Ráno mě probudily kroky. Hoja. Jak to jenom dělá, že zrovna. když chci spát, dupe jako slon? Otevřela jsem oči. "Dobré ráno," řekla jsem. Hoja se na mě otočila a usmála se místo odpovědi. Uvědomila jsem si, že jsem v noci opět přikryla Majiru svým křídlem. Už jsem se ani nesnažila to skrýt. Nemělo to smysl. Už mě viděla. Vstala jsem. Hoja vyšla z přístřešku a vykulila oči na šipku, co jsem nakrelila na zem předešlou noc. "Tím směrem jsme včera s Majirou viděli světlo. Byli jsme přesvědčení, že to je Sluneční kámen. Tak jsem nakreslila na zem kopytem šipku, abychom i za světla věděli, kam jít." "Chytré," poznamenala Hoja. Ze stanu se ozvalo zívání. Shoti se vzbudila a nedlouho po ní i Haraka. "Měli bychom vyrazit," řekla má starší sestra a potřásla hlavou, aby urovnala neposlušné světle fialové pramínky hřívy. Na její žádost jsme probudili Barafua s Majirou a okamžitě se vydali na severozápad, směrem, kam ukazovala šipka. Směrem, kterým byl náš rodný Diadorn. Uvažovala jsem, zda už tam začalo sněžit.
Už jsme se motali bludištěm skal dlouhou dobu. Hoju a Haraku to začínalo otravovat. No, popravdě, začalo to otravovat nás všechny, ale Hoja s Harakou to jako jediní dali najevo. Nakonec si nudnou chůzi vylepšili tím, že začali hrát na honěnou. Běhali po písčité cestě a co chvíli nějaký z nich nešikovně drcnul bokem do skály. Hoja měla zrovna babu a hnala se tryskem za Harakou. Ten před ní zatím šikovně utíkal. Pak ale zavadil o skálu, z té začaly padat kameny. Hoja se jim chtěla vyhnout, ale zakopla o kořen stromu, který se rozhodl růst na nevhodném místě. Než se stihla zvednout, ze skály se zřítily další balvany a zavalily jí nohu. "Nemůžu ji dostat ven!" vykřikla. "Musíme jí dostat ven!" rozhodla Shoti. "Ale to potrvá věčnost," namítla jsem. Vzhledem k tomu, že jsme nemohli zas tolik plýtvat časem, ale zároveň jsme nemohli nechat Hoju samotnou, rozhodli jsme, že s ní někdo zůstane a pokusí se ji osvobodit. Na zpáteční cestě se k nám připojí. "Pokud je najdeme," hlesl tiše Majira. Pak přišla dohady o tom, kdo zůstane. Haraka to chtěl být. "Můžu za to já, do té skály jsem vrazil. Zůstanu tu s ní a vysvobodím ji." Shoti mu to ale nechtěla dovolit. "Jsi moc malý, potrvá ti věčnost ty kameny odvalit. Navíc, když se objeví nějaký predátor, co s ním zmůžeš sám? Kdyby byla Hoja schopná obrany, tak neřeknu, dva to nějak zvládnete, ale sám..." "Zůstanu já!" řekl Barafu. "Ubráním nás a kameny taky zvládnu nějak dostat pryč." A tak bylo rozhodnuto. S Hojou zůstane Barafu.
A tak jsme pokračovali v cestě jen ve čtyřech. Haraka už se neměl s kým honit a navíc byl teď mnohem opatrnější. Kolem bylo už znatelně tepleji a viditelně více světla. Věděli jsme, že už jsme blízko. "Mám pocit, že bloudíme v kruhu," řekla starostlivě Shoti. "Možná, že když vyletíš trochu výš, uvidíš, kudy máme jít," navrhla jsem jí. "Skály jsou moc vysoké, nad ty nevyletím. Ale můžu zkusit najít nějakou mezeru, kudy bude někam vidět," řekla a vzlétla. Našla mezeru mezi skalami a snažila se vidět skrz. Haraka stál na zemi celý nervózní. "Vidíš něco?" ptal se nedočkavě. "Něco ano, ale svítí mi do očí, nejde to dost dobře rozpoznat!" Haraka se okamžitě vrhl k hromadě spadaných kamenů, která ležela u skály a začal šplhat za Shoti. "Třeba něco uvidím já." "Harako, ne! Zůstaň dole, je to nebezpečné, uklouzneš a něco se ti stane!" křičela Shoti. "Neboj se!" Řeknu vám, ten kluk je fakt chytrej, ale někdy se vrhá do nebezpečí, aniž by se staral o to, co se mu může stát. Jako třeba teď. Už byl v polovině cesty, když mu kopýtko uklouzlo a on se skutálel z hromady dolů. Shoti ho chtěla chytit, ale nestihla pro něj doletět. S žuchnutím dopadl na zem. Byl naživu! Pokusil se postavit, ale v zápětí to vzdal. "Asi mám zlomenou nohu." Shoti slétla k zemi a starostlivě na něj pohlédla. "Znám kouzlo, které to spraví, ale trvá to hodinu než začne působit," povzdechla si Shoti. Já to kouzlo neznám. Takže Shoti tu bude muset zůstat. Zatímco se ona ptala, jestli tu cestu zvládneme, jestli se nám nic nestane a tak, Majira se pokusil vycítit, kde asi Sluneční kámen je. Přišel na to, že bude nejspíš tam, kam Shoti koukal tou škvírou. Dávalo by to smysl, slunce ještě nebylo tak daleko, aby jí svítilo do obličeje, když nakoukla onou mezírkou, takže to musel být Sluneční kámen. A tak jsme v cestě pokračovali jen dva.
Brzy jsem začala soucít s Barafuem. Vážně tady bylo teplo. Až moc. "Jdeme správně!" radoval se Majira, kterému teplo naopak přidávalo na energii.
Náhle jsem zaslechla dusot kopyt. "Majiro, říkal jsi, že tady žádní koně nežijí!" "Vždyť taky nežijí! Nebo o nich aspoň nikdo neví..." Zvuk se k nám přibližoval. Snažili jsme se přijít na to, odkud přichází. Až náhle ustal. A bylo ticho. Začala jsem se rozhlížet do všech stran. A pak jsem ho zahlédla. Zpoza jedné skály vykukoval malý... kůň? Byl světle hnědý a měl dlouhou hustou hřívu. Byl ale tak strašně maličký! Byl menší, než všechna hříbata, jaká jsem kdy viděla. Majira si ho taky všiml. "Možná by nám mohl pomoci," řekl. V tu chvíli si koník uvědomil, že jsme ho viděli a rozeběhl se pryč. "Počkej, potřebujeme tvojí pomoc!" křičela jsem a rozeběhla se za ním, Majira těsně za mnou. Hnědák utíkal bludištěm skal a my za ním. Měl krátké nožky, takže moc dlouho neudržel náskok, kerý měl. Nicméně, očividně tohle místo znal lépe než my. Bleskově zatáčel, zatímco my museli neohrabaně brzdit, s jistotou cválal, zatímco my se museli rozhlížet.
Koník zahnul za roh a my za ním. Náhle nás oslepilo světlo a horko nám vyrazilo dech. Snažili jsme se rozkoukat. Najednou jsme zaslechli hlas. "Našel jsi je?" "Všimli si mě, Trote, sledovali mě!" "Cože?" "Jsou tady!" Konečně jsem mohla otevřít oči. Byli jsme na travnatém plácku obklopeném skalami. Všude kolem nás byli koně stejně velcí, jako malý hnědák, za kterým jsme utíkali. Zírali na nás, jako na vetřelce, kterými jsme očividně i byli. Ale co bylo nejzvláštnější - uprostřed palouku ležel na pařezu žlutý kámen. "To je Sluneční kámen!" radoval se Majira. "Co tady hledáte, cizinci?" zeptal se Trot. "Hledáme Sluneční kámen, letní koně ho potřebují," vyhrkla jsem okamžitě. "A k čemupak ho letní koně potřebují?" zeptal zase Trot. "Bez něho bude v Summershinu zima," vrhl se do vysvětlování Majira. "Letní koně mají problém žít v chladu, hlavně mláďata. Bez Slunečního kamene letní koně vymřou!" Trot se podíval nejdřív na majiru, pak na mě a pak na Sluneční kámen. "Ale my ho taky potřebujeme," řekl nakonec. "Ve skalách je zima i během teplejší části léta. I my tu vychováváme hříbata." Najednou mi hlavou začalo vířit tolik otázek a já je prostě musela vychrlit. "Co jste vůbec zač? A proč žijete ve skalách a ne dole na louce, jako letní koně? Jak jste získali Sluneční kámen?" Trot se zasmál. "Jsme poníci. V podstatě menší verze obyčejných koní. Proč žijeme ve skalách, to je poněkud zvláštní příběh. Dříve jsme skutečně žili na louce spolu s letními koňmi. Ale jak se stádo letních koní rozrůstalo, začalo tam najednou být málo místa. A tak se tehdejší vůdce stáda Hatua rozhodl, že my jsme ten problém. Že my musíme opustit louku. Vyhnal nás. Tak jsme šli. Na Divoké pláně se nikomu nechtělo, protože v zimě tam sněží a na to jsme nebyli zvyklí. Popravdě se nám vůbec nechtělo opouštět Summershine. A tak nám nezbylo nic jiného, než jít žít do skal. Předpokládali jsme, že budeme žít na okraji a budeme se chodit pást okolo, protože, jak jste sami viděli, skály jsou samý písek. Jenže některá hříbata se při hraní zatoulala dál do bludiště. Většinu jsme našli, ale už jsme nenašli cestu ven. V zoufalé snaze se dostat ze skalnatého bludiště jsme narazili na tenhle palouk. Bylo by to perfektní místo pro naše stádo, kdyby tu jen bylo tepleji. Zjistili jsme, že síla Kamene působí jen na určitou vzdálenost. A tak se jednou jeden ovážlivec," otočil se k malému hnědákovi, který nás ke stádu zavedl, "vydal najít cestu ze skal a ukrást Sluneční kámen. Trvalo mu to týdny, ale povedlo se." Majira se zamračil. "Hatua? Nikdy jsem o něm neslyšel. Asi nebyl až tak významný tím, že vás vyhnal, když si na něj dneska nikdo ani nevzpomene."
Majira a poníci dlouho diskutovali o Summershinu a o Slunečním kameni. Majira stádu nabídl, že se pokusí přesvědčit ostatní letní koně, aby mohli poníci opět žít s nimi. Byl přesvědčen, že to je malá cena za návrat Slunečního kamene. A tak jsme se vydali pryč ze skal. Já, Majira a dvacet osm poníků. V čele šel onen hnědák, který se, jak jsme zjistili, jmenuje Kahawia, protože si pamatoval cestu pryč. Cestou jsme naštěstí našli Shoti s Harakou a Barafua s Hojou. Všichni byli v pořádku, až na Hojinu pohmožděnou nohu, jejíž léčení jsme ale nechali až na později. Konečně jsme se dostali pryč z toho bludiště. Byla to neskutečná úleva, konečně nebýt obklopena skalami.
Lehkým klusem jsme přiběhli na louku. Letní koně po nás házeli překvapené pohledy a zalechla jsem věty jako: "Ti jsou ale roztomilí!" "Jak můžou být tak mrňaví?" "To jsou hříbata nebo co?" Majira došel za součaným vůdcem stáda, hřebcem s hřívou, která přecházela ze zelené do modré, jménem Joto. On o Hatuovi slyšel, ale žil v přesvědčení, že poníci kvůli vyhnanství vyhynuli. Byl tak rád, že se pletl! Poníci byli na louce samozřejmě vítáni. Opět působila trochu méně prostorně, ale nikdo si nestěžoval. "Kdo nechce obětovat trochu prostoru pro klid, mír a přátelství," řekla Agosti, "ten může jít na Divoké pláně a mít kolik místa jen chce!"
Všechno nakonec dobře dopadlo. A na nás čekalo loučení. "No, vypadá to, že tě budeme muset opustit," řekla jsem Majirovi. Bylo mi to moc líto. Byl to moc fajn kluk. Kéž by tak chtěl jít s námi... "Víte, tak jsem tak přemýšlel... Je sníh skutečně tak nádherný?" zeptal se Majira. Tahle otázka mě překvapila. "Samozřejmě, že je!" kýval hned hlavou Haraka. "Připomíná moje staré stádo," usmál se Barafu. "Obzvláště první Diadornský sníh je nádherný," prohlásila Hoja. "Třeba ho ještě stihneme!" Majira vypadal, že se hluboce zamyslel. "Je krásnější, než moře?" zeptal se nakonec. Nikdo z nás na to neuměl odpovědět. "To je věc názoru..." řekla nakonec Shoti. Majira se zasmál. "Tak to vypadá, že budu muset jít s vámi, abych to zjistil!" Srdce mi radostně poskočilo. Majira chce jít s námi? Byla jsem nadšená. Ale Agosti ne. "Majiro, zlatíčko, ty bys mě opustil?" "Cože? Mami, ne, samozřejmě že ne." "Ale chceš odejít!" "Když jsem odešel hledat pomoc, tak jsi problém neměla." "Protože jsem věděla, že se vrátíš! Nebo aspoň, že se chceš vrátit. Ale tentokrát..." Majira si povzdechl. "Mami, Diadorn není ani den cesty odsud! Stihl jsem tam dojít, pár hodin pobýt a vrátit se v jednom dni. Kdykoliv tě můžu přijít navštívit. Anebo můžeš ty navštívit mě." Agosti nakonec přeci jen Majirovi dovolila odejít. Už jsme se chtěli vydat na cestu, když mi Trot poklepal kopytem na rameno. "Ještě než odejtete, mám pro vás malý dárek," řekl a sundal si z kopyta podkovu. Udivilo mě, že jsem si jí nevšimla dřív, vzhledem k tomu, že mu byla vážně velká. "Našli jsme ji ve skalách. Chrání svého nositele, kdykoliv budete v nebezpečí..." "... stačí třikrát hrábnout kopytem," dokončily jsme já, Hoja a Shoti. Byla to už třetí taková podkova, na kterou jsme narazily. "Matiti, na co čekáš?" zeptala se po dlouhé pauze Shoti. "Nasaď si ji! Ty jediná z nás ji ještě nemáš." Nemohla jsem uvěřit, že jsem se dočkala. Chtěla jsem podobnou podkovu už roky. Shoti dostala tu mamčinu ještě než jsem se narodila a Hoja dostala tu druhou, protože jako nejmladší z nás potřebuje největší ochranu. A tahle je moje! Nasadila jsem si ji. A pak jsme se konečně vydali na cestu.
Já a Majira jsme šli úplně poslední. Měli jsme za sebou bláznivé dobrodružství a tak jsme šli pomalu a unaveně. Byli jsme zticha, ale najednou Majira promluvil. "Takže... ehm... Matiti, ty éch... no... S tvými sestrami šli do Summershinu i jejich partneři, ale s tebou nepřišel nikdo. Znamená to, že nikoho nemáš?" Překvapeně jsem zamrkala. Tohle je citlivé téma. "No... nemám. Popravdě s randěním bojuju. V Diadornu žije tolik různých koní, ale ani jednoho, zdá se nezajímá upovídaný alicorn s růžovofialovou hřívou." Majira se zasmál. "No, já s tím taky tak trochu bojuju. Ale možná můžeme... bojovat společně?" Ale byl by to vůbec ještě boj, kdybych měla po boku jeho? "No, vlastně proč ne?" odpověděla jsem nakonec. A pak jsem dostala bláznivý nápad. Opatrně jsem ho přikryla křídlem. On se na mě překvapeně podíval a já ho políbila. Byl to krásný pocit. Mým tělem se rozlilo teplo, i když Summershine byl daleko za námi.
Když jsme došli domů, Hoja, Haraka, Barafu a Shoti se rozeběhli tryskem k Démantové louce. Já se usmála na Majiru. "Tak poběž!" A běželi jsme. Bylo to moc hezké, mít vítr ve hřívě a před očima vidinu domova. Pozdravili jsme mamku s tátou a v rychlosti vylíčili, co se stalo. "... no, a vůdce poníků nám potom dal tuhle podkovu-" "Hele, podívejte, sněží!" vykřikla náhle Hoja. Byla to ppravda. Z oblohy se pomalu snášely bílé vločky. "První Diadornský sníh," zašeptal Majira. "Nemůžu uvěřit, že jsme ho stihli!" zaradovala jsem se. Během několika minut byla na trávě vrstva sněhu. Byla malá, ale byl to sníh, na který jsem se tolik těšila. Začali jsme se honit ve sněhu. Nevím, co je hezčí podle Majiry, jestli sníh nebo moře, ale podle mě je krásné obojí. Sníh mi bude vždy připomínat mou rodinu a moře mi bude vždy připomínat to dobrodružství, na kterém jsem potkala lásku.
Žádné komentáře:
Okomentovat