Stránky

pátek 24. prosince 2021

Synestetická

Až jezero temné melancholie
Dočista vysuší dotek březnového svitu,
Dle proroctví z pradávné historie
Na tváři polibek naděje něžný
Hrdinně zažene zármutek zpět do úkrytu
A rozpustí poslední ostrůvek sněžný.
 
Po prvním nádechu přijde nový čas
Čas kulatý, plný elipsoidů a kružnic.
Ten, kterým zní vlídný fialový hlas.
Nový svět probudí se z prachu žalu,
Z něhož nemilosrdné jaro nenechá už nic.
Naděje procitne do nového tvaru.

Bude vonět euforickou zelení.
Bude chutnat jako sluneční svit plný příběhů.
Hlas lepších zítřků chopí se velení.
Můj barvami protkaný kulatý svět
Bude plný těch nasládlých růžových úsměvů.
A já musím jen čekat a vydržet.



středa 8. prosince 2021

Má první láska se proměnila na Měsíc

 
Mlčenlivým temnotám oblohou kráčí vstříc,
Pohledem přísným na zemi pod sebou shlíží.
S hvězdnými lokaji snílky své opatruje.
S nočními můrami noc co noc meče kříží.
Má první láska se proměnila na Měsíc.


Tisíckrát snad o svých citech budu vyprávět,
Až za letní noci přespím pod širým nebem
A za zimních večerů z okna se zahledím.
Možná, že uslyší mne, však jediným slibem
Mi budiž její nevyslovená odpověď.


Že zůstala jí krása všechna oslnivá,
Pochybovat mohou snad jen blázni či lháři.
Však měsíční svit odrazem slunečního je,
Stejně tak láska má se zračí v její tváři.
Nejvíc krásy je v očích toho, kdo se dívá.


A tak krásu a lásku si propůjčujíce,
Půjdeme nocí každá cestou svou klikatou,
Navěky spřízněné osamělým prokletím.
S rozbřeskem nechá mě však pod oblohou zlatou,
Dál bezradně zamilovanou do Měsíce.


sobota 4. prosince 2021

Zimní spánek

Přátelé, kamarádi... ukládám se k zimnímu spánku. Ukazuje se, že zima je opět náročná nejen z tvůrčího hlediska a mně se zdá, že by bylo lepší dát si na chvíli pauzu.

Momentálně nedokážu nic moc slíbit, ale pořád budu pracovat na pár věcech, hlavně se budu snažit dokončit rozepsané články, ale myslím, že na blog se v následujcích týdnech, možná měsících nedostane nic úplně nového.

Minulou zimu bylo všechno jinak, protože jsem byla celou dobu zavřená doma a každý den seděla u počítače, nejdřív kvůli škole, pak protože jsem neměla nic lepšího na práci. Tvoření na blog bylo to jediné, k čemu jsem se ke konci lockdownu zmohla a tak se z letoška stal nejproduktivnější rok vůbec.

Teď už doma zavření nejsme a slova nedokáží vyjádřit, jak ráda za to jsem. Zároveň se však vrací moje potíž soustředit energii na svoje výtvory, zvlášť po přechodu na zimní čas, který ze mě pokaždé akorát vytáhne poslední zbytečky chuti cokoliv dělat.

No, prostě se snažím říct, že pravděpodobně nebudu tak aktivní, dokud se chod továrny na serotonin opět neobnoví. Něco snad ještě vydat zvládnu, ale nebude toho moc.

S nadějí brzkého návratu - dobrou noc.


neděle 21. listopadu 2021

O starých příbězích a ještě starších ponících

Nedávno jsem v jednom článku zmiňovala, že při projíždění starých mailů jsem narazila na staré poníkovské Next Gen koncepty, které bych chtěla v nové formě opět realizovat. Tohle není jeden z nich, nicméně nalezení oněch konceptů mi připomnělo moji prastarou ship-fikci z roku 2016.

Tu s vámi ale sdílet nehodlám. Těžko se mi vydýchává už jen pohled na těch pár stránek, představa že bych to hodila na blog mi hrůzou ani nepřichází na mysl :D. Románky mi nikdy moc nešly (ačkoliv teďka na jednom pracuju a ten se zatím jeví docela snesitelně o.O), o to méně v roce 2016. Zábavný faktoid, tohle byl můj vůbec první příběh, který zahrnoval stejnopohlavní páry (možná právě proto jsem se nad ním smilovala a nespálila ho). 

Tehdy jsem měla blízko u srdíčka zejména TwiPie, Rarijack a FlutterDash (jak uvidíte na obrázcích trochu níž), ale v rámci hlavní šestky jsem později trochu odbočila. Matně se mi vybavují ještě dva příběhy, jeden Twijack (ten se jmenoval myslím Hvězdy a jablka a neironicky zahrnoval "byla tam jen jedna postel" klišé :D) a jeden PinkieDash (ten se pro změnu jmenoval Večírek v oblacích, třikrát jsem ho přepisovala a stejně dopadl tak, jak dopadl). Ani jeden z nich jsem neměla odvahu znovu přečíst, ačkoliv jsou novější, psané myslím někdy koncem roku 2018.

Nějakou dobu potom jsem svou oblíbenkyni, Twilight, spárovala prozměnu s Rainbow Dash a kromě pár kresbiček na okraje sešitu z toho taky vznikla ta jediná aspoň trochu čitelná ship-fikce - Kovová křídla. Tu jsem asi rok po jejím napsání šoupla i na blog.

Dneska inklinuju primárně k AppleDash (od té doby, co je to v podstatě canon si prostě nemůžu pomoct :D) a mou milovanou Twilight nejradši vídám po boku Sunset Shimmer (já osobně mám teda v plánu příběh, kde nebude jen se Sunset a hrozně se na něj těším o.O)

Každopádně k tomu, proč je tenhle článek v Mých výtvorech. Jak jsem si tak znovu přečetla ten můj první pokus o fanfikci, našla jsem spolu s ním ještě jisté kresbičky budoucích generací právě z těch mých tehdejších oblíbených shipů. Nejsou... moc dobré, proto jsem se rozhodla je úplně předělat, překreslit a to je můj dnešní příspěvek společnosti.

Twinkle Joy (TwiPie)

Pokud se nepletu, Twinkle je ze všech postav nejbližší svému původnímu vzhledu. I tak jsem toho ovšem hodně změnila. Vzpomínám si, že v původní verzi se jmenovala Miracle Joy, ale to je trochu moc dlouhé a myslím, že tohle zní líp. (Teď jak nad tím uvažuju, možná jsem ji měla pojmenovat Twinkle Sprinkle, čistě jako odkaz na MLP In a Nutshell...)


 


Morning Breeze (FlutterDash)

Morning Breeze se dočkala asi největší změny ze všech těch tří postav. Původně se jmenovala Feather Weather, což jsem tehdy zvolila, protože se to rýmovalo. Rozhodla jsem se jí dát trochu jasnější barvy, ale mám trochu podezření, že jsem nechtěně vykradla nějakého G3 poníka o.O.


Charity (Rarijack)

Popravdě, původní verze téhle poní (haha chápete jakože paní, ale poník) mi vůbec neutkvěla v paměti. Ale vím, že jsem to měla dost těžké s jejím designem, protože tak to bylo i u nové verze. Ono se těžko vymýšlí něco zajímavého, když má člověk pracovat se dvěma poníky, co mají jednobarevnou srst i hřívu. Jsem ale moc spokojená s tím, jak to nakonec dopadlo, myslím, že se mi ji povedlo udělat aspoň trochu zajímavou.


středa 17. listopadu 2021

V zajetí fatalismu

Naprosto mimo mísu poznámka před článkem, ale předešlý příspěvek má pro mě emocionální hodnotu, čistě kvůli tomu skvělému dni, kdy vyšel :). Doufám, že jste měli také krásného sedmého listopadu, přeji vám ještě krásnějšího sedmnáctého listopadu :D!

^

Read more: What does the kiki smiley mean - What do all the kik messenger smiley faces mean :: Ask Me Fast at https://www.askmefast.com/What_does_the_kiki_smiley_mean-qna229602.html#q2686534
^

Read more: What does the kiki smiley mean - What do all the kik messenger smiley faces mean :: Ask Me Fast at https://www.askmefast.com/What_does_the_kiki_smiley_mean-qna229602.html#q2686534

Když se nás tehdy naše češtinářka zeptala, zda jsem fatalisti, úplně jsem jí nebyla schopná odpovědět. Můj vztah k osudu a vyšší moci byl vždycky tak trochu vrtkavý. Vkládala jsem své naděje do věcí, které mi zrovna přinášely klid. Nemůžu říct, že jsem nikdy nevěřila na osud. Nemůžu říct, že jsem na něj vždycky věřila. Můžu a nemusím říct spoustu věcí.

Jako dítě jsem se držela jisté teorie, že člověk má desítky různých osudů, mezi kterými si může vybrat podle toho, kterým směrem se v životě vydá. Tak trochu jako když hrajete hru, kde vaše rozhodnutí ovlivňují děj (i když ty jsem v té době ještě neznala). Zároveň jsem si někdy v tu dobu začala pohrávat s teoriemi posmrtného života. Mým tehdejším favoritem byla lehce přetvořená verze nebe, kde člověk čeká, než se narodí nějaká nová bytost, do které by se mohl reinkarnovat. Pořád ale platilo, že ať už se stalo cokoliv, člověk měl možnost volby. Mé sklony k determinismu přišly až mnohem později.

Dětské filosofie se mě po pár letech nakonec přeci jen pustily a já přestala věřit, že na mě někde čeká nebeská královna, která mi dá vybrat, které zvířátko chci být v příštím životě a jak chci vypadat (páni, tehdy jsem opravdu udělala z posmrtného života videohru). Nastala doba, kdy jsem začala pracovat s myšlenkami skutečné předurčené budoucnosti, nebo minimálně nějakých důležitých bodů v rámci života jedince. Věřila jsem v jakousi skrytou pravdu, v něco vyššího, než všichni ostatní... a v moji schopnost to odhalit. Byla jsem přesvědčená, že jsem ta vyvolená, které bude svěřena pravda o smyslu života nějakou vyšší mocí. Patřilo to k mému osudu. Budoucnost každého tvora pro mě měla několik důležitých daných bodů, ke kterým by se dostal bez ohledu na svá rozhodnutí, ale přežívání méně definovaných oblastí bylo stále na něm (což je svým způsobem základní myšlenka fatalismu, který si narozdíl od determinismu všímá primárně důležitých životních událostí.)

Nicméně jak čas plynul, došlo mi, že pochopitelně ta vyvolená nejsem (s dvanáctým rokem života obvykle přicházejí první droboučké dávky rozumu, víte). Dodnes si pamatuju den, kdy jsem přišla domů ze školy, sedla k počítači a začala psát článek do Mých myšlenek. Jmenoval se Teorie osudu vs. teorie budoucnosti a měl vyprávět o tom, jak jsem ztratila víru v osud. V ten den jsem si totiž uvědomila, že už si náhodné události kolem sebe nevykládám jako znamení a nevěřím, že se mě vyšší moc snaží k něčemu dovést.

O několik bolestných období později jsem se však k myšlenkám o osudu a vyšší moci začala vracet. Potřebovala jsem si najít v té změti nových událostí nějakou jistotu. Deterministické tendence se mi však tentokrát obloukem vyhnuly, představa přesně dané budoucnosti mi přišla tísnivá, skoro až klaustrofobní. Přesto jsem si však chtěla být jistá, že po každé bolesti přijde útěcha, že všechny špatnosti mají svůj konec, na kterém čeká prostor pro štěstí...

Adoptovala jsem určitou filosofii rovnováhy. Za každé zlo musí přijít dobro stejné síly. Za každý špatný den dostanu zase jeden dobrý. Pokud propadnu na pět měsíců sezónním depresím, budu pak zas pět měsíců šťastná.

Okrajově se to dá srovnávat s karmou, která také do určité míry udržuje rovnováhu dobra a zla, akorát v trochu jiném smyslu. Ale podstata karmy vychází z nitra jednotlivce. Člověk sám má možnost svou karmu ovlivnit tím co dělá, co si myslí nebo jak se cítí, kdežto mé štěstí nebo neštěstí bylo čistě hříčkou, no, osudu. (Alespoň podle téhle filosofie, pochopitelně.)

Nějakou dobu mi tento stav mysli vyhovoval... než jsem pohlédla i na druhou stranu vah a začala za každou hezkou chvilkou vidět jen stopky měřící čas, který mi zbýval do nějakého neštěstí, které by vyvážilo onu veselou chvíli. Takhle to nemohlo pokračovat. Musela jsem si dovolit prožít štěstí beze strachu.

Nakonec přišla doba, kdy jsem si začala připadat šíleně osamělá. Rozhodně to však nebylo tak, že bych kolem sebe neměla nikoho blízkého. Spíše to pramenilo z pocitu, že tyhle lidi okolo sebe už nebudu mít příliš dlouho. Tenhle pocit byl na všech rovinách nepodložený, ale stejně se mě chopil a nějakou odbu jsem se ho prostě nemohla zbavit. Hádám, že jsem si zase potřebovala přimyslet někoho, kdo nade mnou bdí, někoho, díky komu nikdy nebudu tak úplně sama.

Víte, jak si někteří lidé myslí, že Bůh nás ovládá jako Simíky? Do podobných zákoutí zabloudila má mysl v té době. Ale spíš než za Simíka jsem se považovala za postavu z nějakého textového RPG. (Textového konkrétně, protože v té herní formě je na prvním místě příběh. A já tak strašně ráda vnímám lidské životy především jako desítky dlouhých, navzájem provázaných příběhů :D.)

Ovšem v takovéto variantě nemůže všechno mít na starosti jeden Bůh. Kdyby všechny postavy ovládala jedna entita, pak by to nebylo správné RPG, že ano :D. Svět tvořený jednou jedinou bytostí by nakonec začal být nudný. Dříve nebo později by jí došly nápady a na světě by se nedělo nic nového. Tak to tedy minimálně vnímám já. Konec konců, ani moje příběhy, ani příběhy kohokoliv jiného, nepramení čistě jenom z jejich hlavy. Protože nejsme na světě sami, pochopitelně. Denně vstřebáváme myšlenky a postoje jiných lidí, vymýšlíme nové pohledy na věci, které už existují. Příběhy každého autora jsou do jisté míry odrazem jejich zkušeností s ostatními. A ty osamocená vyšší moc mít nemůže.

Proto jsem se spíš chytila onoho konceptu, že každý člověk má svou vlastní vyšší moc. Takového strážného anděla, nebo jak já tomu říkám raději, svůj vlastní Osud. Tyhle Osudy se spolu setkávají, domlouvají se a vedou nás skrz příběhy, které pro nás sami vymysleli. Později kolem téhle základní myšlenky (primárně po zásahu jistého pana Matěje) vznikaly ještě další teorie, zejména zahrnující posmrtný život ve vztahu k těmto Osudům. Nechci v tomhle článku zacházet do detalů primárně proto, že na téhle bázi plánuji krátký komiks a nechci tak úplně vyzradit jeho pointu :D.

Osamělost mě naštěstí nakonec pustila, nicméně tahle má malá teorie se nakonec tak trochu spojila s tou, která jí předcházela a přetrvává dodnes. Tím spojením mám na mysli to, že jsem nakonec uvěřila, že můj Osud je dobrý člověk ("člověk") a přeje mi jen to nejlepší. Jenže někdy k tomu nejlepšímu vede trnitá cesta a tím pádem zůstává štěstí na neštěstí v rovnováze. Můj Osud se jim nemůže vyhnout, může mě jen navést na tu nejméně bolestivou.

Jsem toho přesvědčení, že má filosofie se ještě stihne stokrát změnit, než dojdu na konec své cesty. To je konec konců znakem určitého vývoje a ničí přesvědčení ani názory nezůstanou po celý život stejné. Ale v současné době mi myšlenka na můj Osud přináší klid do duše a o tom to nakonec v jádru je. Nejspíš nikdy nebudeme schopni dosáhnout za hranice vlastní podstaty a zjistit, kdo nebo co se za našimi životy vlastně skrývá. To nejlepší, co můžeme udělat, je držet se věcí, které nám přinášejí klid.

neděle 7. listopadu 2021

Tajemství křídel - Minulost

Poslední ostrůvky sněhu se rozplynuly pod hřejivými paprsky jara. Od potyčky s vlky uběhlo už několik týdnů a stav Ravenniny nohy se pomalu začínal zlepšovat. Pořád kulhala a na žádné zběsilé útěky to ještě nějakou dobu nevypadalo, ale aspoň už mohla na nohu došlápnout.

Misha a Nessie ji sledovali na každém kroku, z čehož vranka neměla moc velkou radost, ale nebyla zrovna v pozici, kde by si mohla vybírat. Její kulhavá nožka nenabízela příliš možností pohybu, a tak poslušně dál následovala tu povedenou dvojku.

Říkala si, že se alespoň může zase v klidu napást a vyspat, aniž by se bála, že po ní něco skočí. Přesto však doufala v brzké uzdravení nohy, aby se mohla opět vydat vlastní cestou.

Když se vzduch oteplil, narazila trojice klisniček na zalesněný útes, ze kterého měly krásný výhled do okolní krajiny. "Snad bychom se tu mohly chvíli zdržet," nadhodila Nessie, když se obloha na západě toho dne poprvé začervenala. Misha spokojeně přikývla. Ravenna se nezlobila, ačkoliv nevěřila, že jejich pozice je příliš bezpečná. Už se ale nebála šelem. Ty nejhorší setřásly a cokoliv, co na ně číhalo tady, určitě nebylo připravené na Mishiny obratné útoky. I jed už se stihl vrátit do jejího ocasu, takže i ona se už mohla ohánět.

Na obloze se zatřpytily první hvězdy a vranka si všimla světlušek poletujících mezi stromy. "Ty jsem naposledy viděla ještě doma," povzdechla si Nessie. Ravenna už byla seznámená s tím, jak se obě kobylky potkaly. Slyšela ty dva příběhy snad stokrát, hlavně z Nessiiných úst. Nemohla si pomoci a znuděně protočila očima, když vycítila, že se to vyprávění zase blíží.

"Co kdybyste mi tentokrát pověděly něco jiného? Copak jste nezažily jiné zajímavé věci?"

"Osaměly jsme, potkaly jsme se, pobily pár šelem a našly tebe," zamumlala Misha. "Nemáme toho o moc víc k vyprávění. Co kdybys nám pro jednou řekla něco ty? Vůbec nic o tobě nevíme."

Nessie nadšeně přikývla, nechala světlušky světluškami a přiklusala k Ravenně. "Pověz nám, odkud jsi! Kde je tvoje stádo?"

Vranka si nebyla jistá, že je na takové vyprávění připravená, ale věděla, že pokud něco nepoví, vyslechne si další dokola omílanou historku. "No dobře. Nakonec to bude jen spravedlivé."

"Narodila jsem se daleko na severu, v jednom obzvláště pyšném stádě. Měli dlouhou historii a předky, před kterými se podle jejich slov i šelmy klaněly. Ale já mezi ně nikdy nepatřila. Já byla skvrnou jejich čistého rodu.

Moje mamka byla Okřídlená a ke všemu potomkem jedné z nejsilnějších vůdkyň, jaké kdy naše stádo mělo. Všichni čekali, že jednou převezme žezlo a povede stádo k jasnějším zítřkům. Měla na to všechny předpoklady. Ale v mládí se její zájmy stáčely trochu jiným směrem. Zajímal ji svět. Jiní koně. Fascinovala ji všechna kočovná stáda, která se kdy zatoulala na naše pastviny.

Z jednoho takového stáda byl můj otec. Patřil k cestujícím Jedocasům, kteří se začátkem jednoho horkého léta zatoulali na naše louky. Jeho stádo moji matku fascinovalo víc, než kterékoliv jiné. Byli to první Jedocasové, které kdy potkala. Byli tak tajemní, tak barevní a nebezpeční. Podle slov jejích vrstevníků je navštěvovala skoro každý den. Bylo jen otázkou času, než se vrátí s nějakým nápadníkem.

Je zajímavé, že můj otec prý dokonce nabídl, že s Okřídlenými zůstane. To se u kočovníků často neděje. Jeho stádo z toho nadšené nebylo, ale byli to právě urození Okřídlení, kteří ho nakonec vyhnali od úpatí hory, kde sídlili. Nezbylo mu nic jiného, než se vrátit ke svým a moji matku navždy opustit.

Když jsem se narodila, už mi tátu dělal jiný hřebec. Byl to Okřídlenec, jako zbytek stáda. A ani jeden z rodičů ze mě nebyl moc nadšený. Dokážu si představit, že matka doufala v přesilu svých genů. Že ze mě bude jedna z nich a že se snad povede všechny přesvědčit, že její nový partner je můj skutečný otec.

Ale můj jedovatý ocas byl nepřehlédnutelný hned od prvního dne. Bylo jasné, že matčiny plány jsem zhatila, než jsem byla vůbec schopná vstát. Taky se podle toho ke mě chovala. Všichni se tak ke mě chovali. Modrý špičatý ocas měl být věčnou připomínkou poskvrnění urozeného rodu, kterou mi matka prostě nebyla schopná odpustit.

Když jsem se naučila mluvit, snažila jsem se seznámit s ostatními hříbaty, najít si přátele. Avšak ani s nimi mi štěstí nepřálo. Pochopitelně. Zájem některých se brzy proměnil v posměšky a nezájem druhých v nechuť. Když jsou hříbata vychovávaná pod září svého rodu, vrhající stín na všechny ostatní, nikdy si sílu svých kopanců neuvědomí.

Uběhly skoro dva roky a hříbata kolem mě se pomalu učila létat. Většina z nich narazila na své volání a vysloužila si svá pírka. I já jsem napůl doufala, že jednou mě šumění borového lesa zavede k mé pravé podstatě a já se vrátím domů vzduchem. I když to nebylo možné. Doufala jsem, že si konečně stádo uvědomí, že za něco stojím. Ale ten den nikdy nepřišel. Ostatní hříbata se hnala oblohou a já se na ně dívala ze země. Pomalu mi začínalo docházet, že to tak bude navždycky.

Na podzim toho roku pár koní v lese zahlédlo vlky. Starší pojali podezření, že se nám pod horu nastěhovala nová smečka. Nejsilnější koně se je vydali najít a vyhnat... ale vrátilo se jich o dva míň. Naše tehdejší velitelka vyslala takové výpravy ještě tři. Přišli jsme o dalšího koně a většina se vrátila raněná. Bylo jich víc, než stádo bylo schopné udolat. A navíc už o nás věděli. Bylo jen otázkou času, než zabloudí na naše pastviny a udělají si z nich loviště.

Bylo nad slunce jasnější, že jediná možnost je útěk. Útěk někam hodně daleko. Ovšem to v očích urozených Okřídlených nepřipadalo v úvahu. Opustit pastviny mocných předků pro ně bylo nepředstavitelné. Zneuctění rodu. Poskvrnění cti. Zrada. 

Nakonec se přeci jen našla alternativa. Stádo zamířilo na vrchol hory, která nad námi bděla. Ti kteří uměli létat, letěli. Ti, kteří to neuměli, byli dost lehcí na to, aby je nahoru vynesli rodiče.

Tedy, až na mě samozřejmě.

Mě nechali u paty hory, napospas nejistému osudu. Zprvu jsem plánovala, že na vrcholek hory vyšplhám sama. Nemohlo to přeci být tak těžké. Byl to konec konců v podstatě jen strmý, zarostlý kopec.

Nešplhala jsem ani den a už mi docházelo, že výstup nebude tak jednoduchý, jak se mi původně zdálo. Půda byla vlhká a klouzala, bodavé houštiny na každém kroku také ničemu nepomohly. Každé uklouznutí, každé zakopnutí ze mě vysávalo energii i chuť pokračovat.

A tak jsem to nakonec vzdala. Když jsem si do krve sedřela přední nohu, rozhodla jsem se, že Okřídlené stádo mi za tu snahu nestojí. Mě k posvátným pastvinám nic nevázalo. Můj jedovatý ocas byl věčnou připomínkou, že mé místo je jinde.

Se západem slunce už jsem cválala lesem, pryč, pryč ode všech koní, kterým jsem nepřišla dost dobrá. Cítila jsem sílu, jakou jsem za celý život nepoznala. Vím, že to bylo moje volání."

Na obloze zářily desítky hvězd. Den došel svého konce a do ticha se ozývaly písně cvrčků. Klisny mlčely. Nessie ležela schoulená v trávě, ale obě starší kobylky stále bděly. Misha se na vranku vlídně usmála. "No, my ti nikam neuletíme."

Ravenna přikývla. "Ano, já vím. Nessie ještě nemá křídla."

Vranka nečekala na žádné odpovědi, žádné námitky. Sklonila hlavu a za doprovodu cvrččích houslistů tiše usnula.

sobota 23. října 2021

Říše osmnácti kouzel aneb další várka nostalgie

 Projížděla jsem svoje staré e-maily a narazila jsem na pár starých konceptů, které jsem stvořila v letech 2014-2016. Z většiny z nich nikdy nic nebylo, ale Říše osmnácti kouzel je příběh, pro který jsem měla tehdy veliké plány. Měla jsem vymyšlenou hromadu detailů toho jednorožčího světa (dalo by se to vlastně označit za takovou první verzi Jednorožčí podkovy, ačkoliv si ty dvě díla nejsou až tolik podobná). No, každopádně jsem ve svém e-mailu našla první ani ne stránku (když jsem totiž něco vytvořila třeba u své babičky, musela jsem si to pak poslat a díky tomu mám teď přístup k některým dávno smazaným prokletostem).

Na téhle stránce se toho moc neděje, ale stejně mi přišla vtipná. Vím určitě, že jsem toho napsala víc, ale pokračování se mi nepovedlo dohledat. Udělala jsem kraťounký komiks na bázi té první stránky, protože ta představa, že by to takhle vypadalo mi prostě přišla zábavná.

Rozhodla jsem se ponechat tu prokletou energii, takže jsem si jako font pochopitelně zvolila Comic Sans a taky jsem neopravila tu chybu ve jméně, aby to zůstalo autentické (takže ano, Sounset je schválně :D).

 
S těmi designy jsem si dopřála trošku autorské svobody, poněvadž kdybych se držela své tehdejší myšlenky, vypadali by všichni skoro stejně a taky už bych to nejspíš nebyla schopná nakreslit :D. Bývala jsem tak trochu jednorožčí puritánka, moji jednorožci museli mít koňský ocas a zlatý roh, jinak jsem je prostě nemohla vystát (postačí vám jediný pohled na Ne a zjistíte, že jsem od těchto hodnot naštěstí upustila :D). Hrozně se mi líbí, jak se vyvedla třeba S(o)unset, zvažuju, že ji někdy ještě použiju.

 

Tady vidíte onu kapitolu, na které je komiks postavený. Nic jiného se nedochovalo.

Jinak, lore tohohle světa je taky zábavný. Například si pamatuju, že v jedné kapitole, kterou jsem tehdy i napsala, strouhali jednorožci kousky svých rohů do těsta na vánoční cukroví, protože v nich měli magické žlázy a cukroví pak chutnalo kouzelně :D. (Upřímně mě trochu zaráží okolnosti narození Krista a tím pádem vzniku Vánoc ve světě barevných jednorožců, ale hele, v MLP taky mají něco jako Vánoce :/.)

Kapitola, kterou vidíte výše se jmenuje White, protože v ní jednorožka Violet měla najít kočku, kterou by adoptovala a pojmenovala White (tehdy jsem šíleně toužila po vlastní kočce, takže každý druhý příběh zahrnoval někoho, kdo kočku měl, nebo ji během příběhu získal).

Další bod, co si pamatuji zahrnoval vládce tohoto podivného světa. Šlo totiž o lidi (to by například neprošlo zase mou dnešní kontrolou, když už je to svět jednorožců, tak bez lidí). Byli čtyři a byly to reprezentace ročních období. Tehdy jsem vycházela z pranostiky "Září na strakaté kobyle jede" a celé té věci se svatým Martinem, co jezdí na bílém koni. Každý z vládců téhle říše měl tedy vlastního koně a vládl jen čtvrtinu roku. A Violet byla jejich kamarádka, protože je to hlavní postava, takže samozřejmě musí znát všechny.

Jako poslední si dovolím vysvětlit ten název. Říše osmnácti kouzel se mé dílo jmenovalo, protože jednorožci v něm byli schopni provést přesně osmnáct kouzel. Myslím, že jsem je ani neměla určená, ale prostě jich bylo osmnáct. V pozdějších kapitolách se mělo objevit kouzlo devatenácté, které by objevili Cyan a Violet. Cyan jí totiž měl vyznat lásku a dotek rohů v takové chvíli aktivovalo ono devatenácté kouzlo (protože hádám, že nikdy předtím se v jejich společnosti dva zamilovaní jednorožci nedotkli rohy, nebo co :D). Jednorožci se při něm vznesli do vzduchu a narostla jim křídla, jejichž velikost se odrážela od toho, jak veliká byla jejich láska pro druhého jednorožce. Z čehož měl také nakonec být rozchod Darka a Candy, protože Dark by měl hrozně malinká křídla :D. Škoda, že jsem v té době ještě neměla blog. Tohle by se tady vyjímalo.

Štve mě, že nemůžu dohledat nějaké další kapitoly, ale hádám, že tak to občas chodí. Mimoto jsem našla ještě tak pět starých MLP Next Gen konceptů, z nichž některé bych docela chtěla v menším měřítku realizovat (většina z nich prozměnu pochází z dob, kdy jsem toužila udělat audio drama ve stylu Daughter of Discord nebo Children of Harmony, ale o tom budu psát zas někdy jindy).


 

 

sobota 16. října 2021

Varani

Námět na tuhle básničku zanedlouho oslaví první narozeniny! I začátek téhle básničky bude slavit narozeniny. Tohle je věc, která skončila pohřbená v mých konceptech a já ji chtěla dokončit. A prostě mi to chvilku trvalo :D. V podstatě to jediné, co mě hnalo k jejímu dokončení byla nostalgie. Ale i to je dobrá hnací síla, hlavně když to znamená, že něco dokončím, no ne? :D Mno, nicméně tohle dílo pochází z doby, kdy jsem znovu objevila Zoo Empire a vrátila se ke svému aktivnímu chovu varanů, kterým jsem trávila své dny, když mi bylo tak sedm. A stejně neúspěšně :/. Holt mi varani nejsou souzeni.

Až se jednou odhodlám,
tak si koupím ZOO.
Hodně zvířat bude tam,
bude jich tam mnoho.
(V kaňonu ji postavím.)

Mravenečník Florián
i s manželkou Hettie.
Aby se necítil sám,
mají spoustu dětí.
(Kolik? To vám nepovím.)

Další koupím klokany.
Jen tři už tam měli.
Budou však mít dva syny
a taky dvě dcery.
(Výběh musím zvětšovat.)

Varani jsou pýcha má,
tito moji draci.
Dlouho jsem je sháněla.
A chci další přeci.
(Dráčata jsou senzace.)
 
Florián má syna zas,
Klokan mládě páté.
Varan, ten má ale čas.
Ještě si počkáte.
(Vždyť má ještě moc práce.)

Rok už skoro vyčkávám,
Dělám vše, co jde.
Tak se trochu obávám,
Že dráčátko nebude.
(Osudu to náleží.)

Už to bude roků pár,
Rodinka z nich není.
Přesto rádi žijí dál
A jsou spokojení.
(Na tom přeci záleží.)



pondělí 11. října 2021

Má mě ráda, nemá mě ráda

Tak jsem zase animovala :D. Zabralo mi to déle, než jsem doufala, ale zase má víc pohyblivých části.


Tohle jsem já už několik týdnů. Možná měsíců. 
Má mě ráda? Nemá mě ráda?

neděle 10. října 2021

Úlovky z mého sešítku

 Od začátku školního roku jsem neměla moc času tvořit... ale mám tohle :D. Takové jednoduché kresby z mého kreslícího sešítku 

Tohle je na bázi memu, jehož původ jsem neobjevila. Já s ním byla seznámena skrze tohle video.

Spöke Tomten nápad, který pochází od mého kamaráda, který umí švédsky. Spöke je duch, tomten zase vánoční skřet, v podstatě jejich verze Ježíška. A tohle je, mno... Spöke Tomten :). (Pokud budete hledat, co to vlastně říká, tak to nenajdete, protože je to kříženec angličtiny a švédštiny. Ale můžete si to zkusit domyslet >:).)
 
Goth krteček taky pochází od výše zmíněného kamaráda, ale původně z mojí hlášky. Nedávno jsem si koupila, no, škrtič s ostnami, podobný tomu, se kterým jsem dřív kreslila Ne a "škrtič s ostnami" zní podobně jako "kalhotky s kapsami".

Pavoučka a mouchš. Původně to začalo jako jednoduchá kresba pavouka s kočičí hlavou, kterému jsem později dokreslila do pavučiny i mouchš. Teď je čmárám skoro všude, protože vypadají roztomile :3.

středa 6. října 2021

Imminent

Pozor, přátelé, tahle slohovka je dokonce nová :D! Je psaná podle obrázku, který vidíte níže a ze stránky, odkud pochází, budu pravděpodobně čerpat častěji. Hrozně se mi ty obrázky líbí, ale tenhle konrétně se mi líbil nejvíc z těch, co byly na výběr. Přemýšlím, že jednou udělám i český překlad, protože se mi fakt líbí.

erik-johansson-imminent
Zdroj/Source

Ever since North was younger, he’d wondered when it would come. He was terrified of the day, but he was just as curious to see what it would look like. He would look out of his window every morning, just to make sure he didn’t sleep through the tragedy. But the giant rock-sphere-thing was right where he saw it before he went to bed. Looming menacingly above the Rivermouth Valley. It hadn’t moved an inch. It never did.

As a kid, he was obsessed with it. He wanted to know more and more, to one day climb the valley’s wall and see what was holding the ominous giant in its place. If there was anything like that at all, that is.

He’d asked his parents, only to get shrugs and an occasional “I don’t know”. He’d asked his teachers only to get brushed off with busy excuses. He’d asked the towns oldest elders, only to see them as clueless as he himself was. According to them, the ginormous rock had been there since before they were born.

On his hunt for clues at the very edge of his hometown, he met an ally. A friend, who’s questions were the same as his. A fellow adventurer, who wanted to uncover that strange mystery of Rivermouth. Most of the town knew him as “the boy from the antique shop”. But North knew him as Promise.

After a few years, their search had slowed down. Their interests had shifted. The stone giant became a symbol of the past. The fear of it rolling down and crushing everything in its way became just a fading memory. They found new ways to entertain themselves. Like reading their afternoons away in the Rivermouth library. Laughing over a cup of coffee in the local café. Kissing behind the old creaky shelves of the antique shop.

Being in love.

Until it all came to a stop.

North left the antique shop one night, assuring Promise he’d come meet him again, only to find it empty the next day. No one seemed to know, where the shopkeepers went. No one bothered to look for them either. Even with North’s frantic search and his pleas for assistance, no one seemed to be particularly bothered by their disappearance. No one seemed to care

North felt burning in his lungs. Every part of his body hurt. His mind too. Especially his mind. His hands shivered as he looked down into the grassy valley, where the town of Rivermouth used to be. Now all you could see there was a giant stone sphere and what remained of the buildings. North himself was surprised how little it took. That a mere push from an angry teenager was enough to get it moving.

A bitter taste enveloped his tongue. He turned to the horizon. He’d destroyed his home and fulfilled his childhood dream in the most horrible way. And yet he’d do it a thousand times over if it brought him Promise back.

But now there was nothing left to do. He needed to leave.

But all he could see ahead were just other towns with ginormous spheres as their guardians. Dozens of souls waiting to be betrayed by the people they grew up trusting. Dozens of angry minds waiting to be ignited. And all the menacing balls of stone just waiting for their imminent push…

neděle 3. října 2021

Co jinde neuvidíte ani neuslyšíte

Kolik je hodin? Čas na další soutěžní slohovku! Tahle je z roku 2019, pokud mě paměť nešálí. Měla jsem stoprocentně minimálně dvě další, z nichž jednu za boha nemůžu najít a druhou nemám uloženou (protože ten rok korona přesunula soutěž do online prostoru). Obě si ještě tak nějak okrajově pamatuju, v nejhorším je tudíž přepíšu, protože bych je tady chtěla mít.

Když se podíváte ze svého okna, co vidíte? Někteří vidí les nebo louku, jiní mohou hledět na měto, na ulici nebo na svou zahradu. Ale všichni se koukáme na malinký kousek Země, je to tak?

Když vyjdete ven, co uslyšíte? Zpěv ptáků, ševelení větru ve větvích, nebo motory aut na hlučné ulici? Každý slyší něco trochu jiného.

Možná si říkáte, že louku nebo rušnou ulici můžete vidět kdekoliv, že zpěv ptáků nebo rachot aut není nic vzácného. A svým způsobem je to tak. Alespoň pro někoho, jako jsme my.

Ale zkusme zapojit svou fantazii. Zkusme si představit, že jsme nyní dejme tomu na Měsíci. A co kolem sebe máme? Žádná auta, ptáky a lesy s vyjícím větrem. Jen tmavou šeď a ticho. Kdyby snad chtěl někdo tvrdit, že Měsíc je jen výjimkou, nemusíme chodit příliš daleko, abychom ho přesvědčili o opaku. Mars se také nemůže chlubit svým ptactvem nebo systémem vysokorychlostních dálnic. Nabízí jen smutné ticho a pro trochu oživení všudypřítmnou červeň namísto šedi.

A můžeme to zkoušet dál a dál, s každou planetou ve vesmíru. Jistě, narazíme na světy kyselých dešťů, planety pokryté hořícím ledem, země se srdcem z diamantu. Ale to, co máme u nás na Zemi, to nikde jinde nemají. Anebo přeci..?

úterý 28. září 2021

Pravidla chemické laboratoře

 Recyklace je důležitá. Třeba i recyklace výtvorů, které existují už roky a ještě se tu neukázaly :D. Snažím se vyplodit něco smysluplného, ale prostě na to nemám čas. Trochu se bojím, abych zase neskončila čtyři měsíce MIA :/. No co, tenhle rok mám nejvíc článků za celou svou blogovací kariéru, třeba bych si mohla dát pár měsíců pohov :D. No nic, tohle je básnička, jejíž historie sahá do konce roku 2019, kdy jsem si užívala každý týden dvě hodiny v chemické laboratoři.

Všechna zranění hlaste vyučujícímu
A závady na zařízení též.
Chemický odpad nenoste domů,
Pipetovat ústy taky nemůžeš.
 
Noste svůj plášť a ochranné brýle,
Vždy haste pískem, vodou ne!
Ujistěte se, že za každičké chvíle,
Úniková cesta volná zůstane.
 
Nejezde jídlo a nepijte pití,
Hrozí vám kontaminace chemickým prachem.
Když kyselinou jste polití,
Jednejte rychle, však ne se strachem.

Toxické látky jen v digestoři,
Smíte, dětičky, použít.
Když náhodou rozlijete benzín,
Hořáky zhasnout a okna otevřít.

sobota 25. září 2021

Kdybych měla Aladinovu lampu

 Tohle je moje stará soutěžní úvaha z ledna 2020 (víte, z toho období, kdy jsem odsud zmizela beze stopy :D). Vzpomněla jsem si na ni kvůli jedné osobní události, kterou jsem si s touhle soutěží zpětně spojila a přišlo mi to takové nostalgické. Chci sem hodit i jiné soutěžní slohovky, ale ty budu muset nejdřív vyhrabat :D. Už je to dlouho, co jsem měla příležitost se něčeho takového účastnit.

Kdybych měla Aladinovu lampu... Mnoho z nás se už jistě zamýšlelo nad tím, co bychom udělali, kdyby se nám naskytla příležitost setkat se s džinem z lampy, který by nám splnil tři přání. Co je v takovém případě nejlepší si přát?

Snad každého, koho se zeptáte, napadne prostě ošálit celý systém a jediná věc, o kterou si řekne bude nekonečně mnoho přání. Což je samo o sobě chytrý nápad, ale bohužel mnohokrát Aladinova lampa přichází s pravidly, která právě tohle přání nedovolují.

Někdo si bude přát peníze. A aby nevypadal jako hamoun, tak hned pochopitelně řekne, že s nimi vyřeší světový hlad. A může to skutečně zezačátku mít v plánu, ale peníze lidi mění. A mnohdy ne k lepšímu. Takže z původního plánu vyřešit světový hlad se ve skutečnosti stane nákup nejluxusnějších vil na světě. Tohle přání by fungovalo jen pro lidi s dostatečnou sebekontrolou.

Někteří se zas naopak rozhodnou být šlechetní a přejí si světový mír. Což je skvělé přání, ale mohlo by mít fatální následky. Žádný mír totiž není tak úplně věčný. A i kdyby byl, osud by nám mohl napařit meziplanetární válku s Marťany. Světový mír platí jen po světě, na vesmír už se nevztahuje.

Takže asi nejlepší je ta přání nějak nakombinovat. Říct si o světový mír a náhradní lampu v případě mimozemské apokalypsy. Říct si o peníze a k tomu vyřešení hladu. Nebo prostě osvobodit toho chudáka džina. Musel v té lampě trčet šíleně dlouho.


neděle 19. září 2021

Šunkasýrův dlouho očekávaný sourozenec (teda vlastně dva)

 V listopadu to bude rok, co se tady objevil článek o Šunkasýrovi. Samotný dlouhý furby bude však slavit narozeniny už 22. října (ovšem narozeniny jen jeho fyzické formy, jeho vědomí je starší než vesmír sám). A naštěstí nebude slavit osamotě! V srpnu se mi vrátila chuť existovat i fyzicky a začala jsem zase tvořit věci jako, no, dlouhého furbyho :D.

Tentokrát už jsem neměla žádnou asistenci. A jde to znát. Ne, dělám si legraci :D, myslím, že se mi povedl. Jsem s ním spokojená.

Možná jste si toho všimli, ale Šunkasýr má ve skutečnosti tři oči. A proto jsem chtěla, aby další furb měl jen jedno, takže obličej tentokrát vypadá trochu jinak. Možná si říkáte, proč jsou dva. Mno, těsně před počátkem šití jsem na jednom furby Instagram účtu zahlédla fotku dvouhlavého furba a hrozně se mi to líbilo, takže jsem se rozhodla tento nápad ukrást.

Ve článku o Šunkasýrovi jsem říkala, že příští furby bude trochu housenkovitější. Toho jsem se i držela, kvůli ouškům by mi stejně nezbyla látka na křídla (ouškům, která jsou tentokrát všechna správně našitá i ideálně veliká). Na fotce vidíte střih nového démonka pouze s jedním obličejem, protože ten druhý v tu dobu ještě neexistoval.

Jeho hlava s těma ouškama mi připomínala kočku, takže jsem mu pracovně říkala Kočičák :D.

Mno, a tady je finální výtvor! Myslím, že se moc povedl, jsem s ním spokojená. Je i plněji vycpaný, takže se na něm příjemně leží.

No a na posledním obrázku vidíte Šunkasýra, jak se seznamuje se svým novým sourozencem (novými sourozenci??). Má na sobě takový podivný obleček, ten jsem mu udělala než jsem s ním vyrazila na dovolenou, abych ho mohla nosit kolem krku. Moje vlasy ho barvily a nevypadalo to dobře :/.

Už teď přemýšlím o třetím, ale nemám na něj látku a zatím ani moc času, takže o tom se ještě uvidí.