Brlohovský Art of The Month - Říjen & Listopad 2023

 Art of the Month je v současnosti asi tak to poslední, co mě udržuje při síle něco reálně dokončit. Čím dál víc na mě doléhá uvědomění, že mam šílené množství rozepsaných, rozkreslených a všelijak jinak rozpracovaných projektů, které prostě neberou konce. A ono to není nutně špatně, vždycky mít na čem pracovat, ale někdy je taky hezké něco dokončit :D.

Za říjen jsem nějak AOTM zapomněla zveřejnit, takže to zase musím vydat takhle spolu.

První zadání - říjnové, bylo vymýšlení nějaké brlohovské legendy. Obě poslední AOTM témata jsem zpracovávala na poslední chvíli, ale stejně jsem celkem spokojená s tím, jak můj příběh dopadl.

Přízrak

Každou noc, když na Norest padne ta nejtemnější tma, se v srdci lesů mihne stín. Šťastný je ten, kdo si ho nepovšimne, neboť mrazivá hrůza klíčí v srdcích těch, kdo dostanou šanci si ho prohlédnout. Kdysi snad býval plný života, dnes však přízrak na nešťastníky místo očí upírá jen prázdné důlky v odhalené lebce a zasévá strach.

Nebylo tomu tak však vždy. Snad jen těžko se tomu věří, ale i nemrtvý přízrak z nejtemnějších norestských hvozdů býval kdysi obyčejným smrtelníkem, obyčejným vlkem, ale zcela neobyčejným lovcem.

Než se přízrak stal přízrakem, žil pro vítr, který mu čechral srst, když se hnal za stádem srn, žil pro tlukot svého srdce a nepolapitelný dech po dobrém lovu, žil pro chuť krve na svém jazyku. A nikdy se domů nevracel s prázdnou. Nikdo, koho měl přízrak byť jen trochu rád, nehladověl. Ani na jediný úder srdce.

„Už nemám hlad, synu,“ pravila přízraku jeho matka, když přinesl do její nory už třetí den v kuse celého jelena. „Už nemáme hlad, otče,“ pravila přízraku jeho vlčata, už skoro ve věku, kdy by se sama měla učit lovit, ale díky schopnostem svého otce k tomu nedostala příležitost. Snad si měl milující otec a syn vzít tato slova k srdci a omezit svůj lov alespoň na několik dní.

V duši vlka však hořel plamen, který toužil nadále závodit s větrem, cítit kovový pach krve a spásat život, který mu padl do tlap. I pokračoval přízrak ve svém běsnění. Jen kořist nenosil do nory své rodině. Nenechal se omezit tím, co považoval za nevděk, i když to ve skutečnosti mělo být znamení. Běhal po norestských lukách, skrýval se v lesích, užíval si vzrušení z lovu, neomezen absencí hladu, který měly jeho schopnosti utišit, a nechával za sebou krvavou cestu dlážděnou mršinami zabitými ne z nouze, ale z rozmaru.

Nad Norestem visela nejistota. Jak dlouho vydrží stáda v krajích vlků, když jich každý den v tlapách šíleného přízraku tolik zemře? Budou nakonec muset odejít i vlci, až v Norestu nezůstane jediné sousto, kterým by mohli utišit hlad? Měli by se pokusit toho blázna zastavit, než bude pozdě? A dokázali by to vůbec? Každý lovec je přeci tak trochu bojovníkem. Měli by riskovat, že se jejich těla přidají na hromady těl, která za sebou přízrak nechával? Tak jako tak by dříve nebo později ulehl lovec s kořistí do stejného hrobu, usmrcen tím stejným zabijákem, nebo nerovnováhou, kterou způsobil.

Když přišly ty nejdusivější obavy a naděje se pomalu začala vytrácet, cosi se v srdci Norestu pohnulo. Prastaré duchy hor, luk, řek a lesů probudila narušená rovnováha ze staletého spánku, aby tento chaos napravili. Rozhodnutí bylo jasné – ten, kdo uvrhne na své okolí smrt a strach z žádného jiného důvodu než pro vlastní zábavu, si nezasluhuje nic jiného než tentýž osud, kterým ostatní trápí. Avšak ten, kdo zemře, se nestihne ze svých chyb poučit. A tak přízrak stihl osud mrazivější, než sama smrt. Zmizely jeho svaly, které mu umožňovaly rychlý běh, dlouhé skoky a trhání masa. Zmizelo srdce, jehož tlukot ho hnal za kořistí i plíce, které ho vždy poté pekelně bolely. Zmizel i žaludek, jehož vytí kdysi tišily úlovky. Zbyla jen kostra toho, čím vlk kdysi býval, mrtvolná, bez života a v podstatě neškodná, ale přesto schopná pohybu, myšlení a pocitů.

Toho dne se z obyčejného vlka stal přízrak, který straší v Norestských lesích. Někteří tvrdí, že se zjevuje lovcům tak dobrým, jako kdysi býval přízrak sám, aby je upozornil na ničivou moc jejich schopností a připomněl jim, aby chovali úctu ke kořisti, kterou loví. Jiní myslí, že si přízrak nevybírá. Jen kráčí stíny nejtemnější noci a připomíná všem, kteří ho spatří, posvátnou rovnováhu, kterou není radno narušovat.

 

Listopadové zadání pak bylo trošičku lehčí - zpracovat nějaký brlohovský meme. Ten můj k pochopení vyžaduje obeznámení s jednou Morniinou hrou - tou, kde získala jizvy od ohně (ještě nemá nahozenou novou refku, ale brzy se k tomu dostanu). Zjednodušeně řečeno, Mornie se pustila do hádky s Harim (který je z nepřátelské smečky) a Mensis tomu celému přihlížela ze křovíčka, než musela přijít Mornie zachránit ze spárů plamenů.

Původní meme

 

 

 

Kotě z plakátu

Hlasitý klapot kroků po kočičích hlavách probouzel k životu klidné březnové ráno. Kampus se plnil studenty na cestě na přednášky, na cestě na semináře, vstříc dalšímu prosluněnému dni. A na samém okraji tohoto ospalého ranního ruchu, na stromě u autobusové zastávky příhodně zvané Kampus, visel zažloutlý pomuchlaný plakát a na něm tužkou načmáraná malá kočička. Válcovité tělíčko, dlouhý krk, zatočený ocásek, tenoučké vousky a nožky stejně tak. Dvěma očičkama, jedním trochu placatějším než druhým, koukala nad svou hlavičku, kde bylo kostrbatým hůlkovým písmem napsáno:

ZTRATILO SE KOTĚ

Kolemjdoucí se navzdory svému spěchu u plakátu s posmutnělými úsměvy zastavovali, cítíce bolestivou sympatii pro malého kreslíře, který teď někde pátral po milovaném mazlíčkovi. I zrzavý kocour kráčící ulicí, jen před chvílí probuzen z divokých snů, se posadil u paty stromu a upřel svůj žlutý pohled na kresbu, jako by se v ní poznával.

Slunce pokračovalo ve své pouti po obloze, měníc březnové ráno v poledne, odpoledne, večer. A se zmuchlaným potrhaným plakátem marně žádajícím o pomoc si nadále pohrával vítr, hvízdaje provinilou písničku, jako by snad koťátko sám odnesl.

Paprsky zapadajícího slunce naposledy pohladily kostrbatou kresbu, než na kampus padla noc. Pohltila vše, od vědecké knihovny, přes menzu, až po habr u autobusové zastávky. Svým temným dotykem si prohlížela podivný plakátek, snad aby zjistila, jak zvířátko vypadá, a mohla zjistit, zda se neskrývá v jejích stínech.

Jako hejno světlušek se z houští v parku na druhé straně silnice vynořilo několik párů žlutých a zelených oček, zvědavě mířících ke stromku. Nezalekla se posledního nočního spoje, který projel kolem prázdné zastávky. Jen upřeně zírala na kresbu zahalenou nocí, cítíce bolestivou sympatii pro malého tuláka, který teď někde pátral po milovaném člověku. Tmou se rozezněly smutné kočičí písně, volající na kotě z plakátu.

Ale nikdo nepřišel...

Hlasitý klapot kroků po kočičích hlavách probouzel k životu klidné březnové ráno. Kampus se plnil studenty na cestě na přednášky, na cestě na semináře, vstříc dalšímu prosluněnému dni. A na samém okraji tohoto ospalého ranního ruchu, na stromě u autobusové zastávky příhodně zvané Kampus... nebylo nic.

Lidé i kočky v ulici si hleděli svých ranních leností a povinností, jako by na plakát s kotětem už dočista zapomněli. Utichly provinilé větrné písně, místo konejšivých slunečních paprsků na kmen habru padl stín. Jako by tam kreslené kotě nikdy nebylo.

Ani sama noc si na kresbu nevzpomněla. Jen tiše zahalila okolí, jako tolikrát předtím a jistě i tolikrát potom, a dělala, že o osudu ztraceného zvířátka neví zhola nic.

Na okraji města, kilometry daleko od zastávky Kampus, stála řada domků, jeden jako druhý. Ve tmě se tyčily jejich siluety, ovšem jen v tom nejzazším se stále svítilo. Hřejivá ospalá lampa svým světlem odhalila světu za okny maličkou bytost sedící na parapetu. Válcovité tělíčko, dlouhý krk, zatočený ocásek, tenoučké vousky a nožky stejně tak. Dvěma očičkama, jedním trochu placatějším než druhým, nehybně zírala ven do spícího světa. Když se však v zahradě mihla světluška, zvířátko zbystřilo. Odrazilo se svými nožkami, tenkými jako vousek, protáhlo se pootevřeným oknem a v tu ránu klusalo trávou. Drobnými krůčky znějícími jako listování starou knihou se tiše blížilo ke své kořisti.

Než však stihlo po svítícím hmyzu skočit, opřel se do jeho tenoučkého papírového tělíčka vítr. Nožky i ocásek za kotětem bezmocně vlály, ale v asymetrických očích kreslené šelmy zůstával klid. Takový je život každého papírového zvířete. Jednou za čas se prolétne s větrem a prohlédne si svět, aniž by muselo namáhat své vouskovité nožičky. Zasekne se pod kamenem, navlhne v kaluži nebo se přilepí na mízu habru. A pak už musí jen počkat na bezvětří, aby se mohlo zase vrátit do svého domku z kamení ke svým lidem z masa a kostí.

O dvanácti prasátkách

Už delší dobu jsem hrozně chtěla napsat povídku spolu s někým dalším. Plány na to vznikaly už minulý rok v červnu, kdy jsme sáhlodlouze chystali děj, měli jsme se střídat po kapitolách a nakonec z toho nic moc nebylo, tak nějak jsme na to zapomněli :D.

Dnes jsme ovšem já a jistý Matěj (ahoj Matěji) otevřeli můj školní sešit, hrdě nadepsaný "Všechno", a spáchali takovou zředěnou verzi našeho původního plánu. Střídali jsme se po větách a děj není nijak hluboký, je to jen výsledek dvouhodinové práce mezi češtinou a biologií. Přesto jsem si jeho přidání na blog nemohla odpustit :D.

Moje věty jsou psané bíle, Matějovy věty jsou modré. Dovolím si upozornit na drobné vulgarismy.

Za dvanáctero horami a dvanáctero řekami, uprostřed jedné veliké prdele, žilo dvanáct prasátek. Jednoho dne se rozhodla že už je tolik řek a hor nebaví, a vydala se na předalekou cestu světem. Zpočátku se strastiplné cesty bála - tolik krátkých nožiček - ale brzy se ukázalo, že prasátka jsou jako lež, tedy že mají krátké nožičky, ale umí strašně rychle utíkat.

Nadzvukovou rychlostí se vyřítila z prdele, nevědouce kam, důležité bylo pryč, na místo bez hor a řek. Utíkala dnem i nocí, v dešti i na sluníčku, i když si myslela, že začalo sněžit, ačkoliv to byly jen padající květy třešní.

Pohled na ně je tak uchvátil, že si vůbec nevšimla, že se ocitla nebezpečně blízko lidské cibilizace. Tráva pod jejich nožičkami se proměnila v šedý beton a stromky kolem nahradily vysoké budovy, ale prasátka si toho všimla až když jedno z nich vrazilo do kovového plotu. Zatímco si zoufalo nad bolavým rypáčkem, ostatních jedenáct zvědavě nahlíželo za příčky plotu, prohlížíce si zahradu na druhé straně.

Přímo před nimi stála vysoká budova s mnoha, minimálně dvakrát dvanáctero okny, ze kterých na ně vykukovalo minimálně dvanáctkrát dvanáctero očí. Všech 288 očí se navzájem prohlíželo, stejnou mírou zvědavě jako obdivně, ani jedna strana nechtě přerušit oční kontakt. To nejmenší, nejtenčí prasátko se nakonec protáhlo škvírou v plotě a opatrně cupitalo blíž.

Přes varovné šepotání se neohroženě blížilo k oknům, zatímco oči za nimi byly čím dál víc v úžasu. Nakonec se prasátko zastavilo až když se kopýtky opíralo o cihlovou zeď a zíralo přímo do vykulených očí v okně, kterých bylo tedy minimálně dvakrát a půl dvanáctero.

Možná by do sebe hleděly až do skonání světa, ale okenní oči se náhle otočily kamsi doprava a zanedlouho poté se rozprchly. Jen jeden pár modrých očisek se na chvíli vrátil k parapetu. I ten se ale po chvíli vytratil neznámo kam, takže se malé prasátko ocitlo samo jen se svým odrazem. Smutně zachrochtalo na sebe samé a nakonec odcupitalo zpátky za svou rodinou.

Ta samozřejmě začala starostlivě nadávat, copak neví, že je samo zranitelné? Prasátko provinile přikývlo, potvrdilo to tichým kvíknutím a zařadilo se za své sourozence, aby se mohli vydat na cestu.

Přesto nemohlo dostat z hlavy hejno očí stejně zvědavých jako bylo ono samo, komu patřily a kam se vytratily. Ohlíželo se za tajemnou budovou ještě dlouho po tom, co se zbytek rodinky rozhodl, že pro ten den bylo dobrodružství dost a stočili cestu zpět ke dvanácteru hor a řek, nazpátek do rodné prdele. Malému prasátku se ale nechtělo - vědělo, že se jednou vrátí, cítilo, že v prdeli pro něj místo není, muselo se dostat ven, ven za očima.

- pokračování příště (???) -

Tomáš

S nápadem na tenhle styl povídky přišel kolem listopadu nějaký Matěj (ahoj Matěji), který mě vlastnoručně přivedl na lásku k surrealismu. Tohle je opět takový můj pokus, onen nějaký Matěj (kterého mimochodem moc těší, že vás poznává) ho už stihl schválit a tak ho pouštím na svobodu mezi svoje čtenáře.

"Byl pozdní večer, listopad. Večerní listopad, byl lásky čas. K tanci Kukačku zval Bažantův hlas, kde borový zaváněl háj."
"To se nerýmuje," vytkla elegantně oděnému mladíkovi hnědovlasá dívka, držíc ho za nepříjemně zpocené ruce.
"Já nevěděl, že hrajeme na rým," povzdechl si nocí a krásou své taneční partnerky omámený Bažant uprostřed své básně. "Já bych radši hrál na babu," dodal, vymanil své dlaně z Kukaččina nepříliš nadšeného stisku, nově osvobozenou rukou ji neomaleně uhodil do ramene a s monotónním "Máš ji" se vydal nevídanou rychlostí pryč z tanečního parketu. Nezapomněl cestou vrazit do dvou zasněných párů i samotného tanečního instruktora.

Vrazil do dveří s nápisem Páni... nebo možná Paní, s těmi vlasy v očích se to těžko rozpoznávalo... a bez váhání se vrhl do nejbližší volné kabinky. Avšak tam, ve světle nažloutlé bzučící zářivky, na zašedlých dlaždicích seděly dvě ženy. Ohlédly se po tom rozruchu, který vyvolal Bažantův spěch a upřely své zraky na zadýchaného mladíka. Mezi nimi ležela lety zmožená zažloutlá hrací deska, na které Bažant spatřil barevné figurky v nemilosrdném souboji o vítězství. Mladší z žen, ta, jejíž vlasy mu ve svitu zářivky připomínaly jarem zezelenalou louku, k němu beze slova natáhla pěst, kterou pomalu rozevřela a odhalila čtveřici žlutých figurek. "Zahraj si s námi," prosily obě jedním hlasem.

Snad to bylo těmi uhrančivými pohledy. Snad za to mohla blížící se půlnoc. Možná to měl dát za vinu hlavně tomu alkoholu, který si pomalu ale jistě nacházel cestu do jeho krevního oběhu. Ale nakonec se ti malí žluťásci ocitli v jeho rukách, jak tam seděl na ledově chladných, nevlídně vzhlížejících dlaždičkách.

Snad byla štěstěna na jeho straně. Kostka po prvním hodu se zastavila na čísle 6. Bažant mohl nasadit první figurku. Soustředěně ji umístil a hodil kostkou podruhé. Mladík spatřil pětici temných teček a posunul svou figurku vpřed.

Souboj se táhl a Bažant začínal vidět dvojitě. Figurku co chvíli umístil na špatné políčko a čísla na kostce se mu pletla jedno přes druhé. Avšak vytrval a brzy ke svému domovu zdárně dorazila jeho první figurka. Snad by zajásal, ale jeho mysl zůstávala zakalená účinky alkoholu a čarovným dechem půlnoci. Jeho koutky se tedy jen roztáhly do širokého úsměvu a on znovu hodil kostkou.

Deska úpěnlivě vrzala pod dopady figurek a kostka se kutálela kabinkou sem a tam. Bažantovy ruce se třásly, ale jeho postup k cíli byl nezastavitelný. Zanedlouho prvního žluťáska následovali do domečku i ti ostatní. Z mladíkových od ucha k uchu roztažených úst se ozval jásot, když jeho herní úspěchy i neúspěchy došly svého konce.

Strážkyně toalety však jeho nadšení nesdílely. Přes jejich tváře přelétl stín a ony mu jako jedna bytost ukázaly nelítostný palec dolů. "Štěstí ve hře, neštěstí v lásce," oznámily mu. Bažant unaveně polkl a sledoval, jak si dívky vpadly do vřelého objetí a jejich rty se spojily v láskyplný polibek. Beze slova se zvedl, opustil chlad šedých dlaždiček a vydal se zpět na taneční parket.

Chlapcovy hodinky dost možná ukazovaly půlnoc. Sál zel prázdnotou a na Bažanta tam čekala jen napůl plná, napůl prázdná sklenice piva, kterou si odložil na zem, když se vracel po přestávce k tanci. Uchopil ji, ale místo aby se známá hořkost rozlila po jeho jazyku, steklo všechno pivo na jeho sako.

Mladík si ztrápeně povzdychl a vydal se směrem k východu. Nyní už zcela prázdnou skleničku odložil do okýnka na recepci, kde na něj taktéž nikdo nečekal. Vybloudil ven před budovu, jen v politém saku, v jehož kapse chrastily odcizené figurky. Bažant věděl, že se na něj jejich majitelky zlobit nebudou. To poražení v téhle hře nesmí.

Vítr si pohrával s chlapcovou povedeně sčesanou patkou, podobně jako on sám si pohrával se svými myšlenkami, když mířil tichem půlnočního města na autobus. V dáli spatřil noční linku, avšak jeho končetiny si prosadily svou. Sledoval, jak poslední spoj opouští zastávku a z jeho hrdla se dral křik. S jekotem plným pocitů, pro které lidé neznali slova, se vrhl do tmy.

Řidič noční linky pokračoval ve své osamělé cestě nočním městem, nevěda, že byl poslední, kdo Bažanta kdy spatří. Zem jako by se probrala k životu a pozřela mladíka k pozdní večeři. Zůstala po něm jen ta sklenice, kterou odložil na recepci a u obrubníku pohozená, blátem pokrytá žlutá figurka z člobrda.

Sudoku (Drabble)

Než sem hodím ten Drabble, tak jsem jenom chtěla říct, že Ta ze dvou smeček se vrátí do stavu konceptu a dám ji sem později. Ten příběh není tak rozvinutý, jak by se mi líbilo a myslím, že bude lepší na něm zapracovat ještě jako na konceptu. Teď se budu soustředit hlavně na Rok draka a Scařin hněv. To je všechno, užijte si Drabble :).

(sudoku, profesionál, rebel)

Neořezanou tužkou dopsal číslíčko do okýnka. Ještě pár hodin a bude z něj profesionál. Ne že by po tom nějak extra toužil. Určitě mohl být lepšími věcmi než profesionálem v sudoku. Kdysi toužil být lepšími věcmi. Býval to snílek, chytrolín i rebel, ale dnes netoužil být ničím jiným než mechem rostoucím na písčité skále. Hřibem, na kterém si jednou někdo pochutná. Sinicí v jezírku, kde se koupal jako malý. Červeným korálem na dně oceánu. Ale věděl, že ničím takovým být nemůže. Určitě ne v tomhle životě. A než dojde na ten další, musel přece něčím být. Třeba profesionálem v sudoku…

Navždy (Drabble)

Páni, Drabble jsem už pěkně dlouho nezkoušela :D. Pro ty, kdo by nevěděli, Drabble je útvar, který má přesně sto slov (existují i delší verze, ale já psala zatím jen ty klasické). Já si k tomu vždycky ještě vygeneruju tři slova, která musím použít, abych měla nápad, v jakém ději se pohybovat :D.

(jistota, prostředí, vypalovačka)

Blíží se poledne a z rádia se rozezní další vypalovačka. Má pocit, že ji dnes slyšel už nejméně desetkrát. Ale jen těžko si může být jistý. V tomhle všedním prostředí čas připomíná nekonečný kruh. Co se jednou stalo, bude se dít už navždy. V jiném světě by snad našel odvahu pohlédnout z okna. I dnes to touží udělat. Sluneční paprsky tančí po parapetu a lákají ho k pohledu ven, ale on ví, že to nesmí udělat. Pokaždé mu to akorát připomene ty desítky lepších věcí, co by mohl dělat. Ne, už navždy bude tady. Unavený, zklamaný. To je jediná jistota.

Host do bytu, hůl do ruky

Varování: Strašidelné

Když se to silné bušení na mé dveře ozvalo poprvé, moc jsem si o tom nemyslel. Někdo na moje dveře bouchal každou chvíli. Měl jsem sousedy s velmi citlivým sluchem, tuze rádi si chodili stěžovat na každé zašramocení, co zaslechli z mého bytu. Moji rodiče navíc měli nevypočitatelný zvyk chodit na návštěvy, když jsem je nejméně čekal. A právě proto jsem dveře ten den otevřel s takovým klidem.

V chodbě však nestála ani rozzlobená paní Marečková, ani natěšená maminka s pekáčem bublaniny. Místo nich na mě z chodby hleděla vysoká hubená figura v dlouhém kabátě. Ať už v něm byl oblečen kdokoliv, do tváře jsem mu neviděl. Ve výhledu mi bránila jeho kapuce.

„Dobrý den, mladíku,“ zachraptěl hluboký vlas. „Nebojte, nezdržím vás dlouho.“ A tak, než jsem stihl cokoliv namítnout, stála ta osoba v mém obývacím pokoji. Chvíli se zaujatě rozhlížela kolem, ale nakonec si klekla vedle pelíšku mého černého kocoura, který zrovna tiše podřimoval. „To je ale fešák,“ zabublal host. Přikývl jsem. „Jmenuje se Čert. Už je pár dnů nemocný.“ Návštěvník přikývl a pohladil kocourka po hlavě. Ten jen tiše zabrumlal, jako to dělá vždycky, a zase se vrátil do říše snů.

Host v tmavém kabátu se zvedl a zachrčel: „Děkuji za spolupráci, mladý muži. Teď už musím jít.“ A než jsem ho stihl zastavit, vysmýkl se ze dveří ven.

V noci se mi těžce spalo. Nemohl jsem na toho podivína přestat myslet. Jen tak se vetřel do mého bytu, pohladil si kocoura a zase odešel. Čerta to moc nerozhodilo, spal až do večera, kdy jsem ho vzbudil, aby se šel najíst. Unaveně se potácel a moc toho nesnědl, ale tak už to bylo skoro týden. Druhý den jsem s ním plánoval jít k veterináři.

Nikam jsme ale nešli. Druhý den ráno jsem našel Čerta v jeho pelíšku, schouleného do klubíčka, jako vždycky. Když jsem ho ale šel vzbudit, abych ho nakrmil a dal do přepravky, už bylo pozdě. Jeho dech úplně utichl a tlukot srdce jsem taky nenahmatal. Čert byl mrtvý.

Kocourka jsem pohřbil na zahradě svých rodičů, pod jabloní, na kterou jako kotě tak rád šplhal. Domů jsem se vrátil až kolem šesté hodiny večer.

Byt byl bez Čertova dechu a šramocení celý ztichlý a tak to znělo jako rána z děla, když na dveře znovu někdo začal bušit. Váhavě jsem se zvedl z pohovky. Vzpomněl jsem si na osobu v černém plášti a najednou se mi nechtělo otevřít. Nicméně udělal jsem to.

„Dobrý den, mladíku,“ zachraptěl hluboký hlas. „Nebojte, nezdržím vás dlouho.“ A tak, než jsem stihl cokoliv namítnout, stála ta osoba v mém obývacím pokoji. Chvíli se zaujatě rozhlížela kolem, ale nakonec se obrátila na mě. „To, co se stalo s Čertem, je mi moc líto,“ řekl nezvaný host a natáhl konejšivě ruku k mému rameni.

Na vteřinu mě obklopil chlad. Vylekaně jsem ucukl před rukou neznámé osoby. Ta se jen kašlavě zasmála: „Jen se nebojte, mladý muži.“ Druhý pokus už jsem si však líbit nenechal. Popadl jsem ze stojanu turistickou hůl a pohrozil té podivné bytosti: „Nechte mě, nebo to pěkně koupíte!“ Hluboký hlas se jen zasmál a ruka se ke mně přiblížila potřetí. To už jsem se ale ohnal dřevěným klackem. Ten se však o nic nezarazil. Projel rukou hosta, jako by tam ani nebyla. Bytost hlasitě zaječela a pak se rozplynula v prach...

Myslel jsem si, že tím to skončilo. Zlého čehosi jsem se zbavil a už se mi víckrát do bytu dobývat nebude. To jsem se ale spletl. Hned druhého dne ráno jsem zaslechl to známé bušení na dveře. Hůl jsem držel v ruce ještě, než jsem vzal za kliku.

„Dobrý den, mladíku,“ zachraptěl hluboký vlas. „Nebojte, nezdržím vás dlouho.“ Hlasitě jsem zavrčel a bez váhání švihl holí přímo na nezvaného hosta. Scéna z předešlého dne se opakovala. Hlasitý jekot – a vetřelec byl pryč.

Překvapilo mě, že paní Marečková si nepřišla stěžovat. Ten křik ji musel rušit. Ale nehodlal jsem to přivolávat.

Ještě než jsem se stihl ráno nasnídat, zaslechl jsem povědomý zvuk. Se svou dřevěnou zbraní jsem odhodlaně otevřel dveře. „Dobrý den, mladíku. Nebojte, nezdržím vás dlouho.“

„Dobrý den, mladíku. Nebojte, nezdržím vás dlouho.“

„Dobrý den, mladíku. Nebojte, nezdržím vás dlouho.“

Ty dvě věty jsem slyšel každý den dřív a dřív. Každý den dřív a dřív jsem vetřelce odháněl s holí. Ale ničemu to nepomohlo.

Bylo pět hodin ráno. Unaveně jsem se posadil na posteli. Co že mě to vzbudilo? Rozespale jsem se rozhlédl po místnosti a pak mi to došlo. V rohu pokoje stála temná figura. Nemohl jsem rozsvítit, ale byl jsem si téměř jistý, že vím, o koho se jedná.

„Dobrý den, mladíku. Nebojte, nezdržím vás dlouho.“

Chtěl jsem utéct, ale nohy mě náhle neposlouchaly. Dokázal jsem jen nehybně sedět a sledovat, jak se bytost blíží ke mně. „Čertovi se stýská,“ zachrčela a pohladila mě hubenou rukou po čele.

Průvodce zemřelých

Každý den jich potkávám tolik. Stovky rozkvetlých duší, stovky zlomených duchů. Spousta z nich mě prosí, ať jim dám ještě chvíli, ještě malou chvilku. 

Nevědí, že já nerozhoduji o tom, kdo zemře.

Jsem Hádovým rádcem a pobočníkem. Jsem převozníkem mezi peklem a rájem. Jsem strážcem brány Věčných lovišť. Jsem Anubovým poskokem i psovodem. Jsem vstup do nového života pro ty, co v něj věří. Jsem laskavé rozloučení pro ty, co ne. 

Ale já nerozhoduji o tom, kdo zemře.

Ti odvážnější mi vyčítají, že je vytrhávám ze světa. Že budou svým blízkým na světě chybět. Že působím dny a týdny smutku všem, co je kdy znali. Uklidňuje mě, že je někdo bude postrádat. Znamená to, že byli milováni. Milovaní lidé mají méně výčitek. 

Ale nevědí, že já nerozhoduji o tom, kdo zemře

Každý se se mnou jednou setká. Všichni se mi dříve nebo později podívají do tváře. Nejmoudřejší lidé. Nejvěrnější psi. Nejhlasitější ptáci. Nejrychlejší ještěrky. Nejkrásnější květiny. Se všemi se jednou setkám. Denně jich vídám tisíce. Není důvod cesty dalších urychlovat. Času mám víc, než by se mi líbilo. 

Já nerozhoduji o tom, kdo zemře.

Setkávám se s bytostmi smířenými. Těmi, které odcházejí spokojené s tím, co nechaly za sebou. S těmi si mohu jen potřást rukou. Vše ostatní už udělali oni. Setkávám se s bytostmi, které mne vidí rády. Těmi, které nechaly za sebou jen utrpení. Setkání se mnou je pro ně vysvobozením. A já si tolikrát přeji, aby dostali novou šanci. Šanci znovu žít a znovu odejít. Lépe.

Ale já nerozhoduji o tom, kdo zemře.

Rukami mi procházejí bytosti, které sotva poznaly svět. Mladé duše, které se ještě ani nerozkoukaly. I takových životů mi bývá líto. Ocitly se na špatném místě. Ve špatné situaci. Stihlo je něco, na co tak mladá bytost nemůže být připravená. Většinou ani neví, co se stalo.

Rukami mi procházejí bytosti, které viděly víc, než by snad samy chtěly. Jeden takový život je jako desítky jiných. A oni si jen tak kývají hlavou, když jim podávám svou ruku. Vysloužili si svůj klid. 

Ale ani tak nerozhoduji o tom, kdo zemře.

Někteří mě prosí o milost, jiní mají spousty otázek. Další zarytě mlčí. Některé dny jsou jich tisíce, některé desetkrát tolik. Rád bych jim všem vyhověl. Ale já nemohu.

Cesta životem je zrádná, ale na cestu po něm se vyplatí nebýt sám. Na počátku času jsem se tak stal průvodcem zemřelých. Možná nebyli šťastni za života. Možná neodcházejí šťastní. Ale chci, aby byli šťastní kdekoliv, kam půjdou potom. Protože to je to jediné, co mohou udělat. Být šťastní.

Nerozhoduji o tom, kdo zemře. Mohu je jen doprovázet na jejich konce. A na nové začátky.