Ahoj, já jsem Hoja. Jsem nejmladší dcera jednorožky Kony a pegase Mrenga. Já i mé dvě sestry jsme alicorni. Žijeme na ostrově Eyjanu, kde žije spousta různých druhů koní. Kousek dál, na ostrově Elska žijí koně lásky a ještě dál, na ostrově Arco-Íris řijí duhoví koně. Je hrozně zvláštní, že když se v některé z těchto zemí děje něco důležitého, jsme u toho zrovna my tři a naši kluci. Začaly jsme pátrat po důvodu, ale ani náš kamarád jasnovidec na to nenašel odpověď...
"Tahle oslava je tak... barevná!" zasmál se Haraka. Přikývla jsem. "To je, ale nezdá se mi, že za to můžou ty dekorace. Tedy, ne jenom ty dekorace." Dekorace byly barevné, ale mnohem barevnější bylo to stádo duhových koní, kteří byli pozváni. A co že je tohle vlastně za oslavu? Asi vás to nepřekvapí - Matiti a Majira mají dnes svatbu. Upřmíně já jsem čekala, že se vezmou dřív.
Svatba se konala v Summershinu. Já jsem navrhovala, aby měli obřad u moře, ale Matiti upozornila, že Diadornské květiny, které byly součástí výzdoby, by asi nebyly ze slaného mořského vzduchu nadšené. A podobně na tom byla i většina koní z Diadornu - zkrátka jim slaný vzduch neděká dobře. Takže se celá slavnost konala na louce.
Obřad začal. Tentokrát neoddávala Hjarta, ta seděla vedle nás a celá jen zářila. Majiru napadlo, že by je mohl oddat Trot, vůdce stáda poníků, které jsme vyvedli ze skal zpět na prosluněnou louku. A on souhlasil. Jediný problém byl, že pak museli Matiti s Majirou stát dál od sebe, aby bylo vidět i na Trota. To jim ale nevadilo, protože, když se měli políbit, pomalu uhnul stranou a oni v zápětí mohli stát jak blízko se jim jen chtělo.
Obřad sám o sobě netrval dlouho, ale na Matiti i Majirovi bylo vidět, že jim to ke štěstí bohatě stačilo. Po obřadu se všichni svatebčané rozdělili na jednotlivé skupinky a začali si povídat. Tak naše svatby probíhají - obřad a pak rozhovor se známími, které jste dlouho neviděli, nebo dokonce s koňmi, které jste nikdy neviděli. Je to skvělý způsob, jak seznámit obě rodiny. Na Shotině svatbě jsem si povídala hodně se zimními koňmi, ale tentokrát jsem se rozhodla zůstat u své rodiny. Konkrétně u Shoti. Ta se totiž taky držela stranou, všichni ostatní, včetně Barafua a Haraky, si hledali nové přátele mezi letními koňmi a poníky. Nás dvou, které neměly chuť se bavit s cizinci, si nikdo moc nevšímal, takže jsem se mohla Shoti začít ptát na různé tajné věci.
"Už jsi vymyslela jméno pro hříbátko?" usmála jsem se na ni. Ona se na mě zamračila. "Copak jsem ti neříkala, ať o tom nemluvíš před ostatními?!" Tohle mi říká vždycky. "Teď si všichni povídají mezi sebou, nikdo nebude poslouchat nás!" odpověděla jsem. Shoti protočila očima a konečně odpověděla na mou otázku: "Chtěla jsem se jménem počkat na Barafua." "Tak proč mu o tom teda neřekneš?" podivila jsem se. Shoti čeká hříbátko už asi měsíc, ale vím o tom zatím jenom já a ani já jsem se to neměla dozvědět. "Nechci to říct nikomu, dokud už to nebude nevyhnutelné, protože kdyby náhodou přišlo další dobrodružství, tak nechci, aby mi rodiče nebo Barafu bránili v tom, abych se ho taky účastnila." Tomu jsem rozuměla, ale Barafu i naši chápou, že bez Shoti nemáme šanci porazit nebezpečí, které na nás další a dobrodružství nachystá. Podkovy nejlépe fungují, když jsou všechny tři, korunky fungují jenom, když jsou všechny tři, takže by bylo naprosté šílenství poslat nás tam bez jedné nositelky. Už jsem jí to jednou říkala, ale ona se pořád bojí, že by nemohla být u toho velkého rozuzlení, na které už několik měsíců čekáme.
Chtěla jsem se ale vrátit k původnímu tématu. "A nemáš ani žádného favorita mezi jmény?" Shoti znovu protočila očima. "Ty prostě nedáš pokoj, co?" Zavrtěla jsem hlavou. "No... Když to bude klisnička, mohla by se jmenovat třeba Deriva nebo Tama. Pro hřebečka by se mi líbilo třeba jméno Vintro nebo Kio... Já nevím. Neznám moc jmen pro zimní koně." "Ale to hříbě přece nebude jen zimní kůň," namítla jsem. "Třeba ani nebude mít vločku pod okem. A nevěřím, že nebude mít ani křídla, ani roh! Možná dokonce bude mít obojí..." Shoti sklonila hlavu. "Copak jsi zapomněla? To, že my tři máme všechny křídla i rohy je podivné samo o sobě, ale aby to tak měla i naše hříbata? To už by bylo moc šílené." Já osobně si myslím, že jestli máme něco společného s osudem Eyjanu a proto jsme alicorni, proč by nemohly i naše děti? Nahlas jsem to ale neřekla. "A běda, jak to někomu řekneš!" vyštěkla Shoti. "Víš, že jsem to nechtěla říct ani tobě, ale ty mě prostě musíš špehovat." "Nic bych nevěděla, kdybys nemluvila sama se sebou," bránila jsem se. "Nemluvila jsem sama se sebou, mluvila jsem s tím hříbětem!"
Večer se přiblížil a hosté se pomalu rozcházeli. Zimní koně se vydali do Frostsnowu, Elskané opluli na svých vorech a stejně tak i duhoví koně. I koně z Diadornu se začali loučit. My jsme však nikam nešli. My jsme přespávali v Summershinu. Tedy, já bych ráda přespávala, ale tak trochu jsem nemohla usnout. Měla jsem až příliš mnoho věcí, o kterých jsem přemýšlela. Vstala jsem a šla si lehnout na pláž. Ostatní Diadornští koně možná nemají rádi mořský vzduch, ale já ano.
Obě moje sestry už byly vdané! Zabolelo mě u srdce, když jsem si vzpomněla, že na naše první dobrodružství jsme vyrazily je my tři a na to poslední nás už šlo šest. Ne, že by mi manželé mých sester vadili, ale od té doby, co jsme potkaly Haraku už jsme jen tak ve třech nikde nebyly.
Ano, všechno to začalo s Harakou. Ale on přece nemohl za to, že neměl kam jít. To nejmenší, co jsme pro něj mohly udělat bylo dát mu domov. A nedá se říct, že bych si čas s ním neužila, to ani náhodou. Vždycky jsme se skvěle bavili. A udělal tolik věcí, o kterých se ani nemluví jako o jeho činech. Byl to on, kdo přesvědčil Shoti, aby za mnou tenkrát ve Frostsnowu skočila do rokle a chytila mě. A i když záchranu všech Eyjanských zemí před válkou s temnými všichni připisují nám, nikdy bychom se z té výpravy nevrátily, kdyby nebylo jeho. A přece před ním většina koní utíkala, protože v něm viděli jednoho z těch, co chtěli rozpoutat válku.
"Taky nemůžeš usnout?" ozvalo se náhle vedle mě. Zdvihla jsem hlavu. Byl to Haraka. Jen jsem přikývla. Lehnul si vedle mě do písku a já nějak nevěděla, co říct. "Proč sis nepovídala s letními koňmi?" zeptal se najednou. Podívala jsem se na hladinu moře a pořádně se zamyslela než jsem odpověděla. "Já... potřebovala jsem si urovnat věci v hlavě, to se lépe dělá osamotě." Nebyla to tak úplně pravda, ale nechtěla jsem prozradit, že Shoti čeká hříbě.
"Co sis potřebovala urovnat v hlavě?" zeptal se Haraka a já si povzdechla. "No, obě moje sestry jsou teď vdané, takže..." "...Takže myslíš, že je řada na tobě?" Vykulila jsem na něj oči. "No... ne tak docela." Zatvářil se trochu posmutněle, tak jsem ještě rychle dodala: "Ale nemyslím to tak, že si tě nechci jednou vzít, jen to není to, co mě trápí." "A co tě teda trápí?" "... Že od té doby, co jsme začaly chodit na ta dobrodružství už s holkama nejsme nikdy jen my tři. Chybí mi ty časy, kdy jsme hrály na honěnou a schovávanou jen my tři. Kdy jsme si vyprávěly příběhy, co jsme si samy vymyslely." Haraka provinile sklonil hlavu. To jsem ale nechtěla! "Ale to samozřejmě neznamená, že by mi vadilo, že jsme se potkali, hvězdy na nebi, to ne, to vůbec, právě naopak. Ale vadí mi, že téměř všechen náš čas trávíme v šesti. Ani takhle sami dva nejsme moc často."
Dlouhou chvíli bylo ticho. Pak mě napadla jedna otázka, kterou bych ráda položila Harakovi, ale nějak jsem neměla odvahu. Zvědavost byla ale silnější, než nervozita a tak jsem se zhluboka nadechla a zeptala se: "Harako... Tys někdy měl nějakou jinou holku?" Podíval se na mě překvapeně. "To myslíš ještě před tebou?" Kývla jsem hlavou. On se ani nerozmýšlel a zavrtěl hlavou. "Myslíš, že by o mě měla nějaká klisna v Rubyronu zájem, když mě všichni nesnášeli, protože jsem nechtěl válku?" Neodpověděla jsem. Nebylo to potřeba. "Nevěřím, že jsi byl jediný, kdo byl proti válce." Haraka sotva znatelně kývnul. "Ale byl jsem jediný, kdo to otevřeně řekl." Najednou mi došlo, jak se tam asi muselo Harakovi žít. Muselo to být neskutečně odvážné, zvlášť v jeho věku takhle otevřeně říct, že nesouhlasí s válkou. A muselo to být neskutečně smutné, když se k němu potom všichni otočili zády. Nakonec jsem tuhle myšlenku vyslovila nahlas.
"Rubyron nikdy nebylo moc přívětivé místo. Diadorn je můj domov. A já vděčím tobě za to, žes mi ho dala." Usmál se a zkřížil svůj roh s mým. Taky jsem se na něj usmála. "Ale co Matiti, Shoti a naše stádo? Nedali ti domov i oni tím, že tě vzali mezi sebe?" "To možná," řekl Haraka, "ale bez tebe bych tady nebyl ani zpola tak šťastný."
Zavřel oči a já to po něm zopakovala. Najednou sebou však vyděšeně trhnul a já oči zas otevřela. "Co se děje?" Ukázal kopytem ke skalám. V šeru to nebyl moc dobře vidět, ale když jsem přimhouřila oči, uviděla jsem tam šedého průhledného koně, který se vznášel pár centimetrů nad zemí.
Žádné komentáře:
Okomentovat