Celou cestu na hodinu si Kami prozpěvovala. Samou radostí si ani nevšimla na chodbě Mariana a srazila se s ním. Měla ale ze svéh přátelství s profesorkou Darkoou, tedy vlastně s Iris radost, takže se jen omluvila a a odhopsala pryč. Marian se za ní s podivením díval. Setkali se pak až ve třídě a on se okamžitě začal vyptávat. "Kami, nebylas náhodou před chvílí u Darkový v kabinetě?" "Byla," odpověděla vesele Kami. "Tak PROČ máš takovou radost?" podivil se Marian. Na to mu Kami neodpověděla, jen odhopsala ke katedře, aby odevzdala domácí úkol. "Co se to s ní děje?" říkal si Marian, spíš pro sebe, než pro Eveline a Solara, kteří seděli v lavici u něj. "Chová se divně," podotkl Solar. "Myslím, že je zamilovaná," řekla Eveline. Oba kluci na ni překvapeně a udiveně zírali. "No co?" bránila se Eveline. "Někdo se takhle chová, když se zamiluje." To už k nim ale přihopsala Kami. "Neuvěříte, co se stalo," řekla radostně. "Co?" ptali se dychtivě její tři kamarádi. "Darková je Snapeova starší sestra." "Cože?!" vyhrkli všichni tři. "Jo. Sama mi to řekla. A teď jsme kámošky! Mimo vyučování jí dokonce můžu říkat jménem!" Kami měla potíže, aby se radstí nerozkřičela. "Páni!" vydechla trojice jejích kamarádů jednohlasně. "A jak se vlastně jmenuje?" napadlo Eveline. "Iris," odpověděla Kami. "Jmenuje se Iris."
Druhý den ráno na snídani dětem jako obvykle přinesly sovy poštu. I ke Kami přistálo pár dopisů a jeden balík. Kami dopisy jen tak pohledem přelétla. Maminka a tatínek jí poslali hned tři dopisy a balíček byl taky od nich. Byl v něm nový čistý hábit, prý od starého známého (Kami se domnívala, že jednoho z prodavačů). A pak tu byl poslední dopis. Nebyl od jejích rodičů. Byl od Iris. A stálo v něm: "Milá Kami, sejdeme se večer v učebně kouzelných formulí. Zjistila jsem něco, co by nám mohlo pomoci porazit Voldemorta. Přivěd i své přátele. Iris." Kami dopis okamžitě ukázala svým přátelům, kteří nadšením poskakovali na židlích. "Co asi zjistila?" uvažovala nahlas Eveline. Marian přizvukoval: "Snad to vážně pomůže porazit Voldemorta." "Teda! Takovejhle dopis bych teda od učitelky nečekal," prohlásil Solar.
Den se strašně vlekl. Čtveřice dětí jen odpočítávala minuty do konce vyučování. A konečně byl tady. Teď už zbývalo jen, aby vydrželi do večera. Už na večeři si mezi sebou šeptali: "Už jen chviličku!" "Už to bude!" Najednou Kami došlo: "Co když nás někdo chytí?" "Cože?" podivili se její kamarádi. "Po večeři se přece máme vrátit na své koleje a zůstat tam! Jestli nás někdo uvidí venku, budeme z toho mít potíže!" A docvaklo to i všem ostatním. "No, tak se tam holt doplížíme, aby nás nikdo neviděl. Nemůže to být tak těžké," prohlásil Solar. Ukázalo se ovšem, že to těžké bylo. Už po východu z jídelny je někdo zastavil. Nebyl to však ani učitel, ani školnice Veselá (která většinou není moc veselá). Byla to jejich spolužačka z Mozkomoci, Majda Mysterová. "Slyšela jsem vás," řekla. Čtveřici kamarádů to vylekalo. Rozhodli se nakonec předstírat, že na žádnou tajnou schůzi nechystají, a že absoltně netuší, která bije. "Nemám zdání o čem to sakra mluvíš, Majdo!" prohlásila Eveline. Z jejího hlasu ale zněla značná nejistota. "Nemusíte předstírat, že jste tendopis nedostali. Nikomu nic neřeknu. Dávejte si pozor na Veselou. Každou sudou hodinu prochází školu, jestli není ve škole někdo nevítaný nebo naopak, jestli je žactvo v posteli," poradila ještě Majda a pak zmizela za rohem chodby. "Fajn, jdeme!" zašeptala rázně Eveline. Marian ji ale chytnul za hábit. "Eveline, vždyť je osm hodin. To znamená sudá hodina. To znamená, že Veselá je venku a prohlíží chodby." "Prosím tě, vždyť někteří studenti ještě večeří, to přeci nemá cenu prohlížet!" prohlásila Eveline. Marian si myslel své. Plížili se chodbami a dělali co nejmenší hluk. "Kudy je učebna kouzelných formulí?" ptala se Eveline. "Od jídelny do leva, nahoru po schodech na konci chodby a pak vlevo, vpravo a zase vlevo," odpověděl Solar. Ve škole se orientoval ze všech nejlépe. "Po schodech to bude těžký," řekl Marian. "Není, kde se tam schovat." Schody ovšem problémem nebyly. Až při cestě chodbou vlevo zaslechli za svými zády kroky. Protože tam nebyl žádný výběžek ani výklenek, aniroh, za který by se schovali, prostě se připlácli ke zdi. Kroky se blížily. Znělo to, jako když jde kůň po silnici - takové nějaké klapavé zvuky to byly. "Takhle klapou většinou klopky," oznámil Marian. Když si všimnul udivených výrazů jeho kamarádů, začal vysvětlovat: "Jsou to boty s velmi tvrdou podrážkou, dělá se ze dřeva nějakého kouzelného stromu, teď nevím, jakého. Následně se pak celé boty natřou mízou toho stromu. Díky tomu se na nich neudrží žádná špína - hned spadne, nebo steče. Nosí je hlavně uklízeči a-" "Veselá!" řekla Kami napůl šeptem, napůl křikem. "No, nevím, jestli je nosí i Veselá, ale vyloučené to není," řekl Marian. "Ale né! Veselá přece teď byla čistit tenrozlitý inkoust ve třetím patře. K tomu by se jí klopky hodily, nemyslíte?" povídá Kami. "No jo!" řekli Marian, Eveline a Solar jednohlasně a plácli se do čela. Klapání se ozývalo blíž a blíž. "A protože je teďka sudá hodina, tak nechala čištění, ani se nepřezula a vyrazila kontrolovat školu," zašeptala Kami. Paravidelné klapání se stále blížilo. Už nebylo pochyb, že školnice jde toutéž chodbou, co oni. "Jestli má oči v pořádku, tak nás uvidí," řekl Solar. "Ale ona je nemá v pořádku, Solare," namítla Eveline. "Nosí přeci tlusté, hodně tlusté brýle." "No, ale ty má nejspíš teď na sobě, ne?" opáčil pochybovačně Solar. "Teď ano, ale nemusí to tak zůstat," prohlásila Eveline a vytáhla hůlku. Školnice se objevila v chodbě. Eveline na ni namířila svou hůlku a řekla: "Wingardium Leviosa!" Brýle se vznesly asi metr nad školnici. Ta zaklela: "No zatraceně, kam mi zas ty brejle spadly?" Načež si klekla a začala šátrat rukama po zemi a hledat brýle. "To by bylo, honem odsud!" šeptla Eveline a otočila se. Její kamarádi ji následovali. Jakmile se ale Eveline přestala na kouzlo soustředit, brýle spadly na zem a roztříštily se na tisíce kousíčků. Školnice se překvapeně ohlédla. "Tak tady jsou! Kdo je jen mohl rozbít? A jak?" říkala si pro sebe. Čtveřice kamarádů se okamžitě vytratila. Klusali chodbou a neuvědomovali si, jaký při tom dělají hluk. Došlo jim to až, když za jejich zády zaskřípal hlas školnice Veselé s kouzlem spravenými brýlemi na nose. "Copak tady děláte?"