Ze zvědavosti jsem ji následovala. Matiti byla z nás tří ta, co mluvila nejvíc, ale často to byla Hojina slova, která nutila ostatní měnit názory. Hoja si prorazila cestu stádem až k Hjartě. Stoupla si vedle ní a zírala na ni, dokud Hjarta nezvedla zrak. "Copak potřebuješ, zlatíčko?" "Hjarto, prozraď mi, co děláte, když se dva koně z vašeho stáda v něčem neshodonou a pohádají se?" Hjarta se usmála. "Chvíli se snažíme, aby se moc nestýkali a až si jsme jistí, že už se jeden na druhého nezlobí, necháme je být. Když to trvá moc dlouho, tak jim dáme moyo, to vždycky zabere." "Vy to vážně nechápete," zavrtěla hlavou Hoja. "Vlastně, ta situace, kterou tu ty popisuješ se stává jednou za několik desítek let. Jsme nekonfliktní druh," odpověděla Hjarta. "Hádkám vážně moc nerozumíme." "Jo, je to vidět, protože to, jak hádky řešíte, je ŠPATNÉ!" Hjarta sebou vyděšeně trhla. "Moyo je příliš umělé. Ano, uklidní to ducha, ale je problém to nevyřeší. Vy možná jste fakt hodně nekonfliktní druh, ale my ne. Potřebujeme hádky dokončit. Potřebujeme dořešit problémy, které při hádce vyplují na povrch. Proto tě žádám, Hjarto, nech Barafua a Shoti dořešit tu hádku. A možná, jenom možná, až se příště nějací dva koně lásky pohádají, zkuste je nechat, ať si to vyříkají." Hjarta se na Hoju podívala s vážnou tváří. "Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela. No... Zkusit to můžeme." Barafu zvedl hlavu a podíval se na mě. Pak se podíval na Hjartu a když ona souhlasně kývla, rozeběhl se za mnou.
Zastavil se přede mnou. "Pojďme to už konečně dořešit." Kývla jsem. Byli jsme rozhádaní jen pár hodin, ale bylo to jako věčnost. Chtěla jsem Barafuovi něco odpovědět, ale Matiti mi do toho skočila. "Ten problém je to, že... neradi chodíme do Frostsnowu?" Barafu přikývnul. "A nesnaž se to popřít." "Víš, Barafu, já tam vážně nechodím moc rád," přiznal k překvapení všech Haraka. "Ty?" podivila jsem se. "Jak to? Vždycky jsi tak v pohodě, ať už jdeme kamkoliv." Haraka smutně sklopil uši. "Jde o to, že i po těch všech letech, co Frostsnow navštěvujeme, jsou všichni tak nějak podezřívaví, když jsem poblíž. Chápu, mé stádo se pokusilo o příšernou věc, ale já jsem pomohl tomu zabránit. Není fér, aby se báli mě. A vlastně si dokážu vzpomenout na několik dalších, co se na válce nechtěli podílet, ale museli. Každopádně se ve Frostsnowu necítím moc příjemně."
Tohle však nebylo jediné šokující přiznání dne. "Mám pocit, že tvojí mamku štve, že mluvím," řekla Matiti Barafuovi. "Na její obranu, občas se fakt hodně rozkecáš," odpověděl na to Barafu. "Ne, ne kdž moc mluvím. Když jenom mluvím. Tvoje mamka na mě působí jako takový ten upovídaný typ, což by bylo fajn, ale když si s ní chci povídat, tak mě ani nepustí ke slovu. Než jsem ji poznala nenapadlo mě, jak otravné to může být."
Majira nervózně přešlapoval. "Já mám zase pocit, že celé tvoje stádo, Barafu, ve mě vidí soupeře. Nikdy jsem ti o tom neřekl, protože jsem tě nechtěl urazit, nebo tak něco, ale pokaždé, když tam jdeme, někteří zimní koně mi pořád podsouvají, jak je zima lepší, než léto. Ale já jsem letní kůň! Mám přirozeně radši léto, ale taky to nikomu nepodsouvám. Nehledě na to, že většina z těch, co mi to říkají, jsou hříbata a ta ještě ani neměla možnost někam jít a nějaké léto zažít."
Barafu stál a koukal se po ostatních. Tolik stížností na Frostsnow jsem ani já nečekala. Barafu smutně sklonil hlavu, ale já věděla, co říct. Hoja a Matiti nejsou jediné, co ovládají sílu slov. "Ale tohle všechno jsou problémy, které můžeme vyřešit. Právě jsme poučili jedno stádo o řešení problémů mezi koňmi, tak pojďme naše rady aplikovat i my. Jsem si jistá, že když Haraku lépe poznají, přestanou se ho bát. A když si promluvíme s Baridi, určitě si ráda poslechne něco, co jí Matiti odvypráví. Co se týče problému s Majirou, možná by neuškodilo zimní koně pozvat do Summershinu a ukázat jim, že léto je taky moc fajn." Barafu se usmál. "Hned, jak se vrátíme domů, promluvíme si s nimi." "Což bude kdy?" zeptala jsem se. Chápala bych, kdyby se ostatním nechtělo odplout, ale mě osobně tohle malé dobrodružství bohatě stačilo. "Já bych šla hned!" řekla Matiti. Ostatní ji podpořili pokýváním hlavy.
Takže nastalo loučení. I když jsme tam strávili jen necelé dva dny, stejně mi to loučení přišlo jako po třech letech přátelství. "Bude se nám moc stýskat!" zařehtala Hjarta a její oči se naplnily slzami. "Ale jdi ty," řekla jsem jí. "Máme vor, kdykoliv vás můžeme připlout navštívit. A vy tu máte hafo stromů, takže kdyby se vám jó hodně stýskalo, můžete si postavit vor a přijet vy za námi." Hjarta se usmála. "To je dobrý nápad."
Nastoupili jsme na vor a odrazili se od břehu. Pádlovali jsme kopyty směrem k domovu, který byl v dálce vidět, když jste věděli, že tam něco má být vidět. Vlny s námi houpaly.
Přistáli jsme v Summershinu o pár hodin později. Mamka s Agosti si povídaly na pláži. Zamávali jsme na ně. "To jste se moc dlouho nezdrželi," zasmála se Agosti. "Ale zažili jsme toho až až," řekla jsem jí na to a začala vyprávět...
Když jsme se ten měsíc vydali do Frostsnowu, všichni jsme doufali, že vyřešíme, co nás trápí. A, no, ano, povedlo se! Baridi si ochotně vyslechla Matitiino vyprávění, když jsme jí vysvětlili, co naší sestru trápí. Haraka si našel pár kamarádů mezi zimními koňmi a už se ho báli daleko méně. Co se týče Majiry, tak ten pozval na příští měsíc frostsnowská hříbata do Summershinu. To byste koukali, jak vyváděla v moři.
Uběhl rok. Přesně rok. S Barafuem jsme po tom incidentu na Elsce řešili všechny problémy mnohem klidněji. Snad jsme se oba báli, že na nás odněkud vybafne Hjarta, která přijela na návštěvu a odežene nás od sebe, nebo do nás narve moyo. Ale já vím, že to by neudělala. Poučila se. Všichni koně lásky se poučili. Což je taky důvod, proč byli všichni pozváni na naší svatbu! Ano! Já a Barafu se dneska bereme! Dlouho jsme přemýšleli, kde svatbu uspořádat. Nakonec jsme se rozhodli, že nejlepší volba budou Divoké pláně kousek od Frostsnowu. Je to blízko Barafuovu domovu, ale letním koním, co byli pozváni, nebude zima. A zkuste hádat, kdo nás oddává! No dobře, nebudu vás napínat. Je to Hjarta. Prosila nás o tu možnost od té doby, co se dozvěděla o svatbě. A my jsme si řekli, že vlastně proč ne?
Byl to tak úžasný den. Mamka mi ukázala, jak si zvlnit hřívu (prý že to vypadá elegantně) a Hoja mi vyrobila náramek z fialové květiny, jejíž jméno jsem zapomněla. Tan den jsem zapomněla na spoustu věcí. Od toho momentu, kdy Hjarta začala mluvit už jsem nemyslela na nic jiného, než na Barafua. A pak přišla ta chvíle, kdy jsme oba řekli "Ano" a políbili se.
Dlouho po tom, co se přestalo slavit, jsme nešli domů. Mamka s tátou, Baridi i mé sestry ano, ale my dva ne. Toulali jsme se po Diadornu a nic neříkali. V jednu chvíli jsem se podívala na nebe. Už vyšly hvězdy a já zahlédla souhvězdí jednorožce. Jeho roh ukazoval k nám. Věděla jsem to.
Když jsme se konečně dokopali k návratu na Démantovou louku, byla skoro půlnoc. Lehla jsem si, Barafu vedle mě a s posledním zašeptáním "Miluji tě," jsme oba pomalu usnuli.
Žádné komentáře:
Okomentovat