Všichni jsme na Hoju vyděšeně zírali. Nikdo netušil, co se stane. "H-Hojo?" Hoja zdvihla hlavu. Trochu jí zacukalo oko. Potom se vzepjala a rozeběhla se neskutečnou rychlostí kolem jezera. Zdálo se mi, že za sebou nechává třpytky, nebo tak něco. Ačkoliv jezero bylo obrovské, oběhla ho asi za čtvrt minuty, což by ani Shoti nedokázala. Muselo to být tou vodou. Když konečně dobíhala ke mně, zavolala jsem na ni, ať zastaví. Ona se o to pokusila, ale její kopýtka ji v pomalé rychlosti vůbec neposlouchala. Nedokázala jít krokem déle než dvě vteřiny. V mžiku se zase rozeběhla a udělala další kolečko kolem jezera. "Tak takhle to funguje," zasmál se Barafu. "Ale co s ní teď bude?" strachoval se Haraka. "Myslím, že jí to brzy přejde," usoudila Regen. "Duhovým koním taky znovu získaná barva že hřívy vyprchá, když se dlouho nenapijí." "Můžeme jen doufat, že to bude stejně i s normálními koňmi. Takhle by ani nevydržela stát na našem voru," řekla Shoti. "A Hjarta by jí nejspíš nedovolila účastnit se Běžeckého týdne. Měla by nefér výhodu," zasmál se Majira. Haraka se otočil k Regen a vyčítavě se na ni zamračil. "Co ti přelítlo přes nos?" ptala se dotčeně ona.
"Mohla jsi nám aspoň říct, co to udělá. Teď budeme muset čekat, až jí to přejde," odpověděl Haraka. "Harako, nebuď nepříjemný," bránila jsem Regen já, "nemohla vědět, co to Hoje udělá. Nikdy předtím tu přece nebyl obyčejný kůň... nebo alicorn, jednorožec, pegas... chápeme se." "Ale víly tady žijí. A netvrď mi, že ani jedna jediná z nich nevyzkoušela, co dělá duhová voda, i když ji k životu nepotřebují!" Regen se okamžitě bránila: "Nám to nic nedělá. Jen se naše srst a hříva hezky třpytí. Samozřejmě, že jsme to zkusili. Skoro každé vílí hříbě je zvědavé, co jim to udělá. A pak je děsně zklamané, když to udělá přesně to, co jim dospělí říkali." "A jinak pijete odkud?" zeptal se Majira. Je pravda, že jsem začínala mít trochu žízeň. Sice jsem jedla trávu, na které byla rosa, takže úplně bez vody jsem nebyla, ale chtělo by se to pořádně napít. "V lesíku teče potok, z toho pijeme my. Pod kopcem je ještě jeden zdroj vody, ze kterého pijí víly, co žijí tam." "Mohla bys mě tam zavést?" zaprosil Majira. "Mám žízeň." "Půjdu s vámi," přidala jsem se. Rozhlédla jsem se po ostatních. "Jde ještě někdo?" Hoja, na kterou otázka ani nebyla mířena, proběhla kolem nás a zvolala: "Nemám žízeň!!!" Shoti, Barafu a Haraka zavrtěli hlavami.
Potok byl jen několik minut cesty daleko. Voda v něm byla křišťálově čistá a sluneční paprsky se na ní třpytily. "Je to nějaké... moc čisté," řekla jsem Regen. "Jsi si jistá, že tohle není nějaká speciální vílí voda?" Regen se zasmála. "Pijí z toho i třeba ptáci. Neboj se, nic ti to neudělá." A tak jsem sklonila hlavu a napila se. Byla to pravda, nic se mi nestalo. Regen a Majira se také napili. Regen ale zvedla hlavu po pár vteřinkách zvedla a řekla: "Já půjdu. Trefíte zpátky na louku?" "Ano," odpověděla jsem, než jsem se znovu napila. Nebyla to žádná těžká cesta na zapamatování. A tak se Regen otočila a my jsme zůstali sami.
Když jsme konečně oba měli vody dost, začala jsem se rozhlížet po lese, zatímco Majira zkoumal hladinu vody. "Stejně mi to nejde do hlavy," řekl najednou. "Co ti nejde do hlavy?" "No, jak je to možné, že všechny země v blízkém okolí byly zachráněné právě námi? Nebo tedy vámi, já pomáhal jen na ostrovech. Ale stejně. Nepříjde ti to zvláštní?" Zamyslela jsem se nad tím. Nikdy mi to tak nepřipadalo. "Já to vždycky měla za neuvěřitelnou shodu náhod." "Ale minimálně ty a tvé sestry jste navštívily všechny Eyjanské země..." To byla pravda. Společně jsme prohledaly skoro celý Eyjan, kolem Summershinu, Frostnowu i Diadornu a žádná další země tam nebyla. Je pravda, že k Rubyronu jsme se od našeho prvního dobrodružství už víckrát nepřiblížily, ale je velmi nepravděpodobné, že by tam nějaká další země byla, tedy aspoň nějaká, která by už dávno nebyla pod nadvládou Rubyronu. "No, ano, ale to bylo záměrně. Dřív nebo později bychom nejspíš Frostnow a Summershine objevily i bez Barafua a tebe. Vždyť už jen do Rubyronu jsme zamířily, protože nás Diadorn už nudil." Majira byl ale dál nepřesvědčený. "To nepopírám. Ale do všech zemí jste/jsme dorazili v ten nejlepší možný čas! Do Rubyronu jste dorazily, když temní chystali válku a přesně v den, kdy se Haraka rozhodl, že už toho má dost, a že se vydá do světa!" "Máš pravdu, to je docela zvláštní..." "A každý, kdo byl poslán aby našel pomoc pro svou zemi na své cestě narazil na vás/nás! Vem si třeba Barafua..." "Barafu nepřišel hledat pomoc, přišel do Diadornu, protože chtěl poznávat svět," upozornila jsem. "Ale později se ukázalo, že i jeho země potřebuje pomoc." Pokývala jsem hlavou. Ano, tak to bylo. Nevím, jak to, že mě to nenapadlo dřív, ale Majira měl pravdu. Bylo to všechno moc dobře načasované na to, aby to byla náhoda. "Regenin příchod byl obzvlášť podezřelý," pokračoval Majira. "Přišla na Elsku přesně v dobu, kdy jsme tam byli a mohli jí nabídnout pomoc. Zkus si představit, co by se stalo, kdyby přišla jen o pár dnů dřív, nebo o pár dnů později?" Tím mi ale něco připomněl. "Ale co Elska? Tu Shoti zahlédla úplnou náhodou. A nikdo tam pomoc nepotřeboval, jediné, co se tam stalo bylo, že se Shoti rozhádala s Barafuem." "Ano, ale sami koně lásky vám řekli, že jim tím udělala laskavost, protože je naučila, že občas je prostě nutné se trochu dohadovat. Nevím, jak ty, ale já osobně si myslím, že kdyby to neudělala, tak by koně lásky brzy začali dělat hlouposti a třeba by se celé stádo rozhádalo a nikdo by nikomu nedal moyo, což by vedlo k vymření jejich druhu." Zavrtěla jsem hlavou. "Neříkám, že na tom něco není, zlato, ale příjde mi, že nad tím trochu moc přemýšlíš." Majira odhodil pramínek hřívy ze svého obličeje. "A taky, nepříjde ti, že je to trochu zvláštní, že jdete do jedné země a najdete kluka pro tvou mladší sestru, jdete do druhé země a najdete kluka pro svou starší sestru a jdete do třetí země a najdete kluka pro tebe?" Jo, to bylo zvláštní, to je pravda... "Majiro, přestaň," napomenula jsem ho. "Kvůli tobě teď začínám přemýšlet, jestli to nebyla jedna obrovská náhoda, že jsem se vůbec narodila." Majira se zasmál. "To bych neřekl. Tvoji rodiče přece chtěli aby ses narodila!"
"To ano, ale kdyby táta toho osudného dne nespadl z oblohy a máma mu nenabídla místo, kde by mohl zůstat, tak se nikdy nepotkali a já a mé sestry se nikdy nenarodily." "Myslím, že to, že se potkají dva koně a padnou si do oka je skoro vždycky zvláštní náhoda." Majira měl zase pravdu. Je to skoro vždycky náhoda. V tom případě ale nechápu, proč se divil tomu, že jsem potkala jeho, že Shoti potkala Barafua a Hoja Haraku... "A víš co je ještě zvláštní?" napadlo mě najednou. "Že jsme se všechny tři, já, Hoja i Shoti, narodily jako alicorni." "Na tom nevidím nic divného," namítl Majira, "tvůj táta je pegas a tvoje máma je jednorožec. Dává to smysl, že vy budete kombinace těch dvou." Já ale věděla trochu víc a proto jsem zavrtěla hlavou. "Víš, od té doby, co se vzali máma s tátou se objevila spousta dalších párů jiný ras." Majira pokýval hlavou. "Vím o tom, jsem součástí jednoho takového." Pousmála jsem se nad tou poznámkou a pokračovala: "A objevil se dokonce ještě jeden, kde se jednorožec zamiloval do pegase. To bylo ještě před tím, než jsme potkali tebe a Barafua. Tentokrát byl jednorožec hřebec a pegas klisna, ale pochybuji, že to má nějaký vliv. Vzali se a měli dvě hříbata..." "Takže vy tři a Haraka nejste jediní alicorni?" "Přestaneš mě už přerušovat?" napomenula jsem ho znovu. "Měli dvě hříbata, klisničku a hřebečka, ale ani jedno z nich nemělo křídka i roh. Jedno bylo pegas a druhé bylo jednorožec. Tehdy mi to přišlo buď jako fakt velká smůla pro ně, nebo fakt velké štěstí pro nás. Ale nikdy jsem nad tím hlouběji nepřemýšlela. Vím, že ten jednorožec se odstěhoval pod pegasí skálu a celá rodinka tam teď vesele žije."
Majira vypadal, že chce něco říct, ale já zaslechla hlasy a tak jsem na něj rychle sykla, aby byl potichu. Pomalu jsem se proplížila na okraj lesa s Majirou v patách. Vykoukla jsem z houští a viděla Arcuse. "Co ten tu sakra dělá?" zašptal Majira. "Řekli mu jasně odpoledne!" Pro jistotu se podíval na nebe a pak pokračoval: "Ještě není ani poledne!" Dostala jsem strach. "Možná něco tuší! Třeba si nás všiml, nebo poznal, že ten led je jen kouzlo!" Byly s ním i jeho stráže a slyšela jsem, že jim něco říká, ale neslyšela jsem, co. "Co budeme dělat?" hlesl Majira. Chtěla jsem je dál sledovat, protože by to mohlo přinést další cenné informace, ale pak mi něco došlo. "Ostatní o nich neví! Duhové koně nejspíš nepotrestá, protože přišel úplně jinak, než bylo plánováno, ale holky a Barafu s Harakou o nich neví! Jestli se včas neschovají, budeme prozrazeni. Takže je musíme jít varovat." Opatrně jsem se vymotala z houští a pak se co nejrychleji rozeběhla lesem. Slyšela jsem, že mě Majira dobíhá, takže jsem nezpomalovala. "Nechceš tam doletět? Bude to rychlejší a pohodlnější." "Ne!" vyhrkla jsem, ještě to ani nestihl dopovědět. "Nenechám tě tady. To zaprvé. Zadruhé, neumím ještě tak obratně zatáčet, takže bych musela letět nad stromama, kde by mě Arcus viděl, takže by celý tenhle běh byl stejně zbytečný." A tak jsme dál běželi. Netušila jsem, jak daleko se mezitím dostal Arcus, nechtěla jsem riskovat chycení tím, že bych vykoukla ven z lesa. Vyběhli jsme dřív, takže tam taky budeme dřív. Teda, to jsem si aspoň myslela. Ale pak jsem málem dostala infarkt, když jsme se konečně odvážili vyběhnout z lesa k Duhovému jezeru a viděla Arcusi u družinu jen asi deset metrů za námi. Bylo už pozdě na to se před nimi schovávat. Majira by se možná mohl pokusit infiltrovat mezi duhové koně, protože má vícebarevnou hřívu, ale na tyhle nápady už taky bylo pozdě.
Chtěla jsem aspoň varovat ostatní, ale už si ho taky všimli. Snažili se aspoň trochu připravit uvítání a já začala dávat dohromady nouzový plán. Myslela jsem jen na to, že se ho potřebujeme zbavit. Arcus se zastavil a ďábelsky se zasmál. "Přivedli jste si na pomoc kamarády? Uvidíme, co zmůžou proti mě!" Neplýtval časem ani slovy. Z místa, kde by býval byl jeho roh, vyletělo světélko. Letělo přímo na mě, ale já jsem neuhnula. Chtěla jsem mu trochu srazit hřebínek. Vytvořila jsem kolem sebe silové pole, které odrazilo Arcusovu střelu. "My umíme taky kouzlit, víš?" zasmál jsem se vítězoslavně. Arcus vypadal překvapeně, ale hlavně vyděšeně. Nejspíš nečekal, že se někdy setká s někým, kdo taky ovládá magii. Své zděšení však rychle zamaskoval odhodlaným výrazem a další světelnou koulí. Tentokrát mířil na Hoju, ale ta byla stále pod vlivem duhové vody, takže se do ní ani nebylo možné trefit.
Shoti po něm mezitím také střelila světélko, ale i on znal kouzlo na silové pole, takže se neškodně odrazilo. Arcus nečekal, až Shoti vymyslí něco dalšího a rovnou seslal další kouzlo. Byla to jakási vzdušná vlna. Nikdo kolem jí neustál. Kromě Arcuse, samozřejmě. Ten se opět zachechtal, ale škleb mu že tváře srazil Majira. K tomu, nebylo třeba kouzel, jen pořádného kopance. Arcus ho však kouzlem odhodil. Hoja, která stihla opět oběhnout celé jezero, to celé viděla a rozhodla se taky pomoct. Přiběhla k Arcusi i ze zadu a chňapka ho za ocas. Jak byla rozeběhnutá, tak ho, i přesto, že byl výrazně větší než ona, za ocas odtáhla pár metrů. Pak ho pustila a on s žuchnutím dopadl na zem. Nic moc mu to neudělalo, zvládl celkem rychle vstát. Potom se náhle Hoja zastavila. Ovšem nebylo to z vlastní vůle. Její noha sebou trochu trhla, ale jinak byla úplně strnulá. Arcus ji paralyzoval. Pak ji zvedl do vzduchu. Na Hojně tváři bylo vidět, že jí to nedělá dobře. Potřebovala ještě vyběhat energii z duhové vody, ale nemohla. "Nezahrávejte si se mnou!" zavrčel Arcus. "Nebo to s vaší kamarádkou nedopadne dobře!" Nepochybovala jsem, že by byl schopný s Hojou švihnout o zem, jakmile bychom se na něj teď pokusili zaútočit. Otočila jsem se na ostatní. "Co budeme dělat?" Haraka se zamračil. "Nemáte náhodou na sobě pořás ty podkovy, co vás zachrání, pokud je váš život ohrožený?" Shoti kývla, než jsem to já stihla. "Tak proč ji sakra Hoja nepoužije?" Na to jsem odpověděla já: "Nemůže se hýbat. Navíc potřebuje stát na zemi. Třikrát hrábnout kopytem, na kterém ji má nasazenou, pamatuješ?"
Arcus najednou drze přerušil naši konverzaci. "To ani nepomůžete svojí kamarádce?" Zamračili jsme se na něj. "Pracujeme na tom," procedil Majira mezi zuby. Ani nevím, jestli to Arcus zaslechl, každopádně se znovu zasmál a pak řekl: "Jediné, co musíte udělat, je se vzdát a přidat se k mým poddaným. A pokud byste chtěli mít nějaké výhody, můžete mi přenechat své magické schopnosti." Shoti protočila očima. "Na někoho, kdo magii ovládá, toho o ní víš podivně málo. Magie s nedá předat, aspoň teda ne takhle. Živý tvor nemůže přenést magii do jiného živého tvora. Do předmětu ano, ale ne do živého tvora." Arcus vztekle zavrčel. "Tak hold výhody nebudou. Pokud se ale vzdáte, pořád dostanete svou kámošku v pořádku a v celku zpátky. Copak vám za to nestojí?" Majira se ke mně naklonil a zašeptal: "Nemůžeš ji zachránit ty? Víš, že bys tam naběhla a použila podkovu..." Zamyslela jsem se. "Můžu to zkusit, ale nevím, jestli to bude fungovat. Zatím jsme se nikdy neocitly v podobné situaci... Každopádně ho budete muset rozptýlit." Majira odhodlaně kývl hlavou. "Jdeme na to!" řekl nahlas a on, Barafu, Haraka a Shoti se vydali k Arcusovi. Ten stál na místě a nevěděl, co dělat. Netušil, jestli s ním jdou vyjednávat, nebo na něj útočit. Na poslední chvíli se rozhodl zopakovat svou původní taktiku a opět vystřelil bílé světlo. Tentkorát se očividně překonal a vystřelil na všechny najednou. Shoti a Haraka kolem sebe vytvořili silová pole, zatímco Majira a Barafu se museli spolehnout na svou hbitost. Shoti a Haraka potom jeho útok zopakovali po něm. On samozřejmě vykouzlil silové pole a začal chystat další útok.
Já jsem mezitím běžela obloukem, aby si mě nevšiml. Přiběhla jsem k němu z boku. Zabrzdila jsem v takové vzdálenosti, aby kouzlo fungovalo, ale zároveň tak daleko, aby si mě Arcus tak snadno nevšim. Třikrát jsem hrábla kopytem, na kterém jsem měla nasazenou kouzelnou podkovu. Zvedla se podobná vlna, jakou na nás před chvílí použil sám Arcus, jenže tentokrát srazila k zemi jen Arcuse. Jak Arcus padal, pustil Hoju. Shoti ji naštěstí kouzlem chytila a postavila na zem. Hoja párkát vyskočila a potom očividně vyprchal účinek duhové vody, protože se s klidem postavila na zem. Otočili jsme se na Arcuse. Už neležel na zemi! "Neměla ho ta podkova zneškodnit, nebo tak něco?" zeptala se Hoja a já přikývla. Tohle byla od kouzelné podkovy pěkná zrada, ale já byla hlavně ráda, že něco udělala. Arcus na nás zasyčel: "Dávám vám poslední šanci! Vzdejte se a nikomu se nic nestane!" Shoti naklonila hlavu tak, aby špička jejího rohu mířila přesně na Arcuse. "Na to zapoměň," řekla a hrábla kopytem. Podkovu měla sice nasazenou na tom druhém, ale Arcus vyděšeně uskočil. Hoja hlavu taky naklonila tak, aby její roh trčel dopředu a přidala se k Shoti. I já jsem hlavu sklopila. Jestliže ho jedna podkova dokázala na chvíli poslat k zemi, co asi dokáže trojice takových? Na našich dobrodružstvích jsme se dozvěděly, že dokážou zastavit víc, než jednoho namyšleného duhového koně, ale to bylo v případě, kdy ohrožoval přímo život té z nás, která tu podkovu použila. Nikdy jsme ovšem nezkusily, co dokážou, když se všechny tři zkombinují. Arcus byl zmatený. Jeho oči těkaly mezi námi třemi. Pokusil se znovu zvednout vzdušnou vlnu, ale my tři jsme spojily síly a včas ji zastavily. Arcus zpanikařil. Najednou se zatáhlo a začalo pršet. Arcus přivolal bouřku. To nás každopádně nemohlo zastavit. "Jdeme na to!" řekla sebevědomě Shoti a zvedla kopyto. Já i Hoja jsme to po ní zopakovaly. Shoti začala počítat. "Jedna!" Všechny tři jsme hrábly kopytem. "Dva!" Znovu jsme hrábly kopytem. "Tři!!" A po třetí. O vteřinku později se Arcus vznesl do vzduchu. Jeho oči bíle zářily. U jeho čela se začalo hromadit duhové světlo. Bylo to jako tehdy, když jsme připravily temné o bojovou magii. Náhle se to duhové světlo natáhlo po obloze, jako kdyby ho něco daleko za mořem vysávalo. Vypadalo to trochu jako skutečná duha. Shotin roh najednou zablikal a v zápětí se nám na hlavách objevily naše staré korunky. Shoti je musela teleportovat ze skrýše doma až sem, což je pěkná dálka a asi to dokázala jen díky vlivu podkov. Duha už nebyla na obloze, ale místo toho proudila do našich korunek. A když už žádná magie nezbyla, Arcus se pomalu snesl k zemi, jeho oči přestaly zářit a jeho nohy se třásly. Jeho kdysi tak zářivá sytě zabarvená hříva byla nyní vybledlá. Nedalo se říct, že by byla skoro bílá, to ne, ale rozhodně byla bledá.
Arcus zavrávoral a pak se chytil za hlavu. "Není mi d-dobře..." hlesl. Nohy se mu podlomily a on upadl. A my se teď setkali se zákeřnou otázkou: Co s ním? Naším úmyslem nikdy nebylo ho zabít, nikomu jsme nikdy takhle neublížili. Ale co s ním udělat? "Asi by se měl napít..." načala Hoja. "Blázníš?" vykřikla Regen. "Vždyť by získal zpátky všechnu tu magii, co jste mu teď vzaly... Vzaly jste mu magii, že ano?" Kývla jsem. "Ale jestli ho nenecháme napít, tak jeho hříva vybledne a on zemře. Chápu, že byl krutý, ale nikoho nikdy nezabil. Proto nevidím důvod, proč ho nechat zemřít." Už jsem vynechala, že by býval zabít dokázal, ale nikdo mu nedal důvod. Já bych to nejspíš taky dokázala, ale nikdo mi k tomu nedal důvod. "Mám nápad!" zaradovala se náhle Shoti. "Naše korunky dokáží absorbovat magii, takže ji možná dokáží vysát i z jezera. Arcus se tak bude moct napít, ale kouzelné schopnosti už nezíská!" "To je skvělý nápad, Shoti," usmála se Drop, "ale nevysají vaše korunky náhodou i všechnu energii, kterou nám duhová voda dává?" "Ne," odpověděla jsem místo mé sestry. "Nevysají. Kdyby ano, tak by vzaly i všechnu energii od Arcuse, takže by jeho hříva vybledla a on by nepřežil." Shoti se na mě podívala s překvapením. Asi ji nikdy nenapadlo, že já bych mohla na něco takové přijít. Usmála jsem se na ni.
Všechny tři jsme přistoupily k Duhovému jezeru. Shoti začala něco čarovat svým rohem. Ale nefungovalo to. Shoti frustrovaně zavrčela. Hoja ale dostala nápad. Bylo nad slunce jasnější, že podkovy a korunky jsou propojené, takže ponořila kopyto s podkovou do vody. Já jsem udělala totéž a Shoti nakonec taky. To už zabralo. Všechna kouzelná moc z vody se začala přenášet do korunek. Všude kolem nás to duhově zářilo. Bylo to šílené!
Když všechna ta duha zmizela, úplně jsem cítila, jak je korunka plná až k prasknutí. Arcus se dovlekl k jezeru a napil se. Jeho hříva ani za úplné sytosti neměla takový lesk, jako předtím, každopádně teď aspoň Arcus nebyl nebezpečný.
A nastalo dlouhé loučení. Hlavně s Drop a Boomem, ačkoliv ti byli příliš zaneprázdněni vítáním Boomova otce zpátky doma. Regen se s námi vydala na Elsku, protože se chtěla naposledy rozloučit s koňmi lásky.
Běžecký týden se velice vydařil. Já jsem skončila dvakrát druhá a jednou jsme se s Majirou dělili o třetí. Slavnost na konci byla velkolepá, ale abych byla upřímná, moc si toho z ní nepamatuji.
Po návratu na Eyjan jsme se vydali do Frostsnowu za Nyatim. Potřebovala jsem se ho na něco zeptat. Když jsme se vyškrábali až na kopec ke Klaufiru, zabušila jsem kopytem na dveře. Otevřít mi nepřišel Nyati, ale jeho syn Kwato. Od té doby, co jsme mu vrátili jeho duši, pěkně vyrostl. Zavedl nás do alychymistické laboratoře jeho otce.
"Takže ještě jednou, co že ti mám povědět?" ptal se Nyati. "Chci jen vědět, jak je to možné, že vždy, když nějaká země potřebuje pomoc, my se u toho nachomýtneme. Je to až moc časté na to, aby to byla náhoda!" Nyati se dotkl kopytem své bradky a pak přešel k velikému hrnci s jakousi zelenou tekutinou uvnitř. "Nevím, proč mě mé jasnovidecké schopnosti takto zrazují, ale nevidím odpověď na tvou otázku, Matiti," řekl. To mě překvapilo. Vždyť znal jména nás všech ještě před tím, než jsme vůbec přišli do jeho hradu hledat pomoc! Věděl, že žijeme na ostrově ještě před tím, než jsme vůbec měli možnost vidět moře! Jak to, že tohle nevěděl? "Obvykle mi odpověď naskočí v hlavě, ale tentokrát ne. Vím jen..." zarazil se, zavřel oči a vypadalo to, že usilovně přemýšlí. "...vím jen, že to má něco společného s těmi podkovami a korunkami." "To nám taky došlo," zaržála Hoja. Nyati se zamračil a povzdechl si. "Není to první otázka, na kterou nevidím odpověď. V minulosti jsem narazil na několik takových. Většinou se jednalo o otázky veliké hloubky, jako třeba, zda za naší existencí stojí nějaká vyšší moc, či zda existují ve vesmíru i jiné planety, na kterých je život..." "Planety... vesmír... cože?" podivila se Shoti. Nyati nad tím jen mávl kopýtkem a řekl, že jí to vysvětlí někdy jindy. Pak pokračoval: "Asi byste se měly mít na pozoru, očividně jste se zapletly do něčeho, co souvisí se samotným osudem našeho malého souostroví. Buďte opatrné."
Tehdy jsme nemohly mít tušení, co toto "něco" může být, ovšem netrvalo dlouho, a dozvěděly jsme se to. Možná to nebylo naše nejakčnější dobrodružství, ale rozhodně bylo nejvíc šokující. Ale o tom už vám nebudu vyprávět já. O tom se dozvíte v nějakém dalším příběhu...
Žádné komentáře:
Okomentovat