířata navzájem říct o smrti? Když takové třídenní srnče utíká před vlkem nebo jiným lovcem, ví proč? Ví, že utíká před smrtí? A pokud ano, vědělo to už od narození, nebo to ví od ostatních členů stáda?

O tom, co si uvědomují a neuvědomují zvířata, by bylo možné psát ještě dlouho, a i tak by z toho nevyšly jednoznačné závěry. Nicméně i u některých zvířat si můžeme všimnout, že jako mladá jsou poněkud důvěřivější, podobně jako lidé. Neuvědomují si všechna nebezpečí, což je s největší pravděpodobností dané tím, že ještě nemají dostatek zkušeností se světem. Stejně jako lidé dost možná o smrti vědí, ale nízký věk tvoří pocit, že jde o něco vzdáleného, něco nepředstavitelného.

Tím se odkrývá třetí teorie. Co když je vědomí o smrti něco, do čeho dorůstáme? Rodíme bez něj, nebo jen s velmi okrajovým a postupem času nám to začne docházet. Pochopitelně víme, že smrt existuje, ale je to pro nás něco vzdáleného… a pak už není.

Smrt je tajemná a děsivá a nevyhnutelná. Je to jediná jistota, kterou máme hned po narození. Dávalo by tedy smysl, kdybychom si jí byli aspoň částečně vědomi už od té chvíle, ale museli se s ní během života seznámit, pochopit ji a skutečně, plně si ji uvědomit.

Dokud někdo neobjeví Kámen mudrců nebo jiný lék na stárnutí, bude tohle pravděpodobně součást cesty každé živé bytosti. A konec konců, proč ne? Největší strach přichází z neznáma. Přestat se zbytečně obávat něčeho nevyhnutelného by bylo jedině rozumné. A prvním krokem ke zbavení se strachu, je pochopení.

Teorie života po smrti

(Už nějakou dobu starý, lehce depresivní článek :D, tak bacha na to.)

Takových teorií je hodně. Nejznámější z nich zahrnují nebe a peklo, nebo reinkarnaci. Některé staví ještě na bizarnějších základech, například, že celý vesmír je jen výtvorem vaší fantazie a tudíž když zemřete, celý zanikne. Nicméně kromě otázky, co bude, bychom se měli ptát také, proč si myslíme, že to bude.

Protože nejspíš nic nebude. Protože všichni nejspíš jednou zmizíme, naše vědomí se ztratí a my přestaneme existovat. A nic nebude. Ale ono je nemožné si představit, jaké to je neexistovat. Na to náš mozek není stavěný. Zásadně se má svojí neexistenci vyhýbat, proto se většina lidí zcela přirozeně bojí smrti. A proto je neexistence pro nás nepředstavitelná věc. 

Takže vynalézáme teorie. Protože když si neumíme představit, že nic nebude, tak přeci musí něco být. Možná půjdeme do nebe nebo do pekla. Možná se znovu narodíme. Možná dostaneme možnost svůj život žít znovu. Možná budeme sledovat svoji další inkarnaci spolu s těmi předešlými. Možná půjdeme do jiného vesmíru. Možná budeme po světě poletovat jako duch. Cokoliv, hlavně aby tam něco bylo.

Ale reálně nikdo neví. Možná, že tam něco opravdu bude. Možná, že náš mozek si nedokáže představit neexistenci, protože nikdy žádná nebude. Nikdo z nás se to nedozví, dokud se tam nedostane. Takže snad ani nemá smysl lámat si s tím hlavu, dokud jsme naživu. 

Blog.cz končí

Ano, ano, já vím, poslední dobou do svých myšlenek píšu jenom o blogovém stěhování, ale o tomhle psát chci, tak o tom psát budu.

Dneska je to přesně měsíc od mojí blogové migrace a bude to tak den, co jsem se dozvěděla, že 16.8. blog.cz končí. Pro mě to samozřejmě moc velký problém nepředstavuje, já už mám stěhování za sebou, ale je mi popravdě líto lidí, kteří na blog.cz byli i přes jeho problémy spokojení a teď budou nuceni se přesunout. Četla jsem pár článků od lidí, kteří například na blogspotu hodně bojovali s designem. To moc dobře znám :D, není to dlouho, co tenhle blog byl šíleně ošklivý. Ale je to škoda, protože mnoho lidí bylo spokojeno s designem, který si vytvořili pro starý blog a ten často nejde dát sem úplně tak, jak býval (já se o to taky snažila, ale tenhle se mi zalíbil mnohem víc a miluju ho :D).

Pozitivní je ale jedna věc. Spousta lidí, co se přesouvala (včetně mě), to udělala aspoň zčásti kvůli strachu, že Nova jednou vezme blog.cz a zruší ho jen tak z ničeho nic. To se ale nestalo. Situace byla bloggerům oznámena cca. měsíc předem a tudíž mají čas se nějak přizpůsobit a tím pádem nepřijít o roky svojí práce. To cením, i když se mě to vlastně už netýká.

Jedna věc mě však přesto neskutečně štve. Ke spoustě blogů z blog.cz mám neskutečně nostalgické pocity, byly velkou součástí mého dětství a zčásti také důvodem, proč jsem si já sama založila blog. Většina z těch blogů už však bohužel není aktivní několik let. Což znamená, že jejich majitelé si nejspíš ani nevšimnou, že ke zrušení platformy dojde už brzy. A pokud si toho všimnou, buď své blogy nechají vymizet (ačkoliv to se mi nezdá pravděpodobné), nebo si je sice stáhnou, ale nepřesunou na novou platformu, protože budou vědět, že už na nich nehodlají pracovat. Což je škoda, že ano.

Nicméně myslím, že aby blog.cz byla použitelná platforma v dnešní době, muselo by se na něm neskutečně moc zapracovat a musela by se mu věnovat nezměrná dávka pozornosti, takže není překvapivé, že Nova zvolila tu levnější, snazší a pro ně i do jisté míry příjemnější variantu. Je to škoda, ale tak to prostě. Platformy žijí, platformy umírají. Autoři se přesouvají a život jde dál. A proto bych ráda dala sbohem blog.cz, ať už jako jeho bývalý uživatel, nebo jako bývalý (a do jisté míry i současný) čtenář.

Syndrom prvního dne

Omlouvám se, že jsem teď zase nebyla aktivní :D. Pořád tvořím koncepty na nové příběhy (jeden z nich je můj starý, dlouho zapomenutý poklad!), pracuju na probíhajících sériích, ale před pár dny jsem nastoupila na brigádu a nemám mnoho času nazbyt. Nicméně celkem to souvisí s tím, o čem jsem dneska chtěla psát.

Už nějakou dobu jsem přemýšlela nad věcí, kterou jsem po letech nazvala syndrom prvního dne. Jde o jev, při kterém má člověk  během prvních na nové škole, v nové práci, na dovolené, nebo jindy, pocit, že celý zážitek bude špatný, bude mít špatné následky, byl špatné rozhodnutí, nebo všechny uvedené. To se většinou ukáže jako nepravda.

Navzdory názvu, se tyto symptomy nemusí objevit hned první den, dost záleží na délce trvání toho období a zároveň nemusí vydržet jenom jeden den. Nicméně ke konci člověku vždy připadá, že na situaci špatně nahlížel a že to nakonec bylo fajn.

Tohle se mi děje celkem často, nejčastěji na táboře, ale myslím, že nejvíc ryzí příklad je právě ta moje práce :D.

Nevim no, tenhle článek je taková krátká hovadinka, takovej mozkovej žblept. :D

Poklady ze starých webů

Nevím, jestli tohle patří zrovna do Mých myšlenek, ale lepší rubrika se na to nenašla :D.

Ve svém rozlučkovém článku na svém původním blogu jsem psala o svých starých webech. Všechno všechno - můj tehdejší hlavní web, jsem bohužel po založení blogu úplně smazala, což je ovšem neskutečná škoda. Nicméně dva weby stále fungují - Na procházce a Tajemná komnata. Napadlo mě, že bych se s vámi podělila o pár objevů.

Upřímně mě neskutečně překvapilo, že Webnode můj účet nesmazalo. Nebyla jsem tam bezmála pět let a jejich platforma se neskutečně posunula. Nicméně mé dva weby tam byly stále, přesně takové, jaké jsem je nechala... Naprosto příšerné. Web Na procházce byl můj a kamarádčin (ale hlavní adminkou jsem byla já :D). Dávaly jsme tam fotky přírody focené na (většinou moji) starou tlačítkovou Nokii. Většina z nich není ani pořádně zaostřená. Pravou perlou je však toto: 

Až mě zarazilo, že svou poslední návštěvu zde jsem měla 1. května 2015. Jenom tři měsíce před založením mého blogu. To bylo překvapení, protože jsem si myslela, že jsem se na své staré weby vykašlala už dlouho předtím.

Druhý web je ještě starší - Tajemná komnata. V roce 2013 hodně letěla hra Howrse, na kterou se občas podívám s novým účtem, protože ten můj původní už smazali. Ale tehdy se zakládaly Howrse kluby a i já se činila. Stránka Tajemná komnata se věnovala LPS klubu. Je tam nespočet gramatických chyb a drtivá většina z toho je takové malé smetišťátko. Ale i uprostřed něj jsem našla poklady. Ti, co mě čtou už hodně dlouho, nebo někdy v blízké době navštívili můj Wattpad, vědí, že asi mým nejdelším projektem zatím byla Jednorožčí podkova. A Tajemná komnata, jakožto smetiště, kam nikdo nechodí, se stala místem pro moje koncepty postav. v současnosti jsou tam jenom tři a většina se změnila, ale i tak si myslím, že je to skvělý náhled na moje tehdejší plány.

Nusu měla původně být dcera Hoji a Haraky. Tohoto konceptu jsem se nakonec docela držela, Gris - ta skutečná dcera Hoji a Haraky, vypadá skoro stejně, takže jediná významná změna bylo jméno.

Tohle měli původně být synové Matiti a Majiry (ti se dnes jmenují Mapacha a Tatu). Upřímně nápad, že jeden z nich je jednorožec a druhý pegas, se mi líbí, ale nakonec se tak nestalo. Vím, kam jsem mířila tou barvou hřív (nejsou to plně letní koně, takže nemají přechod z jedné barvy do druhé, jenom odstíny), ale tak, jak jsou teď, se mi zdají hezčí a barevnější. A tady na tom obrázku jim dokonce chybí sluníčka na boku.

A jako poslední jsou děti Shoti a Barafua. Filon má akorát tmavší hřívu a jmenuje se Kio, Bora zůstala úplně stejná. Tedy až na tu hvězdičku pod okem, ze které je vločka. Opět - nejsou to úplně zimní koně, takže jejich vločka neměla být vločka ale jenom hvězdička. To jsem ale u psaní epilogu změnila a je to vločka. A Bonu, která měla být dvojče Bory, jsem nakonec smazala úplně.

Opravdu mě štve, že Všechno všechno jsem smazala. Tam byly hromady pokladů, například fanfikce a Matthewovi, synovi Kovua a Kiary a příběhy o tom, jak se seznámili Uru a Ahadi, jak Scar získal svou jizvu apod., všechny v české i anglické verzi, kterou jsem získala tím, že jsem celý příběh prohnala Google překladačem. Je dokonce možné, že se tam objevily některé moje staré komiksy, kreslené na papír tím nejošklivějším stylem, jaký si dovedete představit (existuje velmi malá, ne však nulová šance, že je ještě někde mám). Kromě toho tam taky byly obrázky a články o mém Pouovi a Petshopcích (staré dobré časy :D).

Jsem ráda, že články na blogu mažu jen zřídkakdy. Takhle se můžu hezky pěkně vrátit v čase a vzpomínat.

Blog vs. Wattpad

Hodně, hodně, HODNĚ dlouho jsem přemýšlela, jestli tenhle článek napsat. A nakonec jsem došla k závěru, že vzhledem k tomu, že v rubrice Moje myšlenky byl naposledy nový článek někdy před třema rokama, tak by možná tohle stálo za to.

Jak někteří víte a někteří můžete vidět, blog mám už tři a půl roku a za tu dobu jsem zveřejnila velkou spoustu příběhů a jiných věcí. Ale kdybych nedostala doporučení k založení blogu od jistého někoho, tak bych dost možná dnes nepsala na blog, ale na Wattpad. V době, kdy jsem si blog založila, jsem ještě nevěděla, že něco, jako Wattpad existuje. A když jsem se to později dozvěděla, napadlo mě, že bych si tam mohla založit účet a dávat tam věci, které mi přišly pro blog moc... divné. Protože na Wattpadu by mě uklidňovalo vědomí, že tam jsou k nalezení i mnohem horší věcí. Nicméně jsem tenhle nápad zavrhla, protože mi připadalo divný, že kdyby moji čtenáři na blogu věděli o mém Wattpadu a obráceně, tak by nemělo smysl mít dvě místa kam dávat příběhy. A zase kdyby o sobě nevěděli, tak by se mi o tom těžko mlčelo.

Nicméně nedávno se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych zkusila porovnat blog a Wattpad. Jenže pak se zde objevil problém - blog znám jako autorka i jako čtenářka, Wattpad jsem znala jen z pohledu čtenáře. Jako autor jsem tam nikdy nebyla. A to byl problém, pokud jsem je chtěla porovnávat z obou pohledů. Takže co jsem udělala? Ano, správně. Založila jsem si Wattpad.

Budu k vám upřímná, byla jsem děsně nervózní, když jsem psala "Něco o mně". Bylo mi to prostě takový divný :D. Nicméně po pár minutách, co jsem zkoumala, jak se nastavuje profilovka a pozadí jsem chtěla přidat příběh. Nechtělo se mi psát nic nového, protože to by zabralo moc dlouho, takže jsem tam hodila Jednorožčí podkovu (první díl) a doufala, že to bude pro začátek stačit.

A nyní konečně to porovnávání. Jak se liší Wattpad od blogu?

Začněme od začátku - zložením blogu/účtu. V tomto směru je mi jednoznačně sympatičtější blog a to z jednoho prostého důvodu. Já nerada dávám na internet svoje osobní údaje. A blog vás k tomu nenutí. Své jméno, věk, bydliště a podobné věci uvést můžete, ale nemusíte. Ani nemusíte mít pseudonym, pokud nechcete (ale bez vás pak nemají čtenáři jak oslovovat). Wattpad ovšem takový není. Když jsem se registrovala, sice po mě nechtěli žádnou spoustu informací, ale datum narození a pohlaví ano. Chápu, že to tak mají kvůli tomu, že na Wattpadu jsou i příběhy nevhodné pro děti, jen radši zůstává tak utajená, jak jen můžu.

A nyní samotné psaní. Tady se sítě velmi liší. Na blogu prostě kliknete na "Nový článek", vyplníte okýnka a píšete. A můžete psát v závěru cokoliv. Tohle je příběhový blog, ale je spousta jiných druhů blogů. Jsou blogy, kde lidé sdílí své zážitky a myšlenky, jsou blogy, kde lidé píší o kniháh, co četli. Najdou se blogy o líčení i vaření a mohla bych pokračovat. Wattpad má jen ty příběhy. A myslím, že to není špatné, rozmanité to tam je dost.

Na Wattpadu nejdou psát jednodílné příběhy, což je jedna z věcí, co se mi moc nelíbí. Musíte nejdřív začít knihu a do té potom dopisovat části. Respektive takhle, můžete tam mít jednodílný příběh, ale vypadá to divně, většina autorů dává jednodílné příběhy všechny do jedné knihy.

Líbí se mi, že u Wattpadu si můžete ke knize nastavit obrázek, ale už je trochu horší, že musí mít určitou velikost, aby tam šel dát. Blog to samozřejmě umí taky, ale trochu jinak.

Wattpad mi ale přijde fajn v tom, že vám o daném díle řekne víc věcí, než blog. To je teda asi hlavně kvůli tomu, že blog není jen na příběhy, každopádně Wattpad vám napíše, kolik lidí už si ho přečetlo (blog vám to ukáže maximálně pokud ten výtvor byl mezi nejčtenějšími články předešlý den), kolika lidem se líbí a tak. Co mě ale trošku štve je to, že vám to nenapíše, kdy byla která část napsána, ukáže vám to jen datum poslední aktualizace.

Další, co se mi na Wattpadu líbí, jsou sledující. Protože u blogu nemám žádnou cestu, jak se dozvědět, kolik lidí mě čte pravidelně. Na Wattpadu se to dá jakž takž poznat podle sledujících (ale samozřejmě, ne všichni sledující čtou pravidelně a ne všichni, co čtou pravidelně, vás sledují).

Wattpad funguje obecně víc jako sociální síť, kde můžete psát svým čtenářům a oblíbeným autorům zprávy, zatímco blog je spíše stránka, pomocí které získáte svou vlastní stránku, když to řeknu takhle blbě :P.

Nebudu tady rozebírat komunitu blogu ani Wattpadu protože v tom se moc neorientuju (většina blogů, které čtu jsou už roky neaktivní). Nicméně řeknu to, že lidi většinou Wattpad znají jako místo, kde se zvrhlé faninky youtuberů mají možnost vyřádit. A není to úplně špatně. Ale na Wattpadu je i spousta hezkých příběhů (dokonce i některé shippovací fanfikce jsou normální!), jen je člověk musí trochu hledat.

A jsme na konci mého průzkumu. Já osobně preferuji blog z výše uvedených i mnoha jiných důvodů. Už jsem si tady tak nějak zvykla a získala si aspoň nějaké čtenáře. Pokud máte s Wattpadem více zkušeností (já na něm před psaním tohohle článku byla jen pár hodin) a všimli jste si, že jsem něco napsala špatně, nebojte se mě opravit v komentářích. Totéž platí i pro ty více zkušené s blogem.

Děkuji za přečtení, ahoj! (Páni, kdy jsem se naposledy na konci článku loučila?)

Berme to pozitivně!

Ahoj. No... uteklo to jako H2O... Je tady škola. Ááááách jó. Ne ne ne!!! Tím to ještě zhoršujete!!! Copak vám to ještě nedošlo? Ne? No tak to musím napravit. Lidé si školu až moc nechucují. Ono totiž stačí aby jeden člověk z republiky nechtěl do školy a může se to roznést do celých Čech. Jak to? Ten jeden človek je tvořičem neativní energie. Tu roznese na své kamarády a ti tedy také nebudou chtít do školy. Ten člověk může mít Youtube, blog, Facebook atd. Tam o tom napíše článek, status či cokoli jiného, nebo natočí video. Lidé si to přečtou, zkouknou a hned je na nich také ta negativní energie. A ti jí potom šíří dál... No a dopadá to tak že šprti (jako jsem já) nechtějí do školy. Mysleme pozitivně! A bude to fajn.

Tak

AHOJÍK

Osoby, zvířata, věci

Ahojky. Dneska tu mám jednu mojí myšlenku. Víte... všimli jste si někdy že čeština a přírodopis (v nižších třídách přírodověda či prvouka) jsou proti sobě?? To je tak: ČJ podstatná jména - názvy osob zvířat a věcí. PŘ člověk - savec - zvíře.

Tak proč tedy ne jen názvy zvířat a věcí??? A zvířata jsou vlastně podle některých zákonů věci. Tak proč ne jen názvy věcí??? Někdy to vážně nechápu... ještě že jsou prázdniny.

AHOJÍK!!!