Konečně jsem zveřejnila všechny rozcestníky, takže můžu zase zveřejňovat normální články :D.
Bylo mi asi půl roku, když jsem si začala všímat, že na Květinový palouk, který byl jen kousíček od našeho jezera, pravidelně chodili jednorožci. Někdy dva, někdy tři, ale hodně často jsem tam vídala malou klisničku, zhruba mého věku. Měla krásnou výrazně růžovou hřívu, ale zdála se být velmi neposedná. Květinoví koně ji měli rádi,hlavně tehdejší vůdkyně jejich stáda. Bylo na nich vidět, že navzdory jisté odtažitosti, kterou mezi sebou jednotlivé koňské rasy v Diadornu měly, květinovým koním se malá jednorožka zamlouvala.
Mně se taky zamlouvala. Možná to bylo tím, že mě hry s vodními hříbaty už omrzely, možná tím, že svět pod hladinou mi už byl malý. Možná z ní prostě vyzařovalo něco, co mi říkalo, že nás osud vede k sobě. Chtěla jsem ji poznat. Chtěla jsem se s ní spřátelit.
Slunce se sotva vyhouplo nad obzor, ale já už nedočkavě vyhlížela jednorožce. Vykukovala jsem nad hladinou a očima probodávala most Rovnosti. Konečně jsem spatřila trojici jednorožců, jak uhání přes most a všichni tři prudce brzdí na Květinovém palouku. Chtěla jsem na ně zavolat. Chtěla jsem zavolat na hříbě, které mě tolik fascinovalo. Ale věděla jsem, že to by probudilo moji maminku. Věděla jsem, že by nebyla ráda, kdybych mluvila s jednorožci, ale moc jsem nechápala proč. Nicméně ten den jsem ani volat nemusela.
Klisnička cválala v prostoru mezi Květinovým paloukem a Křišťálovým jezerem a pak si mě všimla. "Mamí, jdu se podívat k jezeru!" zvolala. Její maminka řekla jen: "Hlavně tam nespadni!" Jednorožka přiklusala ke břehu. Připlula jsem blíž. "Co tady děláš?" zeptala se mě. "Proč mě sleduješ?" Vynořila jsem celou svou horní polovinu těla a opřela se kopýtky na břehu. "Nudím se. Nikdy jsem neviděla moc jednorožců, tak jsem se koukala jak vypadáte." Klisničce se očividně líbilo, že byla v podstatě prvním jednorožcem, kterého jsem kdy viděla z blízka. "Já jsem Kona," představila se a podala mi kopýtko. Jemně jsem jím potřásla. "Já jsem Maji."
"Chceš být moje kamarádka?" zeptala se Kona a já horlivě přikývla. "To bych moc ráda!" Ach, jak snadno se hříbatům navazují přátelství.
Vyprávěla mi o tom, jak vypadá Démantová louka a že spí pod jabloní, která má ta nejsladší jablka v celém Diadornu. "Nikdy jsem jablka nejedla," hlesla jsem. "Tady v okolí žádná nerostou." Koně se rozzářily oči. "Nějaká ti přinesu!"
"Dobře! Až sem příště přijdeš, dotkni se nozdrami hladiny. Snad to uvidím a připlavu za tebou."
"Jasně! A až se naučím plavat, skočím rohem napřed do vody a připlavu za tebou."
Obě jsme se zasmály. Náhle se však hladina zvlnila a z jezera se vynořila moje maminka. "Maji, co tady děláš?" A pak zahlédla Konu. Z jejího výrazu jsem poznala, že není nadšená. "Maji, jdeme domů."
"Ale zrovna jsem si povídala s Konou."
"Maji. Jdeme."
Její tón mě vyplašil, tak jsem se potichu rozloučila s Konou a ponořila se za ní. Dopluly jsme ke dnu. "Maji, o tomhle jsme už mluvily tolikrát. Nemluvíme s pozemními koňmi."
"Ale proč? Nechápu to. Kona byla moc milá. A květinoví koně na ni taky byli hodní!"
"Květinoví koně jsou hodní na všechny. Na jejich hřívách rostou léčivé rostliny, které se jinde v Diadornu těžko shánějí. I my s nimi občas komunikujeme. Ale ne moc často. Mluvení s ostatními rasami přináší smůlu."
"To nechápu. Proč to nosí smůlu? Kona byla moc hodná-"
"Jednorožci a pegasové se najčastěji kamarádíčkují s ostatními rasami. Spousta z nich na tuhle smůlu nevěří. Ale je to tak."
"Pořád tomu nerozumím."
"Jednou budeš."
Byla jsem zmatená a zklamaná. Tvrzení, že mluvení s ostatními rasami nosí smůlu nechápu dodnes. Asi to byla pověra, která nás měla odloučit, se kterou přišel Crow, když tehdy dával dohromady temné. Nicméně tehdy, jako malé hříbátko, jsem z toho byla moc posmutnělá. Ale ne na dlouho. Do našeho rozhovoru se totiž vmísila klisna s blankytně modrou hřívou, která nadšeně zahlásila: "Hlídka se vrátila z kontroly řeky!" Já i mamka jsme se okamžitě vydaly ke středu jezera. Už tam na nás čekali čtyři vodní koně, poměrně unavení, ale spokojení. Plavala jsem za nimi s natěšeným úsměvem na tváři a výkřikem: "Tatí!"
Žádné komentáře:
Okomentovat