Tuto kapitolu Kami Potterové bych ráda věnovala své spolužačce a kamarádce, která mě inspirovala k napsání tohoto příběhu a stále mi spolu s ostatními spolužačkami poskytuje spoustu inspirace (nejen) pro tento příběh. Díky. Velké poděkování pak taky patří mým věrnýmm čtenářům, kteří udržují můj blog "naživu".
Konečně přišel den, na který se všichni těšili - den prvního famfrpálu. Byl to sice jen cvičný zápas, ale na tribunách byli diváci, jako, kdyby byl pravý. Už měli za sebou i druhou hodinu kontroly nad koštětem, takže všichni byli připraveni. Učitelka jim vysvětlila pravidla. Pak jim rozdělila role. "Kami, ty budeš chytačka. Vím, že na to máš. Marian bude brankář. Eveline, myslím, že jsi jako stvořená pro roli odražečky. Solare, buď tak laskav, pojď blíž. Tak. Ty budeš taky odražeč. A Lucie bude..." Zbytek učitelčiny řeči děti prakticky ignorovali. Když věděli, co jsou oni, byli spokojeni. Jen se pomalu chystali a rozcvičovali. "Budete hrát proti druhákům. Hra začíná za deset minut," oznámila učitelka a pak ještě dodala: "Protože normální zlatonky jsou moc speciální, tenhle tréninkový zápas budeme používat modrou zlatonku." "No, ale to už nebude zlatonka, ne?" zasmál se Solar. V zápětí ale jejich zábavu přerušila profesorka Darková. "Běžte se chystat, děti a nepřekážejte tady!" Pohodila svými černými dlohými vlasy a probodla děti pohledem svých černých očí. Děti se mlčky odšouraly do šaten, převléknout se. "Ta učitelka je strašná! Co má sakra za problém?" stěžoval si Marian. "Mě někoho strašně připomíná..." podotkla Kami. "Kami, ne! Nezačínej zase!" okřikla jí okamžitě Eveline. "Nemůžu si pomoct," bránila se Kami. To už byli u šaten v podobě velkých stanů. Během několika minut byli plně připraveni na zápas. Vylezli tedy z šaten a stoupli si vedle školních košťat ležících na zemi, která měli ještě používat. Naproti nim stál druhý ročník. Učitelé jim dali pokyn k nasednutí na košťata. Paní učitelka celý zápas uvedla: "Vážení přátelé, díky, že jste přišli. Dnes uvidíte zápas našich druháků a vůbec první zápas našich prvňáků. Zvedl se bouřlivý potlesk. Zazněl gong, ohlašující začátek zápasu. Žáci se vznesli do vzduchu. "Zápas začal. Míče se zmocnil Alex Florence od druháků... Ale! Sebrala mu ho Lucka Vodnářová z prvního ročníku," začala komentátorka, kterou dnes byla učitelka lektvarů, třídní učitelka páťáků paní Lesová. Kami nejprve sledovala zápas ze vzduchu, ale když kolem ní proletěla zlatonka, hned si vzpomněla, co tu vlastně dělá. Vrhla se za zlatonkou. Kličkovala mezi spoluhráči a myslela jen na zlatonku. Na chvíli se rozhlédla, kde je chytač druháků, ale vůbec nespomalila, aby zlatonku neztratila. Její soupeř se stále rozhlížel, a tak se Kami dál hnala za zlatonkou. Už jí skoro měla. Už byla na dosah. Následující události se seběhly hrozně rychle. Před Kami se zčistajasna zjevila branka. Fotbalová, úplně stejná, jakou popisovala Lucie. Kami se vyděsila, letěla moc rychle a nestihla zabrzdit, tak se aspoň pokusila zatočit. Nevyhnula se brance úplně, zavadila o ní čelem. A zrovna o roh. Ozvalo se břinknutí branky. Kami bolestně zakňučela. Přistála a nohy se jí zabořily do písku famfrpálového hřiště. Upustila koště na zem a udělala pár potácivých kroků. V hlavě cítila svůj puls a ucítila taky jak jí její horká krev stéká po čele. Do očí jí vhrkly slzy, které už nebyla schopná ovládat. Před očima se jí dělaly mžitky, které postupně zaplňovaly celý její výhled. Ještě uviděla své kamarády, jak se snáší na koštěti k zemi. Kami se podlomily nohy a spadla na zem. Mžitky před jejíma očima ztmavly až neviděla nic než tmu. Poslední, co byla schopná tak nějak vnímat byly hasy jejích kamarádů, které jí zněly až podivně vzdálené. "Kaaamiii!" volala Eveline. "Cooo jeee tiii?" to byl Solar."Chudák holka! No tak pomozte jí někdooo!" křičel Marian. Pak už byla jen tma a ticho. Aspoň pro Kami. Její kamarádi k ní běželi se starostlivými výrazy na tváři. "Kami! Koukejte, teče jí krev!" staral se Marian. "Skočím pro doktora!" nabízela se Eveline. "Není třeba, už jsem tu!" řekla zdravotnice, která přiběhla hned, jak slyšela tu ránu. Sklonila se ke Kami a prohlédla jí ránu. "Není to nic vážného,bude naprosto v pořádku. Musím jí to ale hned vydezinfikovat," oznámila zdravotnice a vytáhla z lékáničky dezinfekci a pár kapesníků. Hlavu jí ošetřila, ale prohlásila, že jí musí vzít na oštřovnu, protože se to nejspíš bude muset šít ("Nepěkná mudlovská metoda je to," prohlásila zdravotnice). Šít se to nemuselo, stačilo zcelovací kouzlo. "Jizva jí tam ale zůstane," řekla ošetřovatelka. Ona, Eveline, Solar, Marian a učitelka létání teď stáli u Kaminy postele na ošetřovně a ustaraně se na ni koukali, jak spí. Na čele měla velkou náplast a vlasy stále špinavé od krve. "Bude si muset umýt hlavu, až se vzbudí," prohlásila Eveline. "Myslím, že to nebude zrovna její největší starost," řekl jí na to Solar. "Teď bychom hlavně měli zjistit, kde se tam ta branka vzala," vmísila se do rozhovoru učitelka létání. "Doufám, že je vám ale jasné, že nikdo z učitelského sboru by toto neudělal nikomu, o to méně svému žákovi, o to méně někomu z Potterů," upozornila zdravotnice. "Vím, vždyť jsem sama součástí učitelského sboru." "Ale kdo by se byl schopen dostat na Jasnovideckou? Musel by to být mocný čaroděj, protože pokud to nebyl nikdo z učitelů, pak musel přelstít ochranná kouzla." V tu chvíli všechny tři děti načaly: "My myslíme, že to byl...." "Voldemort." "Kami?" vyhrkli všichni, protože to ona za děti dokončila větu. "Chvála bohu, že ti nic není!" zaradoval se Marian a objal jí. "Tedy skoro nic. Máš na čele jizvu, ale to je naštěstí vše," dodala Eveline. a přidala se k Marianovi - taky Kami objala. Solar se přidal také a chvíli takhle zůstali, než tuto láskyplnou scénu přerušila učitelka létání. "Co jste říkali s tím Voldemortem?" "Myslíme, že to byl on, kdo Kami zranil," řekla Eveline. "Když jsem se uhodila o fotbalovou branku (fotbal je mudlovský sport). Stejnou viděla i Lucie na naší první hodině létání. Není to zvláštní, že se objevila dvakrát u té stejné třídy? Navíc se mezi lidmi šušká, že se Lord Voldemort vrátil. Jsem Potterova sestra - je logické, že jde po mně. Přeci to dokonale zapadá!" prohlásila Kami. "Zapomínáte ale na jednu věc, slečno Potterová," upozornila ji učitelka. "A to sice, že Lord Voldemort je už devatenáct dlouhých let po smrti." "To je pravda, ale jak říká moje mamka - zlo si vždy najde svého pána. A navíc - co vím, tak můj brácha zabil jen Voldemortovo tělo. Duši samozřejmě taky, ale co když třeba část zbyla? Úplně malilinkatá, jan malininkatá. Když s ním můj bratr bojoval poprvé, měl taky jenom hlavu na jiném člověku," řekla Kami. "To máte sice pravdu, ale já si nemyslím, že nějaká jeho část zbyla," stála si za svým profesorka. V tu chvíli Kami z čela spadla náplast a z její jizvy se na chvíli stal nápis: "Lord Voldemort je zpět." "Je tohle dostačující znamení?" zeptala se Kami
Žádné komentáře:
Okomentovat