Dlouho jsem nepřidala nic do svých myšlenek. Poslední dobou jsem ale měla spoustu času přemýšlet, hlavně pak nad literaturou. Proto jsem se rozhodla, že to ze skrytých koutů své mysli přemístím sem. Ještě než se vrhnu na téma, tak bych se ráda (již tradičně) omluvila za neaktivitu. V současné době pracuju na jednom spíše osobním projektu. Ten v budoucnu bude dostupný veřejnosti, ale až po tom, co bude dokončený.
A nyní konečně k dnešnímu tématu. Jsem s jistá, že velká spousta z vás na sérii Deníků mimoňky aspoň jednou narazila. Možná jste ji četli, možná ji četla vaše sestra, sestřenka nebo praneteř z třetího kolene. Možná jste ji jen koutkem oka zahlédli v knihkupectví. Když mi bylo jedenáct, byla jsem jedním z těch nejfanatičtějších fanoušků této série a při pohledu na jakoukoliv kritiku jsem pěnila vzteky. Tehdy by mě nejspíš ani nenapadlo, že někdy budu psát článek jako je tenhle. Nicméně s věkem člověku dojde, že některé příběhy nejsou tak dobré, jak si je pamatujeme. A Deník mimoňky je jedním z nich.
Když jsem se k této sérii před těmi lety dostala, začala jsem od sedmho dílu, který jsem dostala k Vánocům. Brzy jsem do spárů dostala i zbývajících šest dílů. Už jen fakt, že teď jich je dvakrát více a konec je v nedohlednu, by měl vypovídat o tom, jaký příběh to je a jaké úmysly autorka má. Nicméně tehdy jsem dotáhla všech sedm knih do školy a v mžiku překonvertovala i kamarádku. Naším ultimátním životním cílem bylo mít ve čtrnácti stejně mImÓzNí život jako Nikki. To se nesplnilo a nemůžu říct, že jsem zklamaná.
(Od této části dál se vyskytují spoilery. Sice nepředpokládám, že má někdo z mých čtenářů Deník mimoňky v plánu, ale varováním člověk nikdy neublíží.)
Asi není překvapením, že nejlepší díl je ten první. Nedá se označit vyloženě za originální, je téměř kopií klasického románku pro náctileté (i když v tomto případě je cílová skupina 10+) - hlavní hrdinka je nová na škole, nikoho nezná, ale je tam jeden velmi moc úžasný chlapec a hlavní hrdinka se do něj zamiluje. To naštve tu nejpopulárnější holku na škole, která se snažila onoho chlapce klofnout už věčnost. Hlavní hrdinka se spřátelí přesně s dvěma (2) dívkami, které se stanou jejími bff. Pak se ve škole vyhlásí soutěž v oboru, který je hlavní hrdince velmi blízký. Nejprve se zdá, že hrdinka selže, ale nakonec vyhraje. A samozřejmě není jako ostatní holky UwU.
Takovýto příběh však nemusí být nutně špatný. Jsou situace, ve kterých si autor i s tímto profláknutým konceptem dovede pohrát. Knížky jako je Deník mimoňky můžou mít potenciál, pokud se autor umí ovládat a umí se přenést zpět do svých pubertálních let. Autorka Deníku mimoňky - Russelová neumí ani jedno.
Druhý díl je skokem do propasti a každý další je blíž a blíž ke dnu. Z obyčejné dívky, která je trochu nejistá a stydlivá a se kterou se cílová skupina snadno ztotožní, se postupem času stává popová hvězda, autorka nejčtenějšího sloupku v modním časopise,televizní celebrita, vítěz lyžařské soutěže, i když v životě nestála na lyžích, pečovatelka o osm štěnat a list ještě dlouho pokračuje. Jinými slovy se z ní stává Mary Sue - postava, která je dokonalá a všechno jí vždycky projde. Všichni ji mají rádi (kromě hlavního záporáka a čtennáře), i když si to vůbec nezaslouží.
Co se ovšem stává s ostatními postavami je ještě smutnější. Nikkiny nejlepšejší kamarádky - Chloe a Zoey - s každým dílem přichází o svou identitu. Zatímco v první knize mají každá své povahové rysy, v díle číslo třináct už by mohly klině být jedna osoba a nikdo by nepoznal rozdíl. Což je škoda, protože až do šestého dílu to s nimi vypadalo relativně dobře - dokonce to vypadalo, že jim autorka milosrdně dopřeje milostný život. Ale pak se rozhodla, že jenom hlavní postava si zaslouží osobnost (*kašel* "osobnost" *kašel*), jenom hlavní postava si zaslouží tajnou a později netajnou lásku, jenom hlavní postava si zaslouží skutečný život a samostatnost. Protože jinak by si čtenáři mohli myslet, že Chloe a Zoey jsou důležité pro příběh a to nelze dopustit, že ano. Takže jejich tajné lásky zmizely v trhlině v časovém kontinuu a už se v sérii téměř neobjevují.
Ostatním bočním postavám je však pliváno do obličeje z ještě větší výšky. Lidé jako Nikkini rodiče, učitelé na její škole, její sousedé a dlaší lidé z jejího okolí trpí rozštěpenou osobností, protože konzistentnost? To je sakra co?
Většina z výše zmíněných postav funguje jako komická úleva, dokud není potřeba, aby byli seriózní. Dějí se tak věci jako to, že matka, která vzala svého manžela a dvě děti plout na kanoi za tři dolary, lyžovat s vybavením, které sama vyrobila, nebo třeba nechá svou čtrnáctiletou dceru uspořádat narozeninovou oslavu za 500 dolarů, se na jednu scénu stane zodpovědná rodičovská figura, která přece nemůže svou dceru nechat, aby se na dva dny starala o devět psů. Jediné tři skutečně konzistentní postavy tedy jsou Nikki (ale to jen a pouze díky tomu, že díky onomu deníku jí vidíme do hlavy) a její dvě "tajné" lásky. Ano. Dvě. Čímž se dostáváme k dalšímu bodu.
André je postava, která nám je představena ve dvanáctém díle této bohy prokleté série a stává se tím oficiálně největším "NA*ER SI", které kdy Brandon (Nikkin druhý love interest) schytal. Milostné trojúhelníky letí, že ano, a protože paní Russelová musí mít ve své sérii všechno, musela mít i milostný trojúhelník. Nikki si najednou musí zvolit, jestli chce být s klukem, kterého zná už dlouhé měsíce, který ji jedinkrát neudělal nic špatného a vždycky stál při ní nebo s klukem, kterého zná dva dny a je tak hrozně moc krásný a tajemný. Je celkem podivné, že Brandon Nikki už dávno nenechal pro nějakou holku, která si ho zaslouží.
Od autorky často slýcháme, že série je inspirována životy jejích dvou dcer, když jim bylo čtrnáct. Řeknu to takhle: být její dcera, tak se mě to neuvěřitelně dotkne . Protože takhle se čtrnáctileté holky nechovají (a já bych o tom něco měla vědět, bývala jsem čtrnáctiletá holka). Slovník je o několik let mimo, způsob mluvení zní jako z hodně, hodně špatné fanfikce a reakce na situace, ve kterých se naše protagonistka ocitá, jsou naprosto nepřiměřené. A ano, kupříkladu slovník může být hodně ovlivněn tím, jak je kniha přeložená, aaaž na to, že tady to tak není. Četla jsem některé knížky česky, některé anglicky, kousek jedné dokonce německy a všechny jsou monstrózní výtvor.
Tak trochu smutné je to, že tahle série měla určitý potenciál. Měla potenciál oslovit více lidí, než jen jedenáctileté holky, které prochází svojí "not like other girls" fází. A stačilo jenom trošku sebekontroly. Trochu realismu. A hlavně jenom to nejmenší povědomí o tom, že čeho je moc, toho je příliš. Mohlo jít o sérii o dívce, která si utváří pevná a fungující přátelství a učí se věci o sobě. O dívce, která si váží toho kluka, který se jí líbí a věnuje jí svůj čas a pozornost. Russelová ji mohla poslat o prázdninách na brigádu, z toho můžou vzniknout občas neskutečné příběhy. Ale místo toho se nám dostalo série, se kterou se na konci nikdo nedokáže ztotožnit, která je přehnaná a měla skončit asi osm dílů zátky. Je to propásnutá šance a je to škoda.
A tímhle bych tenhle článek asi ukončila. Pokud jsem teď nasoptila nějaké fanoušky Deníku mimoňky, tak se hluboce omlouvám, ale tenhle můj monolog vnucuju lidem ve svém okolí až příliš, takže je možná lepší, když bude tady, dostupný všem, které to skutečně zajímá.