Možná jste si všimli, že zmizela první kapitola Vládců ohně a oblohy (nejspíš jste si nevšimli, ale což :D). Jde o to, že mě už nebaví ji psát a já si chci nechat prostor pro příběhy, co mě baví. Nejspíš se k VOaO vrátím, ale nebude to nikdy v blízké době. Nesmazala jsem to, jenom je to v konceptech.
"A-ale vždyť se sotva vrátil!"
"Maji. Běž."
Naštvaně jsem odplavala kousek dál, směrem k ostatním vodním hříbatům. Chtěla jsem se táty zeptat na tolik věcí o jeho výpravě, ale místo toho jsem plavala kolem s ostatními.
Mamka s ním mluvila, chvíli zaslechla jsem tátův nejistý hlas, a pak mě zavolali a společně jsme pluli do malého výklenku ve stěně jezera, kde jsme se před lety zabydleli.
"Maji," řekl táta, když jsme dopluli domů. "Tvá maminka mi řekla, že tě Křišťálové jezero už nebaví. Je to pravda?" Zaraženě jsem přikývla. "Přemýšlel jsem, a myslím, že pro tebe mám malé řešení. Zítra, než vyjde slunce, s námi vyrazíš na hlídku do Stříbrného jezera."
Překvapeně jsem mlčela. Po tomhle jsem tajně toužila už dlouho, ale nikdy mě nenapadlo, že by se mi to mohlo splnit. Myslela jsem, že hříbata na výpravy nesmí. Tuhle myšlenku jsem vyjádřila i nahlas. Táta se ale zasmál. "Stříbrné jezero není nebezpečné. Na výpravu do řeky, nebo jiných míst, která jsou tajná, bych tě nevzal, jsi ještě moc malá a mohl by tě odnést proud. Ale Stříbrné jezero je naprosto bezpečné. Však to zítra sama uvidíš."
Tu noc jsem nemohla usnout. Byla jsem jako na trní. Celou noc jsem přemýšlela, jaké to ve Stříbrném jezeře asi bude. Tyhle myšlenky mě po nějaké době ukolébaly k ne příliš dlouhému, ale tolik potřebnému spánku.
Ráno mě vzbudil táta. Podle barvy hladiny jezera ještě ani nevyšlo slunce. "Musíme vyrážet brzy," řekl potichu. "Stříbrné jezero je veliké a potřebujeme čas, abychom se ujistili, že je všechno v pořádku."
Plavali jsme společně do středu jezera, kde se hlídky schází. Už tam na nás čekali čtyři další koně. "Ahoj, Wimbi," zahlásil jeden s olivově zelenou hřívou. Co, co jsou olivy? Nemám tušení, Gris. Táta mu odpověděl a já ho taky pozdravila. "Přivedl jsi dcerku do práce?" usmál se na mě. Táta přikývl. "Stříbrné jezero je bezpečné, tak mě napadlo, že by se tam mohla jít podívat s námi."
Jak jsme se do Stříbného jezera dostali, to vám nepovím. Je to tajemství vodních koní. Stejně to ale není důležité.
Druhé diadornské jezero bylo rozlehlé, čisté a hlavně prázdné. Plavaly v něm ryby, ale vodní koně žádní. "Tady vodní koně nežijí," vysvětlil táta. "Všichni raději zůstávají ve stádu s námi." Věřila jsem mu, ale když na to zpětně vzpomínám, choval se trochu nervózně.
Plula jsem vedle táty, zatímco on se rozhlížel, jestli je všechno v pořádku. Stříbrné jezero mělo spoustu podvodních jeskyní a tunelů, do kterých jsem zaujatě nahlížela. V jednom z nich jsem ale zahlédla něco, co mě vylekalo.
"Tati, tati, v té jeskyni někdo je!" vykřikla jsem a plavala za ním. Táta se zatvářil nervózně, ale ne vylekaně. Dokonce ani překvapeně. Jen párkrát mávl ocasem, aby se přiblížil ke vchodu do jeskyně. "Wimbi, starý brachu, tak ses zase vrátil," ozvalo se zevnitř. Cukla jsem sebou, ale táta nasadil kamennou tvář. Z jeskyně vyplula vodní klisna s tmavou pískově žlutou hřívou. Tvářila se vesele. Ale táta se mračil. "Unabii. Žádal jsem tě, abys mi tak neříkala."
"No jo, promiň. Koukám, že sis přivedl posily," zasmála se a pohlédla na mě. "Jak se jmenuješ, dítě?"
"Unabii, nech mou dceru být. Nedovolím ti, abys do ní hustila ty svoje nesmysly."
"Ale Wimbi, nebuď tak úzkoprsý. Jen jsem se zeptala, jak se jmenuje."
"Jsem Maji," vložila jsem se od jejich hovoru. "Co tady děláte? Proč nežijete s ostatními vodními koňmi v Křišťálovém jezeře?"
"Maji, na tom nezáleží. Pojď, jdeme dál."
Táta se otočil, chytl mě za kopýtko a chystal se odplout a odtáhnout mě s sebou, ale Unabii mu zkřížila cestu. "Ale no tak, nech svou dceru se učit, když o to tolik stojí." Táta se na vodní klisnu zamračil. "Nechci, abys ji zatěžovala těmi svými "prorockými" nesmysly. Všichni víme, že to jsou žvásty!" Unabii ve vodě mávala ocasem. "Co kdybys nechal svou dceru, ať se rozhodne, co jsou žvásty a čemu věří?"
"Tati, prosíím!" žadonila jsem. Unabii byla nová a tajemná. A já ji tolik chtěla poznat. Po chvíli usilovného prošení táta nakonec polevil a já si mohla poslechnout, co mi Unabii chtěla říct.
"Dříve jsem spolu s ostatními vodními koňmi žila v Křišťálovém jezeře. Byl to můj domov a stále tam nejspíš žijí koně, kteří bývali mými přáteli. Ale všechno se změnilo, když jsem našla tajemné kameny, ve kterých byly vytesané runy, které popisovaly kouzelný jazyk, pomocí nějž se dá věštit budoucnost. Tehdy jsem ještě jejich fungování nerozuměla, ale s časem jsem se začala učit a brzy spatřila mlhavé části skládačky, která měla odhalit co osud chystá. Ale pravda se nikdy nelíbí všem. A když se mé stádo dozvědělo, co jsem z run vyčetla, vyhnali mě z Křišťálového jezera sem."
"Nikdo tě nevyhnal, Unabii," zasáhl opět táta. "Řekli jsme ti, že se můžeš kdykoliv vrátit, ale nesmíš šířit ty řeči o válce, nebo co to bylo."
"Mám ráda pravdu, Wimbi," odpověděla vodní klisna klidným hlasem. "Mám ji dokonce radši, než své stádo. Pokud je vám milejší vaše uzavřené přesvědčení o tom, jaký by svět měl být, pak mně je milejší pravda."
Zavrtěla jsem se na místě a rozvířila písek okolo sebe. "Co jste z těch run vyvěštila?" zeptala jsem se nadšeně. Na otci bylo vidět, že se mu tahle otázka nelíbí a ještě méně se mu bude líbit odpověď. Ale Unabii si ho nevšímala a vyprávěla dál. "Budoucnost bude plná nových poznání. Koně v Diadornu i místech daleko za ním si uvědomí, že život pospolu je pro ně lepší, než život odděleně od sebe. Budeme čelit bojům s temnou magií, ale už teď vím, že budeme mít velké šance na vítězství. A všechno tohle začne tím, že jeden mladý jednorožec dostane svá kopýtka k podkově, která se nachází někde na dně Křišťálového jezera. Pokud její nositel hrábne třikrát kopytem, na kterém ji má nasazenou, ochrání ho před nebezpečím."
Táta mi později vyprávěl, že tehdy se mi úplně zajiskřilo v očích. Podkova, která změní Diadorn, jak ho známe. Na dně Křišťálového jezera. Jezera, ve kterém žiji. "To je úžasné!" zajásala jsem.
"Nedává to smysl," zabručel táta. "Jak je možné, že máš tolik detailů o tom, jak to začne, ale tak málo o tom, jak to bude pokračovat? Zní to, jako by sis to prostě vymyslela..." Unabii se však nedala odradit. "Jakožto vodní kůň mám značně omezené zdroje. Dostanu se jen k runám, které jsou na kamenech ve vodě. A kromě toho jenom ve Stříbrném jezeře, protože do Křišťálového mě nechcete pustit. Kdybych měla jen trochu víc zdrojů. možná bych vám byla schopná říct i jména koní, kteří do toho budou zahrnuti. Ale takhle ne."
Otec mě znovu vzal za kopýtko. "Tak jo, příběh jsme slyšeli, jdeme." Tentokrát už ho Unabii nezastavila. Řekla mi, co mohla. A teď bylo na mě, jak se s tím poperu.
Žádné komentáře:
Okomentovat