Stránky

sobota 14. května 2022

Suvenýry z AniFilmu

Dnes jsem měla to štěstí a dostala možnost zavítat na Liberecký AniFilm! Zprvu jsem měla trochu obavy, aby mě to vůbec bavilo, nadšenec do animace jsem, ale úplně nevím, jestli by mě projekce na festivalu bavily. Nakonec se ale ukázalo, že program zahrnuje i aktivity, kdy člověk sám něco tvoří a to je něco pro mě :D. Bonus - vstup na tyhle akce byl navíc levnější.

Abych tak nějak upřesnila, co to vlastně ten AniFilm je - jedná se o festival českých i zahraničních animovaných filmů, který se už třetím rokem koná v Liberci. Festivalová místa jsou roztroušená po městě, jedná se především o kinosály, jelikož veliké procento programu tvoří projekce. Ovšem já se pohybovala jen po libereckém zámku, kde se nacházely jednak výstavy a jednak škola animace, ze které jsem si odvezla pár výtvorů >:3.

 
 Je tam trochu kravál :D.

Bohužel jsem nebyla dosti prozíravá a nenechala si svoji první animaci toho dne poslat, ačkoliv mi to bylo nabízeno, takže mám jen verzi, kterou jsem posílala kamarádům. V ten moment mi ještě nedošlo, že možná budu chtít udělat článek a zahrnout ji tam :/. Oh well, je to beztak jenom zředěná verze animací, které dělám normálně. Digitálně, s tabletem přes program. Já používám Kritu, ale tady byl dostupný Adobe Animate. Upřímně po tom vyzkoušení pořád preferuju Kritu, podle mě je sice trochu přeplněná, ale líp se mi v ní orientuje.

Druhý výtvor toho dne mi zabral skoro dvě hodiny a strávila jsem na něm většinu své návštěvy na festivalu. Jedná se o ručně kreslenou animaci, kvůli které jsem následně upsala svou duši dobrovolníkům/brigádníkům, aby mi ji mohli poslat. Jako způsob animace mě to ale i přes svou zdlouhavost zaujalo a zvažuju investici do podsvětlené desky.

K vyzkoušení toho bylo na AniFilmu mnohem víc. S rodinou jsme zavítali ještě do dabingového studia, a v samotné škole animace byly ještě počítače s Blenderem, stanoviště se stop-motion modelínovou animací a myslím, že se tam dělala i stop-motion pomocí výstřižků z barevných papírů, ale k těm jsem se bohužel nedostala. Kreslená animace mě zaměstnala na déle, než by bylo zdrávo a když jsem ji dokončila, byl už skoro čas jít, takže víc videí bohužel nemám, ale pokud dostanu tu možnost, zavítám na AniFilm příští rok zase a spáchám nějaké další animace.

středa 11. května 2022

Kočičí bratrstvo - Kapitola 1. Bratři (nová verze)

Vsadím se, že tohle jste nečekali :D. Nemám nejmenší tušení, jestli tu vůbec ještě je někdo, kdo si pamatuje původní Kočičí bratrstvo. To prokleté, tužkou kreslené, rozbité Kočičí bratrstvo, které si kompletně našlo cestu na blog v roce 2018, ale vzniklo už v létě 2015. No, novou verzi jsem vlastně měla v plánu už nějakou dobu. Myslím, že jsem jí dokonce vyhrožovala v úvodu nějakého článku už v roce 2020. Chtěla jsem ho udělat celé digitálně, ale bohužel jsem ho tak nějak nebyla schopná dokončit.

Až v roce 2021 jsem si znovu nostalgicky zavzpomínala, pročetla celou starou verzi a došla k závěru, že se chci znovu pustit do nové. Tentokrát opět ručně (abych ctila ducha originálu :D). Jenže jsem udělala tu chybu, že jsem prvních pár stran vybarvila a posléze zjistila, že to trvá nelidsky dlouho a navíc se mi to vůbec nelíbí. No, a tak jsem se chopila tužky pár týdnů zpátky a tohle je konečná verze první kapitoly. Opravdu se modlím, abych měla ty nervy to dokončit. Mělo by to být jednodušší, když na něm můžu pracovat během školy :D.

A ještě poslední věc - kdybyste ho náhodou hledali na rozcestníku, tak je na tom stejném, jako stará verze. Přišlo mi zvláštní na to publikovat úplně nový rozcestník, když je to v podstatě ten samý příběh, jen lépe nakreslený a upravený, aby trošku dával smysl :D.



pondělí 25. dubna 2022

O dvanácti prasátkách

Už delší dobu jsem hrozně chtěla napsat povídku spolu s někým dalším. Plány na to vznikaly už minulý rok v červnu, kdy jsme sáhlodlouze chystali děj, měli jsme se střídat po kapitolách a nakonec z toho nic moc nebylo, tak nějak jsme na to zapomněli :D.

Dnes jsme se ovšem já a jistý Matěj (ahoj Matěji) otevřeli můj školní sešit, hrdě nadepsaný "Všechno" a spáchali takovou zředěnou verzi našeho původního plánu. Střídali jsme se po větách a děj není nijak hluboký, je to jen výsledek dvouhodinové práce mezi češtinou a biologií. Přesto jsem si jeho přidání na blog nemohla odpustit :D.

Moje věty jsou psané bíle, Matějovy věty jsou modré. Dovolím si upozornit na drobné vulgarismy.

Za dvanáctero horami a dvanáctero řekami, uprostřed jedné veliké prdele, žilo dvanáct prasátek. Jednoho dne se rozhodla že už je tolik řek a hor nebaví, a vydala se na předalekou cestu světem. Zpočátku se strastiplné cesty bála - tolik krátkých nožiček - ale brzy se ukázalo, že prasátka jsou jako lež, tedy že mají krátké nožičky, ale umí strašně rychle utíkat.

Nadzvukovou rychlostí se vyřítila z prdele, nevědouce kam, důležité bylo pryč, na místo bez hor a řek. Utíkala dnem i nocí, v dešti i na sluníčku, i když si myslela, že začalo sněžit, ačkoliv to byly jen padající květy třešní.

Pohled na ně je tak uchvátil, že si vůbec nevšimla, že se ocitla nebezpečně blízko lidské cibilizace. Tráva pod jejich nožičkami se proměnila v šedý beton a stromky kolem nahradily vysoké budovy, ale prasátka si toho všimla až když jedno z nich vrazilo do kovového plotu. Zatímco si zoufalo nad bolavým rypáčkem, ostatních jedenáct zvědavě nahlíželo za příčky plotu, prohlížíce si zahradu na druhé straně.

Přímo před nimi stála vysoká budova s mnoha, minimálně dvakrát dvanáctero okny, ze kterých na ně vykukovalo minimálně dvanáctkrát dvanáctero očí. Všech 288 očí se navzájem prohlíželo, stejnou mírou zvědavě jako obdivně, ani jedna strana nechtě přerušit oční kontakt. To nejmenší, nejtenčí prasátko se nakonec protáhlo škvírou v plotě a opatrně cupitalo blíž.

Přes varovné šepotání se neohroženě blížilo k oknům, zatímco oči za nimi byly čím dál víc v úžasu. Nakonec se prasátko zastavilo až když se kopýtky opíralo o cihlovou zeď a zíralo přímo do vykulených očí v okně, který bylo tedy minimálně dvakrát a půl dvanáctero.

Možná by do sebe hleděly až do skonání světa, ale okenní oči se náhle otočily kamsi doprava a zanedlouho poté se rozprchly. Jen jeden pár modrých očisek se ne chvíli vrátil k parapetu. I ten se ale po chvíli vytratil neznámo kam, takže se malé prasátko ocitlo samo jen se svým odrazem. Smutně zachrochtalo na sebe samé a nakonec odcupitalo zpátky za svou rodinou.

Ta samozřejmě začala starostlivě nadávat, copak neví, že je samo zranitelné? Prasátko provinile přikývlo, potvrdilo to tichým kvíknutím a zařadilo se za své sourozence, aby se mohli vydat na cestu.

Přesto nemohlo dostat z hlavy hejno očí stejně zvědavých jako bylo ono samo, komu patřily a kam se vytratily. Ohlíželo se za tajemnou budovou ještě dlouho po tom, co se zbytek rodinky rozhodl, že pro ten den bylo dobrodružství dost a stočili cestu zpět ke dvanácteru hor a řek, nazpátek do rodné prdele. Malému prasátku se ale nechtělo - vědělo, e se jednou vrátí, cítilo, že v prdeli pro něj místo není, muselo se dostat ven, ven za očima.

- pokračování příště (???) -

Krita, má milovaná

Můj rozchod se SketchBookem byl těžký :D. Posledních pár měsíců, co jsem ho používala mi začalo docházet, že už mi prostě... nevyhovuje. Šlo hlavně o funkce animací. Došlo mi, že jsem se dopracovala na úroveň, na které už mi jen dvě pohyblivé vrstvy nestačí. Dlouho jsem přemýšlela, jak tohle FlipBookovské omezení obejít aa nakonec jsem to vzdala. Jestli mě koupě tabletu před dvěma lety něco naučila, tak to, že když se zdráhám kreslit nebo animovat, je to většinou protože je čas upgradovat software (nebo v případě tabletu i hardware).

Nějakou dobu jsem v tom bodě už vídala samou chválu na Kritu. A se svými spokojenými uživateli a finanční dostupností (čtěte: byla zadarmo :D) nakonec zvítězila na plné čáře. No, takže dnešní obrázky jsou z většiny produktem mých experimentů s Kritou B). Pořád se zdráhám SketchBook odinstalovat, jelikož mám pořád některé výtvory rozdělané v něm (v Kritě nejdou oteřít) a navíc jsem zjistila, že teď už se nedá stáhnout zadarmo. Uvidím :D.

Krita

Clover a Tem
V době kreslení tohohle obrázku jsem měla za sebou první epizodu Deltarune a moje láska ke Clover byla nezměrná. Teď jsem zabraná do epizody druhé, kde je remach s Clover a pořád si ji držím blízko u srdíčka.

Catra, my beloved
 Nejsem si jistá, jestli jsem sem vůbec psala, že jsem se asi před měsícem naprosto zažrala do She-Ry. Catra je určitě jedna z mých nejoblíbenějších postav, zvlášť po páté sérii (tohle bylo nakreslené, když jsem měla za sebou sérii první).
Dokonce jsem využila animátorské funkce v Kritě a začala pracovat na AMV, které se celé točí kolem ní. Proto jsem taky nebyla moc aktivní :D. Pořád na něm pracuju a až bude hotové, pravděpodobně o tom něco hodím i sem.

Seiko (Art Trade)
Design tohohle fešáka nemám na svědomí já, jak už nadpis napovídá, je to výsledek Art Trade s jednou slečnou z Vlčího brlohu. Vlček se jmenuje Seiko, jeho brlohovská stránka je tady.

Z Krity toho je ještě mnohem víc, ale něco jsou obrázky, které už jsem postnula k jiným článkům a něco jsou animované části do výše zmíněného AMV.

Růčo

Glory of Rainwings
Před nedávnem jsem konečně dočetla první díl Wings of Fire a Glory je společně s Tsunami moje oblíbenkyně :D. Tenhle obrázek mám vážně ráda, zvlášť na ručně kreslený se mi povedl.

Zbytky ze SketchBooku
 
Undyne & Susie
Jeden z mých posledních výtvorů ve SketchBooku a zase vázaný na Deltarune :D. Myslím, že Undyne by zaujala takovou víc ochranitelskou roli vůči Susie, i když spousta lidí si myslí, že by spíš páchaly nekalosti spolu :D.

sobota 23. dubna 2022

Dcera měsíce a syn slunce

Od té doby, co jsem si založila Deviantart čtu hodně komiksů, které bývaly populární ještě v TLK komunitě na blog.cz. Hodně z nich už znám, protože jsem je četla pečlivě přeložené, ovšem jeden komiks mi vyvstával na mysl poslední dobou docela často. Nemá teda se Lvím králem nic společného, je to originální příběh - Běžící vlčice Mirari. Komiks už měl kolem roku 2009 starou verzi, což byla ta, kterou jsem já četla celou přeloženou. V originále už bohužel dostupná není, neboť se autorka rozhodla komiks od základu překopat a překreslit. Dlouho zůstával ležet ladem, mezi lety 2018 a 2020 v podstatě nic nepřibylo, ale v prosinci 2021 přidala autorka pár dalších stran.

Vrátila jsem se k němu čistě z nostalgie, dokonce jsem začala pracovat na jeho překladu (čistě pro své účely, neplánuju ho nikde zveřejňovat) a vyvstaly ve mně vzpomínky na mé první Mirariovské období někdy v roce 2016. Tehdy jsem hrozně toužila udělat vlastní komiks, který bude jako Mirari, ale můj. Začala jsem několik verzí, všechny bolestně nedomyšlené a okatě podobné ději Běžící vlčice. Jedna z nich byla obzvláště význačná, protože jsem na ní začala dokonce i pracovat, měla jsem v plánu dva díly a dokonce i vlastnoručně animovaný youtube seriál (v Malování, samozřejmě :D). Jmenovala se Dcera měsíce a syn slunce. Děj byl v podstatě kombinace Běžící vlčice a tohohle videa (originál už není dostupný, autorka ho smazala kvůli velkému nátlaku od diváků), s přimíchanou legendou o dceři měsíce a synu slunce.

Příběh začínal s Moanne, stříbrno-bílou vlčicí s ledově modrýma očima, které její matka vypráví o legendě. Dějí se věci, na které už si nevzpomínám a pak je celá Moannina rodina brutálně vyvražděna jinou vlčí smečkou. Podobně jako v Mirari se tedy Moanne vydává na strastiplnou osamocenou cestu, během které nachází novou smečku, která je ochotná ji přijmout mezi sebe. Synem jejích vůdců není nikdo jiný než syn slunce z legendy. Myslím, že jsem ho pojmenovala Soleil, ale jeho jméno nemám nikde zaznamenané, takže to není jisté :/.

Děj se točil hlavně kolem toho, že Moanne na legendu nevěřila, pak se postupně zamilovávala do Soleila, uvěřila v onu legendu, porazili smečku zlých krvelačných vlků a pak měli svatbu.

A samozřejmě jsem si s mojí tehdejší mentalitou nemohla odpustit nějaké to potomstvo pro moje postavy. Takže se jim narodila dvě vlčata, holka a kluk, kteří vůbec nevypadali jako jejich rodiče. Ale to víte, když jste bájný vlk z proroctví, musíte mít vzhled, který ho bude reprezentovat. Nevzpomínám si, že bych pro tyhle postavy měla jména a název druhého komiksu si taky nevybavuju, ale dala bych ruku do ohně za to, že to byla Dcera noci a syn dne nebo něco takového. -_-

Z děje tohohle komiksu si pamatuju ještě míň, matně si vybavuju jen jedinou scénu, kde tihle dva prcci padají z útesu a Soleil je na poslední chvíli zachrání.

 
Pro účely tohohle článku jsem tyhlety krásky trochu předesignovala, Moannin syn v podstatě do dneška ani neměl vymyšlený vzhled. Nejvíc se mi líbí Moannina dcera, její design mi přijde zajímavý a zároveň ne moc do očí bijící. Matně si vzpomínám, že je inspirovaný poníkem z tohohle videa.

Přemýšlela jsem, jestli bych to měla udělat, ale nakonec jsem se rozhodla, že sem hodím i prvních pár hotových stran komiksu. Kdybych se tehdy přinutila ho dokončit, skončil by tu, ale takhle ho ponechám pod štítkem Nostalgie a bude tu mít trochu jiné místo.

sobota 16. dubna 2022

Tajemství křídel - Společnost

Nessie se dlouhými kroky hnala travnatou loukou s Mishou a Ravennou v těsném závěsu za ní. Stav vrančiny nohy jí dovolil rozverný klus travnatou loukou, avšak její odchod se stále zdál být v nedohlednu. Nessie byla ráda. Když se postupem času Ravenna rozmluvila, mladá klisnička dokázala její příběhy poslouchat celé dny. Pod Mishiným sebejistým vedením a Ravenniným naoko lhostejným, ale v jádru zodpovědným dohledem si připadala bezpečně. Připadala si jako v opravdovém stádě.

Ačkoliv Mishe by to do očí nikdy neřekla, Nessie si ze všeho nejvíc přála, aby na nějaké takové narazily. Od dětství žádné ani neviděla. Myšlenka desítek koní, kteří žijí a cestují všichni pospolu... ji lákala. Vzpomínky na počátek jejího života ve stádě se už pomalu ztrácely v toku času a ona pomalu zapomínala, jaké to vlastně tehdy bylo. Toužila znovu cítit vlídné teplo jakéhosi domova, které na jejich cestách nikdy dlouho nevydrželo.

Noha strakaté klisničky zavadila o krtčí hromádku a ona se zapotácela. Vmžiku ztratila svou pozici ve vedení a ublíženě přidala do cvalu, když si všimla, že její společnice na ni nečekají a jen zlomyslně převzaly její místo.

Zastavily se až u jezera v údolí. Obloha se odrážela na jeho hladině a Nessie si připadala, jako by konečně mohla létat. Na své volání čekala už dlouhé měsíce, sníh, který jí vzal její stádo, se stihl proměnit ve vodu a vydat se řekou na svou cestu k oceánu, a ona stále neměla nejmenší tušení, jak si vyslouží svá křídla. Možná to bylo tím, že neměla příliš inspirace. Mishin i Ravennin příběh slyšela už snad tisíckrát, ale nebyla z toho nikterak moudřejší. Obě musely opustit svůj domov, aby se mohly stát samy sebou, ale Nessie nikdy nedostala možnost výběru. Nikdy se nemusela ptát, zda by se měla vydat do světa aby ochránila své stádo nebo sama sebe. Svět ji bezostyšně vtáhl do sebe, daleko od všeho, co jako hříbě znala.

Klisnička zčeřila svými nozdrami hladinu jezera. Její urputná snaha dohnat Mishu s Ravennou a vydobýt si zpět své místo jí přivodila žízeň, jakou už pár dní neměla. I její společnice se přidaly každá z jedné strany a společně se napily vody z jezera.

Nessie zastříhala ušima, když zaslechla u protějšího břehu rozruch. Klapot kopyt a veselé ržání přitáhlo její pozornost a když zaslechla cákání vody, konečně zdvihla zrak, aby se podívala, co se děje.

Spatřila trojici hříbat ponořených po krky ve vodě a vysokého kaštanového koně, upřeně hledícího přímo na ni, Mishu a Ravennu. Zpoza mladičkých stromů se vynořil další - grošák. A za ním bělouš. Netrvalo dlouho a na protějším břehu jezera stálo bezmála deset dalších koní. Hnědák se vrhl lehkým klusem vpřed, ostatní koně v těsném závěsu za ním.

Konečně si jejich přítomnosti všimly i Misha s Ravennou. Bělčin hřbet se fialově zatřpytil a její mohutná křídla brzy zaujala své místo. Misha se postavila mezi cizince a své společnice ve snaze je ochránit. Nessie zaslechla tichounké uchechtnutí z Ravennina směru. Vranka zdvihla svůj ocas a upřeně se zadívala příchozí stádo, ale nechala Mishu ve vedoucí pozici.

Hnědák se při bližším pohledu ukázal být ještě mohutnější a děsivější, než když ho Nessie pozorovala z dálky. Nedůvěřivě si je prohlížel, než hlubokým zaržáním přivolal grošovanou kobylu. Misha několikrát zašvihala ocasem s šupinatými křídly napjatými jako struna.

"... Kdo jste?" zeptala se prostě grošovaná kobyla.

"Nestojíme o potíže," procedila Misha skrz zuby. "Jen procházíme. Potřebujeme si odpočinout." Šedá kobyla se zamračila, ale její pohled změkl, když spatřila Nessie. "Je s vámi mládě..." zamumlala. "Dost možná ještě Neokřídlená." Misha přikývla, s nezměněným výrazem, i přes Nessiiny protesty. Mladá klisnička nechtěla, aby na každém kroku věděli, že ještě nemá křídla.

"Dobrá tedy. Zůstaňte jak dlouho potřebujete. Ale nezahrávejte si s místními šelmamy. Také nestojíme o potíže," upozrnila kobyla a šlehla pohledem směrem k Ravenně. Hnědák přistoupil blíž a zašeptal grošované něco do ucha. Nessie pochytila jen útržky, ale zdálo se, že mluví právě o vrané Jedocasce.

"...šelmy se budou cítit ohroženě..."

"...co chceš, abych udělala?"

"...Greto... riskantní..."

"...je s nimi mládě..."

Greta se obrátila zpátky na Mishu, jejíž napětí konečně povolilo a ona položila křídla k zemi. "Platí, co jsem řekla. Neokřídlená potřebuje útočiště." Její pohled sklouzl k Nessie a následně k Ravenně, než se opět obrátila na Mishu. "Ale jak jsem řekla - nedrážděte šelmy. S těmi máme dost starostí i bez vás."

Greta se otočila a kaštanový hřebec ji bez váhání následoval. Ostatní koně se zařadili za něho a cválali k rozlehlé louce. Trojice po uši zmáčených hříbat rozvláčně klusala stejným směrem, než se tmavošedý hřebeček, patrně nejstarší z nich, zastavil a zabodl zrak do Nessie. Ta zastříhala ušima a udělala pár kroků blíž. "Hej! Tvoje máma má zvláštní křídla!"

Ravenna vyprskla smíchy a Mishiny rty se zkroutily do podobně pobaveného úsměvu. Nessie však jen vykulila oči a rozpačitě na hřebečka zaržála. "To není moje máma! A její křídla jsou v pohodě!"

"Vypadá jako obrovský netopýr!" dodala krémově zbarvená klisnička, z jejíž srsti také odkapávala jezerní voda. "Je to děsivý!"

"Tak to abychom radši zase vyrazily, ještě bys z nás měla noční můry," ušklíbla se Nessie a vyplázla na trojici jazyk. Nelíbilo se jí, že si někdo vážně myslel, že Misha je její máma. Vždyť si ani nebyly podobné!

K jejímu překvapení se tmavý grošák začal smát a dvě klisničky se brzy přidaly. "Jsi vtipná," řekl šedý hřebeček a zašvihal ocáskem. "Hej, přijď někdy za námi! Bude zábava! Naše stádo se většinou pase na louce támhle za kopečkem," zaržál grošák a nozdrami ukázal směrem k travnaté stráni.

"Talhasee!" ozvalo se z dálky volání. Hřebeček zastříhal ušima a když spatřil Gretu na vrcholku kopce, začal se uspěchaně loučit. "Měli bychom běžet. Uvidíme se!" a tryskem se vydal za svým stádem s dalšími dvěma hříbaty v zádech.


Nessie ležela v trávě a poslouchala poslední dozvuky večerního cvrkání. Slunce se klonilo k západu a všechny tři klisny se chystaly ke spánku. Ravenna tiše spásala trsy odkvétajících pampelišek, zatímco Misha ocasem rozháněla motýly poletující kolem. Hnědka se otočila na břicho a vytřásla si ze hřívy stébla trávy.

"Mohly bychom tady nějakou dobu zůstat..." zamumlala.

Ravenna zastříhala ušima a zamračila se. "Proč bychom měly? Jsi pořád unavená? Já myslím, že bychom se mohly zítra zase vydat na cestu."

Nessie se zavrtěla na místě a povzdechla si. "Chci poznat to stádo! Už měsíce jsem nepotkala žádného jiného koně kromě vás dvou." Vranka se zamračila a zašvihala jedovatým ocasem. "Co je na nich tak zvláštního? Jsou to koně, jako my tři. Pravděpodobně další Okřídlené stádo. Co bys na nich chtěla poznávat?"

"Co když to je můj osud?" naléhala dál strakatá. "Co když je to moje volání? Vždyť už na to pomalu mám věk! A pořád nic. Možná potřebuju poznat ostatní koně, abych přišla na to, co je mým cílem!"

Misha odvrátila pohled od neposedných žluťásků a konečně se připojila k hovoru. "Myslím, že by nám všem prospělo na chvíli zklidnit tempo." Ravenna rozzlobeně sklopila uši. "No tak! Najednou už nepřitahujeme pozornost predátorů? Najednou už není naše přítomnost rizikem pro ostatní býložravce? Najednou už nejsme na útěku?"

"Už měsíce na nás žádná šelma nezaútočila. Ty, které se za námi hnaly, už pravděpodobně ztratily stopu. Pokud zůstaneme, stádo to pravděpodobně neohrozí." Ravenna se zamračila. Zašvihala jedovatým ocasem, dupla na poslední pampelišky a zaržála: "Nechápu to! Žijeme takhle už měsíce! Nikdy nám nic nechybělo. Nikdy jsme žádné stádo nepotřebovaly!"

Bělka se opatrně naklonila k Ravenně. "Každá máme jiné zkušenosti se soužitím s ostatními koňmi. Ani já ani Nessie jsme je neopustily ve zlém. Možná bys tomu mohla také dát šanci?" Vranka zavrtěla hlavou. "To je mi teda pěkné zjištění! Kdo mohl tušit, že odkopnete náš společný život, jakmile se objeví něco zajímavějšího!"

"Vždycky jsem se chtěla přidat ke stádu!" namítla Nessie. "Nikdy jsem nedostala tu možnost pořádně poznat, jaké to je. Není to žádný nový rozmar, po tomhle jsem toužila už od chvíle, kdy jsem potkala Mishu!" V bělčiných očích se na okamžik zračilo zklamání, ale Nessie se zdálo, že dál stojí na její straně.

Ravenna sklonila hlavu a odvrátila se. "Fajn. Běžte! Zůstaňte si tu s partou koní, které sotva znáte. Co je mi po tom? Já s vámi nepůjdu. Tohle nemám zapotřebí." Věnovala Mishe a Nessie poslední pohled plný výčitek a s důrazným "Sbohem" neobratně odklusala směrem ke vzdálenému lesu. Nessie za ní volala. Misha za ní volala. Ale vranka se nezastavila.

Bělka i její strakatá společnice kráčely vysokou trávou směrem k pasoucím se koním ve snaze najít Gretu. Někteří členové stáda zvedli hlavy od své večeře, když si jich všimli. Grošovaná kobyla si k nim brzy našla cestu sama. "Můžu vám pomoct..?" Její slova vyzývala k důvěře, ale její tón byl odtažitý, nepřátelský. I přesto v sobě Misha našla dostatek síly, aby řekla:

"Chtěly bychom se na nějaký čas přidat do vašich řad."

úterý 8. března 2022

Třeták aneb Jsem tak trochu hnidopich

Vývoj Třeťáku jsem bedlivě sledovala ještě před tím, než vůbec vyšel. Ačkoliv jsem tehdy neměla prostředky přispět, přesto jsem doufala, že se povede ho nakonec vydat. Ale po tom, co vyšel, mi trvalo pár měsíců si ho koupit a dalších pár ho vůbec začít číst. To nebyla chyba knížky samotné. To jen já vypadla ze svého věčného zvyku, to jen já nechala svoji lásku ke knihám vyblednout.

A přesto, když jsem ho konečně otevřela... nemohla jsem si pomoct. Střídání spisovných a nespisovných koncovek v prvních kapitolách mi čtení výrazně komplikovalo a vytrhávalo to z děje. Mezi slovy často chyběly mezery, obecně byla knížka plná překlepů, těžko říct, jestli to je chyba tisku nebo selhání editorů a beta-čtenářů. Vlastně si nejsem tak úplně jistá, že nějací vůbec byli.

Přiznám se, že i z hlediska děje a slovní zásoby ve mně knížka chvílemi evokovala Wattpad příběh. Což není nutně špatná věc, ale kdo četl pár LGBT Wattpad příběhů... dost možná si dokáže představit, o čem vlastně mluvím.

On ten děj je (hlavně ke konci) celý poměrně rozteklý. Za svoji nejoblíbenější část považuji úsek, kdy se Erika a Míša kamarádí, který bohužel není dlouhý. O to víc mi přijde konec knížky uspěchaný a nevysloužený. Přijde mi, že pouze minimální část jejich vztahu nám byla skutečně ukázaná a tak se mi zdá jejich vstup do romantické sféry příliš rychlý. Aféra s nahými fotkami Eriky je celá tak trochu zametená pod koberec. Objeví se, nic vážného z toho pro nikoho ze zúčastněných neplyne a prostě zmizí. Samozřejmě měla sloužit hlavně k edukativním účelům v oblasti kyberbezpečnosti, ale v momentě, kdy se situace neřešila s učiteli, policií ani nikým jiným, kdy tahle větev příběhu neměla skoro žádné následky, to tak trochu ztrácí na efektivitě.

Z hlediska slovní zásoby mi často haprovalo výše zmíněné střídání spisovných a nespisovných výrazů za sebou ve větě, ale to jsem s odstupem času ochotná odpustit, protože moje deníky čas od času trápí ten stejný problém, takže to je spíš boj mezi zvykem psát spisovně a touhou napodobit jazyk náctiletých. Volba slov byla ale taky místy celkem zvláštní, našly se případy, kdy jedna z postav použila slova jako "zvencnout" a "kurva" ve stejné větě. Což se mi zdá jako celkem drastická změna slovníku v rámci pár slov. Tohle je jen jeden z několika případů.

A přesto nechci zakončit tenhle článek tím, že Třeťák je špatná kniha. Protože si to nemyslím. Příběhy jako je Třeťák potřebují být vyprávěny a z recenzí, které jsem četla, pomohl zrovna tenhle spoustu lidí dovzdělat v otázce trans životů. Což si myslím, že je bez ohledu na překlepy a zvláštní slovní zásobu úžasný výsledek a česká literatura potřebuje podobných příběhů víc. Proto si nemyslím, že Třeťák je špatná kniha. Spíš je tak nějak nedopečená. Ale je to další krok vpřed k inkluzivnější české literatuře a to je něco, co já dokážu ocenit vždy.