Smajlíci na zamlženém skle

Postávání v trolejbuse je velmi zajímavá činnost. Lidé se mačkají v přeplněných trolejbusech jeden na druhého a já jsem součástí celé téhle tlačenice. Není divu, že se tomu říká "hromadná" doprava. Všichni jsou na jedné hromadě. Tváře se mračí a oči postrádají jiskru. Chybí tu radost ze života. Venku je zima a já si jen povzdechnu, stojíc u vysklených dveří trolejbusu. Sklo se zamlžilo. Ze samého zoufalství způsobeného negativní energií, jsem nakreslila prstem na sklo to, co všichni v trolejbuse postrádali - úsměv. Smajlík vypadal velmi vesele. A věřte tomu nebo ne, jeden člověk se na smajlíka podíval a usmívá se. Po chvilce se k němu přidává další a další. A najednou se celý trolejbus usmívá nad jedním maličkým smajlíkem. Jenže nic není věčné. Mlha ze skla pomalu vyprchává a stejně s ní i úsměvy na lidských tvářích. A smajlík je dočista pryč. Stejně tak i úsměvy lidí, jež dělaly cestu veselejší. Byla bych nakreslila dalšího, ale musím vystoupit. Ale něco jsem si z toho zážitku odnesla: Úsměv může z tváře zmizet rychle, jako smajlík ze zamlženého skla. Proto bychom se měli smát a rozesmívat lidi kolem sebe, aby byla cesta životem o něco veselejší ;).

Kočičí bratrstvo Kapitola 2. Venku

Uf! Konečně! Ani netušíte, kolik práce mě tahle kapitola stála. Ale... Těšili jste se :D ? Já děsně, protože tenhle komix zbožňuju a když ho skenuju, vlastně ho znova čtu. Vyvolává ve mně takový příjemný pocit... takový bezstarostný pocit... pocit, že začínají prázdniny :D (To bude asi tím, že jsem ho kreslila v loni na začátku prázdnin a vybavuje se mi to XD).

No nic. Nesmím to všechno, co cítím k tomuhle komixu napsat najednou, protože pak bych neměla co psát k jiným kapitolám :D. PS: Taky vám příjde, že se v téhle kapitole nějak často vyskytuje slovo OK? XD

LOL! Tohle jsem asi psala po návratu z krámu (tam jsou na každém kroku cedule s nápisem "Na pozdější reklamace nebude brán zřetel) A jo, vím, že je to naprosto nepodstatná informace :D.

Jednorožčí podkova 4 - Kapitola 2

"Matiti!!! Matiti!!!" volal někdo. Jen velmi nerada jsem otevřela oči. Ten někdo byla Hoja. Nejdříve jsem rozpoznala jí a pak jsem se zmateně rozhlédla kolem sebe. Kde to jsem? Proč je tu takové horko? No ovšem! Vždyť jsme se včera vydali na výpravu za záchranou Summershinu. Když jsem se koukla vedle sebe, viděla jsem spícího Majiru. A já ho příkrývala svým křídlem. Honem jsem ho z něj sundala, aby si toho Hoja nevšimla. Ale nic jsem už nezachránila. Hoja se usmála a hned mě začala popichovat: "Ale, ale! Koukám, že už i ty někoho máš!" " Ha, ha, ha, umírám smíchy, fakt, že jo. Přestaň se chovat tak dětinsky, Hojo. Byla mu zima a ..." nedořekla jsem. "A ty ses cítila sama, že?" zasmála se zas Hojo. Já jen otáveně protočila oči. No dobře, uznávám - měla tak trochu pravdu. Ale hlavní důvod přece bylo, že Majirovi byla zima, ne? Najednou Majira z polospánku povídá: " Ještě pět minutek, mami!" Asi probudilo, že jsem sundala křídlo. Ale protože byl už čas pomalu vstávat, protáhla jsem si křídla a pak jsem vstala. A hned potom Majira otevřel oči. Asi vteřinu na mě překvapeně koukal. Asi na včerejšek taky tak trochu zapomněl. Protože pak mu překvapený výraz z tváře zmizel a nahradil ho výraz nadšený. "Ahoj, Matiti!" řekl. "Zdar, Majiro!" odvětila jsem. "Tááákže... Co budeme dnes dělat?" zeptal se Majira. Chystala jsem se odpovědět, ale Shoti (která se odněkud prostě vynořila) to udělala za mě: "Musíme najít Sluneční kámen a to co nejrychleji! Někteří letní koně začali pomalu propadat panice!" A opravdu - někteří jedinci začali doslova šílet. Běhali sem a tam a mohli si křikem hlasivky přetrhnout, a nebo jen přešlapovali na místě a šeptali pro sebe něco o zániku Summershinu a o vyhynutí letních koní. Takže je jasné, že o nás ještě neslyšeli. Agosti se k nám přihnala ze skal. "Sluneční kámen je ve skalách!!!" volala na nás. To nám ovšem moc nepomhlo, protože všichni koně začali ještě víc bláznit. Prý, že ho tam už nikdy nikdo nenajde. A Summershine prý zanikne. To si fakt myslí? Tak to neznají nás pět! Nevzdáme se! Vyrazíme pro ten šuták do skal, přineseme ho a všechno bude jako dřív. "Jak jste to zjistila?" přerušila tok mých myšlenek Hoja. "Kámen vyzařuje posvátné světlo a teplo. Viděla jsem to světlo a cítila jsem to teplo." odpověděla Agosti. "A neviděla jste, kde přesně ten kámen je?" napadlo Shoti. "Ne. To se mi bohužel nepovedlo." na to Agosti. "Tak bychom tam měli vyrazit dřív, než se celý Summershine dočista zcvokne!" povídám na to já. Agosti řekla, že to prý nehrozí. Otočila se ke stádu a pěkně nahlas jim povídá: "Vážení! Nebojte se! Mám pro vás dobrou zprávu - našli se zachránci pro naší zem. Určitě Sluneční kámen najdou a zachrání naši zem." Panika se okamžitě změnila v neuvěřitelný jásot. "Tak vyrazíme?" ozval se Barafu, který spolu s Harakou vstal teprve před chvílí. "Měli bychom." povídá Shoti. A tak jsme se rozloučili a vydali se cestou ke skalám. Ostatní nám jen zamávali na cestu a popřáli hodně štěstí. Já v duchu cítila, že na téhle cestě pocítím něco, co jsem ještě nezažila.

Misha kreslí poníky

Není to nic moc extra, jen jsem se ve škole nudila. Hodinu předkreslování, hodinu obtahování, minutu gumování, dvě hoďky vybarvování a tahle poníkoidnost byla na světě :D. Jak říkám - nic extra.

Kočičí bratrstvo Kapitola 1. Nové...

Zdarec! Tak jsem se po roce dokopala to sem dát. Vybarvené jsou jen první stránky téhle kapitoly a úvodní strany kapitol. Zbytek jsem ani po roce nebyla schopná dobarvit. Půlka z celého příběhu se stala, polovinu jsem si vymyslela :). Doufám, že si ten komix oblíbíte stejně jako já :D. No nic, nebudu víc zdržovat, jdeme na to.

A tady končíme s barvami :).