Ahoj, já jsem Matiti. Jsem prostřední dcera Kony a Mrenga. Jsem okřídlený jednorožec - alicorn, jako moje sestry Hoja a Shoti. Žijeme na ostrově Eyjanu, konkrétně v zemi jménem Diadorn. Nedávno jsme navíc já, mé sestry a Barafu, Haraka a Majira (naši kluci) navštívili ostrov jménem Elska, kde jsme se spřátelili se stádem koní lásky.
Slunce bylo už vysoko na obloze a zahřívalo nás svými paprsky. Do Diadornu zas přišlo léto. A my jsme se hned chystali pryč... Hjarta nás pozvala na Elsku, kde se první týden léta koná Běžecký týden. Je to týden závodění po celém ostrově. První den po louce, druhý den po lese, třetí den ve skalách, čtvrtý den se neběhá, ale plave v jezeře Pambo, pátý den se běží kolem celého ostrova a poslední dva dny se vyhlašují vítězové a slaví se. A protože tak rádi poznáváme cizí kulturu, rozhodli jsme se, že tam vyrazíme. Hoja začala na závody trénovat už koncem zimy, kdy nám Hjarta o Běžeckém týdnu řekla. Shoti se prý také zúčastní, ale vítězství není její hlavní priorita. Barafu a Haraka se rozhodli, že se závodů nezúčastní a budou raději jen přihlížet. Já a Majira se samozřejmě účastnit budeme. Naše každodenní závody kolem Diadornu se nám však zdají jako dostatečné tréninky.
"Tati, pojedeš s námi i ty?" zeptala se Shoti, když jsme se akorát chystali odejít do Summershinu, odkud jsme následně plánovali vyplout na Elsku. Táta kývnul a zaržál: "Ano! Rád se podívám na závody. Účastnit se nebudu, na to už jsem moc starý, ale na všechno se rád podívám hezky ze vzduchu." Máma s námi měla jet taky a taky se nechtěla účastnit závodu. "Osm koní..." zabručela Hoja. "To budeme potřebovat větší vor," poznamenala Shoti, která sama sebe před několika minutami prohlásila za vedoucí zájezdu. Ujistila jsem ji, že nějaké dřevo na zvětšení voru seženeme a konečně jsme vyrazili. Ani ne za dvě hodiny už jsme odplouvali od Summershineské pláže a mávali na rozloučenou letním koním.
Když jsem konečně zabořila kopyta do světle růžového písku, okamžitě jsem si všimla světlého koníka s tmavě růžovou hřívou, který se k nám hnal z louky a nadšeně volal: "Jsou tady! Jste tady! Ahóój!" Byla to pochopitelně Hjarta. Zamávala jsem jí místo odpovědi. Hjarta skočila do písku a zastavila kousek ode mě. "Ahoj!" pozdravila ještě jednou. "Nazdar. Tak co? Jak jdou přípravy na Běžecký týden?" zeptala jsem se jí. "Už máme skoro hotovo. Zítra můžeme začít."
Hjarta nám pomohla vytáhnout náš vor na břeh aby neuplaval a potom jsme šli na louku. Už tam bylo vyznačené, kudy se zítra poběží.
Máma, táta, Barafu a Haraka, kteří se nechystali soutěžit, pomohli Hjartě a ostatním koním s přípravami. My jsme nemohli, protože bychom viděli, kudy se poběží a to by nebylo fér. Vrátili se pozdě v noci, celí unavení.
Druhý den ráno nás probudil mladý hřebeček Diligitis, kterého jsme poznali na naší poslední návštěvě. "Vstávejte! Za tři hodiny se startuje, tak abyste se stihli připravit." Ochotně jsem se zvedla ze země. Hoja také čile vyskočila, když si uvědomila, co se dnes bude dít. Naši rodiče leželi ještě asi čtvrt hodiny, zatímco Majira byl do vteřiny vedle mě. "My jim ukážeme, jak se běhá u nás na Eyjanu," zaržál.
Už zbývalo jen asi patnáct minut do startu. Těšila jsem se. Moc jsem se těšila. Byla bych vyběhla klidně hned, tolik jsem měla energie. Je pravda, že první asi nebudu, protože místní stádo zná tenhle ostrov asi o dost lépe, než my, ale mohla bych aspoň třeba... druhá.
Pět minut do startu. Většina z nás už čekala na startu. Všichni kolem si protahovali nohy. Už za chvíli vyběhneme, myslela jsem si.
Už jsme skoro měli startovat, když najednou se odněkud k nám od cíle přiřítil Digilitis. "Nemůžeme startovat! Někdo strhal značení trasy!" Mezi závodníky zavládlo zděšení. "Proč by to někdo dělal?" zeptala se Shoti. "To nevíme," fňuknul Digilitis, "ale zjistíme to a závod zahájíme hned, jak to napravíme."
Po pár minutách přiběhla z lesa Hjarta a oznámila, že byla strhána i všechna ostatní značení cest. "Bez nich by se někdo mohl ztratit," řekla nám, "takže budeme muset závod odložit."
Lomcoval se mnou vztek. Kdo to mohl udělat? Bylo to tak sobecké! Ale proč by to někdo dělal? Běžecký týden je dlouholetá elskanská tradice, kterou všichni koně lásky milují. Tak jsem došla k názoru, že to nikdo z Elsky nebyl. Ale jediní, kdo nebyli z Elsky jsme byli já, mé sestry, naši kluci a naši rodiče. A věděla jsem jistě, že by to nikdo z nich neudělal.
Po pár hodinách, když už se všichni vzdali naděje, že závod se ještě dnes uskuteční, přihnala se Hjarta s Digilitisem s tím, že chytili viníka. Všichni jsme se okamžitě shlujkli kolem nich a začali se ptát, kdo to tedy byl. Digilitis švihnul ocasem. Až v té chvíli jsem si všimla, že mu kolem něj poletuje podivné stvoření. Mělo dva páry křídel, asi jako vážka a také malá tykadélka. Jinak ale vypadalo jako miniaturní kůň. Jeho ocas se dost podobal tomu, jaký mají koně z Elsky. Stvoření bylo celé bílé, ale když na něj správně dopadlo světlo, zářilo všemi barvami duhy.
"To ona to udělala!" řekl Digilitis. Všichni kolem mě okamžitě začali vztekle nadávat na účet malého tvorečka. Hjarta je honem uklidnila. "Měla k tomu pádný důvod!" "A jaký?" ozvalo se ze všech stran. "To bych rád věděl!" Hjarta stádo opět utišila a pak se otočila k onomu malému koníkovi. "Snad bys jim to, Regen, mohla vysvětlit sama?" A tak se malá klisna jménem Regen pustila do řeči.
Žádné komentáře:
Okomentovat