Vstávalo se mi těžko. Ono se moc dobře nespí, když se s někým pohádáte. Když se na obzoru zatřpytily první sluneční paprsky, vstala jsem. Chtěla jsem se s Barafuem usmířit, ale on ještě spal. Rozhodla jsem se, že se půjdu proběhnout k lesu. Když jsem na stromech zahlédla ovoce moyo, litovala jsem, že jsme ho neměli u sebe, když jsme se včera pohádali.
Najednou jsem za sebou zaslechla kroky. Prudce jsem se otočila. Byl to Barafu! "Co tu děláš, Shoti?" zeptal se. "Nemohla jsem spát," hlesla jsem. "Jsi pořád naštvaný?" Ticho. "Barafu?" "T-tak trochu. Pořád mi vadí, že se k mojí rodině nikdy netěšíte tak, jako k Majirově, ale... přiznám se, že jsem trochu přehnaně reagoval." Sklonila jsem hlavu. "Možná to taky bude tím, že naše první setkání s tvojí mamkou proběhlo tak, že na nás křičela a útočila." "Jen mě chtěla chránit!" vyštěkl Barafu. "To chápu, ale nemusela nás doslova v první větě, kterou s námi prmluvila, nazvat zločinci." "Bála se o mě, Shoti!"
Chtěla jsem mu odpovědět, ale do řeči mi skočila Hjarta. "Co se tu zas hádáte? Kšc! Od sebe! Šťastné páry se nehádají!" Protočila jsem očima. "Ty asi nechápeš, že tohle potřebujeme dořešit, co?" Hjarta frkla. "Prostě se nechte! Jestli budete takhle rozhádaní, tak vás asi nepustíme domů!" "Cože?" vyhrkli jsme oba najednou. "Na Elsce ochraňujeme štěstí ve vztahu. Vy jste rozhádaní, takže nejste šťastní a my to tak nemůžeme nechat. Musíme vás usmířit. Dokud se budete hádat, tak nepojedete domů. Nikdo!" Zamračila jsem se. "To nemůžete! Můsíme domů! Máme tam rodiny." Hjarta zavrtěla hlavou. "Tak se přestaňte hádat." Pak se otočila a odešla. Chtěla jsem to celé tedy s Barafuem dořešit v klidu. "Barafu, jde zkrátka o to, že tvoje mamka tě až moc chrání..." "Zato ta vaše vás pustí za každým nebezpečím!" "TAK DOST!" zaječela Hjarta. Odstrčila nás od sebe a vztekle zaržála: "Jestli spolu nedokážete mluvit normálně, tak spolu nebudete mluvit vůbec!" S těmi slovy Barafua popadla za hřívu a odvlekla ho pryč. A já zůstala sama. No výborně.
Bylo mi děsně. Teď nás nepustí domů, protože se hádáme. A nemůžeme se přestat hádat, protože máme problém, který musíme vyřešit. Ale nemůžeme ho vyřešit, protože nás Hjarta a její stádo nepustí k sobě. Zatraceně!
Je pravda, že Baridi byla vždy odtažitější než Agosti. A ani po záchraně jejího syna nám nespíš tak úplně neodpustila, že jsme ho do Frostsnowu přivedli s lanem kolem krku a temným alicornem po boku. Musím uznat, že když se to takhle řekne, tak je možná i pochopitelné, proč nás moc nemusí. Každopádně jsme zachránili její domov. Copak to nestačí?
Ani mi nedošlo, že jsem při těchto myšlenkách šla, dokud se přede mnou neobjevilo křišťálově čisté jezero Pambo. Řrkla jsem si, že když už jsem tady, tak se aspoň napiju. Sklonila jsem hlavu k hladině vody a začala pít.
Zaslechla jsem dusot kopyt. Zvedla jsem hlavu. Z lesa se vyřítila Matiti s Majirou v patách. "Ahoj, Shoti!" Byla za dnešek první, kdo se na mě usmál. "Hjarta říkala, že jste se s Barafuem pohádali." Sklopila jsem uši. A pak jsem jí postupně odvyprávěla, co se stalo večer a ráno, a že nás teď Hjarta nechce pustit domů. "To je šílený," hlesl Majira. "To teda je. Hádám, že všechny jejich "šťastné páry" v jednom kuse požírají moyo, protože si nedovedu představit, že by dokázali žít v páru za normálních okolností a přitom se vůbec nehádat." Přikývla jsem. "Jenže co teď budu dělat?" zeptala jsem se zoufale. "Nedovolí nám se k sobě přiblížit, dokud jim nějak nedokážeme, že se už jeden na druhého nezlobíme." Majira se zamračil. "Tahle země je šílená. Máte jim dokázat, že se na sebe nezlobíte a přitom se k sobě nesmíte přiblížit? To je neskutečný." Znovu jsem přikývla a opět se napila z jezera. Věděla jsem, že se mnou Matiti a Majira budou souhlasit a Hoja s Harakou si také nejspíš budou myslet, že je to šílenství, ale co je mi to platné?
Matiti a Majira mi nabídli, že se půjdeme projít do skal, abych na chvíli přestala přemýšlet o tom všem. Souhlasila jsem, i když jsem si nemohla pomoct a musela jsem si vzpomenout na ty hrůzy, co na nás nachystaly Summershineské skály. Za to dopoledne jsme skalami proběhli třikrát. Jednou jenom tak, podruhé jako závod a potřetí při hře na schovávanou. Nakonec jsme ale dostali hlad se zděšením zjistili, že už je skoro poledne. Vydali jsme se na louku ke stádu, abychom se napásli. Doufala jsem, že aspoň to mi dovolí, i když je na té louce i Barafu.
Pro jistotu jsem zastavila pár metrů od stáda. Matiti i Majira zůstali se mnou a Hoja s Harakou na sebe nenechali dlouho čekat. Trochu jsem posmutněla, když jsem si představila, že Barafu je někde uprostřed toho stáda sám a jediný, koho tam zná, je Hjarta. Ale potřebovala jsem s mými přáteli něco dořešit. "Barafu nám řekl, co se stalo," špitl Haraka. "A upřímně nechápu, co jim to hrabe!" vztekala se Hoja. "Jak to jako chtějí zařídit, aby se nikdo nehádal? Pravda, oni mají moyo, což je dost možná ten způsob, jakým řeší veškeré své spory, ale to je tak strašně umělé řešení problémů! V závěru to nikomu nepomůže." Usmála jsem se. Měla pravdu. "Asi za tou Hjartou napochoduju a pěkně si s ní promluvím," dodala Hoja. "To ti asi nebude moc platné," upozornila jsem ji. "To je jedno," opáčila ona. "Nemůže nás tady věznit jen proto, že ty a Barafu máte problém, co se musí vyřešit! Já jí něco povím!" S těmi slovy odcvála ke stádu.
Žádné komentáře:
Okomentovat