Nějak jsme netušily, co říct. Najednou to všechno zapadalo. Najednou to dávalo smysl. My jsme dědičky Eyjanského trůnu. Proto jsme vždy na správném místě ve správný čas.
Jako první se řeč vrátila Shoti: "Asi bychom měly začít u toho, jak jsme potkaly Haraku, co říkáte?" Já a Matiti jsme souhlasně přikývly. Převyprávěly jsme mu v rychlosti všechna naše dobrodružsvtí. Třínohý král nás nepřerušoval, jen kýval hlavou a poslouchal.
Když jsme s vyprávěním skončily, Třínohý král se zamyslel. "Haraka, ten váš kamarád, mluví někdy o svém bývalém stádě?" Shoti a Matiti se podívaly na mě. Protočila jsem očima a zamyslela se. "Jenom hodně málo. Neměli ho moc rádi. Tuším, že zmiňoval párkrát svou matku, ale vždycky, když jsem se ho na ni zeptala, celý zesmutněl, tak jsem ho nenutila dál mluvit." Třínohý král se zamračil. "O otci nic neříkal?" Zavrtěla jsem hlavou.
Znovu se zamračil. Nakonec Král vstal a řekl: "To, že jste jim vzaly bojovou a černou magii je skvělá zpráva, ale nemyslím si, že je to úplně zastavilo. Pochopte, přeci se nenechají rozházet nějakými okřídlenými jednorožci, chtějí se dostat k trůnu. Nejspíš začali dávat dohromady další plán hned, jak jim došlo, co se stalo." "V tom případě si dávají pěkně na čas," prohlásila Matiti. "V Rubyronu jsme byly před..." zamyslela se a chvíli si pro sebe počítala. "Asi před čtyřma rokama!" vydechla najednou. Nikdy jsem si neuvědomila, že už to je tak dlouho. A Matiti s Shoti očividně taky ne. "Sakra, tak to jim ten plán vážně trvá," zasmála se po chvíli Shoti. Raven však zachoval vážný výraz a řekl: "Jestli je to takhle dlouho, tak už plán nejspíš mají. Obávám se, že ho brzy uskuteční a tentokrát nebude tak snadné je porazit."
Na mysl mi přišla myšlenka, že bychom možná měly zaútočit první, abychom využily momentu překvapení. Když jsem tuhle myšlenku vyjádřila nahlas, mé sestry se ne sebe ustaraně podívaly. "Tím si nejsem úplně jistá..." začala Shoti. "Proč ne?" podivil se Raven. "Zní to jako dobrý plán. Když zaútočíte dřív, než to stihnou oni, mělo by vám to dát značnou výhodu." Shoti pohodila hlavou a hlesla: "No, ale nemáme žádnou armádu, se kterou bychom zútočily. Navíc jsme nikdy neútočily jako první, vždycky jsme se jen bránily." To byla pravda, armádu nemáme a s prvními útoky nemáme takřka žádné zkušenosti. Přesto mi to přišlo lepší, než čekat, s čím příjdou temní. Raven se usmál. "Ale vždyť armádu přeci máte. Jsem si jistý, že obyvatelé Eyjanu budou ochotni vám pomoci. Kromě toho kolem sebe máte celé stádo duchů, kteří by se zajisté také rádi zúčastnili." Zasmála jsem se. No ano! "To je skvělé!" řekla jsem nahlas a otočila se na své sestry. "Zvládneme to." Matiti se usmála. "Stejně nakonec nebudeme mít jinou možnost. Já souhlasím - jde se do boje!" Shoti se pořád tvářila nejistě. "Já vám nevím..." hlesla. Povzdechla jsem si. "Shoti, konečně víme, co musíme udělat!" zaržála jsem. "Konečně už víme, proč se věci staly a tohle je možná poslední velké zlo, které kdy budeme muset překonat. A ty ještě váháš?" Shoti zaryla zrak do země. Pak povzdechla a nakonec řekla: "Asi máš pravdu. Jde se do boje!"
Třínohý král svolal své stádo a vysvětlil jim, co se událo. Někteří se tvářili celkem ustaraně, jiní nadšeně, ale všichni souhlasili, že pomohou, pokud to bude potřeba. Král jim řekl, ať zůstanou na ostrově a až na obloze uvidí zářit růžové světlo, ať na Eyjan teleportují ty, co to sami nedovedou, a pak sami sebe. Netušila jsem, jak hodlá to růžové světlo vytvořit, ale to už byla jeho starost. Následně k sobě zavolal jednoho z duchů a požádal ho, ať nás přenese na Eyjan. "Ideálně někam poblíž Summershinu, tam mají teď alicorni rodinu," dodal ještě. Duch kývnul, dokl se Krále průhledným kopytem a třínohý hřebec vzápětí zmizel v bílém záblesku světla. Totéž se udělal s Matiti, Shoti a nakonec přišel i ke mně. Když se mě kopytem dotkl, všechno kolem mě zahalilo bílé světlo a já měla pocit, že se vznáším nad zemí. Zář nakonec zmizela a já se rozhlédla kolem sebe. Všude kolem byla jen zelená tráva. Po mé pravici stály mé sestry a Třínohý král. "Divoké pláně," hlesla jsem. Shoti pokývala hlavou. "Je tu nějak teplo," řekla jsem ještě. "Summershine je myslím tímhle směrem," řekla Matiti a ukázala kopýtkem doleva. Jestli se někomu dá věřit s nalezením Summershinu, je to Matiti. A pak samozřejmě Majira, ale ten tam s námi nebyl.
Matitin odhad byl správný. Po pár minutách jsme dorazili do země věčného léta. Seběhli jsme na louku, kde nás ustaraně přivítali rodiče a kluci. Pokusily jsme se jim v rychlosti vysvětlit, kam nás cesta zavedla, co se stalo s Trivideblou a kdo je ten podivný kůň, který přišel s námi. Nakonec se ale celé tohle vyprávění natáhlo asi na deset minut. Když konečně všichni všemu rozuměli, rozhodla jsem, že musíme získat bojovníky. Majira se rozhodl, že se toho úkolu ujme. Nikdo mu nebránil, přeci jen budou asi obyvatelé Summershinu nejvíc věřit jemu. Majira zaržál, jak nejhlasitěji dokázal a všichni přítomní okamžitě obrátili pozornost k němu. "Slyšte, přátelé!" zahalekal manžel mé sestry. "Naše zem je opět v ohrožení!" Letní koně a poníci začali nervózně neco mumlat. "Temní si brousí zuby na Eyjanský trůn. Ale na to nemají právo, mám pravdu?" Ze stáda se ozvaly nadšené výkřiky. "Minule jim v tom zabránily tři alicorní sestry." S těmi slovy pohlédl na nás. "Ale dnes nás žádají o pomoc. Povězte, drazí přátelé, pomůžeme jim?" "ANO!" zaburácelo odhodlaně stádo, až se zem zatřásla. "Dobrá tedy," zasmál se Majira. "Ale hříbata musí samozřejmě zůstat tady." Ozvalo se několik zklamaných hlásků. "Navrhuji, aby se o ně postarali starší koně, kteří by se v boji mohli vážně zranit." Stádo souhlasně zamumlalo. "Vydejme se nyní tedy do Frostsnowu, abychom získali ještě více spojenců, poté do Diadornu a pak už rovnou do Rubyronu, kde si podáme ty padouchy!" Další hromada nadšených výkřiků. Stádo se tedy nechalo námi odvést až do Frostnowu, kde měl inspirativní řeč prozměnu Barafu. Zatímco on mluvil, Třínohý král se díval na hrad Klaufir se smutkem v očích. Poklepala jsem mu na rameno. "Jsem si jistá, že až tohle celé skončí, budete se tam zase moci podívat. Ale opatrně, ten kůň, o tam žije teďka ví až děsivě hodně věcí. Je to jasnovidec." Raven se jenom vesele usmál.
Poté, co jsme i z Frostsnowu odvedli všechny ochotné bojovat, jsme zamířili do Diadornu, jak Majira slíbil letním koním. Tam nebylo nějakého proslovu ani potřeba. Koně viděli armádu a okamžitě nabízeli pomoc. Proto jsme se nezdrželi ani deset minut. Pochodovali jsme se stovkami koní po Divokých pláních proti proudu Nchi. Konečně jsme zahlédli malý svah a pod ním tři skály. Z táborů stráží, které byly rozmístěné na několika místech před skalami, okamžitě vyběhli temní koně. Jednorožci, pegasové i obyčejní divocí koně. Někteří beželi k nám, jiní ke skalám, aby naši přítomnost ohlásili. Úplně jsem zapomněla, že tady byli, před lety jsme se jim tak šikovně vyhnuli. Raven přešel k nám, do čela armády. Když k nám přiběhl temný jednorožec se zelenou hřívou, zamračil se na něj. Jednorožec vyhrkl: "Kdo jste a co tu chcete?" Raven se usmál, ale tentokrát byl jeho úsměv děsivý. "Hádám, že vám tady vyprávěli o Třínohém králi, mám pravdu?" Jednorožec vyděšeně vykulil oči a pohlédl na Ravenovy nohy. "Jenom tři..." Potom vyděšeně utekl ke skalám. "Připravte se," hlesl Raven. Já a mé sestry jsme kývly všechny téměř ve stejný moment. Přišel čas. Raven se vydal dolů ze svahu a my ho odhodlaně následovaly. Země duněla, když na ni šlapaly stovky kopyt a já jsem věděla, že dnes přišlo rozuzlení. Poslední dobrodružství. A my nesmíme prohrát.
Než jsme stihli dojít až ke skalám, přiběhla k nám skupina temných. Byli tam převážně jednorožci a pegasové. Zastavili se asi tři metry od nás. V jejich čele stál jednorožec s rudou hřívou. Vypadal tolik jako Haraka... I když, když jsem pohlédla na ostatní koně, napadlo mě, že všichni mi tak trochu Haraku připomínají. Jednorožec udělal krok vpřed a řekl: "Tak ses nakonec vrátil, staříku?" Raven, na kterého byla otázka směřovaná, pohodil hlavou a zasmál se. "Zníš nějak zaskočeně." Jednorožec se usmál, ale v jeho očích se zableskl strach. "Vlastně jsem doufal, že se vrátíš. Tvůj bratr byl tak milosrdný. Nechal tě žít! Ale já si myslím, že v tom udělal chybu. Doufal jsem, že dostanu možnost ji napravit." Haraka nervózně přešlápl a schoval se za Barafua. Proč tohle dělá? Nikdy se nechoval takhle vystrašeně.
Jednorožec pohlédl na naši armádu, která čítala stovky koní. A pak na tu svou, která byla podstatně menší, ale bylo v ní mnohem víc jednorožců. Děsivě se usmál a vykřikl: "Do útoku!" Temní se rozeběhli proti nám.
Následujících několik minut bylo všechno kolem rozmazané. Jako sen. Koně útočili jeden na druhého. Koně útočili na mě a já musela jejich útoky odrážet svými kouzly. Ani jsem si nevšimla, kam zmizely mé sestry. A Haraka. Věděla jsem, že boj bude těžký, ale počítala jsem s tím, že zůstanou po mém boku mé sestry a on. Ale teď byli někde pryč a já zpanikařila. Nemohla jsem se soutředit, když jsem neměla na očích aspoň jednoho z nich. Rozeběhla jsem se někoho z nich najít. Jako prvního jsem objevila Haraku. Naproti němu stál ten jednorožec s temně rudou hřívou, který celé tohle začal. Mračili se jeden na druhého. Nevěděla jsem, jestli mám zasáhnout. Chtěla jsem vyběhnout za ním, ale v ten moment roh jednorožce žlutě zablikal a vzápětí tráva kolem nich vzplála. Vytvořil kruh ohně, který se nešířil, ale byl horký, to jsem cítila. Něco jsem o tomhle kouzlu slyšela od Shoti, ale nevěděla jsem, jak se dostat přes něj. Po mém boku se objevily mé sestry. "Kdo to vyčaroval?" zeptala se Shoti. "Ten jednorožec," odpověděla jsem. Shoti zaklela. "Tak skrz to se nedostaneme. Kdyby to třeba náhodou byl Haraka, mohl by nás pustit dovnitř, abychom mu pomohly, ale takhle..."
Na obloze se objevilo růžové světlo, ale nikdo z nás mu nevěnoval moc pozornosti.
Jednorožec promluvil na Haraku. "Synu." Haraka se zamračil ještě víc. "Otče." To slovo vyplyvl jako jed. Haraka o svém otci mluvil jen zřídka. Nikdy nezmínil, že vedl temné, ale dávalo to smysl. Když nám Haraka zachránil životy, byl malé hříbě, stejně, jako já. Ale na svůj věk toho věděl o válce překvapivě hodně. Dávalo smysl, že jeho otec byl v čele toho všeho. "Takže ty ses přidal k těm ustrašencům?" zařehtal Harakův otec, ale usmíval se. "Mohl jsi dnes bojovat na naší straně a získat celý Eyjan!" Haraka zavrtěl hlavou. "Vám Eyjan nepatří. Osud ho předurčil jiným." Jednorožec se zarazil. "Myslíš tu legendu o třech alicornech? Nebuď hloupý. Možná, že nám vzaly temnou magii, ale samy ani nechápou, jak to dokázaly." Haraka se usmál. "Pleteš se. Netušíš, co dokázaly za ty roky, co vy jste se tu ustrašeně skrývali a dělali bůhví co." Černý alicorn nečekal na odpověd a rovnou vystřelil světelnou kouli na jednorožce. Nečekal to. Světelná koule ho srazila k zemi. Haraka k jednorožci přiběhl a stoupl si nad něj. Něž stihl něco dalšího udělat, k ohnivému kruhu přiběhla jednorožka s žlutou hřívou. Jak neobvyklá barva...
"Njano!" vykřikl Harakův otec. Haraka udělal chybu a otočil se na jednorožku. Jeho otec v ohnivém kruhu udělal mezeru, kterou skočila Njana dovnitř. Než jsem si to stihla rozmyslet, skočila jsem za ní. Chtěla jsem na ni seslat světelnou kouli hned, jak jsem doskočila ale ona neútočila na Haraku. Místo toho seslala kouzlo na jednorožce. Ten ztuhnul. Ani se nehnul. Paralyzační kouzlo. To na něj klisna použila. Pohlédla jsem na ni. Byla jsem zmatená a Haraka očividně taky.
"Nebojte, já jsem na vaší straně," řekla jednorožka. "Harako, ty mě přece znáš," otočila se na temného alicorna. "N-Njano..." hlesne Haraka a udělá pár kroků k ní. "Nevyhnali tě náhodou?" Klisna se žlutou hřívou se jen usmála. "To teda vyhnali. Sám jsi u toho koneckonců byl. A vzali mi černou magii - nestála jsem o ni, to oni věděli, ale chtěli se asi zbavit konkurence, nebo tak něco. Ale po tom incidentu s alicorny mě zavolali zpátky. Chtěli mít co nejvíc jednorožců. Už pro mě neměli žádnou temnou magii, ale co na tom záleželo, že jo. Předstírala jsem, že jsem na válku změnila názor. Doteď nemůžu uvěřit, že na to skočili." "To je sice hezké," přerušila jsem ji, "ale jak se teď dostaneme z toho kruhu?" Njana a Haraka se rozhlédli kolem. V jednorožcových očích jsem zahlédla vítězoslavný záblesk.
Pár vteřin na to se ale u kruhu objevila Trivi a nějaký další duch. "Dostaneš je ven?" zeptala se Matiti. Duch přikývl a přenesl se do kruhu k nám. Njana na něj vyděšeně zírala. "Co jsi sakra zač?!" Jen jsem se usmála. "Vysvětlíme to všechno později, teď je důležité vás dostat ven. Vynesl nás všechny ven tak, jak to udělal jeden z duchů před několika hodinami. Zarazil se, když zahlédl Harakova otce. "Roho, toho ne," hlesla Trivi. "Tomu ten oheň neublíží, můžeš ho tam nechat. Král nám řekne později, co udělat se zajatci. Duch však myslel na něco jiného. Tiše si olízl rty. "Myslíš, že by se Král zlobil, kdybych..." "Roho!" vykřikla Trividebla. "Ani na to nemysli! Nemáme jim sát energii, dokud k tomu nedostaneme pokyn!" Roho se znovu olíznul. Nakonec se kolem něj objevila záře a on se přenesl mimo kruh. Trivi se usmála. "Jsem na tebe pyšná."
Vydali jsme se zpět na bojiště. Už se téměř dobojovalo. Kolem některých zraněných byli shromáždění jednorožci a léčili je. Všimla jsem si, že temní leželi na jednom místě, hlídaní několika duchy a ani jeden z nich nevypadal, že by měl ještě náladu bojovat. Několik temných jsem však zahlédla i jinde. "To nejsou temní," odpověděl mi Haraka, jako by četl moje myšlenky. "To jsou, jak by Raven řekl, vraníci. Nikdy nestáli o válku. Někteří to projevili a zavřeli je za to do vězení. Někteří to skryli a udrželi si dobré postavení. Někteří to projevili tak moc, že je vyhnali." Po poslední větě významně pohlédl na Njanu.
Jeden z duchů, kteří hlídali temné se zeptal Ravena: "Veličenstvo, pustili jsme z vězení všechny odpůrce války, kteří už teď očividně plánují, že se přestěhují. Ale co s těmi temnými? Co máme udělat s nimi?" Třínohý král se zamyslel a pak řekl. "Vezmeme je s sebou na náš ostrov. Zaslouží si dostat možnost napravit svoje chyby. Budou tam s námi žít, a když uvidím, že přijali nové vládce, budu je moci poslat zpátky na Eyjan. Souhlasíte, děvčata?" podíval se na mě, Shoti a Matiti. Já přikývla. To je dobrý plán. I mé sestry souhlasily.
Haraka se náhle zahleděl někam úplně pryč. Podívala jsem se tím směrem. Zíral na jednu z vraníků - pegasku s oranžovou hřívou. Jeho oči se naplnily slzami. Klisna si ho také všimla a její tvář se celá rozzářila. Haraka se k ní rozeběhl. "Mami!" Vytryskly mu slzy z očí když ji objal a ona se zasmála. "Harako! Můj maličký! Budeš mi muset vysvětlit, co se s tebou celé ty roky dělo!" Haraka se usmál. "Všechno ti to povím."
Později nám Haraka vysvětlil, že jeho matka byla vlastně jedna z prvních, která šla proti původním plánům temných a zavřeli ji za to do vězení. Od té doby ji navštěvoval, až jednou se rozhodl jít hledat pomoc a pak jsme ho potkaly my.
Od souboje s temnými uběhlo několik týdnů, vlastně skoro měsíc. Ačkoliv všichni obyvatelé už byli seznámeni s legendou o třech alicornech a tak nějak ji přijali, Raven přesto trval na tom, že musíme mít oficiální korunovaci. Co jsme měly dělat? Přijaly jsme.
Všichni obyvatelé Eyjanu se shromáždili na Divokých pláních. My jsme před ně předstoupily v korunkách a s podkovami. Raven přišel k nám. "Vážení přátelé," oslovil všechny shromážděné. "Je mi velikou ctí, že jsem mohl být součástí této výjimečné události. Dnes Eyjan získá nové vůdce. Vůdce, které po dlouhé generace postrádal. Shoti, Matiti, Hojo," otočil se na nás. "Přísaháte, že budete chránit Diadorn, Summershine, Frostsnow i Rubyron před vším zlým, které osud nachystá?" "Tak přísaháme," řekly jsme všechny tři najednou. "Přísaháte, že budete ke všem svým poddaným spravedlivé a budete je respektovat?" "Tak přísaháme." "Pak jsem rád, že vás mohu prohlásit za nové královny ostrova Eyjanu."
Pak přišli na řadu Barafu, Majira a Haraka. O nich sice legenda nemluvila, ale nám se zdálo, že by bylo dobré, kdyby každá ze zemí měla ve vládě jednoho zástupce. I oni přísahali, že budou Eyjan chránit a že budou ke všem obyvatelům spravedliví. Na konci obřadu se ozval jásot, ze kterého se zem otřásala.
A to je konec posledního příběhu. Občas se mi zdá, že to bylo celé jenom sen. Jenže pak vidím všechny koně na Eyjanu, jak mi říkají "královna Hoja". Nečekala jsem, že na konci toho všeho se staneme královnami. Ale já nečekala spoustu věcí.
Na Eyjan od té doby už nepadlo žádné větší zlo. Ano, děly se hádky, ale žádná temnota. Z ostrova Třínohého krále se k nám dokonce vrátilo pár temných, kteří pochopili svou chybu a byli připraveni začít od začátku. A my byly připravené jim dát šanci začít od začátku. Aby o nich nebyly známé jen příběhy plné zla, ale i ty dobré. Aby nenaháněli strach těm, kteří slyšeli, co udělali. Zaslouží si možnost to napravit...
Žádné komentáře:
Okomentovat