Dlouho jsem přemýšlela, jestli tohle začít zveřejňovat v průběhu toho, jak to budu psát. Když to udělám a nedokončím, bude z toho jen další nedokončený projekt, který visí na blogu. Ale když to neudělám, nikdo neuvidí ani ty kapitoly, které jsem napsala. Takže jsem se nakonec rozhodla, že to sem hodím. Aspoň něco tady zas budu mít.
No a co tenhle projekt vlastně je? Už tři roky zpátky jsem napsala poslední dodatek k Jednorožčí podkově. Byl to můj největší projekt a já se v procesu léčení svého vnitřního dítěte vrátila k pročítání těch lepších kapitol. A zjistila jsem, že se mi ten koncept vlastně dost líbí. Začala jsem si pohrávat s myšlenkou, že napíšu nějaké pokračování. Teď, když jsem moudřejší. Ale napadlo mě pár věcí, které by originál potřeboval změnit a se kterými jsem v tom příběhu pokračovat nechtěla. A proto vám představuji svůj nový, snad spíš odpočinkový projekt - novou verzi mého nejdelšího díla - Podkovy jednorožců. (A stejně jako Kočičí bratrstvo se pravděpodobně bude dělit o rozcestník se svou starou verzí.)
-
Ve stínech hor se hemží síly
Dávno pohřbené vzpomínkami.
Přišly, aby svět obrátily.
Pomoci mohou jen koně sami.
Ve světle hvězd se třpytí klamy
Dávno ztracené v toku času.
Až dušeni budeme obavami
Tři koně přinesou nám spásu.
Jen oni najdou k pravdě cestu
Zvědavost jiné nepobídla.
Čelit jí mohou bez protestů
Jen tři podkovy, roh a křídla.
"Tak dělej, Kono, nebo je nestihneme!" ozval se za mými zády netrpělivý hlas. "Každou chvíli určitě vyletí!" Zvedla jsem zrak od hromádky modrozelených jablek, kterou jsem se pokoušela v klidu posnídat, odhodila růžovou hřívu z čela a protočila očima. "Slunce ještě není dost vysoko, Tembeo," řekla jsem s klidem a pustila se do dalšího jablka. Tmavá jednorožka si však nedala pokoj.
Několik měsíců zpátky jsme si všimly, že nad Zlatou pláží každý den chvilku po východu slunce krouží pegasové. Někdy dva, někdy tři, párkrát jsme jich viděly pět. Nejdřív nám nešlo do hlavy, co to tam vyvádějí, a ke všemu takhle daleko od domova, ale později nám došlo, že nacvičují letecké kousky. A pád do písku nebo do řeky musí rozhodně být příjemnější, než mezi vzrostlé jehličnany, které ze všech stran obklopovaly Vzdušné vrchy, kde pegasové žijí.
Mamka nás přemlouvala, ať je necháme být a nestaráme se, co dělají. Každé malé hříbě v Domivu ví, že bratříčkování s ostatními stády nosí smůlu. Snad se to může zdát jako zvláštní pověra, ale u nás se to už stává spíše pravidlem. Téměř každý kůň, který si kdy začal něco hlubšího s jiným stádem, zmizel beze stopy. V našem stádě se jednorožců ztratily za ta léta desítky. Občas to vypadá, že pro nás ta pověra platí dvakrát tolik, co pro všechny ostatní.
Tedy, až na mě. Já jsem za čtyři roky svého života nalezla přátelství v nejrůznějších koutech Domivu a málokterý z těch koní je jednorožec jako já. Téměř každé stádo má ve svých řadách člena, který zná mé jméno. Ale pořád jsem tady.
Dožvýkala jsem poslední sousta své snídaně a otočila se na Tembeu, které už nadšením svítila očka. "Tak pojď! To bude podívaná!"
Vydaly jsme se na cestu lehkým cvalem. Démantový sad, kde naše stádo sídlí, je na druhém konci Domivu než pláž, na kterou jsme mířily, takže jsme si nemohly dovolit hned se vyčerpat. Zpomalily jsme až u Mostu odvážných. Byla to na kilometry daleko jediná suchá cesta přes řeku. Vlastně to byla jen řada kamenů vyčnívajících z řeky. Přejít po nich vyžadovalo pro každého koně notnou dávku odvahy.
Zastavila jsem a ohlédla se po Tembee. "Copak, Kono, máš strach?" ušklíbla se na mě.
"Pfft! Leda ve snu!"
"Jo? Tak v tom případě můžeš jít první, ne?"
Rozcuchala jsem sestřičce nozdrami její fialovou hřívu a odklusala pár koňských délek stranou. Samozřejmě, že nemám strach. Přešla jsem most víckrát, než spočítám. Řádní koně, ti, kteří se s ostatními stády nebaví, před ním musí sbírat odvahu, protože je to pro ně neobvyklá cesta. Pro mě to ale nepředstavuje žádný problém.
Několika klusovými kroky jsem přeskákala kameny a vítězoslavně zaržála, když se moje kopýtka zaryla do hlíny na druhém břehu. "Tak co, Tembeo?" zvolala jsem na ni žertovně. "Připravená na koupel?"
Tembea na mě vyplázla jazyk. Dělala to vždycky, když jsem řeku přeběhla dřív, než ona. Rády se takhle navzájem vybízíme, ale je pravda, že Tembee to na kamenech uklouzne častěji, než mě. Není to jen proto, že je o celý jeden rok mladší a tudíž měla méně času trénovat. Začala řeku pravidelně překračovat až při našich výletech za pegasy na Zlatou pláž. I dnes byl její krok plný nejistoty, ačkoliv se tentokrát rozhodla také klusat.
"Vidíš?" ušklíbla se vítězoslavně Tembea, když se postavila do trávy vedle mě a ukázala mi svá přední kopýtka. "Ani kapička!" Uznale jsem přikývla a pokračovaly jsme v cestě. Krajina kolem nás pádila a naše kopýtka bila do země. Mohly jsme si dovolit trochu zrychlit. Už nebylo proč šetřit energií. Na pláži budeme mít všechen čas na světě, abychom se vydýchaly, a k tomu si užijeme parádní show!
Nejkratší cesta na Zlatou pláž vede kolem Rozkvetlého palouku. Je to překrásné místo plné více květin, než běžný jednorožec dostane za celý život příležitost spatřit. Některé druhy nejsou k nalezení nikde jinde v Domivu. Je to taky domov květů - koní, kteří jsou s rostlinami hluboce propojeni. Jejich hřívy jsou v podstatě rostliny samy o sobě. V zimě je to ideální zdroj jídla, když se koním nechce hrabat ve sněhu. Ale bohužel květi jsou jediní, kdo toho může využít. A já, když se stará moudrá květka Bendera rozhodne, že mi chce udělat laskavost. Takové jsou zvyky Domivu.
Naše kopyta se konečně zabořila do zlatavého písku na pláži. Obě jsme si dopřály několik vteřin na popadnutí dechu, než se Tembea obrátila k obloze a začala pátrat po pohybu.
"Támhle jednoho vidím!" zvolala jsem triumfálně a ukázala kopýtkem na malou tečku mezi mraky. Tembea přimhouřila oči. "Ano, to nejspíš bude pegas. Ale kde jsou ti ostatní? To je tady sám?"
Ještě chvíli jsme mezi mraky hledaly pegasovy společníky, ale zdálo se, že skutečně nikoho dalšího už nevykoukáme. Vzdálený opeřenec se mezitím snesl o něco blíže k zemi a my si ho mohly pořádně prohlédnout. Jeho grošovaná šedá srst se leskla ve slunečním světle, zato jeho hříva se ztrácela na stejnobarevném pozadí modré oblohy. Toho jsem už dobře znala. Ve skupince trénujících pegasů byl vidět skoro každý den. A soudě dle jeho přítomnosti i navzdory tomu, že zbytek letců se neukázal, to byl zřejmě jeden z těch pilnějších pegasů.
Sledovaly jsme tedy jeho sólo. Nebyla to ale o nic menší podívaná, než když jich po obloze létalo více. Grošák toho nalétal za tři. To byla samá pirueta, salto támhle, veletoč tuhle, skoro jsme s Tembeou ani nestíhaly jeho triky vnímat.
A pak to přišlo. Obrátil zrak k modré obloze, napnul všechny svaly ve křídlech a vrhnul se do výšin. "Co to vyvádí?" divila se Tembea. "Myslím, že zkouší, jak vysoko vyletí," zašeptala jsem, aniž bych z pegase spustila oči. Samotnou mě to zajímalo, jak vysoko se dokáže dostat. Myslím, že kdybych byla pegasem, sama bych to zkusila. Z takové výšky přeci musí být vidět celý Domiv! Možná dokonce i všechny ty louky a lesy za ním, kterým se vyhýbám i já.
Elegantní grošák se postupně měnil jen v maličký flek na obloze. A za chvíli už ho nebylo vidět vůbec. Zmizel z dohledu a jen nebesa vědí, jaký ten výsledek pokusu nakonec byl. "Myslíš, že se ještě někdy vrátí?" pípla starostlivě Tembea. Než jsem se stihla nadechnout k odpovědi, bylo to nad slunce jasnější. Bílý načechraný mrak nad námi prořízla temná skvrna a jen o několik úderů srdce později bylo poznat, že tou skvrnou je grošovaný pegas. Blížil se k zemi šílenou rychlostí a já si všimla, že vůbec nemává křídly. Ta jen bezvládně vlají za ním.
"Ztratil vědomí!" odhadla jsem. Zdálo se mi to pravděpodobné. Od starších koní jsem slyšela něco o tom, že vzduch je ve větších výškách hůře dýchatelný. Což by mohlo nejspíš vést ke ztrátě vědomí.
Bezmocně jsme s Tembeou sledovaly, jak se pegas řítí k zemi. Měl ale štěstí. Dopadl přímo do tekoucí vody. Vlna vyvolaná jeho dopadem dosáhla až k našim kopýtkům. Tembea poplašeně zamrkala, zatímco já se vydala rychlým klusem k řece. S grošákovým bezvládným tělem si pohrával proud, až se nakonec zachytilo v kořenech malého křoví, které i přes nepřízeň osudu rostlo ve zlatém písku.
Popadla jsem okřídlence zuby za nohu a aktivovala svou magii. Můj roh mi dovoluje jen drobná kouzla - telekinezi menších předmětů, teleportaci na krátké vzdálenosti, když se budu hodně snažit, tak bych se do roka mohla naučit číst koňské emoce, bez ohledu na to, jak dobře je zakrývají. Jen ti nejzkušenější mágové dokáží získat plnou kontrolu nad vlastním rohem. Ale doufala jsem, že pro tentokrát bude má omezená telekinetická síla stačit.
Kolem hlavy raněného pegase se zjevila růžová aura, jak jsem ji kouzlem zvedla nad vodu, aby se neutopil a zuby jsem táhla zbytek jeho těla na břeh. "Kono, co to děláš?" zaržála Tembea. "Fováháv vu, ne?" zahuhlala jsem a pokračovala ve svých snahách. Sestra na mě chvíli jen bezradně mrkala a nakonec se chopila grošákovy druhé nohy, aby mi pomohla. Společně jsme dokázaly pegase osvobodit a už brzy ležel v navlhlém písku, bezvládný, raněný, s jedním křídlem zkrouceným do nepřirozeného úhlu. Ale zdálo se, že přesto žije.
Nehybně jsme stály v písku s hnědými kožíšky obohacenými o několik temných flíčků od vody a koukaly na něho, než se z cizincova hrdla vydral mrazivý kašel a tenoučký proud vody hned za ním. Pegas otevřel oči, chvíli ještě sípal a pak se neobratně pokusil vstát. "Honem Kono, mizíme odsud!" sykla k mému překvapení Tembea.
"Co to říkáš, Tembeo? Musíme mu přece pomoct!"
"Zachránily jsme ho! Copak to nestačí?"
Zaraženě jsem na ni zírala. Proč chce najednou takhle vzít nohy na ramena? Kam se podělo její nadšení z pegasů na obloze? Kam se poděl její smysl pro dobrodružství?
"Co to s tebou je?"
"... Mám strach! Nechci skončit jako všichni ti ostatní jednorožci, kteří se vypařili!"
"Ale já myslela, že sem chodíš ráda? Vždycky jsi mě honila pomalu ještě před svítáním, abychom tady byly včas!"
"Z dálky mě to bavilo, bylo to vzrušující. Takové bezpečné porušení domivských zvyků. Ale nikdy by mě nenapadlo, že některého z nich uvidíme zblízka! To jsem nikdy nechtěla!"
Byla jsem zmatená. Vždycky jsem si myslela, že Tembeu zajímá, jací pegasové ve skutečnosti jsou, co mají rádi, jak se chovají. Že stejně jako já touží nahlédnout i do jejich životů. Bylo to nejzáhadnější stádo v celém Domivu! Ale zdálo se, že má sestra chtěla jen vidět jejich tanečky po obloze a hned se zase schovat pod jabloň, jakmile podívaná skončí.
Zamračila jsem se na ni. "Tak si běž. Utíkej zpátky do sadu a nech si pokazit dobrodružství nějakou stupidní pověrou! Pověz mamince o tom, jak tě ten zraněný kůň moc moc polekal a jak se teď bojíš, že tě sežere, protože ses vyskytla méně jak tři koňské délky od něj! Ale já ho tady samotného teda nenechám!"
Otočila jsem se k Tembee zády. Bylo mi jedno, co udělá. Upnula jsem zrak na raněného pegase, který nyní, byť neobratně, stál na třech nohou a čtvrtou držel ve vzduchu, jako by se na ni bál došlápnout. Jedním křídlem si pomáhal s rovnováhou, zatímco druhé trčelo z jeho hřbetu, jako by nad ním ani neměl kontrolu.
Udělala jsem k němu pár kroků blíž. Nadechla jsem se k pozdravu, ale než jsem ze sebe stihla vydat jediné slovo, cizinec otočil hlavou a očima širokýma hrůzou se na mě podíval.
"Z-zdravím," zachraptěl.
