No ne, já se nějak podezřele držím, hehe. Nějak mi blbne počítání čtenářů na blogu, protože i poté, co mi někteří lidé říkali, že články tady četli, se mi to pořád neobrazuje ve statistikách, takže v současné době nemám tušení, kdo všechno to tu čte :D. Nicméně jo, stále odvážně pokračuju ve tvoření téhle prapodivné fanfikce.
3.
Převaloval jsem se z boku na bok. Nebyl jsem zvyklý na takhle měkkou postel, takže se mi nedařilo usnout. Pohlédl jsem na hodiny. Minutová ručička se pomalu, ale jistě blížila ke své hodinové sousedce. Byla skoro půlnoc. Sedl jsem si na okraj postele a chvíli seděl v tichu, rušeném jenom tikáním hodin. A pak jsem zaslechl zpěv.
Znělo to jako ukolébavka. Byla mi podezřele povědomá, ale nemohl jsem přijít na to, kde jsem ji už jenom slyšel. Nešlo poznat, jaká slova zpívá, nicméně jsem si byl jistý, že tu melodii znám.
Šel jsem hledat její zdroj. Vlastně jsem moc daleko chodit nemusel. Píseň jasně zněla z pokoje přes uličku - z toho, kde spal Peeta. Chvíli jsem váhavě postával, než jsem se zmohl zaklepat na dveře. Zpěv okamžitě utichl. "Kdo je tam?" zeptal se vyplašený hlas. "To jsem já… Hurikán." Chvíli bylo ticho. Dveře pokoje se poté pomalu otevřely a za nimi stál Peeta ve světle modrém županu. "Já... pojď dál?" Usmál jsem se a vstoupil do pokoje.
Byl téměř identický s tím mým. Okno bylo pootevřené a Peeta si k němu vzápětí stoupl. "Zpíváš ptáčkům na dobrou noc?" Humor. Pokusy o humor. I přes mou politováníhodnou situaci tu stále byly. Peeta ale zavrtěl hlavou. "Ta píseň mi připomíná domov. Táta mi ji dřív zpíval, když jsem byl ještě malý kluk." Stoupl jsem si vedle něj. Slova se ze mě ten den zrovna nehrnula, ale moc jsem mu chtěl něco říct.
"Peeto, já… mně… je mi to hrozně líto. Že jsi tu skončil."
"Chceš říct, že my jsme tu skončili."
"Ano, ale… u sebe mě to tolik nepřekvapilo. Pravděpodobnost nebyla zrovna na mojí straně. Svým způsobem jsem to tak trochu čekal. Ale když jsem tě dneska ráno uklidňoval, myslel jsem to vážně. Nevěřil jsem, že by tě vylosovali."
"No… aspoň že nevybrali Fletche…"
"Fletch je ten straší z tvých bratrů nebo ten mladší?"
"Mladší. Starší je Nettle. Ten už je moc starý na Hladové hry. Myslím, že matka je ráda, že vybrali zrovna mě."
"To neříkej, Peeto!"
"Ne, chci říct… pokud by si měla vybrat, které z jejích dětí půjde do Her, myslím, že by si vybrala mě. Fletch je její zlatíčko. A Nettle je největší pomocná síla v pekárně. Dává to smysl. Když mě přišla navštívit v soudní budově, chovala se, jako bych byl už v podstatě mrtvý. Myslím, že jediný, kdo skutečně nefalšovaně brečel před setkáním, nebo po něm, byl táta."
Tentokrát jsem mlčel já. Nedokázal jsem si představit, jaké to asi muselo být, vyrůstat v takhle rozpolcené rodině. Od té nehody v dolech jsme museli v naší rodině držet při sobě víc, než kdy předtím. Matka se děsila Roryho dvanáctých narozenin, protože šance, že někdo z Hawthornů půjde do Her, se tím zvyšovala. Všichni jsme se o něj letos báli, i když stejně jako Prim měl jenom jeden lístek.
Mlčky jsme koukali z okna na krajinu, kterou vlak míjel. Peeta se opřel paží o stěnu a já si náhle všiml, že v pěsti něco svírá. "Co to máš?" zeptal jsem se. On se na mě lehce pomateně podíval a pak s uvědoměním ve tváři rozevřel ruku. Na jeho dlani ve tmě téměř zářila pomačkaná povadlá a přece jasně žluťoučká pampeliška. "Utrhnul jsem ji, než jsme vyrazili na nádraží. Poslední vzpomínka na domov. Vždycky jsem měl rád pampelišky. Jsou tak neuvěřitelně odolné. Stačí jim malá prasklina v asfaltu a ony si najdou cestu, jak tam vykvést."
Všiml jsem si, že se mu v očích zaleskly slzy. "Víš, Hurikáne, měl jsem plán. Před každou sklizní jsem dával dohromady šílené plány, jak bych si získal sponzory, kdyby mě vybrali, jak bych se držel při životě, jak bych vyhrál. A letos jsem přišel s něčím, co skutečně mohlo fungovat. Vážně jsem si myslel, že ho využiju, pokud vyberou někoho mého věku, když jsem stál na tom pódiu a čekal na druhého splátce. Ale pak vybrali tebe."
"Ale já jsem tvého věku. No, zhruba. Proč by to se mnou nefungovalo?"
"Nefungovalo by to s žádným klukem."
Vážně mě zajímalo, co ten jeho plán byl. Ale Peeta se nezdál být ochotný o něm dál ochotný mluvit, tak jsem ho nechal být.
Mohl jsem odejít. Možná jsem dokonce měl odejít. Nemusel jsem tam ani chodit. A přesto jsem se rozhodl zůstat. Při tom rozhovoru u okénka ujíždějícího vlaku mi došlo, že kromě Katniss jsem vlastně nikdy v životě neměl pořádného kamaráda. Ve Dvanáctém kraji není na nová přátelství moc prostoru. Ani s Katniss jsem se nespřátelil na území kraje.
Zábavné je, že ještě méně prostoru na nová přátelství je v Hladových hrách. A přesto to bylo právě to místo, kde jsme se rozhodli s Peetou začít. Ve vlaku, který nás vezl vstříc jisté smrti, s vědomím, že za pár dní možná budeme nuceni jeden druhého zabít. Tam jsme zasadily semínko nového přátelství a zbylo nám jen čekat, co z něj vyroste.
Kolem půl jedné jsme oba začali zívat. Začal jsem se pomalu chystat k odchodu. Když jsem bral za kliku dveří, Peeta mě zastavil nejistým "Počkej, Hurikáne". Otočil jsem se zpět na Peetu a ten mi naprosto bez varování věnoval nefalšovaně vřelé objetí. Nevěděl jsem, jak zareagovat, tak jsem ho jen rozpačitě objal zpět. Bylo to šíleně zvláštní, vlastně si ani nepamatuji, kdy mě takhle objal někdo jiný než Katniss, matka nebo malá Posy. A zároveň to bylo tolik jiné, než všechna objetí, která mi kdy daly ony.
Po deseti vteřinách se ode mě konečně odklonil. Věnoval jsem mu zmatený pohled a on se začal smát. Bylo to nakažlivé. "Dobrou noc, Hurikáne," zahlaholil Peeta a poplácal mě po rameni. "Dobrou noc," odpověděl jsem mu a konečně opustil jeho pokoj. Měkká neustlaná postel tam na mě čekala přesně taková, jakou jsem ji opustil. Zaplul jsem pod peřinu a pomalu usnul. Ve snech mě stále provázelo Peetovo objetí a záhadný plán, o který se se mnou nepodělil. Později ho ale vystřídaly mnohem temnější věci. Výjevy z předešlých Her, tváře soupeřů, které jsem ten den viděl na záznamech. Uplakané tváře matky a Posy. Vick a Rory, zoufale se snažící najít něco k jídlu…
* * *
Probudilo mě až Cetkiino protivné švitoření. Navzdory svým vytříbeným
kapitolským způsobům se zcela neomaleně vetřela do mého pokoje, roztáhla záclony na okně a vzbudila mě. "Je čas na snídani, ospalče." Promnul jsem si oči. "Učili vás v Kapitolu klepat?" Cetkie se na mě uraženě ušklíbla. "Klepala jsem třikrát. Nikdo mi neodpověděl. Tak teď, když jsi konečně vzhůru, mazej se jít nasnídat. Peeta s Haymitchem tam na tebe už čekají."
Skutečnost, že Haymitch se dostavil včas, mě překvapila natolik, že jsem překonal tíživou ospalost a vyhrabal se zpod peřiny.
O pár minut později, když jsem v novém, čistém oblečení vstoupil do jídelního vozu, jsem byl zaskočen ještě víc. Nejenže Haymitch seděl u stolu včas. Byl také střízlivý. No, téměř. Myslím, že ten alkoholový odér se ho už nikdy nepustí, ať už si bude střízlivět, jak chce. Přesto to bylo působivé, vzhledem k tomu, že jsem ho nikdy neviděl takhle při smyslech, dokonce ani na záznamech z předešlých her, kdy měl radit jiným dvojicím. Letos musí být skutečně výjimečné Hry. A tak jsem se usadil na židli vedle Peety, abych zjistil, co má Haymitch za lubem.
Žádné komentáře:
Okomentovat