Po chvíli se to prázdno ukázalo jako Divoké pláně. Všude kolem nás stály bytosti které vypadaly jako duchové. Byly šedé a vznášely se. Ale pořád to byli koně. "Jeden jednorožec a jeden pegas. Velice pěkné!" zasmál se škodolibě ducho-kůň který vyhlížel jako jejich vůdce. "Co od nás chcete?!" vyjekla jsem až překvapivě prudce. "Jen klid, princezničko. Chcem vás pozvat na oběd." ušklíbl se vůdčí ducho-kůň. "Vždyť sotva vyšlo slunce!" řekl Mrengo v domění že ho dostal. "Tak jen malou sváču. Otázkou však zůstává jestli se z ní vrátíte!" řekl zas ten vůdce ducho-koní. "Dejte si sbohem." rozesmál se jiný. Pak vůdčí naznačil gestem... ehm... kopyta něco ve smyslu "na ně!!". Ducho-koně se k nám žačali dramaticky pomalu přibližovat. "To je konec!" křičel Mrengo. "Sbohem, krutý světe!" přidala jsem se k němu. "Už nám není pomoci." zavzlykal Mrengo. "Za chvíli tu umřeme. Chtěl jsem ti říct..." udělal Mrengo dramatickou pauzu, ačkoli na to nebyl čas. "... Miluju tě." dokončil. Kdybych nebyla na smrt vyděšená, asi bych mu dala pusu. Nicméně v tu chvíli mi svitlo. "Ach! Něco mě napadlo!" "Povídej." naléhal Mrengo. "Ta podkova od Maji." řekla jsem radostně a třikrát jsem hrábla kopytem, na kterém jsem měla podkovu. Nejdnou se kolem nás zvedla jakási... vlna. A ta se táhla rychle až k těm ducho-koním. A pomalu jevšechny do jednoho zlikvidovala. "Zázrak..." zašeptal potichu Mrengo. "Žádný zázrak. To byla ta podkova." řekla jsem plna nadšení, z toho že jsem neumřela a z toho, co mi Mrengo řekl. "Nemylím tu likvidaci těch potvor. To i já vím, že to byla ta podkova. Já myslím tohle." řekl a podíval se na své zraněné křídlo. A pak s ním zamával. "Pááni." řekla jsem tiše. "Myslíš že i to způsobila ta podkova?" zeptal se. "Myslím že nevím." řekla jsem. Následovala chvilka smíchu. Pak jsme uviděli malý pramínek. Upila jsem malou trošku té vody. "To je pramen Jui. Když půjedem podél, určitě se brzy vrátíme domů." zajásala jsem. A tak jsme šli. Ale raději jsme si povídali - nechtěli jsme opakovat tu scénu s ducho-koňmi. A pak mě napadla otázka, na kterou mě hrozně zajímala odpověď: "Myslel si vážně to co si řekl?" Nejdřív se na mě díval, jakoby říkal: "Co jsem říkal?". "No to že mě..." nedořekla jsem, protože mě Mrengo políbil. "Já tebe taky." řekla jsem, když se odklonil.
Dny plynuly. Plynuly tak rychle, až se z nich stali týdny. A z týdnů se staly měsíce, a z měsíců rok. Byl dlouhý, ale nádherný. Já a Mrengo. Poznala jsem Mrengovu rodinu a oni zas tu mojí. Zjistili že na rase nezáleží. A dnes přišel onen den. Měli jsme svatbu. Ano, přesně tak. Kdybych na to měla hlasivky, křičela bych štěstím, že by to slyšel celý Diadorn a ještě k tomu velký kus Divokých plání. Jenže můj hlas stačil sotva na Květinový palouk. Tam se totiž svatba konala. Byla to velká událost, jelikož jsme byli první, co byli různých ras, ale stejně se měli rádi. Přišli snad všichni. Nechyběla ani Bendera (ta co mi dala květiny pro Mrenga, vspomínáte?), ani Maji (ta měla potíže - museli jsme jí tam vyhrabat "bazének" jinak by vyschla a umřela) a dokonce nechyběl ani Ardhi. A také tam byli divocí koně a... a.... No bylo to velkolepé. Mamka musela vypít snad všechnu vodu z Jui i Nchi dohromady, protože jen, když jsem se převlékala, vyplýtvala pět látkových kapesníků. "Mami, neberč!" říkala jsem jí vždy, když si brala čistý kapesník. "Já nebrečím, zlatíčko." odpověděla mi pokaždé. Musím říct že jestli tohle pro ní bylo "nebrečím", tak co je potom to "brečím"? "Mami, neměla jsi mi (čirou náhodou) přinést ten řetěz z květin?" otočila jsem se na ní, když si brala šestý kapesník. "To ne! Já ho zapoměla doma!" vykřikla a sprintovala na Démantovou louku. A pak se vrátila s nádherným řetězem květin. Ty mi dala Bendera a její dcera Mane. Pak jsem se pak docválala prohlédnout, k hladině Křišťálového jezera. A o pár chvilek později už byla svatba v plném proudu. Oddávající zrovna říkal něco o tom že nás spojí do pevného svazku. Všude kolem byla na větvích stromů byla rozvěšená srdíčka. Šílela jsem nedočkavostí. A pak přišla chvíle na to nádherné slovíčko: "Ano." a pak polibek. Ty pocity po svatbě se mi těžko popisují. Byla jsem šťastná a to nevýslovně. Měla jsem chuť, rozeběhnout se a tím vyčerpat přebytečnou energii. A vlastně proč ne? Vrhla jsem se po mostě, netušíc kam vlastně dál. Mrengo sprintoval za mnou. A pak jsme se do západu slunce honili. A když slunce zapadlo, pomalu jsme se vydali k Démantové louce. Než jsme tam dorazili, byla už docela tma. Na obloze zářily hvězdy a já znovu pohlédla na souhvězdí jednorožce. Tentokrát jsem si byla jistá, že špička jeho rohu ukazuje k nám.
A další dny plynuly. A pak se z nich staly týdny. A měsíce. A roky. Hodně roků. Ty roky byly skvělé. Já a Mrengo a... A malá Shoti, Matiti a Hoja. Naše malé dcerky. Nejstarší Shoti, o rok mladší Matiti a o další rok mladší Hoja. Byli to Alicorni (okřídlení jednorožci). A život mohl jít dál.
A dál také šel. Ale jak, to už nebudu zmiňovat. Byl úžasný. Dlouho po konci tohoto příběhu se děl ještě další tucet věcí. A ten konec právě přišel. Konec konců - konce jsou zároveň nové začátky. Takže i tenhle konec je vlastně začátek. Začátek nějakého jiného dobrodružství...
Žádné komentáře:
Okomentovat