Co oči nevidí - Kapitola 1.

 Melanie

Sluneční paprsky rozlily své teplo do světa a bylo poznat, že přišlo jaro. Jejich hřejivý dotek tančil po mých rukách, zatímco já naslouchala hlasům lidí okolo sebe. Dřevo lavičky vrzalo pod mojí vahou a povědomé klapání bot se konečně blížilo mým směrem.

„Co ti tak trvalo?“ zeptala jsem se s hranou zlostí. „Nemohla jsem najít klíče. Musela jsem na vrátnici.“ Mé koutky se stáhly do soucitného úsměvu. Dřív jsem mívala podobné problémy. Ztracené klíče, založená karta na autobus, náhlé zmizení peněženky. Ve světě nového chaosu, který s sebou přinesla střední škola, chvíli trvalo udělat pořádek, zvlášť pro někoho, jako jsem já.

A Petra to přece nakonec dokázala. Věděla jsem, že je to spolužačka jako žádná jiná už od chvíle, kdy jsme spolu poprvé promluvily. Žádné vyčerpávající výslechy. Žádné rádoby vtipné poznámky. Žádná přehnaná péče. „Hej, to je ale pěkná košile!“ To bylo všechno. Naše přátelství započalo pochvalou košile, o které jsem ani nevěděla, jak vypadá. Ale jestli věřím něčímu vkusu, bude to muset být ten Petřin. Proto taky chodím kupovat oblečení výhradně s ní po boku.

Výhradně s ní po boku dělám většinu věcí. Jezdí se mnou autobusem, pomáhá mi při dělání úkolů, čte mi názvy a složení věcí, které si kupuji. Bála jsem se, že jí to dříve nebo později začne lézt na nervy, ale ona se mě i po sedmi měsících přátelství držela jako klíště. Jako nadšené, věčně optimistické klíště.

Pod nohama mi křupal štěrk a všude kolem zuřil rachot aut. Na zastávku bych snad už trefila i sama, ale Petra představovala tu příjemnou jistotu, že přejdu ulici bezpečně. A že nastoupím na správný autobus.

„Jsem takový tvůj slepecký pes, co?“ říkávala vždycky z legrace. „Až na to, že umím číst. A vybírat oblečení.“

„A všechno tě rozptýlí,“ zasmála jsem se pokaždé. „To budeš spíš slepecké štěně.“

Asistenční pes byl jedeno z mých dlouholetých přání. Jako dítě jsem si přála obyčejné štěně, měla jsem přesně vybraná plemena a bloček s dlouhým seznamem jmen, které bych mu dala. Každé Vánoce to byla samotná špička mého seznamu. Když jsem přišla o zrak, touha po takovém pejskovi už nebyla jen záležitostí dětského rozmaru, nýbrž skutečné potřeby. Jenže výcvik takového zvířete trvá věčnost a stojí stovky tisíc, kterými moje rodina nedisponovala.

Musela mi postačit Petřina asistence.

* * *

Klidné vrčení motoru autobusu mě pomalu kolébalo a já měla pocit, že usínám. Vkládala jsem svou důvěru v Petru, že mě probudí, až dorazíme na moji zastávku. Náhle jsem však zaslechla kroky a cítila, jak se kamarádka na vedlejším sedadle otočila do uličky. „Kdo je tam?“ hlesla jsem rozespale. Zdálo se, že za námi někdo přišel, ale ani se neobtěžoval pozdravit. „Melanie, to je moje bývalá spolužačka, Talia,“ oznámila Petra a chytila mě za rameno. Už už jsem se nadechovala k pozdravu, ale Petra ještě dodala: „Neuslyší tě. Je hluchá.“

Kroky neznámé dívky zamířily před nás. Sedadlo po mé pravici tiše, ale úpěnlivě vrzalo, a ve vzduchu byl cítit pohyb. Dala jsem si dvě a dvě dohromady, a nakonec mi zvědavost nedala. „Ty umíš znakovat?“ vyzvídala jsem od Petry.

„Ano!“ oznámila spokojeně. „Na základce naší třídě poskytli základní kurzy, když k nám Talia ve čtvrté třídě nastoupila. Já si teda pak vyprosila ještě dodatečné, protože jsem hrozně toužila být její kamarádka. Obě jsme měly to stejné bílé tričko s motýlky, to byl prostě osud!“

Na rameni jsem ucítila jemný dotek a vzápětí se ke mně otočila Petra. „Máš hezkou košili. Říká Talia.“ S přikývnutím jsem poděkovala. Věděla jsem, že tuhle košili mi koupila nedávno Petra v jednom maličkém secondhandu na náměstí. Podle jejích slov byla oranžově kostkovaná s malou stříbrnou dračí hlavou vyšitou na náprsní kapse. Já ji měla ráda i pro její příjemný materiál, ani moc hřejivý, ani příliš prodyšný, prostě akorát.

„Takže jste spolu chodily na základku?“ vyzvídala jsem dál. „Ano, přesně tak,“ přitakala Petra. „Až do devítky jsme byly nejlepší kámošky, ale na střední jsme si šly každá svou cestou.“

Talia se tiše zasmála. Petra jí zřejmě všechno pečlivě znakovala. Její hlas byl jemný a vlídný. Jako když na vás kočka trylkuje, aby vás pozdravila. Usmála jsem se a Petra se vesele vrhla do dalšího vyprávění. Občas jsem něco vzkázala Talii, jindy zase ona mě. Zajímaly mě příběhy z Petřina dřívějšího života.

A Talia. Byla tak přívětivá, pořád se smála a dotýkala mého ramene. Mrzelo mě, že cokoliv bych jí chtěla sdělit, ona nemůže slyšet. Všechno, co jsme si mohly říct, bylo vázané na Petru, která přidávala svoje otázky, poznámky a jiné myšlenky, kterých měla neustále plnou hlavu.

A pak dívka naposledy stiskla moje rameno, sedadlo před námi zaúpělo, naposledy jsme se s ní rozloučily a Talia se s tichým klapáním vydala ke dveřím autobusu. S povzdechem jsem se obrátila zpátky k okýnku a opřela svoje čelo o chladné sklo. I když nemůžu vidět ven, pořád si ráda čas od času sednu vstříc sluníčku. „Talia je fajn,“ prohlásila Petra vesele a já spokojeně přikývla. „Talia je moc fajn.“

* * *

Natáhla jsem se na noční stolek pro svůj mobil. Blížila se půlnoc, jak mi oznámil monotónní hlas čtečky obrazovky, ale vlastní myšlenky mi nedávaly spát. Něco se dělo.

Mysl mě tiše nabádala k impulzivní otázce a než jsem se stihla zastavit, můj hlas zněl do ticha pokoje.

Myslíš, že by Talii vadilo, kdybys mi dala její číslo?

Stiskla jsem tlačítko Odeslat a odložila mobil zpátky na noční stolek. Nečekala jsem, že Petra bude v tuhle hodinu ještě vzhůru. Většinou chodí spát už kolem desáté.

Hlasové zprávy jsou moje záchrana. Čtečka obrazovky jen sotva dokáže napodobit ten cit v lidském hlase. Petra to ví. Obyčejnou zprávu jsem od ní nedostala už týdny. Většinou je posílá jen když nemůže mluvit.

Nemohla jsem se dobrat toho, proč tolik toužím znovu Talii potkat. Já nemohla proniknout do jejího ticha, abych jí něco sdělila, na něco se zeptala. To mohla jen Petra. Kdo mohl tušit, jak by to vypadalo, kdybychom si stanuly tváří v tvář bez ní?

Snad to bylo tou sladkou vanilkovou vůní. Tím, jak vlídně zněl její smích, i když ona sama ho nemohla slyšet. Tím jemným dotekem na rukávu flanelové košile.

Snad za to mohlo ticho jejího světa, ticho tak hluboké, že já ho nikdy nepoznám. To světlo, ty barvy, vlídné lidské úsměvy i slzy na jejich tvářích, které pro mě byly jen vzpomínkou na dětství.

Její svět měl všechno, co v tom mém chybělo. Postrádal věci, které vždy byly samozřejmostí v tom mém. A možná proto jsem ho tolik toužila poznat.

Jsem Tichá letní noc

 

Jsem Tichá letní noc

Kapitola 1.

Jsem Tichá letní noc - Kapitola 1.

Oblohou se rozlil ruměnec končícího dne, jehož tíživé horko stále tančilo na obzoru a vůně nadcházejících prázdnin poletovala vzduchem jako semínka pampelišek. Cvrčci do ticha spustili své symfonie, které přehlušovalo jen tiché vrzání písku pod nohama tmavovlasého chlapce na cestě domů. Nechávajíc střední školu za sebou, se čtyřmi lety na gymnáziu navždy vrytými do paměti, mířil  Aaron Andersson svižným krokem k domovu. Před sebou viděl  jen klikatou asfaltovou cestu a spoustu nejistot.

Na konci jeho cesty už čekal malý domek v odlehlé ulici, kde si plánoval  na pár měsíců konečně pořádně odpočinout, než začne nová kapitola jeho života. Tou kdysi měla být fakulta přírodních věd, na které měl  položit základní kámen své nové kariéry. Tenhle sen se ovšem rozplynul, když mu do schránky přistál dopis, že se na školu nedostal . Ze vzrušující nové kapitoly se staly jen prázdné stránky.

Pravidelné kroky chlapce utichly u domu číslo 216, když hledal  klíče, aby mohl jít dál. V jeho ruce v mžiku zazvonilo, stará zrezlá branka úpěnlivě zavrzala a Aaron proklouzl dovnitř. Po dlážděné cestičce ke vstupním dveřím se mu naproti nadšeně rozeběhla černá kočka s ocáskem přátelsky zdviženým a vlídným vrkáním v hrdle. Nepatřila tak docela jeho rodině, z toho, co Aaron pochopil . Občas se prostě ukázala, nechala se pohladit a nakrmit a pak zase na pár dní zmizela. Chlapec usoudil , že jeho měla obzvláště v oblibě, jelikož když byl  mladší, často ho následovala do lesa, když tam chodil  sbírat borůvky nebo pozorovat ptáky. S úsměvem ji pohladil  po hlavičce a vydal  se dovnitř.

„Jsem doma!“ zahalekal . Jeho hlas se rozezněl chodbou z obou stran lemovanou několika páry neúhledně zpřeházených bot. On si nikdy na pořádek nepotrpěl  a byla to zřejmě vlastnost, kterou zdědil  po matce. Před třinácti lety by si snad tuhle povinnost vzal na starost jeho otec. Ale teď už nebohým botám nebylo pomoci.

Nedostalo se mu žádné odpovědi, ale z kuchyně na konci chodby se pootevřenými dveřmi linula nezaměnitelná vůně fazolové polévky. Jeho matka tu někde musela být.

Než stačil  dojít do kuchyně, vchodové dveře se rozlétly a přivítala ho unavená tvář tmavovlasé snědé ženy třímající v ruce větévku libečku. „Ahoj, Aarone,“ hlesla a její rty se stáhly do malého ustaraného úsměvu. „Tak to máš konečně za sebou.“

„Jsem volný,“ přitakal  Aaron, ale příliš ho to netěšilo. Nejistota příštích několika měsíců ho tížila na srdci. Cesta životem se před ním klikatila až se mu z toho točila hlava a on by snad raději ještě pár let zůstal  na té zpropadené střední, než aby musel  čelit nástrahám budoucnosti. Než aby byl  volný.

„Jdu se převlíknout,“ oznámil  po chvilce ticha. „Skočím se kouknout do lesa, jestli tam na stromě pořád visí ta rysí lebka.“ To místo bylo ze všech v lese snad jeho nejoblíbenější, i když je pravda, že když ho objevil , nahánělo mu hrůzu. Měl  pocit, jako by se na něj skořápka mrtvého zvířete visící na vrásčité kůře starého dubu dívala a snažila se mu něco povědět. Ta část lesa byla hustě zarostlá a on sám se tam poprvé spíše zatoulal , než aby přišel  úmyslně. Zpátky ho zavedla až zvědavost, jak dlouho tam lebka vydrží. Byla dobře schovaná, z lesní cesty ji nešlo vůbec vidět. Sám čas od času dostal  chuť ji vzít a vystavit si ji v pokoji, než to stihne udělat někdo jiný, ale nakonec vždy došel  k tomu, že by to bylo nevhodné. Rys prožil celý život v lese. Zasloužil si v něm i odpočívat.

„Nikam nechoď,“ rozkázala mu však matka. „… za chvíli bude oběd.“

Aaron zmateně zamrkal . Tajné místečko s lebkou nebylo daleko, jistě by byl  zpátky, než by jeho porce stihla vychladnout. Několikrát už se takhle stihl  vytratit a zatím ani jednou nemusel  svůj oběd znovu ohřívat. V očích jeho matky se však zračily starosti, jaké tam chlapec už dlouho nespatřil . Takový výraz nikdy nebylo radno pokoušet. Něco se stalo.

Tiše se sesunul  na dřevěnou židli u malého stolu s květinovým ubrusem a poslušně čekal , co přijde. Věděl , že ve skutečnosti nečeká na oběd. Čeká na vysvětlení.

Snažil  se vychutnat si z celého dne alespoň pár soust polévky a pečeného kuřete, ale ani při upřeném pohledu do talíře se nemohl  zbavit matčina starostlivého pohledu. Snad ji také tížila váha nejisté budoucnosti, jakou měl  před sebou potom, co se jeho kariérní plány rozpadly v prach? Přál  si, aby ji mohl  utěšit. Ale sám neměl  v srdci dost klidu na to, aby mohl  ujišťovat druhé.

Z kuřecího stehna už zbyly jen chrupavky a kosti, z rýže už jen pár zrnek. Aaron opatrně nakrájel  měkčí zbytky kuřete na maličké kousíčky a zvedl  se od stolu. „Dojdu dát trochu kočce. Přišla mě přivítat, když jsem se vracel  z města, takže by měla být někde na zahradě.“

„…Není tam, Aarone. Věř mi.“

„Jak to můžeš vědět?“

Chvíle ticha se táhla několik úderů srdce, než si unavená žena povzdechla a vstala od stolu. „Dlouhou dobu jsem ti něco tajila. Něco velmi důležitého.“ Zvedla se od stolu, protáhla se kolem Aarona až ke korálkovému závěsu, který odděloval kuchyni od obývacího pokoje. Roztřesenou rukou závěs roztáhla a znovu pohlédla na svého syna. „Pojď za mnou.“

Chlapec ji beze slova následoval , zmatenější než předtím. Posadil  se na šedý gauč naproti televizi a začal  si v ruce pohrávat s čajovou lžičkou, kterou nechal  na konferenčním stolku předešlý večer.

Jeho matka zůstala stát. „Doufala jsem, že budu moci počkat ještě pár let, než ti tohle tajemství svěřím,“ hlesla tiše. „Ale nepůjdeš na vysokou. Zatím. Takže by bylo nefér plýtvat časem nás obou.“

Aaron se už už nadechoval  k vyřčení otázky, k vyjádření svého zmatení nad tím, co mají jeho zhacené plány společného s černou kočkou, co se jim právě možná toulá a možná netoulá po zahradě. Než však stihl  vydat hlásku, jeho matka na něj upřela svůj unavený pohled a její tvář se přímo před Aaronovým zrakem zdeformovala do podivné grimasy, celé její tělo se kroutilo z jednoho neurčitého tvaru do druhého a chlapce zachvátila hrůza. Jako socha seděl  na gauči, touže zmizet z místnosti a někam se schovat před tou hromádkou čehosi, v co se proměnila jeho matka, však neschopný odtrhnout pohled, a sledoval tu změť tvarů a pohybů, která jako by neměla konce, až před ním najednou ležela jen hromádka oblečení a jakýsi malý kopeček schovaný pod ním.

Vystřelil  ze svého místa na gauči, aby zahodil  šedé kalhoty se zelenou blůzou a zjistil , co se skrývá pod nimi, co se vlastně stalo. Mezi jeho rukama svižně a neslyšně proklouzl jakýsi černý stín, který se jedním dlouhým skokem ocitl na dřevěném konferenčním stolku vedle chlapce. Ten se posadil  na huňatý koberec pod sebou, obrátil  zrak na temné stvoření a hrklo to v něm, když si konečně uvědomil , na co se dívá. Pronikavýma žlutýma očima tam na něj upřeně zírala štíhlá černá kočka. Jeho černá kočka.

Mrkal  na ni, rychle a překvapeně, a ona mrkala na něho, klidně a pomalu, jak to kočky občas dělávají. Chlapec pátral  v jejím žlutém pohledu po nějaké odpovědi, ale žádnou nenacházel .

Šok z něho pomalu opadal a opět nechal prostor myšlenkám a úvahám, aby se v jeho hlavě začaly rojit a snažit se dát dohromady, co se to před ním právě odehrálo. Jedna z těch myšlenek, mrazivá a vlastně v jádru šílená, se brzy vydrala na povrch a Aaron nevěděl , zda si spíše přeje, aby byla pravdivá, nebo aby to všechno mělo nějaké jiné, normální vysvětlení.

Zhluboka se nadechl  a doufal, že se sám nestane tak trochu šílencem, když otevřel  ústa, aby svou bezejmennou černou kočku oslovil .

„Mami?“

A díval  se na ni a ona se dívala na něho pohledem plným porozumění, takového porozumění, jaké by žádná kočka neměla být schopná vyjádřit, jaké by neměla cítit vůči člověku, který k ní promlouvá řečí, které by neměla rozumět, jaké by neměla snad ani znát.

A pak přikývla.

Podkovy jednorožců 1. Roh a křídla - Kapitola 1.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli tohle začít zveřejňovat v průběhu toho, jak to budu psát. Když to udělám a nedokončím, bude z toho jen další nedokončený projekt, který visí na blogu. Ale když to neudělám, nikdo neuvidí ani ty kapitoly, které jsem napsala. Takže jsem se nakonec rozhodla, že to sem hodím. Aspoň něco tady zas budu mít.

No a co tenhle projekt vlastně je? Už tři roky zpátky jsem napsala poslední dodatek k Jednorožčí podkově. Byl to můj největší projekt a já se v procesu léčení svého vnitřního dítěte vrátila k pročítání těch lepších kapitol. A zjistila jsem, že se mi ten koncept vlastně dost líbí. Začala jsem si pohrávat s myšlenkou, že napíšu nějaké pokračování. Teď, když jsem moudřejší. Ale napadlo mě pár věcí, které by originál potřeboval změnit a se kterými jsem v tom příběhu pokračovat nechtěla. A proto vám představuji svůj nový, snad spíš odpočinkový projekt - novou verzi mého nejdelšího díla - Podkovy jednorožců. (A stejně jako Kočičí bratrstvo se pravděpodobně bude dělit o rozcestník se svou starou verzí.)

 

-

Ve stínech hor se hemží síly

Dávno pohřbené vzpomínkami.

 Přišly, aby svět obrátily.

Pomoci mohou jen koně sami.

Ve světle hvězd se třpytí klamy

 Dávno ztracené v toku času.

Až dušeni budeme obavami

Tři koně přinesou nám spásu.

 

Jen oni najdou k pravdě cestu

Zvědavost jiné nepobídla.

Čelit jí mohou bez protestů

Jen tři podkovy, roh a křídla.

 

"Tak dělej, Kono, nebo je nestihneme!" ozval se za mými zády netrpělivý hlas. "Každou chvíli určitě vyletí!" Zvedla jsem zrak od hromádky modrozelených jablek, kterou jsem se pokoušela v klidu posnídat, odhodila růžovou hřívu z čela a protočila očima. "Slunce ještě není dost vysoko, Tembeo," řekla jsem s klidem a pustila se do dalšího jablka. Tmavá jednorožka si však nedala pokoj.

Několik měsíců zpátky jsme si všimly, že nad Zlatou pláží každý den chvilku po východu slunce krouží pegasové. Někdy dva, někdy tři, párkrát jsme jich viděly pět. Nejdřív nám nešlo do hlavy, co to tam vyvádějí, a ke všemu takhle daleko od domova, ale později nám došlo, že nacvičují letecké kousky. A pád do písku nebo do řeky musí rozhodně být příjemnější, než mezi vzrostlé jehličnany, které ze všech stran obklopovaly Vzdušné vrchy, kde pegasové žijí.

Mamka nás přemlouvala, ať je necháme být a nestaráme se, co dělají. Každé malé hříbě v Domivu ví, že bratříčkování s ostatními stády nosí smůlu. Snad se to může zdát jako zvláštní pověra, ale u nás se to už stává spíše pravidlem. Téměř každý kůň, který si kdy začal něco hlubšího s jiným stádem, zmizel beze stopy. V našem stádě se jednorožců ztratily za ta léta desítky. Občas to vypadá, že pro nás ta pověra platí dvakrát tolik, co pro všechny ostatní.

Tedy, až na mě. Já jsem za čtyři roky svého života nalezla přátelství v nejrůznějších koutech Domivu a málokterý z těch koní je jednorožec jako já. Téměř každé stádo má ve svých řadách člena, který zná mé jméno. Ale pořád jsem tady.

Dožvýkala jsem poslední sousta své snídaně a otočila se na Tembeu, které už nadšením svítila očka. "Tak pojď! To bude podívaná!"

Vydaly jsme se na cestu lehkým cvalem. Démantový sad, kde naše stádo sídlí, je na druhém konci Domivu než pláž, na kterou jsme mířily, takže jsme si nemohly dovolit hned se vyčerpat. Zpomalily jsme až u Mostu odvážných. Byla to na kilometry daleko jediná suchá cesta přes řeku. Vlastně to byla jen řada kamenů vyčnívajících z řeky. Přejít po nich vyžadovalo pro každého koně notnou dávku odvahy.

Zastavila jsem a ohlédla se po Tembee. "Copak, Kono, máš strach?" ušklíbla se na mě.

"Pfft! Leda ve snu!"

"Jo? Tak v tom případě můžeš jít první, ne?"

Rozcuchala jsem sestřičce nozdrami její fialovou hřívu a odklusala pár koňských délek stranou. Samozřejmě, že nemám strach. Přešla jsem most víckrát, než spočítám. Řádní koně, ti, kteří se s ostatními stády nebaví, před ním musí sbírat odvahu, protože je to pro ně neobvyklá cesta. Pro mě to ale nepředstavuje žádný problém.

Několika klusovými kroky jsem přeskákala kameny a vítězoslavně zaržála, když se moje kopýtka zaryla do hlíny na druhém břehu. "Tak co, Tembeo?" zvolala jsem na ni žertovně. "Připravená na koupel?"

Tembea na mě vyplázla jazyk. Dělala to vždycky, když jsem řeku přeběhla dřív, než ona. Rády se takhle navzájem vybízíme, ale je pravda, že Tembee to na kamenech uklouzne častěji, než mě. Není to jen proto, že je o celý jeden rok mladší a tudíž měla méně času trénovat. Začala řeku pravidelně překračovat až při našich výletech za pegasy na Zlatou pláž. I dnes byl její krok plný nejistoty, ačkoliv se tentokrát rozhodla také klusat.

"Vidíš?" ušklíbla se vítězoslavně Tembea, když se postavila do trávy vedle mě a ukázala mi svá přední kopýtka. "Ani kapička!" Uznale jsem přikývla a pokračovaly jsme v cestě. Krajina kolem nás pádila a naše kopýtka bila do země. Mohly jsme si dovolit trochu zrychlit. Už nebylo proč šetřit energií. Na pláži budeme mít všechen čas na světě, abychom se vydýchaly, a k tomu si užijeme parádní show!

Nejkratší cesta na Zlatou pláž vede kolem Rozkvetlého palouku. Je to překrásné místo plné více květin, než běžný jednorožec dostane za celý život příležitost spatřit. Některé druhy nejsou k nalezení nikde jinde v Domivu. Je to taky domov květů - koní, kteří jsou s rostlinami hluboce propojeni. Jejich hřívy jsou v podstatě rostliny samy o sobě. V zimě je to ideální zdroj jídla, když se koním nechce hrabat ve sněhu. Ale bohužel květi jsou jediní, kdo toho může využít. A já, když se stará moudrá květka Bendera rozhodne, že mi chce udělat laskavost. Takové jsou zvyky Domivu.

Naše kopyta se konečně zabořila do zlatavého písku na pláži. Obě jsme si dopřály několik vteřin na popadnutí dechu, než se Tembea obrátila k obloze a začala pátrat po pohybu.

"Támhle jednoho vidím!" zvolala jsem triumfálně a ukázala kopýtkem na malou tečku mezi mraky. Tembea přimhouřila oči. "Ano, to nejspíš bude pegas. Ale kde jsou ti ostatní? To je tady sám?"

Ještě chvíli jsme mezi mraky hledaly pegasovy společníky, ale zdálo se, že skutečně nikoho dalšího už nevykoukáme. Vzdálený opeřenec se mezitím snesl o něco blíže k zemi a my si ho mohly pořádně prohlédnout. Jeho grošovaná šedá srst se leskla ve slunečním světle, zato jeho hříva se ztrácela na stejnobarevném pozadí modré oblohy. Toho jsem už dobře znala. Ve skupince trénujících pegasů byl vidět skoro každý den. A soudě dle jeho přítomnosti i navzdory tomu, že zbytek letců se neukázal, to byl zřejmě jeden z těch pilnějších pegasů.

Sledovaly jsme tedy jeho sólo. Nebyla to ale o nic menší podívaná, než když jich po obloze létalo více. Grošák toho nalétal za tři. To byla samá pirueta, salto támhle, veletoč tuhle, skoro jsme s Tembeou ani nestíhaly jeho triky vnímat.

A pak to přišlo. Obrátil zrak k modré obloze, napnul všechny svaly ve křídlech a vrhnul se do výšin. "Co to vyvádí?" divila se Tembea. "Myslím, že zkouší, jak vysoko vyletí," zašeptala jsem, aniž bych z pegase spustila oči. Samotnou mě to zajímalo, jak vysoko se dokáže dostat. Myslím, že kdybych byla pegasem, sama bych to zkusila. Z takové výšky přeci musí být vidět celý Domiv! Možná dokonce i všechny ty louky a lesy za ním, kterým se vyhýbám i já.

Elegantní grošák se postupně měnil jen v maličký flek na obloze. A za chvíli už ho nebylo vidět vůbec. Zmizel z dohledu a jen nebesa vědí, jaký ten výsledek pokusu nakonec byl. "Myslíš, že se ještě někdy vrátí?" pípla starostlivě Tembea. Než jsem se stihla nadechnout k odpovědi, bylo to nad slunce jasnější. Bílý načechraný mrak nad námi prořízla temná skvrna a jen o několik úderů srdce později bylo poznat, že tou skvrnou je grošovaný pegas. Blížil se k zemi šílenou rychlostí a já si všimla, že vůbec nemává křídly. Ta jen bezvládně vlají za ním.

"Ztratil vědomí!" odhadla jsem. Zdálo se mi to pravděpodobné. Od starších koní jsem slyšela něco o tom, že vzduch je ve větších výškách hůře dýchatelný. Což by mohlo nejspíš vést ke ztrátě vědomí. 

 

Bezmocně jsme s Tembeou sledovaly, jak se pegas řítí k zemi. Měl ale štěstí. Dopadl přímo do tekoucí vody. Vlna vyvolaná jeho dopadem dosáhla až k našim kopýtkům. Tembea poplašeně zamrkala, zatímco já se vydala rychlým klusem k řece. S grošákovým bezvládným tělem si pohrával proud, až se nakonec zachytilo v kořenech malého křoví, které i přes nepřízeň osudu rostlo ve zlatém písku.

Popadla jsem okřídlence zuby za nohu a aktivovala svou magii. Můj roh mi dovoluje jen drobná kouzla - telekinezi menších předmětů, teleportaci na krátké vzdálenosti, když se budu hodně snažit, tak bych se do roka mohla naučit číst koňské emoce, bez ohledu na to, jak dobře je zakrývají. Jen ti nejzkušenější mágové dokáží získat plnou kontrolu nad vlastním rohem. Ale doufala jsem, že pro tentokrát bude má omezená telekinetická síla stačit.

Kolem hlavy raněného pegase se zjevila růžová aura, jak jsem ji kouzlem zvedla nad vodu, aby se neutopil a zuby jsem táhla zbytek jeho těla na břeh. "Kono, co to děláš?" zaržála Tembea. "Fováháv vu, ne?" zahuhlala jsem a pokračovala ve svých snahách. Sestra na mě chvíli jen bezradně mrkala a nakonec se chopila grošákovy druhé nohy, aby mi pomohla. Společně jsme dokázaly pegase osvobodit a už brzy ležel v navlhlém písku, bezvládný, raněný, s jedním křídlem zkrouceným do nepřirozeného úhlu. Ale zdálo se, že přesto žije.

Nehybně jsme stály v písku s hnědými kožíšky obohacenými o několik temných flíčků od vody a koukaly na něho, než se z cizincova hrdla vydral mrazivý kašel a tenoučký proud vody hned za ním. Pegas otevřel oči, chvíli ještě sípal a pak se neobratně pokusil vstát. "Honem Kono, mizíme odsud!" sykla k mému překvapení Tembea.

"Co to říkáš, Tembeo? Musíme mu přece pomoct!"

"Zachránily jsme ho! Copak to nestačí?"

Zaraženě jsem na ni zírala. Proč chce najednou takhle vzít nohy na ramena? Kam se podělo její nadšení z pegasů na obloze? Kam se poděl její smysl pro dobrodružství?

"Co to s tebou je?"

"... Mám strach! Nechci skončit jako všichni ti ostatní jednorožci, kteří se vypařili!"

"Ale já myslela, že sem chodíš ráda? Vždycky jsi mě honila pomalu ještě před svítáním, abychom tady byly včas!"

"Z dálky mě to bavilo, bylo to vzrušující. Takové bezpečné porušení domivských zvyků. Ale nikdy by mě nenapadlo, že některého z nich uvidíme zblízka! To jsem nikdy nechtěla!"

Byla jsem zmatená. Vždycky jsem si myslela, že Tembeu zajímá, jací pegasové ve skutečnosti jsou, co mají rádi, jak se chovají. Že stejně jako já touží nahlédnout i do jejich životů. Bylo to nejzáhadnější stádo v celém Domivu! Ale zdálo se, že má sestra chtěla jen vidět jejich tanečky po obloze a hned se zase schovat pod jabloň, jakmile podívaná skončí.

Zamračila jsem se na ni. "Tak si běž. Utíkej zpátky do sadu a nech si pokazit dobrodružství nějakou stupidní pověrou! Pověz mamince o tom, jak tě ten zraněný kůň moc moc polekal a jak se teď bojíš, že tě sežere, protože ses vyskytla méně jak tři koňské délky od něj! Ale já ho tady samotného teda nenechám!"

Otočila jsem se k Tembee zády. Bylo mi jedno, co udělá. Upnula jsem zrak na raněného pegase, který nyní, byť neobratně, stál na třech nohou a čtvrtou držel ve vzduchu, jako by se na ni bál došlápnout. Jedním křídlem si pomáhal s rovnováhou, zatímco druhé trčelo z jeho hřbetu, jako by nad ním ani neměl kontrolu.

Udělala jsem k němu pár kroků blíž. Nadechla jsem se k pozdravu, ale než jsem ze sebe stihla vydat jediné slovo, cizinec otočil hlavou a očima širokýma hrůzou se na mě podíval. 

 

"Z-zdravím," zachraptěl.

(Ne)můžu tomu uvěřit aneb Wayback Machine zase dělá věci

Tak jsem zase udělala věc :D. A Wayback Machine taky. Vlastně ani nevím, jak na to vůbec došlo, myslím, že jsem hledala něco ve Výžbleptech. A našla jsem zase jednou odkaz na Wayback Machine archiv svého starého blogu. Ne toho, co mám teď, který čtete, ale toho ještě na Blogu.cz. (Mimochodem pořád jsem se nerozhodla, jak se cítím ohledně toho, že cizí lidi občas archivují můj blog :D. Na jednu stranu jsem ráda, protože občas to zpomenu udělat a kdyby náhodou můj blog zmizel z těch internetů, tak tam bude aspoň něco. Na druhou stranu mi přijde zvláštní, že lidi o tomhle blogu skutečně vědí a ke všemu mají potřebu ho archivovat :D.)

Každopádně jsem trochu experimentovala a snažila se zjistit, jestli nema WM náhodou v archivu i nějaké další stránky mého starého blogu, kromě té úvodní. Chvíli jsem se v tom hrabala a zjistila jsem, že má! :D Dokonce vlastně skoro všechny. Využila jsem WM funkci vyhledávání v archivu podle předpony URL a povedlo se mi dohledat většinu starých záležitostí. Nejdřív mě to troošičku vyděsilo (opět - někdo věděl o mém blogu a přišel mu dostatečně důležitý na to, aby ho zarchivoval), ale pak jsem se koukla na datum archivace a došlo mi, že to všechno opět udělal Blog.cz automaticky těsně před tím, než se sprovodil z povrchu zemského.

Mezi nalezenými URL tedy byla většina stránek a článků, které na blogu byly, když byl smazán. Co mě ale překvapilo je to, že tam jsou dokonce i archivy článků, které tou dobou byly smazané. Rve mi srdce, že ve skutečnosti nejsou funkční :´(. V podstatě ta stránka má svůj archiv na WM, nejspíš protože smazané články byly na Blog.cz dostupné v koši, dokud je člověk neodstranil permanentně, takže jejich stránka pořád někde existovala (pokud ten článek někdy byl veřejný), akorát se v archivu zobrazuje jako nedostupná. Co mi tohle ale poskytuje je rok a měsíc zveřejnění daného článku, takže to umožňuje dát dohromady časovou linii vývoje.

Tohle je třeba jeden z důležitejších článků, u kterých se dochovalo jen jméno a datum. Misha - klisna se lvím ocasem byl článek, ve kterém jsem svému tehdy novému blogu poprvé představila Mishu - svojí tehdejší sonu, která se dodnes na blogu pohybuje. Ten článek byl pryč už celkem dlouho a asi jsem ho smazala, protože mi přišel hloupý, ale teď je to důležitý ukazatel Mishiných počátků. Bez tohoto článku je totiž výrazně narušená její linie vývoje, protože v dalším článku se její podoba objevila až o celý rok později! V tomhle půvdoním článku jsem nicméně na několika řádcích básnila jenom o fialové barvě, byla tam historicky první (špatná) kresba Mishy v Malování a to je asi tak všechno, co si pamatuju :D.  Zároveň mi název toho článku rovnou říká, že Misha měla od začátku lví ocas, čímž jsem si nebyla úplně jistá. Měla jsem pocit, že jsem ji zcela prvotně udělala s obyčejným koňským (ale byl plán od začátku lví ocásek a křídla přidat a pak předstírat, že mě to napadlo až později, to si pamatuju :D).

Kromě Mishy jsou tam "zarchivované" i články z rubriky Telepatie. Tak úplně nevím, jestli se vůbec obtěžovat s vysvětlováním, co to bylo. Je to celkem zajímavý střípek historie starého blogu a i mého dětství, ale možná si to nechám na jindy. Každopádně jsem si oživila vzpomínky na všechny ty neviditelné tvorečky, se kterými jsme si tehdy s kamarádkami myslely že komunikujeme. (A co já vím, třeba jsme vážně komunikovaly. :P)

Strašně ráda bych se do některých těch smazaných článků dobyla, ale je mi jasné, že to nebude tak snadné, dost možná to nebude vůbec proveditelné. Co dáte na internet, to tam zůstane navždy, pokud to není něco, co byste náhodou někdy mohli chtít dostat zpátky :´D.

Je mi jasné, že tenhle článek bude ze všech lidí nejvíc zajímat mě samotnou, ale myslím, že v tomhle bodě je to už pravda pro celý blog. Když už si tu tak mluvím do zdi, aspoň si tu zarchivuju archiv, který vlastně ani nic nearchivuje :D.

Brlohvember 2023

Letos se na Vlčím brlohu zase tradičně konala listopadová krelsící akce s názvem Brlohvember, kdy mají všichni hráči na stránce možnost vytvořit tři kresby na určité náměty. Zároveň jsem však letos neměla čas se akci věnovat tak, jak jsem se jí věnovala vloni. Neměla jsem čas na plnou sedmičku obrázků a prostě jsem si to nějak musela usnadnit.

Rozhodla jsem se tedy vzít první šestici v ruce. Měla jsem totiž během listopadu problém s dlouhodobým koukáním do obrazovky, způsobovalo mi to dost problémy, takže jsem se tradičním kreslením vyhýbala i tomu.

Tentokrát jsem se narozdíl od loňského roku věnovala víc nedesignovým tématům. A dokonce došlo na všechny moje postavy :D. Tohle je poprvé, co se mi povedlo nakreslit Mornie pastelkama tak, aby vypadala koukatelně. Má prostě tak specifickou barevnou paletku, že se hrozně těžko replikuje. A to samé platí pro Trinity (pro Trinity chystám velkou barevnou změnu, vzhledem k tomu, že všechny ty moje Art of the Month výtvory mi vynesly dostatek bodíků na nějakou odměnu, kterou může být mimo jiné i změna designu a ten Trinitin se mi po všech těch letech opravdu přestal líbit).

Barevná paletka

V posledních dnech Brlohvemberu jsem si najednou se zděšením uvědomila, že k plnému splnění akce je vlastně potřeba sedm obrázků, takže budu muset vytvořit ještě něco. Vybrala jsem si z dostupných témat nakonec barevnou paletku. Chtěla jsem to pojmout tak trochu p svém, ne si jenom vygenerovat barevnou paletku a tu pak použít k tvorbě postavy (ačkoliv i to by mě bavilo). A jsem hrozně ráda, že ten design dopadl tak, jak dopadl. Kdyby to nebyla tak specifická záležitost, možná bych ho i někde použila (třeba na nějakou budoucí brlohovou postavu :3).

 

A to je za letošní Brlohvember všechno. Doufám, že příští rok se zase budu moct pořádně věnovat každému obrázku pořádně a nebudu se muset klonit k tomu "komiksovému" pojetí.

 

Brlohovský Art of The Month - Říjen & Listopad 2023

 Art of the Month je v současnosti asi tak to poslední, co mě udržuje při síle něco reálně dokončit. Čím dál víc na mě doléhá uvědomění, že mam šílené množství rozepsaných, rozkreslených a všelijak jinak rozpracovaných projektů, které prostě neberou konce. A ono to není nutně špatně, vždycky mít na čem pracovat, ale někdy je taky hezké něco dokončit :D.

Za říjen jsem nějak AOTM zapomněla zveřejnit, takže to zase musím vydat takhle spolu.

První zadání - říjnové, bylo vymýšlení nějaké brlohovské legendy. Obě poslední AOTM témata jsem zpracovávala na poslední chvíli, ale stejně jsem celkem spokojená s tím, jak můj příběh dopadl.

Přízrak

Každou noc, když na Norest padne ta nejtemnější tma, se v srdci lesů mihne stín. Šťastný je ten, kdo si ho nepovšimne, neboť mrazivá hrůza klíčí v srdcích těch, kdo dostanou šanci si ho prohlédnout. Kdysi snad býval plný života, dnes však přízrak na nešťastníky místo očí upírá jen prázdné důlky v odhalené lebce a zasévá strach.

Nebylo tomu tak však vždy. Snad jen těžko se tomu věří, ale i nemrtvý přízrak z nejtemnějších norestských hvozdů býval kdysi obyčejným smrtelníkem, obyčejným vlkem, ale zcela neobyčejným lovcem.

Než se přízrak stal přízrakem, žil pro vítr, který mu čechral srst, když se hnal za stádem srn, žil pro tlukot svého srdce a nepolapitelný dech po dobrém lovu, žil pro chuť krve na svém jazyku. A nikdy se domů nevracel s prázdnou. Nikdo, koho měl přízrak byť jen trochu rád, nehladověl. Ani na jediný úder srdce.

„Už nemám hlad, synu,“ pravila přízraku jeho matka, když přinesl do její nory už třetí den v kuse celého jelena. „Už nemáme hlad, otče,“ pravila přízraku jeho vlčata, už skoro ve věku, kdy by se sama měla učit lovit, ale díky schopnostem svého otce k tomu nedostala příležitost. Snad si měl milující otec a syn vzít tato slova k srdci a omezit svůj lov alespoň na několik dní.

V duši vlka však hořel plamen, který toužil nadále závodit s větrem, cítit kovový pach krve a spásat život, který mu padl do tlap. I pokračoval přízrak ve svém běsnění. Jen kořist nenosil do nory své rodině. Nenechal se omezit tím, co považoval za nevděk, i když to ve skutečnosti mělo být znamení. Běhal po norestských lukách, skrýval se v lesích, užíval si vzrušení z lovu, neomezen absencí hladu, který měly jeho schopnosti utišit, a nechával za sebou krvavou cestu dlážděnou mršinami zabitými ne z nouze, ale z rozmaru.

Nad Norestem visela nejistota. Jak dlouho vydrží stáda v krajích vlků, když jich každý den v tlapách šíleného přízraku tolik zemře? Budou nakonec muset odejít i vlci, až v Norestu nezůstane jediné sousto, kterým by mohli utišit hlad? Měli by se pokusit toho blázna zastavit, než bude pozdě? A dokázali by to vůbec? Každý lovec je přeci tak trochu bojovníkem. Měli by riskovat, že se jejich těla přidají na hromady těl, která za sebou přízrak nechával? Tak jako tak by dříve nebo později ulehl lovec s kořistí do stejného hrobu, usmrcen tím stejným zabijákem, nebo nerovnováhou, kterou způsobil.

Když přišly ty nejdusivější obavy a naděje se pomalu začala vytrácet, cosi se v srdci Norestu pohnulo. Prastaré duchy hor, luk, řek a lesů probudila narušená rovnováha ze staletého spánku, aby tento chaos napravili. Rozhodnutí bylo jasné – ten, kdo uvrhne na své okolí smrt a strach z žádného jiného důvodu než pro vlastní zábavu, si nezasluhuje nic jiného než tentýž osud, kterým ostatní trápí. Avšak ten, kdo zemře, se nestihne ze svých chyb poučit. A tak přízrak stihl osud mrazivější, než sama smrt. Zmizely jeho svaly, které mu umožňovaly rychlý běh, dlouhé skoky a trhání masa. Zmizelo srdce, jehož tlukot ho hnal za kořistí i plíce, které ho vždy poté pekelně bolely. Zmizel i žaludek, jehož vytí kdysi tišily úlovky. Zbyla jen kostra toho, čím vlk kdysi býval, mrtvolná, bez života a v podstatě neškodná, ale přesto schopná pohybu, myšlení a pocitů.

Toho dne se z obyčejného vlka stal přízrak, který straší v Norestských lesích. Někteří tvrdí, že se zjevuje lovcům tak dobrým, jako kdysi býval přízrak sám, aby je upozornil na ničivou moc jejich schopností a připomněl jim, aby chovali úctu ke kořisti, kterou loví. Jiní myslí, že si přízrak nevybírá. Jen kráčí stíny nejtemnější noci a připomíná všem, kteří ho spatří, posvátnou rovnováhu, kterou není radno narušovat.

 

Listopadové zadání pak bylo trošičku lehčí - zpracovat nějaký brlohovský meme. Ten můj k pochopení vyžaduje obeznámení s jednou Morniinou hrou - tou, kde získala jizvy od ohně (ještě nemá nahozenou novou refku, ale brzy se k tomu dostanu). Zjednodušeně řečeno, Mornie se pustila do hádky s Harim (který je z nepřátelské smečky) a Mensis tomu celému přihlížela ze křovíčka, než musela přijít Mornie zachránit ze spárů plamenů.

Původní meme