Crowova tajemství se opět přesunula do stavu konceptu, protože si nejsem tak úplně jistá, že v nich chci pokračovat. Možné to je. Ale ne pravděpodobné. Nicméně tuhle scénu jsem tam chtěla zahrnout, ale není tak úplně o Crowovi (vlastně není vůbec o Crowovi), takže to bude samostatný dodatek.
Klusal jsem temnými chodbami Rubyronu. Pod kopýtky mi křupal písek odrolený ze stěn. Snažil jsem se vyhlížet nenápadně. Jen maličký alicorn, co si vyšel během dne na procházku kolem vstupu do věznice.
Nikdo mi moc pozornosti nevěnoval. Na hříbata se v Rubyronu moc nehledělo, zvlášť na tak malá, jako jsem byl já. Výcvik začínal až ve třech letech, když už jsme byli schopní ovládat svou magii. Do té doby jsme byli ponecháni svým matkám a tak trochu osudu. Já tedy jenom osudu.
Nikým nezpozorován jsem vklouzl do věznice. Vraníci zpoza mříží zaujatě špicovali uši a když mě poznali, usmívali se. Byli rádi, když je přišel navštívit někdo, kdo na ně nekřičel. Nejčastěji jsme to bývali já a moje nejlepší kamarádka Njana. Byla sirotek, protože její rodiče podlehli zraněním z výcviku. Neradi používali temnou magii. Jednorožka se žlutou hřívou tedy byla ponechána svému osudu, podobně jako já. Tak se z nás stali přátelé. Jedno setkání v chodbách našeho domova stačilo, abychom se od sebe už neodtrhli. Byla o něco málo starší, než já, ale to nám v cestě nestálo.
Alespoň do té doby, než zjistili, že nechodila na výcvik. Záměrně se vyhýbala, čemu mohla. Nechtěla do války a nechtěla ani svou bojovou magii. V chodbách své postoje dusila, ale jakmile dorazila do jeskyně vězňů, hlásala je každému, kdo byl ochotný poslouchat. Což byli všichni. Věznice byly plné vzbouřenců.
Njanin osud po tomhle zjištění však nebyl příliš růžový. Vězení se považovalo za mírnější variantu, když zjistili, že kujete pikle proti společenstvu temných. Když nevěřili, že existuje naděje, že změníte názor, Rubyron vám zavřel své brány a byl konec. Konec vaší magie. Divoké pláně byly vaším novým domovem.
A tak jsem ztratil Njanu.
Já měl proti podobné situaci ještě protekci. Nebyly mi tři roky, takže se nikdo nezajímal o to, co říkám. Hlavně jsem ale byl synem Kiongoziho. Jakožto pobočník převzal vládu poté, co náš předešlý vůdce Kaboni zemřel. Většina armády mi proto tak trochu důvěřovala, ačkoliv po té situaci s Njanou mě na čas přísně hlídali. Teď jsem jim ale byl zas lhostejný. A to mi dalo prostor chodit navštěvovat svého druhého rodiče.
"Ulinzi, tvůj syn dorazil," zahlaholil vraný pegas s modrou hřívou. Byl to Upepo. Měl jsem ho rád, jeho vlídnost už několikrát dokázala obměkčit i mého otce a odsunout tak jeho vyhnanství. Byl to moc milý kůň. Maminka měla celu hned naproti němu. Říkávala mi, že kdybychom žili kdekoliv jinde, byl by Upepo můj táta. Často jsem na to myslel. Jaké by to asi bylo, kdybychom bydleli v Diadornu... Já a Njana bychom běhali po celé zemi a měli tucet kamarádů. Upepo a mamka by létali s ostatními pegasy a večer nám pak vyprávěli příběhy. Měl bych malého bratříčka, jmenoval by se... Kupiga. Nebo možá Karatasi. Měl by fialovou hřívu a měl by mě moc rád. A nikdy by nemusel ani vědět o válce, o temných a o Rubyronu. Byl by jenom obyčejný vraník, kterého by měl rád celý Diadorn. Já bych byl taky obyčejný vraník.
Maminka se nozdrami dotkla mého čela, těsně pod mým rohem. "Ahoj, můj maličký." Ptala se mě, jak se mám, jaký jsem měl den a já se jen snažil nevypadat sklíčeně. On Njanina vyhnání jsem neměl do čeho píchnout, ale kdybych něco takového vyjádřil před kýmkoliv z otcovy armády, akorát by můj výcvik začal dřív. Nebyl by oficiální, ale soukromý s otcem. Radoval by se, že aspoň budu mít náskok a na oficiálním tréninku budu o tolik napřed před ostatními. Tolik doufal, že se jednou začnu těšit do boje. Jsem konec konců jeho syn. Doufal, že se jednou jeho geny odrazí i na něčem jiném, než barvě mojí hřívy.
Vězni mi vyprávěli, že kdysi zase oni doufali, že Kiongoziho změní. Když byli hříbata, snažili se mu vysvětlit, že pro nás válka nemá význam. Že společenstvo temných založil za dávných časů jeden moc rozzlobený a závistivý kůň, který už je léta mrtvý. Že nám už to nic nepřinese. Že nemáme o co bojovat. Když se do něj maminka zamilovala, ještě doufali, že ho zvládnou přesvědčit. Měli velké naděje, že ho snad změní trocha lásky. Ale to se nestalo. Z maminky se stal vězeň, z mého otce vůdce. Válečníci mi vždy říkali, že ze mě bude taky jedna z těch věcí. A já že si mám vybrat, která to bude.
Maminka mi věnovala ustaraný pohled. "Harako, odejdi." Její slova mě překvapila. "Uteč z Rubyronu. Dokud jsi malý a nikdo tě nehlídá. Uteč někam daleko!"
"M-mami? Proč to říkáš? Já vás tady nenechám!"
Upepo s klidným hlasem vstoupil do rozhovoru. "Maličký, my už utéct nemůžeme. Můžeme jen čekat. Ale ty můžeš jít kamkoliv. Když nebudeš nápadný, nikdo nepojme podezření. Můžeš běžet najít Njanu. Můžeš začít nový život."
"Mohl bych jít varovat bělouše," došlo mi náhle. Upepo spokojeně přikývl. "Ale musíš být opatrný."
"Proč? Je tam nějaké nebezpečí?"
"Bělouši nás nemají rádi," vysvětlila maminka. "Crowova armáda jim ze zemí nadělala paseku. Narušila jejich poklidný a uspořádaný život. Už nějakou dobu žijí poměrně v míru, ale někteří si stále pamatují na naše společenstvo. Mohli by být nepřátelští."
"Ale já jsem jen hříbě. A nechci jim ublížit!"
"My to víme," hlesl Upepo, "ale bělouši to neví. Máš pořád temnou magii, která ostatní koně tolik straší. Buď opatrný jestli je budeš varovat, Harako. Ale uteč."
Zamyslel jsem se. Pomyšlení, že už nikoho z nich nikdy neuvidím, mi vhánělo slzy do očí. Ale měli pravdu. Kdybych utekl, měl bych naději na šťastný život a mohl bych uspíšit konec války. Věděl jsem, že to musím udělat. "Nebude vám beze mě smutno?" zeptal jsem se ještě tichounce. "Všem nám budeš chybět," zahlásila Kijani, vodní klisna, ze svého blátivého bazénku ve své cele. "Ale jsou tu další co nás navštěvují. Skrývají se v armádě a čekají na správnou chvíli, kdy ukázat Kiongozimu, že není všemocný. Zvládneme to."
A tak jsem se naposledy rozloučil se svými přáteli. Doufal jsem, že se snad někdy ještě potkáme. Mamince jsem to slíbil. Nenápadně jsem se prosmýknul ven z věznice a klusal chodbami. Snažil jsem se vyhlížet vesele a rozdováděně. Když jsem přešel do cvalu, minul jsem dvojici sotva půlročních hříbat, která nadšeně běhala chodbami. Přemýšlel jsem, v co asi vyrostou. Jestli se z nich stanou vzbouřenci, nebo Kiongozovy loutky.
Mé nohy se zabořily do sněhu. Opatrně sem nakoukl na Rubyronskou louku. Hlídky právě stály přesně na opačné straně, než já. Ideální čas odsud zmizet. Obloha se kabonila, měl jsem naději, že začne sněžit a moje stopy zmizí. Potichu jsem si to klusal, když jsem náhle v dálce zahlédl pohyb. Ve sněhu to bylo špatně vidět, ale byl jsem si téměř jistý. Sněhem klusala trojice běloušů. Co tady dělají? Jak se sem dostali? Musím je varovat!
Rozrušeně jsem cválal k nim. A tak to všechno začalo...
Žádné komentáře:
Okomentovat