O veverkách a tygrech: Tygříkovy pochybnosti - Část 4.

 Tygřice krčila u země. Jen pár délek ocasu před ní hopkal kos. Už jen kousek a mohla ho mít. Udělala pár lehkých kroků blíž a vystřelila ze skrýše ve vysoké trávě.

"Výborně, Tygřice!" zajásala Veveruška. Modrokřídlá a Tygří zub je poslali na samostatný lov, aby jim ukázali, jak si povedou samy. Veverčí krok protestoval, když se to dozvěděl, a navrhoval, že půjde s Veveruškou a bude s ní trénovat. Konflikt musela uklidnit Popelavá hvězda, která poslala Veverčího kroka na hlídku.

Zrzavý kocour chtěl, aby Veveruška byla jeho učednicí, aby z ní udělal válečníka hodného svého jména. Zrzavé kočce to ze začátku nevadilo, Veverčí krok se jí přeci jen věnoval už od kotěte a chtěl z ní udělat silnou válečnici. Ale jeho péče a dohled jí začaly lézt na nervy, když se snažil nahradit jejího učitele pokaždé, když dostal příležitost. Veveruška tím pádem toužila využít každé příležitosti strávit trochu času bez věčného dohledu svého otce.

Tygřice držela opeřence mezi zuby a hrdě se usmívala. Zahrabala ho mezi kořeny stromu, aby se pro něj mohla vrátit později.

I ona i Veveruška už si zvykly na její nové jméno. Tygřice chvíli čekala, že jí to po pár dnech začne lézt na nervy a vrátí se k Tygříkovi, ale to se nestalo. Zvykla si na to být Tygřice, i když jenom před Veveruškou. Začínala toužit, aby jí tak začal říkat i zbytek klanu. Už věděla, že není Tygřík. Věděla, že je kočka a že taková vždycky byla. Jenom potřebovala trochu času, aby si to uvědomila. Ale nevěděla, jak by to měla klanu oznámit.

Učednice spokojeně klusaly lesem s tlamičkami plnými chutné kořisti. Pomalu se blížilo období padajícího listí a každý úspěšný lov přišel vhod. Konečně se obě protáhly houštím do tábora a položily své úlovky na hromadu.

Tygří zub zastříhal ušima a seskočil z vyhřátého kamene. "Tak jak jste si vedli?" zeptal se a spokojeně hleděl na zvětšující se zásoby kořisti. "Rád vidím, že jste toho nalovili tolik. Zítra zase půjdete každý svou cestou, ale je vidět, že se vám dobře spolupracuje." Veveruška horlivě přikývla a Tygřice se usmála. "Myslím, že byste se měli najíst. Zítra potřebujete mít hodně síly."

Když se Tygřice a Veveruška vrátily do doupěte, bylo ještě prázdné. Veveruščini bratři byli na večerní hlídce a Kaštanka byla na lovu. Lískáček už se měl každou chvíli vrátit a Holoubek - čerstvý učedník se seznamoval s územím Stromového klanu.

"Ahoj, Veveruško, Tygříku," zašveholil světle hnědý kocourek, když se protáhl do doupěte. Veveruška mu na pozdrav odpověděla, ale Tygřice tiše zaskřípala zuby. Po celém dni, kdy nemusela poslouchat své staré jméno, úplně zapomněla, jaké to je. Obtočila si ocas kolem těla a zamyslela se. Chtěla o sobě říct i někomu dalšímu. Někomu, kdo by jí mohl pomoci posunout se dál.

O veverkách a tygrech: Tygříkovy pochybnosti - Část 3.

 Tygřík se skláněl nad velikou louží, která den před tím byla jen malým dolíkem. Ale napršelo a teď měl před tlapkami blátivou kaluž. Prohlížel se v jejím odrazu a tiše si broukal pod vousky.

"Tygříku!" zaslechl náhle a než se vzpamatoval, na svém ocásku ucítil pár kočičích tlapek. "Veveruško," usmál se. Zrzavá kočka tiše zavrněla a pustila Tygříkův ocásek. "Jak ses dnes měl? Ulovil jsi něco?" Zrzka ho zavalila hromadou otázek a on skoro ani nestíhal odpovídat.

Veveruška se odmlčela. "Děje se něco? Jsi pořád tak zamyšlený..." Tygřík tiše mňoukl. "S tím si nedělej starosti, Veveruško. To je něco, co si musím probojovat sám." Zrzka tiše pohlédla k zemi. Chtěla kamarádovi pomoci, poradit, ale vůbec netušila, jak.

"Ty jsi ale patlal, podívej se na svůj ocas," sykla nakonec a začala olizovat Tygříkovu pocuchanou oháňku. Mourek se usmál. Dnes se na lovu prodral trnitým houštím a spíš než na svůj ocas myslel na svá poškrábaná záda. Přidal se k Veverušce a začal si upravovat svou zcuchanou srst.

"Veveruško?" Kousek od dvou učedníků se ozval hlas, že kterého se oběma zježila srst. Zpoza vzrostlého buku se vynořil Veverčí krok. Veveruška nervózně vyskočila na nohy. "Kolikrát jsem ti říkal, aby ses s tím kocourem nebavila?" zasyčel zrzek. "To, že je jeho otec tvůj učitel neznamená, že se s ním musíš stýkat i mimo výcvik! Pojď, půjdeme ještě něco ulovit, než zapadne slunce."

Veveruška se naštvaně zamračila, ale vydala se za otcem. "Uprav si vousky. Máš je pocuchané," špitla ještě Tygříkovi a utíkala do lesa za Veverčím krokem. Mourek si poslušně packou upravil vousky a pro jistotu i ouška. Byl krásně upravený, jako správný učedník. Vyhoupl se na nohy a zamířil do tábora.

"Co se s tebou stalo, Tygře?" zasmál se Lískáček, když se hnědý mourek vsoukal do učednického pelíšku. "Takhle důkladně nafintěného jsem tě ještě neviděl. Kdybych tě neznal, skoro bych řekl, že vypadáš jako kočka," uchechtl se.

Tygřík se lehl a stočil se do klubíčka. Věděl, že Lískáčkova poznámka byla myšlená jako kousavý vtip. Ale přesto se mu líbila myšlenka, že to mohl myslet vážně. Nebyl si jistý, jestli to je tím, že je jako Růžové pírko. Ale to nemohl zjistit, dokud to nevyzkouší pořádně.

Do doupěte se protáhla Veveruška se dvěma kousky kořisti v tlamičce. "Ulovila jsem ti pěnkavu," zavrněla na Tygříka. Mourek si ptáka vděčně vzal a sledoval, jak se zrzka stočila do klubíčka vedle něj a pustila se do vrabce, kterého chytila pro sebe.

Na Stromový klan padla noc. V doupěti učedníků se drželo ticho, ale Tygřík byl pořád plně při smyslech. Kamarádka ležela vedle něj se zavřenýma očima, ale učedník poznal, že nespala. "Ty, Veveruško?" sykl tiše a kočka nastražila uši. "Ano?"

"Mám takovou... prosbu."

"Povídej."

"Já- chci něco vyzkoušet. Mohla bych, eh, mohla bys mi zkusit říkat Tygřice? Když nebude nikdo jiný kolem?"

Veveruška zmateně naklonila hlavu.

"To bych mohla. Ale proč něco takového chceš?"

"Chci vědět, jaké to je. Po tom, co jsem mluvil... mluvila s Růžovým pírkem mě napadlo, že máme možná něco společného."

Veveruška se usmála a olízla hnědé kočce čumáček. "Jestli ti to udělá radost, moc ráda to pro tebe udělám."

Učednické doupě utichlo. Ozývalo se z něj jen pravidelné oddechování spících koček. Celý klan utichl.

Mé osobní strašidlo

Poslední dobou jsem tu nebyla moc aktivní, heheh, většina článků co tu vyšla byla přednastavená. Teď jsem byla pár měsíců dost aktivní na Tumblr, ale ráda bych se pomalu zase přesunula víc sem. Dlouho jsem nic pořádného nepsala a chtěla bych to napravit (až dopřekládám Místo bez světla Aideenina). Než se na to vrhnu, hodím sem tohle. Tuhle básničku jsem složila včera (dneska o.O) ve dvě hodiny ráno, kdy byla velice aktuální :D.

 

O půlnoci, když jdu spát,
nikdy nesmím zhasínat.
U postele lebedí si
Temný démon napůl spící.

Čeká, až se světlo zhasne,
Pro něho to bude krásné.
Vstane, ve své plné síle,
Strašit se mě chystá čile.

Za nohu mě zatahal,
Nebo se mi jenom zdál?
Před chvílí tam ještě byl...
Jako by se vypařil.

Pod přikrývkou temné noci,
Jsem v prekérní situaci.
Spánek mě skoro přemáhá,
Ale co když démon vyčkává?

Pak, ve chvilce nepozoru
Zjeví se zas na obzoru.
Možná už teď vesele
Čeká u nohou postele.

Snad bych se měla podívat...

A Place Without Aideen's Light - Chapter 3.

 Ziggy galloped through the snow. Her hooves left deep prints in it. She ran after Athena, who was jumping around and neighed happily. "Come have a look at it!"

"...What is that?" Ziggy asked, weirded out. Athena found a very strange thing. In the middle of a snowy plain, there was a purple structure with a bright green spiral spinning at its heart. The gray filly shivered. She didn't quite know what she was looking at, but she had a bad feeling about it. 

But Athena seemed to be of a different opinion. She trotted closer to the structure and lifted her hoof. "I wonder what it will do when I touch it..."

"Athena, don't be silly! You said we would only take a look!"

But the filly didn't listen to her companion. She stretched her hoof towards the green spiral. Ziggy suddenly felt chilly. Athena's hoof touched the cold emptiness and it was slowly getting lost in it. "It leads to somewhere," the filly whispered. Ziggy rolled her eyes. "Great, that means we can go now!"

"I want to see what's there!"

"No! Something bad could happen!"

However, Athena fearlessly continued. After a short while, her entire leg was on the other side. Ziggy panicked, and so she decided to do the first thing that came to mind. She bit her friend's tail as hard as she could. "What are you doing? I'll just have a look and go right back!"

"What's going on?" The mysterious voice echoed through the valley. Athena stopped in her tracks and Ziggy finally managed to pull her further from the portal. "Don't go closer to that thing!" the voice thundered again and now the brown filly stepped away too.

A strange creature emerged from behind a snowy bush. One would perhaps dare to call it a squirrel, if it weren't for the blue fur. "Get away from that portal while you still can." Ziggy and Athena both froze in surprise when they realised that the mysterious voice indeed belonged to this blue squirrel.

Ziggy made a few steps closer and neighed in delight. "I've never met a squirrel that could speak horsish! He's bilingual, just like me!"

"I'm not a squirrel," the strange guest stomped in disagreement. "I'm a cosmic being far beyond your understanding!"

"...But you look like a squirrel."

The blue creature could not argue with that. He made a few circles in the white snow and then he chirped: "My name is Fripp." The foals introduced themsleves to the non-squirrel as well. Then he straightened his back and looked right at them with his dark gleaming eyes. "This is no place for foals. Especially not with this portal in the middle of everything. I should go back to rest soon, I'm still sick... But I think I should take you back to your herd. Come on, let's go."

Fripp's paws left tiny footprints in the snow and Athena and Ziggy trotted after him. "You shouldn't go back there ever again. That portal leads to a dangerous place." Ziggy nodded in agreement, but Athena was visibly disappointed.

When they finally reached the ned of the narrow path, Fripp stopped. "This is where I'm going to leave you. I can't go any further, I must get back to my rest. Good luck and take care." Athena and Ziggy climbed out of the passage and said their last goodbye to Fripp. But he was already gone. The only thing that remained were tiny squirrel footprints.

O veverkách a tygrech: Tygříkovy pochybnosti - Část 2.

Slunce se pomalu klonilo k obzoru a táborem vál teplý vánek. Většina válečníků už podřimovala ve svém doupěti. Tygřík ale hledal jednu jedinou válečnici. Našel ji na velikém prohřátém kameni.

"Růžové pírko, můžu se na něco zeptat?"

Růžově zrzavá kočka našpicovala uši a zvedla hlavu. "Copak potřebuješ, Tygříku?" Usmála se vlídně. Posadila se a udělala učedníkovi místo na prohřátém kameni.

"Modrokřídlá mi řekla, že chcete mít koťata. Prý jsi dřív bývala kocour?"

Válečnice přikývla. "Učednictví pro mě byl zvláštní čas. Ale to už mám dlouho za sebou. Proč se ptáš?"

"Zajímá mě... No, jak se to pozná, že kocour... není kocour?"

Růžové pírko se zasmála. "To se těžko vysvětluje. Je to osamělá cesta poznání každé kočky. Každý z nás má v sobě něco, co nám napovídá, kým jsme. Někdy to není od začátku úplně jasné, ale chce to jen čas."

Růžová kočka vlídně olízla učedníkovu hlavu. Tygřík se na ni usmál a rozloučil se. Zamířil k pelíšku učedníků, kde už na něj čekali jeho přátelé. Najednou se cítil zvláštně. V hlavě mu hučelo, jak přemýšlel.

Hnědý učedník si lehl na své místečko a zavřel oči. Jeho myšlenky ale ještě stále neúnavně pobíhaly z místa na místo. Každý z nás má v sobě něco, co nám napovídá, kým jsme. Tygříkovo něco ale teď vůbec nemělo jasno. Poprvé od počátku svého učednictví se nad vším pořádně zamyslel. Dnes byl jen o mizivý kousek moudřejší než kdy dřív. Začalo ho napadat, že možná není jako ostatní kocouři. Beztak nikdy neměl rád, když mu tak říkali.

Dříve své pocity nedokázal pojmenovat. Nedokázal říci, proč mu tolik vadilo, když mu klanové kočky říkaly kocourku a radovali se, jaký z něj bude mužný válečník a kdesi cosi. Ale teď možná na něco přišel. Teď, když věděl, že je možná všechno trochu jinak, začal pořádně uvažovat. Možná, že měl s Růžovým pírkem společného víc, než kdy předpokládal.

Učedník se utápěl v myšlenkách, až upadl do bezesného spánku. Probudily ho až sluneční paprsky prosvítající skrz větve doupěte. Přišel další den. Veveruška vedle něj spokojeně podřimovala, ale když se zvedl, probudila se. "Ahoj, Tygříku," špitla. Učedník tiše odpověděl a rozhlédl se po táboře po své učitelce. Chtěl zapomenout na všechno a jít se celý den hnát za kořistí. Nechtěl už uvažovat nad tím, co je vlastně zač.

Konečně zahlédl Modrokřídlou, jak se pomalu protáhla před pelíškem válečníků. Tiše zamňoukal a vrhl se za ní. "Dneska tě naučím chytat ptáky, to bude panečku zábava. Jsem zvědavá, kolik ti jich uletí." Tygřík se zasmál. Už se nemohl dočkat, až do tábora přinese svého prvního vrabce... nebo jen tlamičku plnou peří.

Who is there? - Episode 1.

 How to play: Click to move to the next slide/scene. Underlined text are links. When there's more than one link, the decision impacts your story. When there's only one, click it anyways after reading the text. This way you'll prevent dialogues from different options from interfering in the story you chose. Images can sometimes be links as well, so always make sure to check if there are clickable images.

Who is there?

 

Who is there?

Episode 1.

Kdo je tam?

 

Kdo je tam?

Epizoda 1.

Kdo je tam? - Epizoda 1.

 Tak zase a opět přicházím s novým interaktivním příběhem (konečně jsem vymyslela, jak tomu budu říkat, hehe). Už mají i svojí pěknou rubriku. Tenhle je ovšem trochu jiný než Dračí příběhy, protože je rozdělený na části (hrozně moc jsem jim chtěla říkat epizody :D). Tohle je část první, kdy přijde ta druhá, to řekne až čas, protože i když je tohle v závěru fakt krátká epizoda, zabrala mi asi měsíc. Google Slidy mi taky každou chvíli něco pokazí (třeba ten font, co neumí háčky, ale ukázalo se to až když jsem to hodila na blog, žejo), ale je to jediná cesta jak to sem dát, takže se s tím musím naučit.

Jinak chci, aby tohle dílo konkrétně mělo i překlad do angličtiny a možná i do němčiny, takže ty se tady taky za nějaký čas nejspíš objeví.

Jak hrát: Kliknutím se posunete na další slide/scénu. Podtržený text jsou odkazy. Někdy je jich více na jednom slidu, v takovém případě se jedná o možnost, která ovlivní váš příběh. Pokud je odkaz jenom jeden i tak na něj klikněte až si přečtete text. Tím se zajistí, že se vám do vašeho příběhu nebude plést dialog jiné možnosti. Některé odkazy jsou i ve formě obrázků.

O veverkách a tygrech: Tygříkovy pochybnosti - Část 1.

 Tygřík poslouchal cvrčky v lese. Slunce se pomalu škrábalo na obzor a učedník ještě dospával. Pelíšek učedníků byl už dlouho skoro prázdný, spali v něm jen tři učedníci - on a jeho sourozenci. To se ale mělo brzy změnit, koťata Rezavé nohy už byla dost stará.

"Všechny kočky co si dokáží ulovit vlastní kořist, shromážděte se pod bukovou větví!" rozeznělo se táborem. Tygřík našpicoval uši. Kaštanka a Lísáček rychle vyskočili a utíkali pod bukovou větev, kde se shromažďovaly kočky a čekaly, co Popelavá hvězda řekne. Tygřík je honem následoval.

"Stromový klane! Dnes do učednického doupěte zavítají tři učedníci."

Tygříkovi se rozrušením naježila srst. Noví učedníci! To musela být koťata Rezavé nohy. A opravdu! Pod větví nervózně vykukovala tři zrzavá koťata a netrpělivě čekala, kdo jim bude přidělen jako učitel.

Vedle Tygříka se posadila Modrokřídlá - jeho učitelka. "Veverčí krok byl včera u Popelavé hvězdy," špitla hnědému učedníkovi do ucha. "Pohádali se. Chtěl, aby mu přidělila Veverkokotě jako učednici, ale ona odmítla." Tygřík rozrušeně zašvihal ocasem. Veverčí krok věnoval Veverkokotěti všechnu svou pozornost od jejího narození. Nepřekvapilo ho, že chtěl být i jejím učitelem. Toužil z ní vytrénovat perfektního válečníka a nechtěl, aby se mu někdo jiný pletl do cesty.

Tentokrát mu to však nevyšlo. Veverkokotě dostala své nové jméno jako první. Veveruška. A jejím učitelem nebyl nikdo jiný než Tygří zub. Hnědý učedník byl na svého otce pyšný. Věděl, že ještě žádného učedníka neměl. Náročný rok před jejich usídlením je obral o všechna koťata.

Zrzavá učednice byla ze svého učitele nadšená - Tygří zub byl uznávaný válečník. Jediný, kdo se nad tímhle rozhodnutím mračil byl Veverčí krok.

Lišáčkovou učitelkou se stala Růžové pírko a Lasičáka dostal na starost Hbitý kožich. Učedníci se už nemohli dočkat svého výcviku. Modrokřídlá se otočila na Tygříka. "My taky vyrazíme. Hromada úlovků se zmenšuje a ti zrzci budou mít po svém prvním tréninku hlad. Pokud nám zbyde čas, můžeme procvičit tvoje bojové dovednosti."

Hnědý mourek si unaveně lehl do trávy. Za chvíli se měl vydat zpátky do tábora, ale na to ho příliš bolely tlapky. Modrokřídlá se natáhla vedle něho a nechala si kožíšek prohřát sluníčkem, které prosvítalo mezi větvemi stromů. "Vedl sis dobře," řekla. "Až si trochu odpočineš, vezmeme kořist a vrátíme se ke klanu."

Oba chvíli mlčeli. Tygřík tiše nabíral sílu na návrat do tábora. "Kdy myslíš, že se stanu válečníkem?" zeptal se po chvíli. "Myslím, že brzy," řekla Modrokřídlá bez váhání. "Jsi šikovný kocour. Už jen jeden měsíční cyklus, možná dva a bude z tebe hotový válečník." Tygřík se otřásl. Neměl rád, když mu kočky říkaly, že je "šikovný kocour", i když sám nedokázal říct, proč. "Taky se těším, až tvůj výcvik skončí. Ráda s tebou trénuji, ale chtěla bych ještě letos mít svůj první vrh koťat."

Tygřík se zarazil. "Není tvoje partnerka Růžové pírko? Jak budete mít koťata?"

Modrokřídlá se usmála. "Růžové křídlo se narodila jako kocourek. Jako učednice ale zjistila, že je kočka. Válečnické jméno už dostala jako kočičí slečna."

"Jak je něco takového možné? Že se kočka narodí jako kocour?"

"Někdy se to tak stane. Ne všechno je vždycky od počátku tak jak si myslíme. O Hlínonosé se říkalo jaká to bude válečnice spolu se svými sourozenci a teď je z ní léčitelka."

Tygřík se zamyslel. "A jak se to pozná?"

"Myslí, že na to se budeš muset zeptat spíš Růžového pírka."

Tygřík utahaně zívl. Den byl dlouhý a on už se nemohl dočkat, až se stočí do klubíčka v učednickém pelíšku. Vzal si pořádně tlustou myš z hromady úlovků a zamířil do doupěte. Nadšeně se pustil do své kořisti, když si všiml, že Veveruška míří k němu. Nikdy neměl možnost si s ní popovídat. Její matka ji k nim nikdy nepustila. Teď z nich však byli učedníci a jejich rodiče jim už nemohli bránit. Třeba se z nich stanou přátelé!

A Place Without Aideen's Light

 (A fanfiction for Star Stable Online)

A Place Without Aideen's Light

Chapter 1.

Chapter 2.

Chapter 3.

Chapter 4.

O veverkách a tygrech: Tajemství Kamenného pírka - Část 5.

 "Tygřík! Kaštanka! Lískáček! Tygřík! Kaštanka! Lískáček!" Klanem se rozezněla jména tří nových učedníků. Kamenné pírko by taky jejich jména zvolala, ale od tohoto rána měla jiné starosti. Zachumlaný v její srsti od východu spal malinkatý tmavě šedivý kocourek. Měl bílý čumáček a jednu tlapičku. Oči ještě neotevřel, ale něco Kamenné říkalo, že budou jantarové jako ty Mozartovy.

Na druhém konci školky čistila svým koťatům srst Rezavá noha. Jejím mláďatům do učednického obřadu už moc nezbývalo. Pírko tak trochu doufala, že až se její vrh narodí, bude ve školce ještě Oříšková noha. Znala její koťata a měla je ráda. Navíc by jí Oříšková určitě poradila. S Rezavou moc do řeči nebylo. Když se s ní Pírko pokoušela mluvit, odpovídala krátce a úsečně. Svá koťata k ní nepouštěla. Kamenné bylo jasné, že je pořád i jménem Veverčího kroku zahořklá.

"Kontrola!" zavrkala mladá léčitelka a protáhla se do školky. "Jak se ti daří?"

"Už je mi dobře," usmála se Kamenné pírko.

Hlínonosá si sedla vedle své sestry a koukala na malé novorozené kotě. "Už jsi vymyslela jméno?" Kamenná přikývla. "Holubokotě. Je tak hezky šedý." Hlínonosá se zasmála a olízla kocourkovu srst. "Mamka říkala, že se po obřadu přijde podívat. Prašný vítr možná taky, tak se na ně připrav."

Kamenná se stočila do klubíčka a čumáčkem se tulila ke svému synovi. Byl ještě maličký, ale měl před sebou cestu silného válečníka. Pírko jenom musela zajistit, aby se nikdo nedozvěděl o jeho mazlíčkovských kořenech.

"Je tak maličký!" rozplývala se Mlžná stopa. "Škoda, že je jen jeden."

"Holubokotě, říkáš?" mňoukl Prašný vítr. "Hezké jméno. Líbí se mi. Až z něj bude Holoubek, rád bych ho měl jako učedníka..."

"No a kdo je jeho otec?" zeptala se Mlžná stopa.

Kamenné pírko věděla, že tahle otázka přijde, ale i tak na ni nebyla připravená. "Nechci o tom mluvit," zamumlala. "Já- nedopadlo to s námi moc dobře." Mlžná stopa se zamračila. "Nemusíš se stydět mi to říct. Nebudu to nikde roztrubovat." 

Hlínonosá vypjala hruď. "Válečnický zákoník říká, že matky nemusejí prozradit, kdo je otcem jejich koťat, pokud nechtějí," prohlásila léčitelka. Kamenná tiše přikývla a začala olizovat hlavu svého syna.

Do školky vstoupil zrzavý kocour. Nebyl to nikdo jiný, než Veverčí krok. V tlamičce nesl tři myši, které položil na zem přímo před Rezavou nohu. Koťata nadšeně mňoukala, když se pustila do jídla. "Veverčí kroku," zvolala Mlžná stopa. "Pojď se podívat na svého vnuka," vybídla ho. Veverčí krok se však sotva ohlédl. "Mám dost práce s vlastními koťaty," sykl zrzek. "A toho prcka tu uvidím každý den, copak to nestačí?"

Kamenná si jen povzdychla. Od Veverčího kroku už ani nic víc nečekala. Doufala, že jeho druhý vrh snad alespoň vyroste v přátelštější válečníky. Stočila se do klubíčka a začala vrnět, aby uklidnila Holubkotě, kterého všechen ten rozruch probudil. 

Maličkého kocourka čekal život válečníka. Zatím byl ale příliš malý a největší dobrodružství, které ho někdy v blízké době čekalo, byla cesta k hromadě úlovků a zpátky.

A Place Without Aideen's Light - Chapter 2.

 "Where did you guys get the branches that stick out of the ground on your territory?" Ziggy asked. She met Athena again. This time the brown filly came after her to the Mystic's territory.

"Those aren't branches. They're teeth!"

"You're pulling my leg!" Ziggy squealed. "No animal has such big, long teeth!"

Athena's eyes sparkled. She was happy she knew something her friend didn't and she was prepared to share her wisdom. "Not anymore. But long time ago, big horses walked along these paths, and these horses had long teeth. And before them there were even bigger horses. And they had horns. Their heads were as big as an adult Warrior."

Zigg flicked her ears. She didn't know that anyone was there before the herd that later separated into Foresters, Warriors and Mystics. Athena continued. "They were only passing through. They were leaving the nothern lands because of the cold... and maybe something else, too!" Ziggy meekly lowered her ears, "What else were they running from?"

Athena shook her head. "I don't know. But my mom said that there is something they were afraid of." The filly slowly leaned towards her friend. "I know how to get there. We could go find out!" Ziggy frowned. "If our big ancestors were afraid of it, how could we defend ourselves against it? No, we're not going there!"

"We'll just take a look. We won't fight anything!"

The grey filly shook her head stubbornly. "It's too dangerous, Athena. We're just foals!"

The brown filly stomped her hoof. "What else was I expecting from a Mystic, right? I should have known. Only Warriors have the courage to stand against our ancestors' enemies. I'll go alone."

Ziggy wouldn't have minded what she said. She was used to the other herds teasing them after all. Everybody beamed with pride at the traits of their kin and frowned upon traditions of others. But it scared her that the filly said she owuld head to the place alone. What if she got lost? Injured?

Athena trotted up the hill, following the narrow path that lead back to her herd. Her brown fur blended in with her surroundings so she was practically invisible. Not that she needed it, the Mystics were far too occupied with their own thoughts. They wouldn't notice the Warrior foal that entered their territory. 

"Athena, wait!" Ziggy called out and galloped after her. "You can't go alone! What if something happens? I'll go with you!"

The brown filly smiled proudly. She knew she could convince her friend. Both of them looked around carefully, making sure nobody saw them, and headed towards the Warriors' territory. Out of there, they would be on their way towards the ancient lands of horses with long teeth.

When Athena felt sand crushing under her hooves, she flicked her ears, making sure no Warrior was near. She knew they had to mainly avoid Guards that protected path leading out of camp. But the one they were headed for was abandoned and unguarded. Why wouldn't it be? It was narrow, winding and covered in snow. Nobody wanted to go through here.

"It's getting cold out here," Ziggy whispered. The path got narrower and more crooked, but the freezing wind still found its way in. "That means we're getting closer," Athena answered and continued to stubbornly trot towards the mysterious cold place.

Ziggy's feet kept sinking into snow. The narrow path opened up into a giant snowy valley. The thick freezing mist tickled the filly in her nostrils. They reached their destination. "This place is bigger than I anticipated," Athena mumbled. Her brown striped fur didn't fit in to the snowy place at all. It almost looked like from a different world...

"This is the Gray World, right?" Athena nodded. "We're too far from our territory. We're definitely in Gray World."

Ziggy stepped forward carefully. The Mystics had told her about the places beyond her homeland, especially after the friendly horse and his human, who both dressed the same, stomped into their green pastures. She'd always thought the Gray World would be different. That she'd meet way more horses and humans. But there was only white wasteland with barren trees in fron of her.

"Wow, Ziggy, come look what I found!"

O veverkách a tygrech: Tajemství Kamenného pírka - Část 4.

 Dvě kočky se plížily nocí směrem k východu. "Musíme být zpátky před svítáním," sykla Hlínonosá. "Líný dech je ranní ptáče. Už se nedivím, že pořád tolik zívá."

"Nezdržíme se dlouho. Musím se s ním jenom rozloučit. Nechci, aby mě chodil hledat."

Kamenné pírko a Hlínonosá se prodraly lískovými keři a před sebou zahlédly dřevěný plot. "Tady bydlí," mňoukla šedá válečnice a lehkými kroky se přiblížila k doupěti dvounožců. Opatrně přeskočila dřevěný plot a usadila se vedle kočičích dvířek. Párkrát nejistě zamňoukala a chvilinku čekala. Ze dvířek vylezl černý kocour.

"Pírko!" zavrněl nadšeně. Kamenná sklonila hlavu. "Mozarte, už se nemůžeme navštěvovat," mňoukla tiše. "Zašlo to příliš daleko a pokud v tom budeme pokračovat, klan na nás přijde."

"Co se stalo? Cítili mě na vašem území?"

"Budu mít koťata, Mozarte. Klan bude podezřívavý. Pokud se budeme vídat dál, akorát jim to dá další důvod. Je mi to moc líto, Mozarte. Ale bude to tak pro všechny nejlepší."

Kocourův výraz zesmutněl. "Vážně by to nešlo vyřešit jinak? Vždyť tě takhle nejspíš už nikdy neuvidím! A ani naše koťata..." Kamenná smutně zamňoukala přišla blíž. "Válečnický zákoník mluví jasně. Je mi to tak líto, Mozarte. Ale už teď budeme já i ta koťata ve složité situaci. Chci, aby mohla žít život jako všechny ostatní klanové kočky. Aby se jim nikdo nevyhýbal jen kvůli jejich původu. A kdo ví, co by Popelavá hvězda udělala. Třeba by nás z klanu dokonce vyhnala... Proto všechno tohle musí zůstat v tajnosti." Rozněžněle olízla kocourovu hlavu. "Budeš mi moc chybět, Mozarte. Až budou naše koťata schopná udržet tajemství, povím jim o tobě všechno." Obě kočky tiše zavrněly. 

"Sbohem, Pírko."

"Sbohem, Mozarte."

Dvě sestry se draly křovím zpět domů. "Je mi to líto, Kamenné pírko," řekla Hlínonosá. "Zněl moc fajn."

"Je moc fajn."

"Třeba by se mohl přidat ke Stromovému klanu? Mazlíčci se už v minulosti ke klanům přidali. A Popelavá hvězda ví líp než kdokoliv, že potřebujeme válečníky..."

"Mozart by to nezvládl. Je to šikovný kocour, dokonce i lovit docela umí, ale s klanem by nebyl šťastný. To víš, že i mě to napadlo. Ale je zvyklý na své dvounožce a má je rád. Není to klanová kočka. Ale jeho koťata snad budou."

Sestry konečně došly do tábora. Obloha byla stále plná hvězd a všichni klidně spali. "Kdyby se někdo ptal, nemohla jsi usnout, tak jsme hledaly mák, který by ti pomohl, jasné?" sykla Hlínonosá ještě než zalezla do léčitelského doupěte. Kamenná pevně přikývla a protáhla se mezi větvičkami do doupěte válečníků.

Kamenná měla pocit, jakoby na ni z hůry shlížely tisíce očí a soudily ji. Hvězdný klan byl plný mocných válečníků, kteří za života dokázali velké věci. I Kamenná tam jednou chtěla být. Ale přijal by ji Hvězdný klan k sobě po tom, jak porušila válečnický kód? Přece nemohli být všichni Hvězdní nevinní?..

O veverkách a tygrech: Tajemství Kamenného pírka - Část 3.

 Černý kocour ležel stočený pod lískovým keřem. "Měl bys už jít," hlesla Kamenné pírko nervózně. "Než tě tady někdo najde." Mozart přikývl. Slunce se pomalu klonilo k obzoru a kočky za sebou měly dlouhý den. Popelavá hvězda poslala Kamenné pírko lovit na východní území. Na ostatní strany se vydalo více válečníků, ale na východ se nikomu nechtělo. Den předtím tam někdo cítil psa, ale Kamenná poznala pach Poletuchy a věděla, že se není čeho bát. Mozartovi pánové občas brali strakatého psa ven na území Stromového klanu, ale byl vždy na provaze a nebylo se čeho bát.

A tak Kamenná pozvala Mozarta na lov. Věděla, že jako mazlíček asi až tak úspěšný nebude, ale o to jí nešlo. Kdyby chtěla, zvládla by nalovit sama. Šlo tady hlavně o Mozarta. Poletucha, který většinou býval spíš překážkou, jim dnes poskytl možnost strávit spolu nějaký čas.

Kamenná věděla, že by se s mazlíčkem bavit neměla. Měla ho jen požádat, aby se už na území Stromového klanu nevracel. Ale něco na něm jí přišlo fascinující a tak za ním ještě noc jejich prvního setkání zašla. Sledovala jeho pach a došla až k jeho domu, kde si s ním pořádně popovídala. Spřátelili se a později Pírko zjistila, že k němu začíná cítit něco víc. Válečnický kód jí takové pocity zakazoval, ale i přes všechny snahy se jich nedokázala zbavit. A tak se za ním vracela noc za nocí.

Dnes měli pro sebe celý den a nalovili spolu spoustu kořisti. "Nechceš si vzít trochu kořisti?" zeptala se Kamenná ještě než kocourek stihl odejít, ale on zavrtěl hlavou. "Mám doma granule. Tvůj klan naše úlovky potřebuje víc než já." Kamenná spokojeně zavrněla a sledovala černého kocoura, jak mizí mezi keři.

Do tábora musela kořist nést několikrát. Hromada úlovků se opět zvětšovala a všichni si spokojeně pobrukovali. Období nového listí se opět blížilo.

"Hlínonosá, vůbec nevím, co se to se mnou děje!" mňoukla Kamenné pírko nervózně. Od lovu s Mozartem uběhlo už několik dní a hromada kořisti se stále i její zásluhou zvětšovala. S tím se ale zvětšovalo i Pírčino bříško. "Určitě to nebude tak vážné, neměj strach," špitla Hlínonosá a udělala krok blíž ke své sestře. Byly v pelíšku léčitelů teď úplně samy, Líný dech se vydal sbírat byliny. Nepochyboval o schopnostech své někdejší učednice.

"To jsem blázen," mňoukla hnědá léčitelka. "Skoro bych si myslela, že budeš mít koťata..." Hlínonosá vrhla podezřívavý pohled na svou sestru. Ta se mu vyplašeně vyhnula a poskočila ke vstupu do doupěte. Točila se jí hlava a nebyla si jistá, co bude dělat.

"Kamenné pírko..." hlesla léčitelka. "Děje se něco? Budeš mít koťata? Mně se nemusíš bát nic říct, Pírko. Nikomu to neřeknu, jestli nechceš..."

Šedá kočka si obtočila huňatý ocas kolem tlapek a nervózně polkla. "Pamatuješ, jak jsme ti říkali o tom mazlíčkovi, co se pořád potuloval po našem území?" Hlínonosá přikývla a Kamenná si povzdechla. "Setkávali jsme se v doupěti jeho dvounožců. Jednou jsme i lovili na našem území. Ta koťata jsou jeho. A teď nevím, co budu dělat..."