Obrázek

Obrázek

čtvrtek 29. července 2021

Dračí příběhy 2: O 90% méně příběhů

Achjo, to bych nebyla já, kdybych zase neobjevila nějakou pitomost :D. Před pár dny se ke mě vrátila chuť vytvořit nějakou hru. Jenže znám se, kdybych se znovala jala snahy kódovat tradičním způsobem, brzy by se mi to omrzelo a já mám beztak rozděláno víc projektů, než by bylo zdrávo.

Pak jsem ale objevila Scratch a přes něj Snap!, což jsou kódovací jazyky formované pomocí bloků, které se jenom skládají k sobě. Což je o dost jednodušší, než ten kód celý psát :D. Taky se mnohem snáz vkládá vzhled postavičky a takový prkotinky. Takže abych se s tím naučila, udělala jsem něco jako Dračí příběhy 2. Až na to, že to nejsou moc příběhy, je to fakt kratičký, jenom taková hovadina abych si to trochu vyzkoušela.

Jak hrát: Klikněte na zelenou vlaječku a potom do pole. Šipkami se hýbete (pokud to nefunguje, zkuste kliknout na vlaječku a/nebo do pole znovu, občas to blbne :P). Když se dotknete postavy, možná vám něco poví, nebo něco udělá ;). Někdy na ni ale musíte kliknout. 

pondělí 26. července 2021

A Place Without Aideen's Light - Chapter 4.

(Úplně jsem zapomněla, že jsem to ještě nedopřeložila tssk :/.)

The sun was slowly getting closer to the horison, as Ziggy returned to the Mystic's territorry. Few horses looked up as she stomped through the grass, but it seemed that her dissapearance went unnoticed. Everyone was already used to her playing Hide and Seek with the squirrels and sometimes her play lead her to various places.

The filly leaned down to bite some grass. She heared footsteps behind her. "Willow!" she smiled. She liked the older mare. She knew that Willow joined the herd when she was younger, but Ziggy wasn't even born then. She only knew Willow as a Mystic and couldn't imagine her as anything else.

The older mare's gray-brown fur glistened under the setting sun and the light from mushrooms tangled in her mane grew in intensity. "How was your day, little one?" she asked with a smile. The filly whipped her tail and started happily talking about the Hide and Seek with the squirrels. She knew that Willow would surely believe her.

But she shook her head. "I know you weren't at the Sentinel Tree today. The squirrels chirped about your disappearance. But I think no one else heard them." Ziggy lowered her ears. "So tell me, where did your journey lead you?"

The gray filly knew she could trust the mare. Ziggy lay down on the grass and told her about the strange snowy place, where the big horses with long teeth used to live. She wasn't sure whether to share the experience with the green portal, but she wanted to tell Willow about the blue squirrel who helped them.

Willow nodded her head silently. "You were right not to let Athena go through. The other side of the portal hides terrible things. A secret dimension, that no horse from the Wild Woods should ever enter."

"And the Gray-Worlders can?"

"Usually not. Many of them are also scared, but some are intrigued. The place is colorful, bright and mysterious and some want to see, what it looks like. But dark powers rule over the land and Aideen's light can't reach it."

Ziggy flicked her ears. To this day she'd never heared of a place that even Aideen herself couldn't look over. Everyone said that even in the Gray World, her life-giving light still shone to help lost souls find their way.

"So nobody ever goes there?"

"I can't say that's true. Some brave souls of the Gray World go there and try to rid the land of those dark forces that rule over it."

Willow ruffled the little filly's blue mane with her nose. "You shouldn't go there. At least not for now. Brave humans from the Gray World have more knowledge about how to survive there. We could never do that. Something always happens and changes in their world. We're not built for these changes."

Ziggy threw her mane to the other side and nodded. "Athena was interested in that place. I think she would like to explore it someday."

"Warrior souls dream of adventure and journeys full of mystery.  They'd rather see things with their on eyes than think and wonder and daydream like we do. Let's hope her bravery leads her just where she'd like to end up. Your friendship is a strange one and technically against the rules... but it's not an unusual one"

Willow smiled. "I won't tell anyone about it, don't worry. Just try to keep both of you away from the snowy valley. The blue squirrel might not appear a second time."

The gray filly nodded again and laid her head on the ground. Now that she'd heard all this from Willow, she really wondered who would be so brave to visit the other side of the portal. Could that weird human, who dresses just like their horse, be one of them? If she left with one of the Gray-Worlders... could she see the place too?

She'd never considered leaving the Wild Woods, and this too was likely just a passing fantasy... But for just a moment she thought about one day becoming one of the brave beings to cross the threshold of a different reality. Fripp, the cosmic being, that looks like a squirrel, would be her guardian and hopefully she'd find a human to carry along too. Maybe even Athena would come with her...

They were all just innocent childish dreams. Before she gets to make that kind of decision, many years will pass. Until then she can just wait, talk to squirrels and hopefully continue the secret meetings with Athena. But most importantly she will keep her distance from that strange entrance to another world.

neděle 25. července 2021

Tajemství křídel - Setkání

 Větry zimy přinesly do světa chlad. Od prvního sněhu utekl už skoro jeden celý měsíční cyklus. Hnědá klisnička by radši snad měla léto. Tohle byla první zima v jejím životě. Doufala, že to snad nebude tak hrozné, jak jiní koně ve stádě vyprávěli. I její rodiče ji ujišťovali, že všechno bude v pořádku.

Jenže pak přišla ta strašná sněhová bouře. Vůdkyně stáda jasně zavelela, že musí opustit louku. Malinkou hnědačku to vyplašilo, ale členové stáda ji stále uklidňovali, že všechno dobře dopadne.

A pak stádo zahalila mlha. Hříbátko zpanikařilo. Najednou nemohlo nikde najít svou rodinu. Pobíhalo mezi ostatními koňmi a vylekaně řehtalo, jenže nikdo neodpovídal.

A pak najednou bylo ticho úplně. Klisnička nevěděla, jak se to stalo, ale najednou už kolem sebe neslyšela ani křupání sněhu pod kopyty ostatních koní. Všichni se vypařili a ona ani nevěděla jak. Dál volala na své stádo, ale nedostalo se jí jediné odpovědi. Chopilo se jí zoufalství. Začala věřit, že tohle je konec. Že v té sněhové vánici sama zahyne. Našla si veliký balvan, za který si lehla, aby na ni tolik nefoukalo a už jen doufala, že to všechno brzo přejde…

Druhého rána se zlá bouře zdála jen jako zlý sen. Jenže stádo pořád nebylo k nalezení a klisnička si tak mohla být jistá, že se to všechno opravdu stalo. Ještě chvíli cválala po okolí a volala a volala. Někdo ji přeci musel hledat, nebo ne? Přežili vůbec její rodiče tu hrůzu?

Slunce se škrábalo na obzor a klisnička stále nedostala žádnou odpověď. Nakonec své volání vzdala ve snaze ušetřit své hlasivky. Kdyby stádo bylo někde blízko, už by pro ni přišli. Ne, byli pryč. Klisnička zůstala sama.

Hnědačka klusala sněhem a hledala místo, kde by byla vrstva tenčí. Potřebovala něco sníst. Přiklusala k vysokému stromu. Kolem něj by snad tolik sněhu být nemuselo? Většina skončila na větvích. Klisnička přiklusala blíž a začala kopýtkem hrabat ve sněhu.

Pod jejíma nohama se konečně zablýskla zeleň. „Ano!“ zvolala si pro sebe. Naklonila se a utrhla si několik stébel trávy. Nebylo jich moc, ale nic víc neměla. Pomalu škubala polomrtvou trávu zpod sněhu, když náhle zaslechla kroky.

Poplašeně se rozhlédla kolem a pak ji zahlédla. Jediné, co ji prozradilo byla fialová hříva, jinak dokonale splývala se sněhem. Byla to kobylka, mohly jí být tak dva, tři roky. Hnědka věděla, že určitě nepatřila k jejímu stádu. Náhle ji přepadl strach. Co když jí tahle cizí klisna ublíží? Co když se sem její stádo stěhuje a budou ji chtít vyhnat? Kam by vůbec šla? Okolí neznala, zvlášť ne ve sněhu.

Vydala se klusem o kousek dál, ale křupání sněhu pod jejíma nohama ji prozradilo. Bílá klisna si jí všimla a zaujatě přicválala blíž. Hnědka instinktivně začala cvakat zuby. Je to signál hříbátek, že jsou ještě malá a neškodná, žádají tak, aby jim druhý kůň neubližoval.

Kobylka však dle všech zdání neměla špatné úmysly. Přiklusala blíž a pozorně si malé hříbě prohlédla. „Co tady děláš?“ zeptala se nakonec. „Kde je tvoje stádo, ztratila ses?“ Hnědá klisnička se však stále vyplašeně krčila ve sněhu. Bílá kobylka se přívětivě usmála a znovu se zeptala: „Ztratila ses?“ Hnědačka tentokrát už přikývla. Došlo jí, že skutečně nebezpečí nehrozí. „To kvůli té bouři. Šli jsme ji přečkat někam dál, ale oddělila jsem se od stáda a ztratila ho.“

Bělka moudře pokývala hlavou. „Taková sněhová bouře je neobvyklá. Nemyslím si, že tady by ji přečkali. Kam šli?“ Malá klisnička se ve světových stranách ještě neorientovala, tak ukázala kopýtkem zhruba ve směru, kterým odešlo její stádo. „Ztratila jsem je ale už včera. Volala jsem na ně a hledala jsem je. Nejspíš už jsou příliš daleko.“

Bílá kobylka zakroutila hlavou. „Snad bychom je ještě měly zkusit dohnat. Bouře ustoupila, takže se nám půjde lépe. Pojď, za zkoušku nic nedáme.“ Kobylka se odhodlaně vydala vpřed a hříběti nezbylo než jít za ní. Co by tady samo asi dělalo?

„Já jsem Misha, mimochodem,“ oznámila po chvíli bělka. Druhá klisnička přikývla a také se představila. „Já jsem Nessie.“

Misha se zasmála. „Když jsem tě poprvé zahlédla, myslela jsem, že jsi zraněná. Jak máš půlku těla bílou, myslela jsem, že jsi někam zapadla.“ Nessie se usmála. Strakatou část svého těla zdědila po své mamince, ačkoliv ta byla trochu světlejší. Nikdo jiný ve stádu podobné flíčky neměl.

„Kde máš vlastně ty svoje stádo?“ vyzvídala Nessie. Neuvědomila si, že Misha se k ní připojila bez jakýchkoliv obav, že by ji její společníci hledali. Bílá klisna se na chvíli odmlčela. Zdálo se, že se jí těžko hledají slova. Snad se bála, že ji… vyděsí?

„Musela jsem své stádo opustit,“ řekla nakonec. „Stala se… zlá věc a já musela odejít.“

„Vyhnali tě?“

„Ne, to ne! Odešla jsem, abych je ochránila. Ani o tom nevěděli. Nepustili by mě.“

Nessie sklopila hlavu. Nedokázala si představit, jaké to musí být, opustit stádo. Sama by dala cokoliv, aby se k tomu svému zvládla zase vrátit. Byla ráda, že jí je aspoň někdo ochotný pomoci.

Střídavě kráčely, klusaly a cválaly sněhem už kdo ví jak dlouho. Slunce se stihlo po obloze dostat zas o něco výš a svítit jim na jejich cestu. Nessie ale začínala ztrácet naději. „Misho, myslím, že už je nenajdeme,“ řekla. „Všechny stopy jsou zaváté a ani si nejsem jistá, jestli odsud ještě pokračovali tímhle směrem.“ Do očí se jí nahrnuly slzy. „Asi už jsou dávno pryč…“

Misha rázně dupla kopýtkem, ale sníh utlumil jeho zvuk. „Nesmysl. Nemohou být daleko! V té bouři tak daleko dojít nemohli. A přeci tě někdo musí hledat.“ Nessie by ráda věřila, že to je pravda. Ale dobře si ještě pamatovala, jak na své rodiče a stádo volala a nikdo jí neodpověděl.

Klisničky statečně pokračovaly vpřed. „Jak jsi vůbec tu vánici přečkala ty?“ vyzvídala Nessie. Bělka se usmála. „Kousek na východ od místa, kde jsem tě našla, byla doubrava plná vzrostlých stromů. Zašla jsem dost hluboko a schovala se u kořenů jednoho z nich. Duby na okraji lesa zachytily většinu větru a sněhu a veprostřed se to tak dalo aspoň trochu vydržet.“

Nessie přikývla. Kéž by sama měla takové štěstí. Z noci strávené za balvanem měla stále ještě promoklou srst. Byla zvědavá, jak cestu zvládlo její stádo. Ale začínala ztrácet naději, že se to kdy ještě dozví.

Slunce už bylo nejvýš a Nessie se opět zastavila. „Misho, já už nechci jít dál,“ oznámila. Bílá klisnička se na ni otočila s překvapenou tváří a hnědka tak pokračovala. „Vím, že mi chceš pomoci, ale já začínám mít zase hlad a nemyslím si, že moje stádo najdeme.“ Očička jí opět zalily slzy a tentokrát už je nechala téct. „Jsou pryč… Už s tím nic nemůžeme dělat. Měly bychom zastavit, než se dočista vyčerpáme. Udělaly jsme, co jsme mohly, ale moje stádo už asi prostě nenajdeme.“ Misha pomalu přešlápla. „No a co chceš dělat? Sama tu přeci zůstat nemůžeš.“

„… Mohla bych jít s tebou? Musí ti samotné beztak být smutno. Pomůžu ti hledat jídlo!“

„Ne, ne, to by nešlo. Je to nebezpečné, já musím jít sama. Přitahuji nebezpečí, víš? Ublížila jsem jednomu vlkovi a teď na mě mají všechny šelmy spadeno. Ještě by ses do toho připletla, to by pak byl průšvih.“

Nessie zmateně zastříhala ušima. „To nedává smysl. Kdyby to bylo větší stádo, tak prosím, ale já jsem sama. Osamělé hříbě přeci taky přitáhne pozornost predátorů! A já se s nimi poprat neumím, snědli by mě, než bych stihla utéct. Ale když budeme spolu, bude to bezpečnější, ne?“

Misha se zamyslela. Zjevně to nechtěla dát najevo, ale věděla, že Nessie má pravdu. „Asi máš pravdu. Dokážu se se šelmami bít a na to ty jsi ještě moc malá. Ochráním tě.“

Klisnička zajásala. Vysokými kroky vyklusala ve sněhu kolečko a vesele řehtala. Hluboko v duši ji stále bodalo vědomí, že ztratila své stádo, ale alespoň našla někoho, kdo by jí mohl pomoci.

Obě kobylky kráčely sněhem, směrem, kterým původně mířila Misha. Narazily za hustý les, kde dokázaly najít trochu trávy pod sněhem a okousaly i kůru některých stromů. Do plných žaludků měly daleko, ale aspoň už Nessie nekručelo v bříšku. Když jejich zastávka skončila, zvládla zase svižně kráčet po boku své nové společnice.

čtvrtek 22. července 2021

Rok Draka - Kapitola 9.

Nemáte tušení, jak dlouho mi tahle kapitola zabrala. Je taky pěkně dlouhá :P. Byla jsem pryč a během volných chvilek jsem pracovala na korektuře ostatních kapitol a taky téhle. Popravdě mě až překvapilo, že i kapitoly, o kterých jsem byla přesvědčená, že dopadly naprosto příšerně, v závěru docela fungují.

V ranním vzduchu se držel pach vody. V noci pršelo. Bouřku, jako byla tahle, Denim už dlouhé měsce neviděla. Něco se změnilo. Déšť vdechl území život a přinesl s sebou příslib něčeho nového.

Šedá dračice seděla ve vstupu do jeskyně a sledovala pomalu se probouzející kolonii. Spatřila pod sebou Paxe a Mika, kterým stihla věnovat jen unavený úsměv, než dva draci prosvištěli mezi skalami. Snad by se taky měla vydat ven.

"Denim," hlesla Sabi ze zadní části jeskyně. Tmavá dračice se vynořila ze stínů a posadila se vedle svojí dcery. Chvíli tiše seděla se zavřenýma očima, než konečně znovu promluvila. "Co se skutečně stalo včera u lesa? Opravdu to bylo, jak říká Pampeliška?" Denim sebejistě přikývla. "Wadogovi bych přece nedokázala lhát ani kdybych chtěla." Sabi přikývla hlavou těžkou starostmi. "Jsem z budoucnosti téhle kolonie nesvá," přiznala. "Byla jsem přesvědčená, že Kiburi časem vyroste v zodpovědného vůdce, ale když se na něj dívám teď... nejsem si tím ani trochu jistá. A jestli byl schopný zaútočit na svou partnerku, co by mohl udělat ostatním..?"

Mladá lovkyně položila spár na rameno své matky. "Dokud na něj zvládneme dohlížet, nikomu neublíží." Svým vlastním tvrzením si tak úplně jistá nebyla, zvlášť po tom, k čemu došlo u lesa. Avšak potřebovala každý zbyteček naděje pro sebe i pro svou matku.

"Musím jít," oznámila Sabi nakonec. "Včera večer se vrátily další hlídky z Horské kolonie. Matys, Narciska, Wadogo a Pakia se dohadovali o dalším kroku. Dnes ráno si zavolal všechny válečníky, takže se zřejmě bude dít něco velkého. Musím jít, tohle je určitě důležité. Uvidíme se odpoledne." Tmavošedá dračice přitiskla čumák k čelu své dcery, roztáhla křídla a byla pryč. Denim si povzdechla a znovu se vyklonila ze vstupu do jeskyně. Slunce se šplhalo na obzor a byl nejvyšší čas, aby i ona někam vyrazila.

Nad vrcholky skal byl vzduch ještě chladný. Denim ho cítila pod svými křídly, když kroužila nad probouzející se kolonií. Dračice očima tápala v písčitých cestičkách a doufala, že najde někoho ze svých přátel. Zvykla si ráno chodit lovit. Po včerejším zážitku se však nehodlala k lesu přiblížit ani náhodou.

"Kam svištíš?" zaslechla náhle kousek pod sebou. Po jediném pohledu dolů spatřila modrozelené šupiny své kamarádky. "Jdeš lovit?"

Denim naklonila křídla a sklouzla vzduchem vedle Castie. "Dneska rozhodně ne. Ale hledala jsem tě," křikla a spárem ukázala k zemi. Castie přikývla a obě začaly pomalu klesat, aby si mohly pořádně promluvit.

"Mamka říkala, že si Wadogo a Pakia zavolali válečníky," oznámila Denim jakmile přistály.

"Válečníky? A kam?" vyzvídala dychtivě Castie.

"To neříkala. Ale myslím, že letěla k náměstí."

Světlá dračice se zasmála a plácla Denim spárem do ramene. "Tak na co čekáme? Jdeme! To si přece nenecháme utéct."

Denim ale rázně zavrtěla hlavou. "Ani mě nehne! Nemáme tam co dělat."

"Ale no tak! Tebe snad nezajímá, co se děje? Jestli si volal všechny válečníky, tak to bude něco hodně zajímavého!"

"Stejně se to dřív nebo později dozvíme. Takhle se akorát dostaneme do problémů!"

Castie otráveně protočila očima a roztáhla křídla. "No, jestli nejdeš, tak půjdu sama. Chci vědět, co se tam děje."

Denim se jen tiše zamračila. "Užij si to," hlesla sarkasticky a tiše sledovala, jak se Castie vznesla k obloze. Do takových věcí se nehodlala motat. Sledovala kamarádku, jak se pomalu ztratila mezi skalami.

Ještě chvíli postávala v písku. Nakonec si povzdechla a i ona roztáhla křídla. Přece v tom nemohla Castie nechat samotnou.

Spatřila ji v úzké uličce kousek od písčitého náměsí, kde byli shromážděni válečníci z Horské i Skalní kolonie. Pomalu kroužila nad uzoučkou cestou, dokud neproklouzla mezi skalami až do světlého písku. Castie stála u malého průhledu na náměstí. Když ji slyšela přiletět otočila se s vítězným úsměvem na tváři.

"Tak jsi přece dorazila," uchechtla se. Denim si povzdechla. "Jak tě znám, netrvalo by dlouho a nakráčela bys rovnou k Wadogovi. A to nehodlám riskovat." Castie žertovně protočila očima a vrátila se na svou pozici u skalního průhledu. Ocáskem mávla na Denim, aby se přidala.

Obě kamarádky opatrně vykukovaly na náměstí. Musely být tiché jako hrob, aby vůbec mohly něco slyšet. Skupinka válečníků byla úplně na druhé straně. Blíž ale žádné použitelné skulinky na koukání nebyly. Musely si vystačit s touhle.

"Lidé se na území Horské kolonie chtějí usadit." Wadogův mocný hlas se odrážel od skal. "Jestli chceme něco zkoušet, musí to být co nejdříve. Za normálních okolností bychom takový krok neriskovali..." Stříbrný drak nervózně zavadil pohledem o Pampelišku. "Ale ve světle včerejších událostí jsme já, Matys, Narciska a Pakia přemýšleli, že bychom přeci jen zkusili získat Horskou kolonii zpět."

Denim rozrušeně přešlápla. Opravdu chtěli alfy dobývat ztracené území? Ani si netroufala věřit, že by na něco takového došlo. Po své a Pampeliščině návštěvě měla navíc z takového kroku trochu obavy. Válečníci byli cvičení na boj i s ozbrojenými lidmi, ale i tak se jí svíral žaludek z myšlenky, že by někdo z jejích známých měl čelit výstřelům z pušek.

"Pokud se spojíme, snad nás bude dostatek. Mohli bychom lidi vyhnat a území znovu zabezpečit." Davem se rozezněly hlasy rozrušených draků. Denim si všimla, že i Pampeliška se do hovoru zapojila. Přišlo ji zvláštní, že se na setkání vůbec dostavila. Neměla ještě potřebný trénink, aby mohla bojovat. Nicméně Denim došlo, že je to nejspíš díky jejímu statusu budoucí alfy. A dost možná také tím, že si to prostě vydupala. V jejích očích se zračila naděje, jakou už Denim dlouho neviděla. Jestli někdo chtěl kolonii znovu dobýt, byla to Pampeliška.

"Wadogo, lidé mají zbraně," ozval se náhle známý hlas. Denim v něm poznala svou matku. "Jsme si jistí, že si s nimi chceme zahrávat?"

"Mají zbraně, ale také mají strach. Roztřesené ruce jen s těží dobře zamíří. Když budeme rychlí, nezvládnou se trefit."

Sabi a Wadogo dál o něčem diskutovali. Denim ale slyšela jen tlumený rozhovor. Sledovala Pampelišku. Žlutá dračice se posadila a rozhlížela se kolem. Denim bylo jasné, že ona už přesně ví, co chce dělat a snad to bude ochotná i dokončit sama, pokud se ostatní válečníci nedohodnou. Nebylo by to poprvé, co se o něco takového pokusila. Denim hlavou probleskly vzpomínky na vzdálenou noc u Horské kolonie.

Pampeliška těkala pohledem mezi válečníky. A pak se ohlédla. S jistotou, z jaké Denim mrazily šupiny, se otočila přímo na ni a na Castie a usmála se. Mrkla a se sebevědomě tváří se připojila k živelnému hovoru mezi členy kolonie.

Výsledek setkání už Castie a Denim nezastihly. Dohady mezi draky trvaly už skoro půl hodiny a kamarádky se nakonec rozhodly, že svůj čas dokáží využít lépe.

* * *

Slunce pomalu putovalo po obloze a Denim klouzala po proudech větru směrem ke své jeskyni. Vyrazila na lov s Castie a Bostonem. Pěkně daleko od toho prokletého lesa. Výborně se bavila, o tom žádná, ale nic se jim chytit nepovedlo. Boston reagoval na Denimin vkus příliš rychle a zbrkle. Místo aby se déle plížil a vyčkával, vystřelil pokaždé ze svého úkrytu dřív a kořist mu stihla utéct. "Jindy nám to jde lépe," ujišťovala Castie.

Denim přistála na okraji vstupu do jeskyně. Sabi už tam seděla a žvýkala svůj příděl od lovecké družiny. Kousek dál ležel i jeden pro Denim. "Co říkaly alfy?" vyzvídala jako by o tom už dávno nevěděla. Chtěla hlavně zjistit, na čem se draci nakonec dohodli.

Sabi pohodila hlavou. "Chtějí zaútočit. Po tom, co se stalo včera, chtějí zkusit dobýt Horskou kolonii zpět. Nejdřív jsem nesouhlasila... ale dává to smysl. Pokud to chceme zkoušet, bude to nejlepší hned."

"Takže budete bojovat s lidmi?"

Sabi přikývla. "Zítra večer zaútočíme." Denim vyplašeně přešlápla. Tak brzy?

"... Půjdou všichni bojovníci?"

"Půjdou bojovníci, alfy, léčitelé a Pampeliška. Ta není vytrénovaná bojovnice, ale chtěla se k nim přidat. Kromě toho nás nechtěla nechat bojovat za Horskou kolonii bez ní."

Denim přikývla. Skalní kolonie měla hromady zkušených válečníků, byla si jistá, že bude málo ztrát. O válečnících Horské kolonie věděla jen od Pampelišky, ale její válečníci zněli neohroženě. Její obavy tkvěly spíš v něčem jiném. "Půjde i Kiburi?"

Sabi bez váhání přikývla. "Svůj výcvik sice nikdy nedokončil, ale pořád trénoval s válečnickou skupinou celých šest měsíců. Navíc je budoucí alfa. V rámci zachování přátelských vztahů mezi koloniemi by se z formálních důvodů zúčastnit měl."

"... I po tom, co se stalo včera?"

Tmavá dračice s povzdechem přikývla. Denim se zamračila. Věděla, že pokud Kiburi bude bojovat také, nebude Pampeliška nikdy úplně v bezpečí. Žlutá kamarádka sice musela tentokrát na nějakou zradu od budoucího alfy připravená, ale to by pro ni znamenalo být neustále ve střehu i kolem svých spojenců. A nejen ona. Kiburi měl vznětlivého ducha a dost možná by se nebál zaútočit i na Pampeliščinu rodinu.

Pokud by bitvu vyhráli, tak by samozřejmě žádná potřeba zlikvidovat Pampelišku nebyla. Ale Denim věděla, že Kiburi si to mile rád pojistí.

"Chci jít s vámi!" vyhrkla Denim. Sabi překvapeně zamrkala a pak rázně zavrtěla hlavou. "To přeci nemůžeš! Ještě jsi ani nezačala svůj výcvik, a i kdyby, jsi lovkyně! Proč bychom tě brali do bitvy?" Denim se zamračila. Moc dobře věděla, že do boje nemůže. Ani by se o to nesnažila, kdyby se neocitla v tak vážné situaci.

"Kiburi toho zneužije!" prohlásila rázně. "Nevěřím mu. Ne po tom, co se stalo u lesa. Chci dát pozor na Pampelišku." Denim si povzdechla. Zvedal se jí žaludek z myšlenky na to, co asi Kiburi plánoval. Sabi se ale dál držela svého rozhodnutí. "Nemůžeš jít do bitvy jen abys dělala Pampelišce ochranku! Je to schopná mladá dračice a jsem si jistá, že si poradí. Kdybys šla s námi, akorát by se zvýšily šance, že se zraníš. Přece nemůžeme dávat pozor na tebe, zatímco ty budeš dávat pozor na Pampelišku!"

Denim obrátila zrak k růžovějící obloze. Jak jen to mohla své matce vysvětlit? Jak jí mohla vysvětlit všechny ty obavy, které v sobě přechovávala? Věděla, že Pampeliška bude bojovat dobře... ale věděla taky, že Kiburi se nevzdá. A teď už si zajistí, že mu to vyjde. Už si nemůže dovolit selhat.

"Nikdo na mě nebude muset dávat pozor. Zvládnu to. Jsem rychlá!"

"Lidé jsou na útoky připravení, Denim. Mají ve svých tělech vyrytou tisíciletou historii bojů proti sobě navzájem. Rychle se učí. A na nás už si taky našli nové strategie."

"Ale jsme přeci jejich výtvory! A přesto jsme se jim dokázali postavit. Jsme silnější, než si myslí. Já jsem silnější, než si myslí."

"Lov a boj jsou dvě rozdílné věci, můj malý dráčku. Když lovíš, stojíš proti oslabené bytosti, která nic nečeká. Když útočíš, stojíš proti jinému útočníkovi, který je připravený tě zničit."

 "A co včera?" namítla nakonec Denim. "Včera jsem zvládla Pampelišce pomoct."

"Včera jste tam byli sami tři. Tohle bude úplně jiná situace. Desítky draků, desítky ozbrojených lidí. Nemáš výcvik, nikam nepůjdeš!"

Dračice se zamračila. Takový výsledek čekala, přesto se jí však matčina reakce dotkla. Dokázala selhat ještě dřív, než vůbec stihla začít bojovat. Do očí se jí nahrnuly slzy, ale ona je zvládla ještě chvíli potlačit.

Sabi však byla všímavější, než jí Denim byla ochotná uvěřit. Udělala několik kroků blíž ke své dceři a jemně do ní strčila čumákem. "Zlato, ty víš, že to myslím dobře."
"To možná, ale vůbec nic nechápeš."
"Samozřejmě že to chápu. Rozumím, že chceš chránit svoji kamarádku, ale přece se nemůžeš vrhnout do boje bez špetky výcviku v téhle oblasti. Co kdyby se ti něco stalo? Nechci ztratit ještě tebe."

Denim věděla, že její matka mluví o dávném boji, který se odehrál ještě dřív, než se vylíhla.
"Táta ale bojovat uměl," namítla mladá dračice. "Aspoň podle toho, co jsi říkala."
"A stejně zmizel," dodala Sabi s vážnou tváří. "Ani jeho schopnosti ho nedokázaly udržet v našich životech. V jeden den jsem ztratila tvého otce i poslední zbyteček dědictví své rodiny."

Denim si pamatovala na vyprávění o tom boji. Byl to jeden z posledních bojů, které Skalní kolonie musela vést, aby si udržela své území. Její učitelé, zejména válečníci, ho vždycky brali jako významnoua vítěznou událost. Ale Sabiny vzpomínky byly chmurné. Vyprávěla jen o strachu. O strachu o vejce, ze kterého se později měla vylíhnout Denim. O strachu o Tajfuna, Denimina otce, který právě v tom souboji zmizel. Ještě dlouho ho kolonie váhala označit za mrtvého. Jeho tělo nenašli. Zároveň se ale nikomu nechtělo věřit, že by jen tak utekl. Někteří tvrdili, že ho lapili lidé. Ale Tajfun byl silný, aspoň podle slov ostatních členů kolonie. Jistě by brzy dokázal utéct.

A mluvila také o ztrátě džínového obojku. Byl to starý kousek látky. Vzpomínka na dobu, kdy draci žili po boku lidí. Dědil se napříč generacemi z rodiče na nejstaršího potomka. Ten ho dostával darem na své dvanácté narozeniny.

Sabi ho po vzoru první nositelky nosívala kolem krku do boje, aby lidem ukázala, že i přes jejich příkazy a provazy jim dokázali uniknout. Že draci patří teď jen sobě.

Ale v onom boji došlo k nehodě a obojek se zasekl na větévce. Sabi potřebovala uniknout, než ji lidé stihli najít. A tak se z něj vyvlékla. Stejně, jako Tajfuna se ho však ani po skončení bitvy nepodařilo najít.

Sabi se posadila a její dcera si povzdechla. "Poslední vzpomínky na ně mám v tobě, Denim. Jsi moje dítě. Jsi moje naděje. Nemůžu tě ztratit."

Denim ztichla. Chtěla toho tolik říct. Tolik vysvětlit. Ale nedokázala najít ta správná slova.

"Byla jsem tam," řekla nakonec. "Byla jsem u Horské kolonie. Viděla jsem lidi a bojovala jsem s nimi." Sabi překvapeně zamrkala, ale Denim přikývnutím stvrdila svá slova.
"Cože?"
"Chtěla jsem, aby se Pampeliška mohla vrátit domů. Letěla jsem se tam podívat a dostala jsem se s nimi do potyčky. Ale vyvázla jsem bez zranění."

Denim věděla, že ačkoliv by tisíckrát chtěla, celou pravdu své matce říct nemůže. Sabina upřímná duše by se dříve nebo později nejspíš podřekla před Matysem nebo Narciskou a hvězdy vědí, co za problém by z toho vzniklo. Takže raději vzala celou noční výpravu na sebe.

Sabi dál mlčela. Vypadalo to, že nad něčím usilovně přemýšlí. Nakonec však jen roztáhla křídla a obrátila se ven z jeskyně. "Je pozdě. Jdi spát. Dobrou noc."

Bez čekání na odpověď se rozlétla někam pryč a nechala Denim v jeskyni samotnou. Šedá dračice chvíli zmateně hleděla za ní, než se nakonec obrátila a stočila se do klubíčka ve svém hnízdě. Nebyla si tak úplně jistá, co se vlastně stalo, ale věděla, že ráno bude moudřejší. Měla před sebou ještě jeden den, během kterého mohla přesvědčit válečníky, aby ji vzali s sebou. A na to se potřebovala pořádně vyspat.

"Probuď se, Denim! Vstávej!"
Šedá dračice se rozespale převalila a otevřela oči. Obloha už pomalu světlala, ale Denim doufala, že bude moci spát ještě pár hodin. Přímo nad ní se ovšem skláněla její matka. "Začni se chystat. Mluvila jsem s Wadogem. Potřebujeme co nejvíc draků dokážeme dát dohromady. Řekl, že pokud opravdu tolik chceš, můžeš se k nám přidat. Takže pokud s námi tak nutně potřebuješ, připrav se. Před soumrakem vyrážíme."

neděle 18. července 2021

Tajemství křídel - Cesta

 „Musíš trochu na západ, je tam malá bučina. Teče tamtudy bystřina, krásná, čistá. Vlastně tam míříme, nechtěla by ses k nám přidat?“ Na travnatou louku dolehlo poledne a na Mishu zase žízeň. Chtěla sledovat řeku tak daleko, jak jen mohla. Jenže pak došla k vysokému srázu, ze kterého řeka padala jako vodopád. Nehodlala pokoušet osud šplháním a raději se od toku odklonila. Vydržela klusat ještě půl dne, ale pak jí vyschlo v ústech. Rozhodla se pro jednou porušit svůj zvyk vyhýbat se ostatním býložravcům a poptat se jedné mladé srny, kde by našla něco k pití.

„Díky za nabídku, ale to nemůžu. Z bezpečnostních důvodů.“ Srna se na Mishu udiveně podívala, ale nakonec přikývla. „Dobrá. Šťastnou cestu. Drž se!“ Klisnička se usmála a silnými cvalovými kroky se vrhla přes louku na západ. Bzučení v jejím těle nepřestávalo a brnění na lopatkách sílilo každý den. Misha už nepochybovala o tom, že našla své volání. Jen musela přijít do zlomového bodu. Do bodu, kdy se její křídla konečně objeví.

Konečně zmizela ve stínu vzrostlých buků. Nastražila ouška, jestli uslyší zurčení potoka. Pokousané ucho se stále nezahojilo a Misha začala mít pocit, že už to tak zůstane napořád. Doufala, že to aspoň dalším predátorům ukáže, že má něco za sebou a nebude se jich jen tak bát.

Prodrala se houštím a konečně se její kopýtka zabořila do písku na břehu bystřiny. Voda byla skutečně čistá, a tak se Misha spokojeně sklonila, aby se mohla napít.

Někde vzadu praskla větévka. Misha zvedla hlavu a zastříhala ušima. Nic dalšího už nezaslechla, ale měla pocit, že ji někdo sleduje. Nechtěla nic riskovat, a tak raději prošla potokem na druhou stranu, aby se dostala dál od toho podivného zvuku. Jakmile vytáhla všechna kopýtka z vody, přidala do rychlého klusu. Děsila jí představa, že by ji vlci našli takhle rychle.

Do kolen ji bilo kapradí a les stále tmavl. Misha měla pocit, že ve vzduchu ucítila vodu. Snad se blížil déšť?

Za klisničkou se znovu ozvalo zapraskání. Tentokrát už si byla jistá, že ji něco pronásleduje. Vyrazila vpřed rychlým cvalem. Pod kopýtky jí to však náhle uklouzlo a ona se zřítila někam hluboko.

Narazila na trhlinu v zemi. Nebyla hlubší než pět metrů, ale pád ji stejně zabolel. Nic si naštěstí nezlomila, stromky rostoucí u stěny trhliny ztlumily její pád. Dokonce to vypadalo, že se dokáže vyšplhat ven sama. Tedy aspoň to tak vypadalo…

… Než se u okraje roklinky objevila silueta šelmy. Nebyl to vlk, tím si Misha byla jistá. Ale šelma to byla stoprocentně.

„Vida, vida,“ zasmála se. Schválně mluvila jazykem býložravců. Chtěla, aby jí Misha rozuměla. „Bílá srst, fialová hříva… to zní docela povědomě!“ Šelma posměšně zaskřehotala a pak přešla ze strany na stranu. Podle pohybu a tvaru těla Misha poznala pumu. Podobnou viděla zatím jen jednou v životě.

„No jistě!“ zachrchlala znovu šelma. „Ty jsi ta Okřídlená, co mi oddělala kámoše.“

„Porušil naši dohodu!“ zvolala Misha. „A stalo se to daleko odsud. Nemohla jsi ho znát tak dobře!“

Klisnička se velké pumy obávala. Takhle daleko od údolí už dohoda o nelovení Neokřídlených neplatila. Přesto se nechtěla nechat zahnat do kouta… slovně. Fyzicky už tak trochu v koutě byla. Ale byla připravená si aspoň zkusit vydobýt cestu ven.

„Dohoda mi je ukradená. Existuje jen kvůli tomu, že jste takové citlivky! Člen mé spřátelené smečky je mrtvý a zabila jsi ho ty! Jsem připravená ho pomstít!“ Puma se odrazila od okraje trhliny a obratně dopadla na její dno. Misha nervózně přešlápla. Přišel čas.

„Aspoň budu mít rovnou čím nakrmit svůj vrh,“ zasupěla šelma a přikrčila se k odrazu. Misha stihla uskočit stranou a vyhnout se tak prvnímu útoku. Brzy však následoval druhý. Šelma se ohnala drápy a zasáhla Mishin krk. Klisnička se vzepjala. Pátrala ve vzpomínkách, když jí Epona říkala, že při útoku predátora musí vypadat co největší.

Celé její tělo brnělo. „Jak ses sem vůbec dostala, co? O vašem souboji mi museli štěbetat vrány. Utekla jsi od stáda? To byla asi pěkná pitomost, co?“ Puma udělala několik skoků před Mishu a znovu se rozpřáhla. Klisna však kopla do šelmy ještě, než se stihla zastavit. Trefila její nohu. Puma zaskučela a rozezleně zavrčela. „Ty mrcho! Nechtěj mě naštvat! Tady tě tvoje stádo už neochrání!“

Mishino tělo se zatřáslo. Brnění na lopatkách zesílilo. Puma se ještě jednou přikrčila ke skoku, ale než se stihla odrazit, oslepilo ji podivné fialové světlo. Misha ztuhla. Bzukot v jejích ramenech se stal skoro ohlušujícím a z jejích lopatek se záplavou světla vyrostla křídla. Misha nikdy podobná křídla na žádném jiném Okřídleném neviděla, ale teď nebyl čas se tím zabývat. Znovu se mohutně vzepjala a zamávala křídly. Šelma očividně znejistěla. Přesto se však nebála znovu po klisně skočit. Misha ale neváhala a seslala kopýtky silnou ránu na její hlavu hned, jak puma dopadla.

Šelma se zapotácela. Než se vzpamatovala, Misha jí uštědřila ještě jednu ránu do boku. To už zvíře neustálo. Puma se svalila k zemi s hlasitým vrčením. Pokoušela se vstát, ale Misha ji nemohla nechat. Přicválala blíž a kopla ji naposledy, tentokrát jemněji. Nevěděla, jestli by měla to srdce lovkyni zabít.

Puma ležela na zemi, evidentně v bezvědomí, ale stále naživu. Misha znovu vzhlédla k okraji trhliny. Zahlédla tam pohyb a po chvíli rozpoznala tři malé postavy. Mláďata. Puma ve svém bojovném monologu zmínila svůj vrh. Jestli byla skutečně její, nemohla Misha šelmu zabít. Už takhle nebude schopná lovit minimálně půl měsíčního cyklu.

Klisna se obratně odrazila od dna trhlinky a vyskočila na výběžek ve stěně. Zkusila si pomoci křídly, ale létání mělo přijít až později. Na to je měla příliš krátce. Skákala raději dál k vrcholu, až se konečně osvobodila. Rozeběhla se z lesa honem pryč. Přeskočila potok a cválala dál a dál až na louku. Když byla od lesa už alespoň deset koňských délek, konečně se zastavila. Pomyslela na svá křídla, aby se objevila. Tak to křídla Okřídlených dělají. Objevují se a mizí na povel.

Misha nikdy neviděla Okřídleného s křídly, jako měla ona. Většina Okřídlených nosila na zádech peří barvy jejich srsti. Někteří měli křídla zbarvená jako jejich hříva. Pro Mishu to však nebyl ani jeden z případů. Její křídla se podobala spíš netopýřím než ptačím, ale byla pokrytá spoustou tmavě fialových šupin.

Zajímalo ji, co by na ně asi řeklo její stádo. Překvapilo by je to stejně jako ji? Brook by určitě věděla, co se to stalo. Moudrá kobyla měla na všechno odpověď.

Ti ale už byli daleko za ni. Mishino volání se naplnilo a nyní už bylo nad slunce jasnější, že údělem klisničky je pokračovat v její cestě.

Kousavý mráz večera se pomalu blížil a Misha věděla, že podzim nabírá na síle. Musela se připravit, že bude ještě mnohem chladněji. Zvažovala, že si snad bude muset najít nějaký úkryt, aby v zimě nezmrzla.

To však teď nebyla její starost. S prvním sněhem už bude daleko za lesy a kopci, úplně v jiné krajině. Zatím jí k zahřání stačilo pořádně se proběhnout přes louku. A že to teď bude muset dělat často.