Rozhodla jsem se ukrást nápad pár dalším bloggerům a udělat pár audio nahrávek svých povídek. Vybrala jsem si dvě nejčtenější, které existují jako samostatné povídky. Oznámení ohledně dalších (pokud nějaké budou) sem už asi nebudu dávat, jenom možná na začátek před články. Můžete mi ale napsat do komentářů, pokud byste chtěli nahrát nějakou konkrétní další povídku.
Už to bylo několik hodin, co Denim naposledy Pampelišku viděla. Jakmile posel Horské kolonie nešťastnou novinu oznámil, někam se uklidila a nikdo ji nemohl najít. Všechny ta zpráva velice zasáhla a Wadogo s Matysem museli vyjednat, co se bude s Horskou kolonií dít dál.
Blížila se půlnoc, ale skalní město stále bzučelo životem. Všichni vzrušeně diskutovali, jaký osud kolonie čeká. Castie a Boston také uvažovali, ale Miko a Pax někam zmizeli. Denim si nebyla jistá, že oznámení vůbec slyšeli, v té době už své okolí nevnímala.
Sama šedomodrá dračice roztáhla křídla, rozloučila se s přáteli a taky písčitý plac opustila. Plachtila ve větru nad územím své kolonie a rozhlížela se. Doufala, že se snad někde pod ní zalesknou zlatožluté šupiny, ale nestalo se. Pampeliška mezi skalami nebyla. Denim se vyčerpaně snesla na jednu ze skal na okraji louky. Povzdechla si. Ospale zavřela oči. Její myšlenky se v hlavě přelévaly a splývaly jedna do druhé. Věděla, že by měla jít spát. Ale nejdřív chtěla zjistit, jestli je Pampeliška v pořádku.
Svým vnitřním hlasem zvolala otázku. Nebyla si jistá, že to bude fungovat, vždy své telepatické zprávy mířila na nějakého konkrétního draka. Nikdy nevolala jen tak do prázdna, ale dnes to zkusila. Pampeliško, jsi tu? Chvíli se nic neozývalo, ale pak ve své hlavě něco zaslechla. Kdo je to?
To jsem já... Denim.
... Co potřebuješ?
Chtěla jsem vědět, jestli jsi v pořádku.
Odpovědi se nedočkala, ačkoliv dál volala. Po chvíli se však nad její hlavou ozval šum křídel. Pampeliška se pomalu snesla na pevný povrch pískovce. "Ahoj... zase," zamumlala Denim. Pampeliška jen přikývla. Její oči byly zarudlé a Denim poznala, že kamarádka plakala. Vždycky jí přišlo zvláštní, že jim lidé tyhle projevy emocí vůbec dali.
"Jenom jsem chtěla domů," hlesla Pampeliška a další slzy se jí skutálely po tvářích. Denim se k ní posunula blíž a objala ji křídlem kolem ramen. "Doufala jsem, že po chvíli odejdou," vztekala se žlutá dračice. Denim si tiše povzdechla. "Taky jsem doufala."
"Ani si nejsem jistá, kam půjdeme. Co když nás tu Wadogo nenechá zůstat? Co s námi bude?"
"Jsem si jistá, že tu budete moct zůstat. Místa i kořisti je tu dost."
Pampeliška si lehla a položila hlavu na pařáty. Pomalu zavřela oči a po několika minutách začala pravidelně oddechovat. Usnula. Vzduch byl chladný a Denim se nechtělo nechávat Pampelišku na skále samotnou. Věděla, že je nejspíš někdo bude hledat, ale nebylo se čeho bát. A tak i ona tiše zavřela oči a pomalu usnula.
Když se ráno probudila, Pampeliška už tam nebyla. Slunce se pomalu škrábalo na obzor a Denim došla k závěru, že kamarádka se vrátila do své jeskyně. Protáhla si křídla a vydala se také zpět. Většina draků ještě spala a všude bylo ticho. Denim s tichým zasvištěním přistála ve vstupu do své jeskyně.
"No konečně jsi tady!" ozvalo se z nejzazšího kouta dračího doupěte. "Kde jsi byla? Měla jsem o tebe strach!" Ze stínu se vynořila Sabi. "Promiň," odpověděla Denim. "Byla jsem s Pampeliškou. To shromáždění ji dost vzalo. Nevíš, jak to s nimi teď bude?" Tmavá dračice tiše zabručela. "Wadogo si dnes Matyse a Narcisku k sobě zavolal, chtěl to s nimi právě řešit. Mám pocit, že Pampeliška šla na poslední chvíli taky."
"Myslíš, že je tu nechá zůstat?"
"Jsem si tím jistá. Wadogo má Horskou kolonii rád, jeho rodiče byli přátelé s jejími tehdejšími alfami. A navíc - moc dobře ví, že Matys a Narciska by udělali totéž, kdyby lidé přišli sem."
Denim pokývala hlavou. "Takže jsou ve Wadogově doupěti?" Sabi pokrčila rameny. "Nejspíš. Viděla jsem je vylétat z jejich jeskyně brzy ráno, když jsem tě vyhlížela. Ale teď - nemáš hlad? Lovecká družina šla do lesa ještě za tmy a vrátili se s plnými pařáty."
Když už u Deniminých nohou ležely jen okousané kosti, slunce už bylo nad obzorem. Obloha byla krásně modrá a ve vzduchu visela předzvěst příjemného počasí. Dračí kolonie se pomalu probouzela. "Dojdu za Castie." Sabi přikývla s napůl zavřenýma očima. "Bavte se," hlesla spokojeně. Ještě než se odrazila z okraje vchodu, obrátila se Denim zpátky. Otřela se hlavou tmavší dračice o krk. "Mám tě ráda, mami!" Sabi s úsměvem zamručela. "Já tebe taky, zlatíčko. Já tebe taky."
"Takže Pax a Miko jsou zase pryč?" podivila se Denim. S Castie se setkala na půli cesty k písčitému plácku. Boston právě učil svého bratrance lovit a tak se s nimi nemohl sejít, ale Miko a Pax byli neznámo kde. "Spíš bych řekla, že jsou ještě pořád pryč. Od včerejšího shromáždění jsem je neviděla. Mamka teda říkala, že je nad ránem viděla u lesa, ale když jsem je tam hledala, už tam nebyli. Mika to odmítnutí asi dost vzalo." Denim přikývla. Lehla si do písku a obtočila ocas kolem svého boku. Castie si lehla vedle ní a udělala totéž. Dělávaly to takhle už kdysi dávno, když jim bylo sotva šest. Lehávaly si do písku vedle skal a tiše sledovaly okolí.
"Fakt se těším, až nás vezmou na týmový trénink," prolomila náhle ticho Castie. "Klidně nás mohli vzít už letos. Štve mě, že to neudělali. Vím, že bychom to zvládly."
"Samozřejmě, že bychom to zvládly. Už teď lovíme v podstatě stejně často jako lovecké družiny a jsme úspěšné. Jediný důvod, proč teď netrénujeme je ten, že nám ještě nebylo dvanáct."
"Stejně mi nejde do hlavy, jak mohli Boston, Pax i Miko odložit trénink. Tedy, u Bostona ano. Nedokáže se rozhodnout, tak si nechal ještě rok na přemýšlení. A pak další."
"Už by se měl rozhodnout..."
"Neví, kdo chce být, to mu nemůžeme vyčítat. Lov mu docela jde, ale já myslím, že by líp zapadl jako válečník. A jeho mamka chce, aby byl léčitelem. Neumí si vybrat. A Pax vždycky jde tam, kam Boston."
"Až do teďka."
"Až do teďka."
Denim si byla jistá už od šesti let, že až přijde čas zvolit si svůj tým, budou to lovci. A Castie se k ní přidala nedlouho po tom, co začaly lovit spolu. Domluvily se, že jakmile jim bude dvanáct, přidají se k týmu lovců a budou si pomáhat. Na rok svého tréninku netrpělivě čekaly.
Tok Deniminých myšlenek přerušily hlasy. Zpoza jedné skály se vynořily dvě dračice - růžová a oranžová. Denim poznala Gameu a její kamarádku Ariu - o nic méně posedlou Kiburim. A onen jejich miláček se jako na zavolanou snesl ze vzduchu. "Tak co jste mi chtěly?" zabručel rozmrzele. "Kiburi, já už to nedokážu dál tajit," hlesla Gamea s nemalou dávkou nervozity v hlase. "Mám pocit, jako bychom se znali celou věčnost. Jako bychom k sobě patřili! Mám pocit, že tě miluju, Kiburi." Bílý drak chvíli jen překvapeně zíral a pak se zamračil. "Poslouchej, ty cácoro, nevím, co zkoušíš, ale já se tu o něco snažím a to tvoje sledování a vyznávání mě akorát brzdí. Nech mě na pokoji!" Gamea se dotčeně zamračila. "No a co já?" zeptala se nejistě Aria. Kiburi hlasitě zařval. "Obě se mi zbytečně pletete do cesty. Co si myslíte, že je na vás tak úžasnýho, co? Vyberte si někoho, kdo bude blíž vaší úrovni!"
Kiburi oddusal pryč a Gamea s Ariou si daly záležet, aby odešly přesně na opačnou stranu.
Od hádky tří draků uběhlo už více než deset hodin. Denim si nemohla pomoci, někde uvnitř ji hřál malinký plamínek zadostiučinění za Mika. Ležela na skále, kde předešlé noci s Pampeliškou přespaly. Obloha se lehce červenala a den se opět blížil ke svému konci. Nebyl nijak záživný a Denim si nebyla jistá, že bude v noci vůbec schopná usnout. Vůbec se necítila unavená.
Náhle se po obloze mihla žlutozlatá šmouha. Chvíli kroužila nad územím Skalní kolonie a pak zamířila přímo na východ. "Pampeliško..." zamumlala si pro sebe Denim. Nebyla si jistá, kam přesně dračice míří, ale očividně opouštěla území kolonie. "Musím zjistit, co má za lubem," zašeptala Denim. Zamířila ale nejprve ke své jeskyni. Musela Sabi říct, že ani dnes nebude spát v doupěti.
Dneska jsem chtěla vydat další kapitolu Roku draka, ale tak nějak jsem ji nedopsala. Zasekla jsem se u animování, takže sem dám to :D.
Achich, nějak nemám nápady na psaní. Takový adventní kalendář, to už asi nikdy nedokážu :D. (Ale ten vánoční design se mi líbí.) No nic, nakreslila jsem pár draků.
Celý tenhle post je inspirovaný tímhle obrázkem.
Bývala bych to oznámila v příštím článku, ale ten netuším, kdy bude, takže na to udělám samotné, jenom rychlé oznámení. Dneska jsem přišla na to, že už mi chybí obrázky u starších článků z Blogu.cz. Tak nějak jsem s tím počítala (i když jsem v hloubi duše doufala, že se to nestane, jsem hrozně líná to sem dávat znova :D). Naštěstí jsem byla ještě před blogovou migrací velkomozek a obrázky ze článků pořád mám. (Pokud se mi bude chtít, možná sem konečně dostanu všechny stránky Kočičího bratrstva. To mělo akorát tu smůlu, že jsem ho vydávala během Velké krize blogové galerie v roce 2018 :D.) Teď jenom doufám, že se mi povede je sem znovu dát. Chyběly by mi :D.
Jsem akorát zvědavá, jestli mi postupem času zmizí i ty ostatní, co mám novější, ale ještě pořád byly na Blogu.cz. Kočičí bratrstvo taky zmizelo jen částečně. No nic, zítra nebo někdy se na to vrhnu, dík za pozornost.
Chuch, překvápko :D. Tahle fanfikce tu byla naposledy ještě když blog.cz fungoval A můj blog byl tam. Což je už docela dlouho, nicméně tahle fanfikce stále žije. Jak jsem ji začala dávat na AO3, tak jsem si ji znovu přečetla a zase se mi tak nějak zalíbila. Taky má nejvíc Kudos ze všech, co na AO3 mám, takže jsem cítila povinnost napsat další část :D.
4.
„O co je, Haymitchi?“ zeptal jsem se. „Jste podezřele… podezřelý.“
Haymitch se zasmál. „Chceš říct podezřele střízlivý.“ Nejistě jsem přikývl.
Haymitch znovu zahýkal a poplácal mě po rameni. „Vysvětlím. Všechno vysvětlím,
žádný strach.“ Možná nakonec nebyl úplně střízlivý. Pořád se všemu tak podivně
smál…
„Chlapci, včera, když vás vylosovali, poprvé za všechny ty roky
jako mentor, jsem cítil naději. Skutečnou naději, že někdo z Dvanáctého
kraje může vyhrát. Jen na to pomyslete. Jak velká je pravděpodobnost, že
Hladové hry vyhraje někdo z Dvanáctého kraje? Malá, že? Taky se to stalo
jen dvakrát za celou historii her.“ Peeta si povzdechl. „To se mi nezdá jako
moc nadějeplná myšlenka,“ řekl. Haymitch stiskl jeho rameno. „To ne. Ale
zamysli se nad tím. Už se stala méně pravděpodobná věc. Jaká je šance, že se
Cetkie zlomí podpatek a kvůli tomu z osudí musí vytáhnout jména dvou
chlapců? Huh? Huh? Mikroskopická! A
stejně se to stalo. Zázraky se dějí, chlapci.
Proč by se nemohl stát další.“
„Nerad vám
kazím iluze,“ řekl Peeta, „ale to zní trochu přitažené za vlasy. Nemůžeme
spoléhat na náhodu. Takhle Hry nefungují.“ Haymitch se rozezleně zašklebil.
„Myslíš, že nevím, jak fungují Hry? Vyhrál jsem Čtvrtohry, cvrčku. Čtvrtohry!“ Oslovení „cvrčku“ mi zacukalo
koutky, nicméně jsem si nebyl jistý, kam tahle konverzace vede.
Haymitch nakonec vzdal veškerou snahu nám vysvětlit, proč má pro
letošek naději a rozhodl se spokojit s tím, že aspoň nějakou má. „Pomůžu
vám, chlapci. Letos věřím, že to dokážete. A začneme hned, jak tahle mašina
zastaví.“
* * *
„Je tohle opravdu nutné?“ zavrčel jsem rozmrzele. Už skoro tři hodiny mě v Kosmetickém centru obletuje trojice podivně nastrojených obyvatel Kapitolu. Když naše cesta skončila, Haymitch nám naposledy připomněl, jak velkou naději v nás vkládá a pak nás spokojeně předal členům přípravného týmu. Od té chvíle jsem jeho, Peetu ani Cetkii neviděl. Místo jsem trávil svou přípravu s Flaviem, Veniou a Octaviou – přípravným týmem, který mě měl nachystat na setkání s vizážistou.
Nejprve byli dost rozpačití, i když o mém vylosování věděli už ze záznamu sklizně. Pořád tak úplně nevěřili, že Dvanáctý kraj má za splátce dva chlapce. Toto zmatení z nic po chvíli ale opadlo a oni se horlivě pustili do práce.
Venia právě soustředěně kroužila pinzetou kolem mého obličeje. „Ano, je to nutné! Ale neboj se, už je skoro hotovo.“ Zelenovlasá žena vypadala, že si vytrhávání mého obočí až přehnaně užívá. Totéž jen pár minut předtím udělala se zbytečky strniště, které pokrývalo mou bradu. Ale konečně ode mě odstoupila a prohlédla si výsledek své práce. Spokojeně se zasmála. Její hlas mě bodal do uší. Proč mají všichni Kapitolané tak protivný hlas?
„Myslím, že jsme hotovi,“ oznámila Venia a její kolegové horlivě přitakali. „Asi dojdeme pro Cinnu.“ Než jsem se k tomu stihl vyjádřit já, zmizeli za dveřmi. Přecházel jsem ze strany na stranu a čekal na svého vizážistu.
Dveře se znovu otevřely a do místnosti vstoupil muž, který vypadal podle Kapitolské módy velmi podivně. Jinými slovy, vypadal normálně. Měl snědou pleť a hnědé vlasy, které se nezdály být nabarvené. Jedinou neobvyklostí byla nepatrná zlatá oční linka. „Zdravím, Hurikáne,“ řekl a podal mi ruku. Tu jsem zdráhavě stiskl a on pokračoval. „Já jsem Cinna.“ Při pohledu na něj mě napadlo, že musí být nový. Na televizní rozhovory s vizážisty se soustředím jen zřídkakdy, ale myslím, že někoho na Kapitol tak neobyčejně obyčejného bych si zapamatoval.
„To mě teda vypekli,“ uchechtl se. „Všechno jsem měl tak pečlivě nachystané pro svou první splátkyni a oni mi nakonec z Dvanáctého kraje přivezou kluka.“ Měl jsem pravdu. Byl nový. Bylo to dost očividné, zvlášť když dostal na starost Dvanáctý kraj. „S tím se ale dá pracovat, jen žádné strachy,“ dodal a rukou mi pokynul, ať ho následuji ze dveří.
Posadil jsem se na červenou pohovku v salónku. Jedna ze stěn byla celá prosklená a mě se tak naskytl pohled na celé město. Snad bych řekl, i že je krásné, kdyby se jeho obyvatelé neměli brzy nadšeně dívat, jak umírám v aréně. Cinna sledoval můj pohled ven. „Tohle místo je zvláštní,“ zamumlal a já mlčky pokýval hlavou.
„Já a Portia – vizážistka Peety, máme takový plán...“ začal Cinna
bez varování. „Samozřejmě že oblek, který jsme navrhovali, upravíme vzhledem
k... situaci. Máme v plánu něco výjimečného!“ Začal mi vysvětlovat, co
v podstatě už vím. Že tradicí je, že splátci se oblečou tak, aby
reprezentovali, čím je jejich kraj výjimečný. Pro Dvanáctý kraj, de se jenom
teží uhlí, tohle znamenalo už několik let se opakující obleky horníků a černé
oděvy připomínající horniny. Ale Cinnův výraz byl příliš natěšený na to, aby
jeho plánem bylo něco tak obyčejného. Ne, můj vizážista chystal něco
velkolepého.
„Hurikáne,“ zeptal se s jiskrou v oku, „nebojíš se ohně, že ne?“
„Takže to nebude skutečné?“ ujistil jsem se naposledy. Peeta vedle mě stál nezvykle ztuhle. Bylo poznat, že je nervózní. Pod jeho nohama vrzal vůz a k jeho tělu přiléhal stejný černý oblek, jako jsem měl na sobě já. Na první pohled se zdály být šíleně nudné a to nejen na Kapitolské standardy. Ale zlatým hřebem celého plánu bylo něco jiného. Kápě. Hořící kápě. Uvázaná kolem mého krku. A druhá kolem Peetova.
„Ne, není. Je to všechno jenom šaráda.“ Jako celý Kapitol, pomyslel jsem si. „Vlastně ani nebude hořet, tenhle materiál jen za správných podmínek umí vytvořit takovou iluzi. Ani se nezahřeješ.“ I přes jeho horečné ujišťování jsem pořád někde hluboko v duši měl pocit, že je to všechno jenom nějaký tajný plán Kapitolu, jak se nás zbavit ještě před začátkem Her. Přesto jsem se ale opřel o předek vozu a čekal, až ceremoniál začne. Vždyť je v podstatě jedno, jestli to všechno skončí tady, nebo až v aréně. Stejně mě to čeká.
Vůz pod námi sebou pomalu trhl. Zapřažení vraníci se dali do pohybu a rozezněla se hudba. Cinna pohotově vyskočil na vůz a podpálil naše kápě. Měl ale pravdu – ani se nezahřejeme. Cinnův a Portiin umělý plamen nehřál, nespaloval. Nepředstavoval žádné nebezpečí. Diváci to ale nevěděli. A to bylo důležité.
Koně se poslušně zařadili za vůz Jedenáctého kraje. Vyjeli jsme do města. Ze všech stran nadšeně hulákaly davy, žasly nad našimi kostýmy, volaly naše jména. Nebyl jsem si jistý, jak se zachovat, ale Peeta měl tentokrát víc sebevědomí, než já. Když jsem se na něj otočil, s nadšením mával všem přihlížejícím, a tak jsem udělal to samé. Diváci výskali a já měl pocit, že se snad dokonce usmívám. Peeta mi nepatrně stiskl ruku. „Pořád mám tu pampelišku,“ hlesl a dál mával lidem okolo sebe. Tentokrát jsem si byl svým úsměvem jistý. Podle všeho už ji měl skoro tři dny. Snad se nám podaří vydržet v aréně aspoň stejně dlouho.
Nadšení davu bylo nakažlivé. Všechen ten výskot, jásot a
ohlušující hudba a hlavně to nadšení, s jakým nás přihlížející vítali.
Věděl jsem, že doufat se nevyplácí, zvlášť ne v Hladových hrách. I přesto
jsem se však nechal unést – jen na okamžik. Na okamžik jsem v sobě živil
tu jiskřičku naděje. Byla malá a nejspíš stejně falešná, jako ten oheň, co teď
tančil po našich kápích. Ale přesto jsem se jí jen na ten kratičký moment
držel.
Možná jste si všimli, že první a druhá kapitola Roku draka na nějakou dobu zmizely (protože mi ale to psaní trvá, už to bude tak měsíc). Šlo především o to, že jsem se rozhodla příběh změnit, aby byl bližší mému původnímu plánu z roku 2017. Plaménka je nyní Pampeliška, je zlatožlutá a narozená ve znamení Lva. Vztah mezi ní a Denim je taky trochu jiný, doporučuji znovu přečíst druhou kapitolu, protože tam jejich vztah pořádně začíná.
Denim klusala ranní rosou. Slunce se pomalu škrábalo k obzoru a Pampeliška kroužila po obloze. Když si Denim všimla, vrhla se k zemi a přistála s hlasitým zaduněním. Šedá dračice jen protočila očima. Stále myslela jen na to, že s takovým hlukem toho moc nechytí. Pořád si nebyla Pampeliškou tak úplně jistá. S jejím znamením měla celý život jenom potyčky, zejména s Kiburim. Lvi všude kolem ní byli hrdí a energičtí a své místo na výsluní před všemi pozorně střežili. Pravda, Lvů jejího věku v kolonii moc nebylo, ale to málo, co znala, jí dělalo jen potíže. Ale Pampeliška tak hrozná být nemusela...
Ze zlatých očí žluté dračice sršelo odhodlání a sebevědomí. Denim zvedla koutky do malého úsměvu. "Dobré ráno." Její společnice jí odpověděla a roztáhla křídla. "Poletíme k lesu," oznámila Denim. "Je tam víc křovin, kam se dá schovat. A ostatní zvířata v lese zamaskují náš pach."
Nad doubravou se držela mlha. Denim v nose šimral pach laní, které se nic netušíc pásly v trávě pár kroků od ní. Plán byl jednoduchý. Denim měla za úkol nahnat jednu starou a očividně pomalejší laň do pasti. Pastí byla v tomto případě skupinka keřů, ve které se skrývala Pampeliška. Pak stačilo jen aby kořist zakousla. Původně měly jejich role být prohozené, ale žlutá trvala na tom, že laň zvládne zakousnout. Chtěla Denim ukázat, jak dokáže lovit.
Šedá dračice se plížila trávou a upírala zrak na stařičkou laň. Pampeliško, jsi tam? zeptala se. Telepatická komunikace byla jedna z největších výhod, jaké draci při lovu měli. Denim jen tiše zadoufala, že ji Pampeliška dostatečně ovládá. Jsem, ozvalo se. Její vnitřní hlas byl tichý a roztřesený, bylo poznat, že ačkoliv Pampeliška telepatii ovládá, není to pro ni snadné. Nebylo divu, při lovu ze vzduchu ji nikdy nepotřebovala. Tak se připrav, řekla Denim. Tiše se plížila vysokou trávou a opatrně se dostala mezi laň a její stádo. Když byla na správném místě, vyskočila ze své skrýše a stihla laň škrábnout přes čumák, než se vrhla na útěk. Denim běžela za ní, aby ji nasměrovala přesně k Pampelišce.
Z houští vyrazila žlutá čmouha. Pampeliška byla opravdu rychlá, ale laň byla rychlejší. Trhla sebou na stranu a pádila pryč. Denim i Pampeliška se za ní vrhly, i když Denim věděla, že už ji nedohoní. Po pár metrech se zastavila, ale Pampeliška neoblomně pokračovala dál. Až potom, co se laň ztratila mezi stromy a přidala ke svému stádu, se taky otočila. "Skoro jsem ji měla!" prskala. "Takový kousek, málem jsem ji dostala, vážně." Denim přikývla. "Viděla jsem to. Nechybělo moc a mohla být naše, ale tohle se občas stává."
"Ale chyběl jenom kousek a měla bych ji!" opakovala dál žlutá dračice a její společnice jen dál kývala hlavou. Nedivila se Pampeliščinu rozezlení. Ona sama se stejně naštvaná vracela ze spousty neúspěšných lovů, když ještě pořádně zvěř a její chytání neznala a nevěděla, že se to stává i nejlepším lovcům. Někdy i raněná zvířata předčí všechna očekávání.
Dračice pomalu kroužily nad písčitým pláckem mezi skalami. Denim zabořila své pařáty do země a vzhlédla k obloze. "Brzy se bude vracet lovecká družina. Snad měli víc štěstí, než my." Pampeliščino přistání utlumil písek. "Jednou se k nim přidáš, co?"
"Ke komu? K lovcům?"
"Jo. Přece jsi říkala, že chodíš lovit s Castie."
"Ano, ale lov je základní schopnost každého draka. Nicméně ano, jednou chci zkusit štěstí u lovecké družiny."
Pampeliška se usmála. "Já chtěla jít mezi válečníky. Chránit naši kolonii před nebezpečím." Denim se udiveně zamračila. "Vždyť budeš alfa. Nepotřebuješ se řadit do žádné skupiny." Pampeliška přikývla. "Já vím, ale chvíli potrvá, než na to dojde. A naše kolonie by teď dokázala využít co nejvíc trénovaných bojovníků. Chtěla jsem pomoct."
Nad jejich hlavami se mihl stín, který o pár vteřin později s hlasitým dupnutím přistál vedle dračích kamarádek. "Kiburi," zavrčela Denim. "Neměla bys teď být na lovu, nebo něco?" odpověděl bílý drak stejným tónem. "Teď jsme byly," oznámila Pampeliška se zamračenou tváří. Kiburi si Denim změřil pohledem. "Ona byla s tebou?" Obě dračice přikývly a Kiburi přikročil blíž k Pampelišce. "Nemusíš chodit lovit, když jednou budeš alfa. Takové starosti nepotřebuješ." Žlutá dračice se zamračila. "Co se mi snažíš říct, Kiburi? To že lovit nemusím neznamená, že lovit nebudu."
"V pořádku, ale možná by sis měla zvolit trochu přijatelnější společnost." Denim tiše zavrčela a Pampeliška zmateně zatěkala pohledem. "Vždyť víš, že přátelství Kozorohů a Lvů nemívají šťastné konce." Denim bodlo u srdce. Přesně tenhle argument použila včera, když se nechtěla s Pampeliškou bavit. Na své protesty úplně zapomněla a dnes se tak dobře bavily. Kiburiho slova jí připomněla tu nejistotu z nově vzkvétajícího přátelství, ale zároveň ji ranila.
Pampeliška se na Kiburiho usmála. "To je roztomilá nabídka, ale myslím, že si na tenhle konec ráda počkám. Až budeš mít v nabídce něco víc, než jenom stejný měsíc narození, dej mi vědět." S těmi slovy roztáhla křídla a zmizela z písčitého plácku. Denim ji váhavě následovala.
"To jsi neměla dělat," zamumlala Denim ve vzduchu. "Proč ne? podivila se Pampeliška. "Nechci s ním nic mít a měl by to vědět."
"Já vím, ale Kiburi je vztekloun. Něco si vymyslí, aby ti uškodil. Už to, jak za tebou s touhle nabídkou přišel, je zvláštní. Byl tolik proti tomu, abyste se k nám vůbec přidali a teď ti takhle otevře náruč. Něco se mi na tom nezdá..."
"Já bych si nedělala starosti," zašveholila Pampeliška. "Odmítla jsem ho jednou a odmítnu ho tisíckrát potom. Cokoliv se snaží udělat, mu nevyjde." Denim se spokojeně usmála.
"Půjdeme spolu zase někdy lovit?" zeptala se Pampeliška, když přistály v trávě na okraji skalního města. Denim její otázka zarazila. Jejich dnešní lov si moc užila, i když nebyly úspěšné, ale v hlavě jí pořád hrála Kiburiho i její vlastní slova. Přátelství Kozorohů a Lvů nemívají šťastné konce. Avšak někde v hloubi duše ji hřálo, když si vzpomněla, na jejich let zpět od lesa... Rozhodla se následovat na své cestě Pampelišku a na onen konec - šťastný nebo nešťastný - si počkat.
"Ano, to bychom měly. Přece nemůže náš jediný lov být neúspěšný!"
Chuch, konečně jsem to dokončila :P. Škoda, že jsem se k tomu nedostala dřív, když jsem si ještě pamatovala všechno z knížek a nemusela zmateně listovat a číst starší kapitoly :D. Příště si pořádně rozmyslím, než se vrhnu do něčeho v angličtině, protože tohle teda byl boj.
Several weeks had passed since Aiedail's death. Amma and Flauga were slowly getting used to their life without the orange dragoness, but it was difficult. The Trio became The Duo and everything was strange.
The only one, who didn't appear nearly as upset was Saphira, which angered Flauga immensely. She was the one who defended Aiedail against the wild dragons and now she didn't even seem all too sad that it failed.
She also had been visiting Glaedr more often now. Amma often wondered if maybe Glaedr told her something that eased her pain. Maybe she could talk to him too. She wanted to visit him, but couldn't find a good moment.
It was a foggy morning. Flauga and Amma sat on the terrace of the Hall, glaring into the mist baselessly. They did this often since Aiedail died. They wanted to talk about her, talk themselves out of their grief. But when it came time to speak, neither of them could form a sentence. So they just sat on the terrace and stared, keeping eachother company.
Suddenly, the wood creaked. Saphira stepped out of the building into the cold day. There you are, she said. I was looking for you.
What is it, mom? Do you want to go trainig already?
Oh, no. Actually, Eragon and I thought that we'd give you a free day today. I have something to show you anyway.
Saphira sparked both Flauga and Amma's interest and she knew it. She opened her wings and so did her son. Amma hopped on his back, readying herself for a ride without a saddle. They didn't fly for long. After circling through the air for a minute, Saphira headed for the roof of their home. Flauga knew, that just under there, Eldunarya were stored and some eggs were kept there as well. The roof had a window in it, so that even dragons could get in anytime to listen to the wisdom of long-dead dragons.
Saphira landed with a thud. Saphira! Gleadr said. You finally came to show them?
Ah, yes. Everything has calmed down. People don't mention her as often now and wild dragons stopped checking on us. I think it is safe.
She walked over between the crystal-like jewels full of energy. Each of them stored energy of a dragon, who died, but decided to keep their mind alive in the Eldunarí. Glaedr's one was hidden in the very corner of the room. He liked to keep distant most of the time. But today, he had a second, smaller jewel next to him.
Is that a-
Yes, that's right! Before Aideail left, she asked about creating an Eldunarí. She knew she most likely couldn't win the fight. I hid her heart-of-hearts here, because we needed the situation to calm down. I didn't want wild dragons to find it and break it. But now you guys can, at last, talk again.
Amma's heart was full of joy. She never even dared to hope that this would happen. After hugging Saphira around her neck, she threw herself next to the orange jewel and immediately started talking to it.
Hey, Aie! Can you hear me? It's Amma! I'm here!
Oh, heaven, Amma, I'd been waiting so long to hear you again! These plains and forests were getting lonely.
These what? Flauga asked, confused. Aiedail was supposed to be dead. Was there some kind of afterlife that the other Eldunarya hadn't told them about?
The plains and forests! I've been trying to find a good place to stay, but I need to go farther still. I'm too close to the wild dragons' nesting area.
You mean you are alive?
Well, yes, I am. Lotha taught me a simple spell, that can teleport you. And sometimes you can even pick where to. I tried to make Hothamna as angry as possible, so she would use her fire. That seemed like a good way to make it seem like she killed me.
Where are you? Flauga asked with a squeal. We can go find you!
No! Flauga, you need to let me go. The wild dragons need to think I'm dead. They were right about some things. Our way of fixing the spells would have probably created more problems than it solved. This way, everyone kind of won. I'm alive, but the wild dragons got their way. And you can still speak to me whenever you want. My Eldunarí isn't going anywhere, no matter what happens to me.
And so The Trio went on in secret. Aiedail was miles away, but whenever Flauga and Amma came to speak to her, she felt like she was back home. When Aiedail couldn't hunt, Flauga offered her some of his energy to get her through the day. And whenever the Hall felt too small, Aiedail offered an insight of what the world beyond Algaësia looked like, sending pictures, sounds, smells and tastes all with her mind only.
Every day, longer and longer distance separated them, but in a way, they were closer, than before. Amma knew, that no matter what, they would always remain partners of hearts and minds.
Eldhrimmer returned the next day, along with two other dragons. The Trio and Saphira met them on the terrace yet again. Not one of them looked pleased. Greetings, Eldhrimmer said and proceeded to introduce his companions. This is Fildr, he said, pointing towards a dragon with scales the color of clouds in the sky. And this is Hothamna. The other dragoness had dark brown scales and glared at The Trio with a frown.
We have discussed the matter, Fildr said. I am sorry, Aiedail, but the presence and activity of your minds can a likely will be destructive to the harmony between dragons and Riders. We cannot let that happen. Some dragons just can't be left alive...
You can't be serious! Saphira growled. She is just a child! Surely there is another way to prevent the mistakes in the spell from being exploited! If only we look a little bit deeper...Surely killing would be an overreaction. Maybe she can just stay here and have no missions in Algaësia!
Saphira, digging into the spell might create more problems than we already have. And even if she stayed here - dragons and Riders come and leave, the info about her would get out before we could do anything to prevent it. In Ellesméra, they already know! Hothamna protested. She seamed eager to get rid of Aiedail as soon as possible.
We can just let her leave, Flauga growled. She doesn't have to die. Eldhrimmer sighed as Fildr answered. That doesn't guarantee that she'll never come back. We need her gone definitevely.
Aiedail rose from her silence. I have an offer! Everyone turned to her, waiting for what she had to say. I fight one of the wild dragons. I don't care, who. If they win, I will die and no one will ever speak of me in Algaësia again. The corners of Hotamna's mouth rose, barely noticably. Aiedail could tell, that her idea seemed ridiculous to her. It was ridiculous. She was still just a hatchling. You know what? Sure, the brown dragoness exclaimed, choking back laughter. I will gladly fight you. There is no way I could loose anyway. Aiedail smiled. Alright then. Let's meet here tomorow. We can fight in that lowland over there.
And so everything was settled. The wild dragons left and headed back to their nesting area a few miles to the west. Flauga and Amma had many questions to ask Aiedail. You have a plan, right? You won't actually fight the dragon, will you? But Aiedail just shook her head. I do have a plan. It's gonna be okay, don't worry, but I need to talk to Saphira about something first. She opened her wings and just like that, she was gone. Flauga and Amma could only guess what she was planning.
The next moring, a group of wild dragons arrived to watch the battle. The Hall's residents gathered around the tiny plain near their home. They too wanted to see, how everything was going to end. Some wanted to help, but Aiedail insisted, that she had to do this on her own. She seemed confident, but Amma could sense an air of fear in her.
Hothamna was ready, standing in the grass. She glared at Aiedail, making her look even smaller, than she was. Eldhrimmer circled above them, checking if they were ready. Then he landed in the grass. Counting down from five, he started the battle.
Hothamna roared and lunged at Aie, but she was too quick. Circling in the air, she carefully looked and tried to determine Hothamna's next move. The dragoness growled and leaped forward. But Aiedail moved through the air like a hawk and kept avoiding Hothamna's attacks. The brown dragoness took off as well and the battle moved to the air. Hothamna snaped her jaws, but Aiedail, once again, escaped.
It took several minutes for the dragonesses to even touch. Aiedail took a few blows and scratches, but she was still holding up in the air. Hothamna was fuming. She was supposed to be done with the little hatchling in seconds. But instead, she was struggling to even touch her.
Aiedail's mind was buzzing with energy. Flauga could feel it even from that distance. The anger-filled dragoness spat out a flame and just like that, Aiedail was gone. She disappeared in a ball of light and nothing was left of her. Everyone seemed confused, even Hothamna. Even if the fire burned Aiedail, there would be something left. Some ashes, at least. But there was nothing. Hothamna's fire was simply too powerful.
The brown dragoness smiled as Eldhrimmer announced her victory. The battle was over. And the wild dragons won.
Amma recalled when Glaedr told her what it feels like to loose a partner of heart. She imagined the pain to be different, certainly. But it hurt no less.
The most confusing thing was the lack of closure. What was Aiedail's plan? Why didn't it work? Or... did it?.. All Amma and Flauga understood was, that now they'd never know.
Nepíše mi to, najednou vůbec :D. Myslím, že teďka zas bude takové chudší období, mám spoustu plánů, ale pokud nebudu mít tu psavou náladu, výsledky stejně nebudou tak kvalitní, jaké je potřebuju :).
Poslední dobou tak nějak nemám do čeho píchnout, takže jsem se nějakou dobu zpátky rozhodla, že si koupím látku a píchnu do ní. Už delší dobu mě fascinoval koncept dlouhých furbies. Původně se vyskytl na Tumblru, ale později se rozšířil i na Reddit a ještě dál. A mně skutečně zaujala myšlenka, že bych kolem krku nosila a místo polštáře používala metr a půl dlouhou obludku s chaotickým vzezřením. Problém byl v tom, že furby jako hračka je poměrně drahá sranda, vzhledem k tomu, že původně umí mluvit. Jenže při prodlužovacím procesu (neboli rituální longifikaci :D) se mluvítko v drtivé většině případů vyndává. Takže nejdražší věc na celé hračce by přišla vniveč. Pozitivní ale je, že spousta majitelů dlouhých furbies na toto také narazila a rozhodla se začít úplně od začátku sami. Jediná věc, kterou na dlouhého furbyho skutečně potřebujete je jejich ikonický obličej. To se dá řešit různě. Někdo ho dělá z látky a našívá, někdo ho tiskne na 3D tiskárně. Já jsem se rozhodla využít svých schopností s tavnou pistolí a laků na nehty, které jsem už roky nepoužila :D. Vznikl tenhle fešák:
When Aiedail turned six months, her training began. She was finally able to fly, so she joined Saphira and Flauga on their lessons until she got her own mentor. Lotha was very eager to get this position, but she was not nearly experienced enough.
Aiedail and Flauga grew very close. After that one memory-sharing evening, their minds connected and soon they were like peas in a pod. They learned and studied together and while they shared a bond with their Rider, their relationship was different in a way. Unlike Amma, Flauga understood why Aiedail's wing were sore. Unlike Amma, Aiedail understood Flauga's frustration after an unsuccesful hunt. Unlike Amma, they both knew what it was like to be a dragon.
Their life was peaceful. Amma and her dragons became known as The Trio around the Hall and beyond. Humans, elves, dwarfs and Urgals all around Algaësia talked about the Rider who had two dragons. Sometimes in good and sometimes in bad ways. Many of them, especially elves, voiced their concern regarding the imbalance their bond caused.
The wild dragons that Eragon and Saphira raised after the war seemed very uncomfortable when visiting The Hall. Ever since Aiedail hatched, they seemed to avoid talking to or about Flauga or Amma. They were, of course, curious as to why. But deep down they all knew it was because of Aiedail. Even the little dragoness knew it. She was a disturbance in harmony. Her mere existence meant that the relationship of dragons and Riders was out of balance. If one Rider has two dragons, they are more powerful than their peers. They have twice as many claws and fangs to protect them, twice as many wings to carry them. But most importantly - twice as many dragons to give them energy. Aiedail knew that the only reason she could stay with her chosen Rider was because she was too small to survive on her own. And perhaps because no one knew what to do at that time.
It was a foggy day. Flauga, Aiedail and Amma walked through the Hall. It was very cold outside and the dragons felt lucky that they were small enough to fit inside. The other, bigger dragons had to stay outside and that didn't seem very comfortable.
Suddenly, a calling echoed through the hall. "Amma, Flauga, Aie! Saphira wants to see you! She's talking to some dragon on the terrace. And she doesn't seem very happy..." It was Ilumaro, Flauga's oldest brother, the drak green one.The Trio rushed outside, concerned. On the terrace stood Saphira and a giant golden dragon, about half as big as the dragoness. There they are, Saphira murmured. There was concern in her voice.
What is going on? Amma asked, afraid. The golden dragon glared at The Trio with his teeth bared. Amma, this is Eldhrimmer. The wild dragons chose him as a representative, Saphira said. Eldhrimmer noded. There is something we need to settle. Amma looked at him, concerned. What is it? Flauga asked, nervous, but with firm voice. Eldhrimmer glared at him, then at Aiedail, and sighed. The orange one will have to go, he murmured. Aiedail shook her head in confusion. What does that mean?
One Rider can only have one dragon. I'm sure you've heard this a million times already, but it is true and something needs to be done. Amma shook her head. I still don't quite get it. What is so bad about a Rider with two dragons? It dousn't seem to be harming anyone... Eldhrimmer huffed. Maybe not now. But as she grows, she will be remebered as the dragon who broke the spell. Her meer existence will push others to look for flaws in the carefully constructed spell that the elves put together. Soon many more holes in the code will be found and exploited. We don't know what that could cause, but we are sure, that the consequences could be catastrophic. And so we decided, that it should be destroyed before it even comes to exist.
Aiedail blinked with fear. What do you want me to do then? Do you want me to leave? You know I still can't hunt for myself. Eldhrimmer sighed again. Well, we aren't quite sure. Some of the wild dragons suggested that you go somewhere really, really far and never come back. Others think that the only way to really be sure is for you to... well, die. The Trio fell silent. Eldhrimmer frowned. I will come back tomorrow. We have things to discuss still. With these words he took off and The Trio, along with Saphira, stood on the terrace in silence.
Halloween není zrovna můj svátek. V naší malé zemičce se na něj až tolik nehraje a ani v zahraničních médiích mě nijak zvlášť nebral. Letos na mě však doléhá karanténa a já hraju online hry víc, než v předešlých letech. A online hry Halloween rády. A tak i já se chytám této nálady a sem tam nakreslím něco s Halloweenským nádechem, protože mi to najednou vůbec nepíše :D.
Původně jsem z tohohle chtěla vytvořit příběh, ale pak mě napadlo, že básnička bude vhodnější forma :).
Kočky, ty se pane mají,
mazlí se a pak dřímají.
Tajemné sny ukrývají,
co před námi asi tají?
Micka spokojeně vrní.
Ve snu vrána zobe zrní.
Kočka tiše číhá si na ni
A už za vránou uhání.
V zubech drží černé peří.
Už má něco na večeři.
Když tu náhle mezi keři
vykouknou na ni soupeři!
Dva kocouři mourovatí,
Micce plány rychle zhatí.
Ta však odvahu neztratí
Útok rychle jim oplatí.
Sem tam dopadají rány,
jizvy trží obě strany.
Kočky padnou poraženy.
Micka se dál drží vrány.
Vítězství jí chutná sladce,
kočky leží na hromádce.
Micka s pýchou, šlo to hladce,
vránu snědla na zahrádce.
Trhne sebou náhle kočka,
zvolna otevírá očka.
Rozhlíží se, chvíli počká.
V kuchyni se vaří čočka.
Micku zamrazí v kožíšku.
Vždyť spala ve svém pelíšku!
Nechytila ani myšku.
Jenom lehla si pod stříšku.
Micka jenom se převalí.
Co jiného jste čekali?
Vy byste taky hned spali,
kdybyste vránu chytali!
(Možná spoilery na Kočičí válečníky :D.)
V momentě kdy tohle píšu, mám za sebou první knihu první série a pár stránek ze druhé. Jestli se můj postoj časem změní, to je dost dobře možné. Přesto si myslím, že bych se k tomu mohla vyjádřit, protože v této době nemám nic lepšího na práci :D.
Tak trochu mám smíšené pocity. Kočičí válečníky jsem popadla v knihkupectví po několika měsících koukání na krátká videa od Moonkitti a dalších podobných youtuberů. Která byla pochopitelně anglicky. Navykla jsem si tak na anglický systém jmen a trochu mě zaskočily změny, které proběhly v překladu.
Jedna změna, která se mi později zalíbila, je změna jmen učedníků. V obou verzích se kočky rodí jako něco-kotě a v šesti měsících se stanou učedníky a dostanou nová jména. Tady se už ale systémy jmen rozcházejí. V angličtině se z nich stává nějaká tlapka. Firepaw (Ohnivá tlapka), Sandpaw (Písčitá tlapka), Dustpaw (Prašná tlapka), Ravenpaw (Havraní tlapka) a podobné. V češtině je tenhle systém poněkud jiný. Z jejich prefixu se stane jejich celé jméno, ale trochu se změní. Neumím to moc dobře vysvětlit :D, lepší bude, když dám příklad. Jsou to jména jako Ohnivák, Šedák, Prášek nebo Havran. Lehce mě rozezlila Světluška, ne protože by se mi nelíbila změna jejího jména, ale protože v originále se jmenuje Sandpaw - Písčitá tlapka, takže nic se světlem, ani světluškami.
Ze začátku se mi to nelíbilo, ale postupem času jsem si zvykla a teď se mi tenhle systém (až na pár výjimek) líbí možná i víc, než ten originální. Jména mají aspoň originální nádech a nejsou to všechno jenom Tlapky.
Později se mi zalíbil i systém jmen u velitelů klanu. V originále dostane každý velitel jméno, které končí na hvězda. Je jedno, jestli je to kocour nebo kočka, protože v angličtině jsou všechny neživé věci středního rodu. V češtině se tohle řeší tím, že kocouři mají místo hvězdy měsíc. Tohle mě rozdurdilo, protože jsem měla v plánu fanfikci, kde bude jiná skupina klanů, která bude uctívat měsíc místo hvězd a jejich vůdci by měli jména s měsícem nebo lunou. Nicméně nápad na tuhle fanfikci jsem později zahodila, protože se mi nezdála dost dobře promyšlená a moje rozdurdění pokleslo. Vím ale, že v nadcházejících sériích se objevují kočky, co mají ve jménech slovo měsíc, takže jsem zvědavá, jak tuhle skutečnost překladatelé vyřešili :D.
Co už se mi ale líbí méně, jsou jména válečníků. Válečnická jména podle původního systému mají být nějaké něco a některá taková i jsou. Ohnivé srdce (zkráceně Ohnivous, ale popravdě tohle zkrácení mi ani nevadí), Šedý pruh, Půlocas a podobné. Nicméně mě štvou jména jako Dráp, Lev, Vrba nebo Mourka. Tím, že se nedrží daného systému jmen tak nějak ztrácí své kouzlo. V doslovném překladu by to byli Tygří dráp, Lví srdce, Vrbová kožešina a Žíhaná tvář. Možná jsou dlouhá, ano, ale mají určité kouzlo, protože v tomhle je čeština lepší než angličtina. Český jazyk je vznešenější a květnatější, zvláště pak u série, jako je tahle. Proto je škoda toho nevyužít.
Co jsem se dozvěděla, tak přeložené jsou do češtiny teprve první dva díly druhé série, což znamená, že ještě existuje šance, že se věci změní a autoři přejdou k těm krásným vznešeným překladům. Líbilo by se mi to taky proto, že chci prostě vidět kočku, co se jmenuje Větvová větévka (její jméno v originále je Twigbranch, což je doslova Větvová větévka, tohle jméno je takový vtip mezi fanoušky knih a moc moc bych ho chtěla vidět i v našem jazyce :D).
Je tak docela škoda, že se Kočičí válečníci nezačali ve větším měřítku překládat víc (první dva díly vyšly už v letech 2006 a 2010, ale pro malý zájem se už nepokračovalo), protože teď na to budu muset čekat. Ne proto, že bych neuměla anglicky, ale protože já nerada ty jazyky kombinuju :D. Nicméně jo, chci Větvovou větévku a další vznešená válečnická jména.
The sky turned lighter and lighter. The Riders sat and stared in awe at the small orange dragon. "How is this possible?" Amma whispered. "I-I already ride a dragon."
"We know that," Teräos said, "but this little hatchling doesn't seem to know. Maybe the spell hadn't worked as intended..." Flauga growled. And why should we care? I'm already Amma's dragon, she doesn't need another one. Right? He turned to his Rider, but she seemed very unsure. "I don't know, dragon boy. What else would we do with her? She'd surely die on her own. We need to keep her." Flauga shook his head. We are not keeping her!
The sunrise turned the sky to gold. Three dragons were swiftly flying above Du Weldenvarden. Small hatchling peered from one of their saddlebags. They had no idea what to do with the little one, so they decided to take her to Ellesméra, hoping that the Queen will know what to do.
When they noticed the first strangely shaped tree, they landed. There was no doubt - it was and elven house, sung into its shape with a special magical song. Slowly carring themselves, the six apprentices walked through the city. Its citizens glared at them suspiciously, but seeing dragons assured them, that the visitors were very much invited.
"So you're saying, that this dragon just... hatched? To a Rider, who already has a dragon?" The three Riders noded. Flauga just threw his head angrily. He hated the little hatchling and made no secret of it. He felt robbed of his Rider.
"I have never seen such a thing happen before," Queen Arya mumbled. Suddenly, a green dragons head appeared in one of the obscurely shaped windows of Arya's home. The Queen turned to him and seemed to be telling him something telepathically. Even though Flauga had never seen this dragon before, he recognised him immediately. Father! He immediately forgot all about his anger and rushed outside. The giant green dragon blinked his bright eyes with surprise and pulled his head out of the window.
"Was that Fírnen?" Teräos asked. The Queen noded. "I haven't seen any of his offspring in ages! I thought all of them had hatched already." Amma chuckled. "This one just took a really long time. His name is Flauga." The Elven Queen noded. "Let him unite with his dad then. I will send the eggs out to future Riders in a few hours. Now we need to discuss this little spellbreaker." Small orange dragon blinked its eyes.
"We thought the spell was foolproof." Arya said. "It was so carefully written and it worked perfectly fine for so long. But I guess it was only a matter of time until we found a loophole. I guess the only solution is to keep the dragon. She needs a Rider and if she choose Amma, then she should stay with her." Amma smiled excitedly. But she felt a little concerned about Flauga. He will not be happy to hear the news.
And he wasn't. She should have stayed in Ellesméra with the other eggs. I'm sure she would have found a competent Rider even as a hatched dragon.The dragon lamented all the way back to the Hall. But it was no use. Amma was determined to raise her second dragon to be strong, just like Flauga. She also had to come up with a name for the hatchling.
Lilio informed Amma, that the little one was a dragoness, whitch prompted Amma to brainstorm a number of names, that would suit the small dragon lady. She didn't even bother asking Flauga for suggestions. In the end, she decided to settle for Aiedail, meaning "morning star", because she hatched in the morning.
* * *
A few months had passed. Aiedail finally learned to communicate telepathically and sometimes even visited other dragons' lessons, but didn't have a stable mentor yet. Flauga refused to interact with her. He couldn't stand knowing, that his Rider had another dragon. So he chose to ignore it.
The cyan dragon sat on the ground not far from the Hall. The stars twinkled in the sky and Flauga closed his eyes calmly. He loved going out at night all alone. The fields around the Hall were empty and safe and that made him feel at peace
Hello! The cyan dragon looked around confusedly. All he saw was a small orange dragoness. What do you want? he asked with a growl. The small hatchling made a few steps closer to Flauga. I just wanted to talk to you.
Yeah, well, I don't want to talk. Get lost!
Aiedail fell silent for a moment. She'd tried to talk to him more times than she could count. She wanted to help him understand. But he always dismissed her. And yet she decided to try again. This time he couldn't use training or hunting as an excuse.
You know, I never meant to steal anyone from you. It was an accident. The spell broke. I was just as confused as everyone else. If you let me explain myself sooner, we could have already had this over with.
Flauga grunted. And why should I believe you? You may have been a small hatchling, but I've seen small hatchlings cause a big mess. And you seem to be enjoying the attention you are getting...
I can prove it. The small dragoness sat right next to Flauga. I can show you my memories if you let me.
The blue dragon laughed. You can't show me anything. Are trying to tell me that you can share memories, when two months back you couldn't even talk?
Aiedail nodded. Lotha taught me how to do it.
Flauga flinched at the mention of his oldest and only sister. She and his brothers had been nothing but kind to him, but upon their return from Ellesméra, the sky-blue dragoness took Aiedails side.
Okay then, he said after a moment of silence.
Aiedail smiled. She closed her eyes and after a while Flauga could already see images and sounds once hidden in Aiedail's mind. But sounds and images are still not full memories. When the orange dragon finally got into it, Flauga could feel emotions, that weren't quite his. Sadness and fear. But most of all, confusion.
He was just a small hatchling, looking at the world for the first time. Everyone around him was surprised, some were scared. Some were angry. And in the middle of it all was he. A small, defenseless dragon. What had he done so terrible to scare them, to anger them? He wanted to crawl back into his eggshell and pick a different time to hatch. Perhaps he chose a bad Rider? But how could that happen? The sweet, calm voice in his heart, that had never betrayed him, whispered that he chose well. What is going on?
The memory faded and Flauga was back under the starry sky. He fell silent. He hadn't believed the small dragon, perhaps because his jealousy blinded him, but now he regreted his growls and nags. I'm sorry, he whispered, but he wasn't sure she would forgive him. I was really angered... I can show you too. Aiedail nodded. That would be good. Please, do.
Flauga remembered Aiedail's birth. His confusion, his anger... his fear of losing Amma. He shared all of these emotions with the little dragoness, who sat in awe. I think this would be a great time to start over, Aiedail said quietly. Flauga nodded. We both have the same Rider. We'll have to get along one way or another.
The moon shone above their heads and the dragons shared memories until they were too tired. They fell asleep in the grass, cuddled next to each other. At last, they began to get along. A connection was made. Perhaps they weren't connected by destiny, but with a bit of effort, they could form a bond of minds by choice.
Crowova tajemství se opět přesunula do stavu konceptu, protože si nejsem tak úplně jistá, že v nich chci pokračovat. Možné to je. Ale ne pravděpodobné. Nicméně tuhle scénu jsem tam chtěla zahrnout, ale není tak úplně o Crowovi (vlastně není vůbec o Crowovi), takže to bude samostatný dodatek.
Klusal jsem temnými chodbami Rubyronu. Pod kopýtky mi křupal písek odrolený ze stěn. Snažil jsem se vyhlížet nenápadně. Jen maličký alicorn, co si vyšel během dne na procházku kolem vstupu do věznice.
Nikdo mi moc pozornosti nevěnoval. Na hříbata se v Rubyronu moc nehledělo, zvlášť na tak malá, jako jsem byl já. Výcvik začínal až ve třech letech, když už jsme byli schopní ovládat svou magii. Do té doby jsme byli ponecháni svým matkám a tak trochu osudu. Já tedy jenom osudu.
Nikým nezpozorován jsem vklouzl do věznice. Vraníci zpoza mříží zaujatě špicovali uši a když mě poznali, usmívali se. Byli rádi, když je přišel navštívit někdo, kdo na ně nekřičel. Nejčastěji jsme to bývali já a moje nejlepší kamarádka Njana. Byla sirotek, protože její rodiče podlehli zraněním z výcviku. Neradi používali temnou magii. Jednorožka se žlutou hřívou tedy byla ponechána svému osudu, podobně jako já. Tak se z nás stali přátelé. Jedno setkání v chodbách našeho domova stačilo, abychom se od sebe už neodtrhli. Byla o něco málo starší, než já, ale to nám v cestě nestálo.
Alespoň do té doby, než zjistili, že nechodila na výcvik. Záměrně se vyhýbala, čemu mohla. Nechtěla do války a nechtěla ani svou bojovou magii. V chodbách své postoje dusila, ale jakmile dorazila do jeskyně vězňů, hlásala je každému, kdo byl ochotný poslouchat. Což byli všichni. Věznice byly plné vzbouřenců.
Njanin osud po tomhle zjištění však nebyl příliš růžový. Vězení se považovalo za mírnější variantu, když zjistili, že kujete pikle proti společenstvu temných. Když nevěřili, že existuje naděje, že změníte názor, Rubyron vám zavřel své brány a byl konec. Konec vaší magie. Divoké pláně byly vaším novým domovem.
A tak jsem ztratil Njanu.
Já měl proti podobné situaci ještě protekci. Nebyly mi tři roky, takže se nikdo nezajímal o to, co říkám. Hlavně jsem ale byl synem Kiongoziho. Jakožto pobočník převzal vládu poté, co náš předešlý vůdce Kaboni zemřel. Většina armády mi proto tak trochu důvěřovala, ačkoliv po té situaci s Njanou mě na čas přísně hlídali. Teď jsem jim ale byl zas lhostejný. A to mi dalo prostor chodit navštěvovat svého druhého rodiče.
"Ulinzi, tvůj syn dorazil," zahlaholil vraný pegas s modrou hřívou. Byl to Upepo. Měl jsem ho rád, jeho vlídnost už několikrát dokázala obměkčit i mého otce a odsunout tak jeho vyhnanství. Byl to moc milý kůň. Maminka měla celu hned naproti němu. Říkávala mi, že kdybychom žili kdekoliv jinde, byl by Upepo můj táta. Často jsem na to myslel. Jaké by to asi bylo, kdybychom bydleli v Diadornu... Já a Njana bychom běhali po celé zemi a měli tucet kamarádů. Upepo a mamka by létali s ostatními pegasy a večer nám pak vyprávěli příběhy. Měl bych malého bratříčka, jmenoval by se... Kupiga. Nebo možá Karatasi. Měl by fialovou hřívu a měl by mě moc rád. A nikdy by nemusel ani vědět o válce, o temných a o Rubyronu. Byl by jenom obyčejný vraník, kterého by měl rád celý Diadorn. Já bych byl taky obyčejný vraník.
Maminka se nozdrami dotkla mého čela, těsně pod mým rohem. "Ahoj, můj maličký." Ptala se mě, jak se mám, jaký jsem měl den a já se jen snažil nevypadat sklíčeně. On Njanina vyhnání jsem neměl do čeho píchnout, ale kdybych něco takového vyjádřil před kýmkoliv z otcovy armády, akorát by můj výcvik začal dřív. Nebyl by oficiální, ale soukromý s otcem. Radoval by se, že aspoň budu mít náskok a na oficiálním tréninku budu o tolik napřed před ostatními. Tolik doufal, že se jednou začnu těšit do boje. Jsem konec konců jeho syn. Doufal, že se jednou jeho geny odrazí i na něčem jiném, než barvě mojí hřívy.
Vězni mi vyprávěli, že kdysi zase oni doufali, že Kiongoziho změní. Když byli hříbata, snažili se mu vysvětlit, že pro nás válka nemá význam. Že společenstvo temných založil za dávných časů jeden moc rozzlobený a závistivý kůň, který už je léta mrtvý. Že nám už to nic nepřinese. Že nemáme o co bojovat. Když se do něj maminka zamilovala, ještě doufali, že ho zvládnou přesvědčit. Měli velké naděje, že ho snad změní trocha lásky. Ale to se nestalo. Z maminky se stal vězeň, z mého otce vůdce. Válečníci mi vždy říkali, že ze mě bude taky jedna z těch věcí. A já že si mám vybrat, která to bude.
Maminka mi věnovala ustaraný pohled. "Harako, odejdi." Její slova mě překvapila. "Uteč z Rubyronu. Dokud jsi malý a nikdo tě nehlídá. Uteč někam daleko!"
"M-mami? Proč to říkáš? Já vás tady nenechám!"
Upepo s klidným hlasem vstoupil do rozhovoru. "Maličký, my už utéct nemůžeme. Můžeme jen čekat. Ale ty můžeš jít kamkoliv. Když nebudeš nápadný, nikdo nepojme podezření. Můžeš běžet najít Njanu. Můžeš začít nový život."
"Mohl bych jít varovat bělouše," došlo mi náhle. Upepo spokojeně přikývl. "Ale musíš být opatrný."
"Proč? Je tam nějaké nebezpečí?"
"Bělouši nás nemají rádi," vysvětlila maminka. "Crowova armáda jim ze zemí nadělala paseku. Narušila jejich poklidný a uspořádaný život. Už nějakou dobu žijí poměrně v míru, ale někteří si stále pamatují na naše společenstvo. Mohli by být nepřátelští."
"Ale já jsem jen hříbě. A nechci jim ublížit!"
"My to víme," hlesl Upepo, "ale bělouši to neví. Máš pořád temnou magii, která ostatní koně tolik straší. Buď opatrný jestli je budeš varovat, Harako. Ale uteč."
Zamyslel jsem se. Pomyšlení, že už nikoho z nich nikdy neuvidím, mi vhánělo slzy do očí. Ale měli pravdu. Kdybych utekl, měl bych naději na šťastný život a mohl bych uspíšit konec války. Věděl jsem, že to musím udělat. "Nebude vám beze mě smutno?" zeptal jsem se ještě tichounce. "Všem nám budeš chybět," zahlásila Kijani, vodní klisna, ze svého blátivého bazénku ve své cele. "Ale jsou tu další co nás navštěvují. Skrývají se v armádě a čekají na správnou chvíli, kdy ukázat Kiongozimu, že není všemocný. Zvládneme to."
A tak jsem se naposledy rozloučil se svými přáteli. Doufal jsem, že se snad někdy ještě potkáme. Mamince jsem to slíbil. Nenápadně jsem se prosmýknul ven z věznice a klusal chodbami. Snažil jsem se vyhlížet vesele a rozdováděně. Když jsem přešel do cvalu, minul jsem dvojici sotva půlročních hříbat, která nadšeně běhala chodbami. Přemýšlel jsem, v co asi vyrostou. Jestli se z nich stanou vzbouřenci, nebo Kiongozovy loutky.
Mé nohy se zabořily do sněhu. Opatrně sem nakoukl na Rubyronskou louku. Hlídky právě stály přesně na opačné straně, než já. Ideální čas odsud zmizet. Obloha se kabonila, měl jsem naději, že začne sněžit a moje stopy zmizí. Potichu jsem si to klusal, když jsem náhle v dálce zahlédl pohyb. Ve sněhu to bylo špatně vidět, ale byl jsem si téměř jistý. Sněhem klusala trojice běloušů. Co tady dělají? Jak se sem dostali? Musím je varovat!
Rozrušeně jsem cválal k nim. A tak to všechno začalo...
Snad klouzkem bych se narodila,
Anebo možná sinicí.
Plavání bych všem otrávila,
Nebo se stala smaženicí.
Kdybych nebyla člověkem,
Asi by to bylo fajn.
Jen bych rostla ve svém lese
A o lidech ani šajn.
Jednorožka pohlédla k zasmušile zatažené obloze. "A už budou Vánoce?"
Pamatujete, jak jsem v dubnu psala, že většinu svého neaktivního období jsem hrála Minecraft s kamarády? (Vlastně je dost možné, že ne, protože tou dobou sem nikdo nechodil :D.) Během těch několika měsíců se na našem společném serveru stala spousta věcí a některé z nich mě vedly k nápadu, že bych mohla stvořit... tohle. V podstatě poníkovský Minecraft komiks. Je to pro mě jednodušší především protože nemusím kreslit pozadí :D. Nicméně v budoucnu jich možná vznikne víc, mám víc nápadů, ale tenhle byl nejstarší. (Kdyžtak si na to klikněte, aby se to zobrazilo, je to mnohem menší, než jsem chtěla.) (Závorka č. 2 Omlouvám se, že je to takhle stupidně rozložený, tak nějak se mi ty fotky nevešly tak, jak jsem zamýšlela. Jestli někdy udělám další, dám si větší pozor.)
