Jednorožčí podkova 7. - Kapitola 5. (Epilog)

"Mami, už tam budeme?" zakňourala jsem. Už jsme pluli strašně dlouho a mě to přestávalo bavit. "Gris," odpověděla mamka, "cesta na Eyjan prostě chvíli trvá!" Zamračila jsem se. Tyhle cesty nesnáším. Moji bratranci se radují, zatímco já trčím měsíc na Elsce a věčně mě pronásleduje Haifai, nejotravnější malá klisna lásky na světě, a další měsíc na Arco-Íris, kde mi dělá společnost prozměnu Wingu, což je sice klidný duhový kůň, ale věčně musí poukazovat na nějaké chyby.

Chápu, že tyhle cesty jsou důležité, protože Elska a Arco-Íris se dobrovolně přidali pod vládu mých rodičů, strýčků a tetiček, aby měli lepší ochranu, a tak tam teď musí každý rok aspoň na měsíc někdo jít, aby zkontroloval, zda všechno probíhá v pořádku. Ale stejně nesnáším, když příjde řada na naší rodinu. Teta Shoti, teta Matiti a moje mamka se domluvily, že se budou střídat. Tudíž Haifaiinu otravování ani Winguovu poučování nikdo nakonec neunikne. Ale jeden se vždycky cítí tak osaměle, když jim musí čelit sám.

Pohlédla jsem na skleněnou lahvičku s duhovou vodou, kterou jsem měla na provázku kolem krku. Jedno z dvojčat (dvou synů tety Matiti) mě požádalo, jestli bych nemohla přivézt z Arco-Íris trochu duhové vody. Chtěl prý vyzkoušet, jaké to má účinky. Sama si pamatuju, když jsem to zkusila. Ještě tři hodiny po tom jsem nemohla v klidu stát. Teď jsem taky nemohla v klidu ležet na voru. Kdybych aspoň dokázala létat. Nemusela bych celé hodiny jen ležet a nic nedělat. Jenže má křidélka mě ještě neunesou. S mým rohem také ještě není zábava, moc kouzel jsem se ještě nenaučila.

Rozhodla jsem se, že se pokusím usnout, tak jsem zavřela oči. Když najednou vedle mě vyšplíchla voda a celou mě pocákala. Namočila mi mou šedou srst i tmavě růžovou hřívu. Stoupla jsem si. "Co to bylo?" Z vody se náhle vynořila malá vodní klisna s růžovou hřívou. "Bubble!" usmála jsem se. Nikdy nepochopím, jak se vodní koně dostanou z jednoho zdroje vody do jiného, ale oni říkají, že je to jejich tajemství. Bubble je ale výjimečná ještě něčím jiným. Je slepá. Upřímně o ni mám občas strach. Co když se ztratí v moři? Ale když plave mimo Křišťálové jezero, její maminka Maji jde vždycky s ní, takže se asi obávám zbytečně.

"Bubble! Pocákala jsi mě!" vykřikla jsem na ni, ale potom jsem se usmála. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to nemůže vidět. "Omlouvám se," hlesla Bubble. "Neviděla jsem tě... Kam vůbec plujete, Gris?" "Vracíme se na Eyjan," odpověděla jsem. "V Diadornu je přeci ta oslava výročí korunovace." Bubble se usmála. "Ano, vím o ní. Jen jsem nevěděla, jestli tam budeš."

Z vody se náhle vynořila i Bubblina mamka Maji. "Zdravím, královno, králi, princezno." Odpověděli jsme jí na pozdrav. Maji se otočila ke své dceři a něco jí pošeptala. Ta se usmála a kývla. "Poslyšte," řekla zase vodní klisna, "nechcete trochu postrčit?" Zaraženě jsem se na ni podívala. "Jak jako, postrčit?" "No že vás dotlačíme až k Eyjanu," vysvětlila Bubble. "Bude to rychlejší. "Ano, prosím!" vyhrkla jsem, než stihli mamka s tátou něco říct. Maji se usmála, stejně, jako Bubble, obě zmizely pod vodou a po chvíli se vynořily na druhé straně našeho voru. Nyní bylo cítit značné zrychlení. Do půl hodiny jsme byli na pláži. Vyskočila jsem ještě než se vor stihnul zastavit o písčitý břeh. Rozhlédla jsem se. Přistáli jsme v Summershinu, kde bylo skoro úplně prázdno. Většina letních koní se vydala do Diadornu, na oslavu výročí korunovace, kam jsme mířili i my. Zůstala jen opravdu malá hříbata a jejich opatrovníci. A na pláži na nás čekal ještě někdo.

"Babi!" vykřikla jsem radostně a rozeběhla se k vrané pegasce. Vesele se na mě smála. Objala jsem ji. Vždy, když se vracíme z Elsky nebo z Arco-Íris, tak na nás čeká v Summershinu. Táta přišel k nám a pozdravil babičku. Mamka udělala to samé a pak jsme se společně vydali do Diadornu.

Došli jsme tam asi po dvou hodinách. Jakmile jsme dorazili, rozeběhla jsem se k Démantové louce. Tam na nás měli čekat tety, strejdové a moji bratranci, než se přesuneme na Květinový palouk, kde se oslava koná. V Diadornu bylo mnohem více koní, než obvykle, protože se tam sešli obyvatelé všech zemí Eyjanu a dokonce se dostavili i někteří z Elsky (třeba teta Hjarta) nebo z Arco-Íris.

Každopádně jsem se dohnala na Démantovou louku a okamžitě spatřila tři alicorny, kteří se právě něčemu smáli. "Kluci! Ahoj!" zvolala jsem. Všichni se otočili na mě a vyběhli mi naproti.

Tolik jsem se na ně těšila. Na Kia, syna tety Shoti, který měl krásnou tmavě modrou hřívu a stejně zbarvenou vločku pod okem a který byl z nás všech nejstarší. Před měsícem se mu narodila sestra Bora, ale tu jsem nikde neviděla. A samozřejmě jsem se těšila i na dvojčata Mapachu a Tatua. Mapacha má hřívu fialovou, oranžovou a žlutou a na boku má fialové sluníčko. On i Tatu byli uličníci, ale Mapacha měl trochu bláznivější nápady než Tatu. Jeden z nich byla ta žádost o trochu duhové vody... Tatu má hřívu červenou, žluto-oranžovou a zelenou a na boku má zelené sluníčko. Oba jsou to také alicorni.

Přiklusali ke mě. Znovu jsem je pozdravila a oni mi odpověděli. Kio se mě pokusil zeptat, jak jsem se měla, ale Mapachu ho utnul. "Přinesla jsi mi tu vodu? Dáš mi tu vodu?" Jen protočím očima a skloním hlavu, aby provázek s lahvičkou mohl sklouznout z mého krku. Mapacha ji zdvihl ze země s neskrývaným nadšením. "Bude stačit jediná kapka a bude z tebe nejrychlejší kůň na Eyjanu." Mapacha kývnul, ale nemyslím si, že mě vůbec poslouchal. Fascinovaně zíral na lahvičku. Chtěl ji otevřít svým rohem, ale zarazila jsem ho. "Možná bys sis to měl nechat až po oslavě. Trvá docela dlouho než to vyprchá." Obávala jsem se, že nad tím jen mávne kopýtkem, ale naštěstí se tak nestalo. "Jo, asi máš pravdu," řekl a navléknul si provázek s lahvičkou na krk.

"Tak jak ses měla, Gris?" zeptal se Kio, když konečně dostal šanci. Začala jsem jim vyprávět o všem co se stalo na Elsce a Arco-Íris. Popravdě, moc toho na vyprávění nebylo. Haifai byla neskutečně protivná a hlavně mě všude pronáslednovala, takže jsem neměla šanci vyrazit na nějaké malé dobrodružství. Wingu mi všechnu chuť do dobrodružství kazil, protože mi všechno o Arco-Íris vykecal během prvního dne.

Přesto jsem jim to nestihla říct všechno, protože jsem byla přerušena tetičkou Shoti. "Zdravím, děti. Asi bychom se měli přesunout na Květinový palouk, oslava zachvíli začne. A, Kio?" Kio zastříhal ušima, když jeho matka řekla jeho jméno. "Dáš pozor na svou sestru, zatímco já a tvé tety budeme mít proslov?" Kio nadšeně pokýval hlavou. Na to jsem se těšila. Hrozně jsem se těšila, až uvidím svou novou setřenici. A nemusela jsem ani čekat dlouho. Za tetou Shoti totiž vykukovalo maliné roztomilé hříbátko. "Boro," otočila se k ní její matka. "Běž za svým bratrem." I když to byla jen měsíční klinička, očividně chápala, co znamená "běž za svým bratrem". Přiklusala ke Kiovi a teta Shoti odešla.

Bora se na mě trochu překvapeně podívala. "Ahoj, maličká," usmála jsem se na ni. Klisnička udělala pár zvědavých kroků ke mně. Nebyla alicorn, jako my, byla jednorožec. Měla světle fialovou, skoro modrou hřívu (podobnou, jako moje máma, ale ještě víc modrou). Pod okem měla stejně zbarvenou vločku a byla neskutečně roztomilá.

"Aój," odpověděla mi nakonec na pozdrav. Netušila jsem, kolik slov může takové měsíční hříbě znát, protože poslední měsíční hříbata, která jsem viděla, byli Mapacha a Tatu a mně samotné tehdy byly jen asi tři měsíce, takže si na to pamatuji jen mlhavě. Každopádně se mi líbilo, že umí pozdravit.

Vydali jsme se na Květinový palouk. Jakožto princové a princezny jsme měli zajištěná místa vepředu, těsně u malého kopečku, na kterém stály tetičky a máma pokaždé, když měly proslov na výročí korunovace. Ale povím vám, za námi bylo tolik koní! Už jsme měli skoro začínat. Zapovídala jsem se s Tatuem, ale on najednou ztichnul a na nás padl stín. Ohlédla jsem se. Stál za mnou kůň se šedou srstí, pobledlou hřívou a očima bez panenek či duhovek. Já jsem se ale narozdíl od Tatua usmála. "Třínohý králi!" zasmála jsem se a on mi úsměv oplatil. Třínohý král Raven byl velmi zvláštní kůň. Mamka mi o něm něco málo vyprávěla. Prý býval králem Eyjanu před nimi a dostal se do konfliktu se svým bratrem a taky se narodil jen se třema nohama. Navíc žil na ostrově s duchy, kterým vládne teď. Vím, že jednou budu schopná pobrat celý ten příběh, ale prozatím mi mamka řekla jen tohle. Ostatní jsou z něj trochu nervózní a já to vlastně docela chápu. Vždyť má jenom tři nohy! Navíc je pomalu dvakrát vyšší, než naši rodiče, v porovnání s námi je to obr. O jeho očích a obecně takovém mrtvolném vzhledu ani nemluvím. Ale já ho mám celkem ráda. Je hodný na nás všechny a je spravedlivý. Navíc má na starosti napravení temných, kteří způsobili válku. O těch se mluví každý rok na oslavě, každé malé hříbě by to mělo vědět.

Mamka a tety vstoupily na kopeček a začaly k nám mluvit. Nejprve teta Shoti. "Vážení přátelé, jsem nadšená, že se nás tu sešlo opět tolik. Je mi ctí vás přivítat na oslavě třetího výročí korunovace a konce války. Před třemi roky došlo k boji mezi Eyjanskými koňmi a temnými. Tehdy jsme nejen dosáhli míru, ale zároveň jsme docílili opětovného sjednocení celého Eyjanu a dokonce i ostrovů kolem něj. Dnes jsme se opět sešli, abychom toto sjednocení oslavili." Teta udělala krok vzad a celý dav začal nadšeně dupat kopyty a výskat. Teta Matiti si nyní stoupla do popředí a začala mluvit. "Nejsme tu jen, abychom oslavili sjednocení Eyjanu, ale také abychom oslavili spřátelení ras Diadornu a ano, později i zbývajících zemí. Samozřejmě, že to už je více než tři roky, ale přesto bychom měli věnovat chvíli, abychom oslavili i toto. Měli bychom věnovat chvíli, abychom oslavili, že dnes mohou kolem běhat nejen jednorožci, pegasové a podobní, ale třeba také květinoví snorsové, nebo třeba okřídlení duhoví koně." Překvapeně jsem se ohlédla na své bratrance a sestřenici. O duhových pegasech jsem věděla, ale o květinových snorsech jsem slyšela poprvé. Kio mi tiše řekl: "Narodili, nebo spíš vylíhli, se teprve před pár dny. Ještě je nikdo z nás neviděl, ale chtěli jsme se na ně jít podívat po oslavě. Jsou ještě malá, nemohla sem jít."

Nakonec vystoupila do popředí moje maminka. "Jako poslední bych vám chtěla něco říci já. Těší mě, že letos se k nám opět vrátilo z ostrova Třínohého krále několik temných, ze kterých jsou nyní vraníci. Nyní už na ostrově zbývá jen dvacet jedna temných kteří si jistě brzy také uvědomí své chyby a přidají se k nám. Samozřejmě pokud budou chtít. Už se totiž objevili tři vraníci, kteří si své chyby uvědomili, ale našli si na ostrově přátele mezi duchy a rozhodli se zůstat." Opět se ozval dusot kopyt a jásot a pak se začalo slavit. Květinoví koně nabízeli tolik různých druhů květin... nebudu vám lhát, nemohla jsem odolat, pár jsem ochutnala. Pegasové předváděli na obloze neskutečné kousky a jednorožci ukazovali kouzla, jaká jsem v životě neviděla. Vodní koně nechtěli zůstat pozadu a tak, i když byli o pár metrů dál v Křišťálovém jezeře, začali vyskakovat z vody několik metrů vysoko a dělat různá salta a piruety.

Sledovali jsme tohle s mými bratranci nějakou chvíli, ale po chvíli jsme si všimli, že Bora je trochu nervózní. Asi toho bylo na malé měsíční hříbátko asi moc. Kio, Mapacha a Tatu si toho taky všimli. "Možná bychom měli jít asi na nějaké klidnější místo," řekl nakonec Kio. "Mohli bychom se vydat za těmi květinovými snorsy," navrhla jsem a ostatní souhlasili. Kio šel našim matkám říct, kam jdeme a pak jsme se tam vydali. Bora se na louce uklidnila a dokonce začala vesele běhat za motýly.

A došli jsme ke snorsím norám. Bora se zvědavě rozhlížela kolem. Bylo poznat, že tam nikdy nebyla. "Kijani?" zvolal Kio. Z jedné z nor vykoukla snorsí samice a usmála se na nás. "To je mi ale milá návštěva. Pročpak nejste na oslavě?" "Bora byla nervózní, tak nás napadlo, že se půjdeme podívat na malé květinové snorse..." vysvětlil Mapacha. Kijani se usmála a řekla: "To je hezké. Ti malí uličníci se budou potřebovat trochu zabavit, právě se probudili." Pak zalezla do nory a znovu vykoukla s malinkatým snorsem s tlamě, kterého položila na zem. Tak to udělala ještě dvakrát. Tři malí koníci vypadali velice zvláštně. Na jejich hřívě byly hlavně modré, zelenavé a žluté květiny. Jejich těla měla hnědozelenou barvu a na jejich ocasech rostla pokaždé trojice květin. Skákali jeden po druhém a vesele se smáli. Boře se ta hra očividně líbila, protože se k nim chtěla přidat, ale to jsme jí zatrhli. Chudáci snorsové, vždyť by je zamáčkla! Ale když si začali hrát na honěnou, už jsme ji pustili a jen doufali, že žádného z těch prcků omylem nezašlápne.

Zhluboka jsem se nadechla a rozhlédla se kolem. Snorsí nory byly na malé vyvýšenině, ze které bylo vidět na celý Diadorn. Tohle je můj domov, problesklo mi hlavou. Ano, sem patřím. A jsem ráda, že válka je pryč. A že ty časy, kdy se koně bavili jen se svým druhem a s žádným jiným jsou taky pryč. Cítila jsem vděk. Byla jsem vděčná babičce Koně a dědečkovi Mrengovi, že můžeme být přátelé nebo i něco víc s někým, kdo není stejné rasy. A byla jsem vděčná mým rodičům, tetám a strýčkům, že nám umožnili navštěvovat i jiné ostrovy (i když na těch ostrovech žijí koně, jako je Wingu nebo Haifai) a že nám vyhráli válku. V ten moment jsem najednou byla vděčná celému Eyjanu, že nám tu bitvu tehdy vyhráli a že nám hříbatům poskytli klidný mírumilovný domov, ve kterém můžeme žít.