Ahoj. Jmenuji se Kona. Jsem jednorožec a žiji v zemi zvané Diadorn. Diadorn není ve vašem světě, je někde ve vesmíru stovky miliard světelných let od země. V Diadornu žije několik druhů koní - jednorožci, pegasové, vodní koně, květinoví koně, obyčejní koně a snorsové (plazi a zároveň koně). Diadorn má dvě strany mezi kterými teče řeka. Obě strany spojuje Most rovnosti. Na jedné straně žijí pegasové, jednorožci, vodní koně (v jezeře) a snorsové (plazi a zároveň koně). Na druhé žijí květinoví koně, vodní koně (opět v jezeře) a obyčejní koně. Žijeme vždy jen s naším druhem a s žádným jiným. Nebo spíš žili jsme. Než...
Bylo pozdní ráno. Zhruba v tuhle dobu létala partička čtyř pegasů nad naší stranou Diadornu. Vylétali z Pegasí skály, přelétali nad snorsími norami, nad Stříbrným jezerem a pak nad Démantovou loukou - naším domovem. Každé ráno jsem je pozorovala. Dělali ve vzduchu úžasné pirulety a veletoče a salta a... prostě vše možné i nemožné. Byli to pěkní frajírci a vejtahové ale já je i přes to ráda pozorovala. Vypadalo to, že každý tam má svou roli a vzájemě si pomáhají a že jeden bez druhého nemohou být. Ale to jsem se šeredně spletla. To ráno letěli nad Démantovou loukou. Najednou se jeden zatočil ve vzduchu, párkrát mávl křídly a pak pomalu padal k zemi.
Okamžitě jsem se tam rozběhla. Ti, co s ním letěli se hrozně smáli. Ten co spadl zatím vstal a kontroloval jestli je v pořádku. Zjistil že má zlomené křídlo. "Tady je náš superletec!" chechtali se pegasové. A pak jsem přiběhla já: "To ho tu necháte zraněného? To mu nepomůžete?" "Heleď se, on o naší pomoc nestojí." řekl pegas s modrozelenou hřívou. Pak zamávali kopyty a byli v prachu."Co tě bolí?" otočila jsem se na zraněného pegase. "Křídlo. Asi je zlomené." řekl. "Ale jak se dostaneš na Pegasí skálu?" napadlo mě. "Normálně by mi pomohlo stádo - vynesli by mě. Ale já to nemám rád. Ani jako hříbě jsem to neměl rád. Proto jsem se taky naučil létat dřív, než ostatní." řekl. Pak mi vysvětlil že hříbata nosí nahoru a dolů jejich rodiče. Podobně to je prý i se zraněnými. "A nechceš teda zůstat u nás na Démantové louce?" zeptala jsem se ho když domluvil. "To bych mohl?" zeptal se nadšeně. "Jasně! Myslím že to vadit nebude." řekla jsem mu, "Díky!!!" smál se, nehledě na své zlomené křídlo. "Mimochodem já jsem Mrengo." řekl ještě. "Já jsem Kona." odpověděla jsem a společně jsme se vydali k mému stádu. Když jsem jim pověděla co se stalo Mrengovi, našli v sobě trochu soucitu a dovolili mu zůstat. Dovolila jsem mu spát vedle mě, pod jablůňkou která mi dávala každé ráno snídani do postele. Pak jsem z něho vymámila jaké květiny jí nejraději a plným tryskem jsem se rozeběhla přes most, na druhou stranu Diadornu, na Květinový palouk, za květinovími koňmi. Měla jsem mezi nimi velmi blízké přátele. "Ahoj Kono!" pozdravila mě Bendera - stará klisna, matka vůdce stáda. "Ahoj Bendero, máš ještě ty modré mkie?" Mkie jsou květiny které rostou u nás v Diadornu. Buď u skal, nebo na hřívách a ocasech květinových koní (u květinových koní na hřívách a ocasech roste mnoho květin). "Sama se podívej." řekla Bendera když jí došlo že čekám odpověď. Prohledávala jsem pohledem její hřívu. A pak jsem je našla. Asi deset mkií u sebe. "Můžu ...?" "Ber si." usmála se Bendera. Utrhla jsem Všech deset mkií. "Moc děkuju! Kamrád je zraněný a má moc rád tyhle květiny, víš?" řekla jsem. "Aha, tak to mu ode mě vyřiď ať se brzy uzdraví." usmála se znovu Bendera. Já jsem se rozloučila a znovu plným tryskem běžela domů. Nechala jsem vítr čechrat mou hřívu. Bylo to příjemné. Jako ďas jsem přeběhla most a s prudkým zastavením pozdravila Mrenga. "Na, dej si." řekla jsem a položila hrst mkií, Mrengovi přímo před čumák. "Dík." řekl a mile se usmál. Nachvíli se mi z toho zatočila hlava. Pak jsem mu úsměv oplatila. Vsadila bych se že se mu taky zatočila hlava. Naposledy jsem oběhla kolečko kolem celé Démantové louky a pak jsem si lehla vedle Mrenga. "Dobrou." řekl a já cítila jako by ve mě něco poskočilo. "Dobrou." odpověděla jsem. Skoro jsem spala, když Mrengo zvedl hlavu a podíval se k Pegasí skále. Pak jí se vzdechem zase položil. Dala bych kopyto do ohně, že vím na co myslel. Stýskalo se mu po domově a výškách. Hrozně jsem ho chápala a litovala. A tak jsem se rozhodla že mu ukážu jak krásný je svět na zemi. Hned zítra...
Žádné komentáře:
Okomentovat