O koních a monogamii

Tenhle měsíc jsem se vážně chtěla zúčastnit tématu měsíce. Už šílenou dobu si říkám, že to udělám a vždycky, vždycky na to zapomenu. A tenhle měsíc bylo zrovna takové dobré! Láska, na to se dá přeci tolik vymyslet! Já původně měla v plánu básničku, mimochodem, ale v poslední chvíli mě opustila veškerá rýmovací síla. Místo toho se v mojí hlavě však zrodila úvaha, která je vlastně kombinací dvou starších myšlenek, které mi po mých průzkumech lásky v poslední době tak nějak zapadly do sebe :D. 

Monogamie je v naší společnosti považována za lidský standard. Na jejích ramenou stojí většinové vnímání mezilidských vztahů, které prosakuje i do dalších aspektů našich životů. I při snahách tento standard zpochybnit, žít alternativním způsobem podle vlastního uvážení, nás vlivy monogamního pojetí vztahů stále v hloubi duše ovlivňují.

Antropomorfizace (též zlidšťování) označuje tendenci promítat lidské vlastnosti do zvířat nebo neživých předmětů. Možná za tím stojí silná empatie či představivost. Možná je to jen naivita. Tak či onak rádi připisujeme zvířátkům svou vlastní lidskost.

A já si myslím, že někdy je to dobře. Pokud předpokládáme, že zvířata kolem nás jsou schopna lásky, radosti, truchlení i strachu stejně jako lidé, vybízí nás to k laskavějšímu přístupu a k většímu pochopení.

Zároveň však dokáže být antropomorfizace neskutečně neférová. Stavím se obecně proti tvrzení, že zvířata neprožívají emoce tak intenzivně a komplexně, jako lidé a že nejsou schopna cítit a projevovat lásku alespoň v některých jejích formách. Věřím, že nejjednodušší forma lásky je základem všeho živého, včetně rostlin a hub. Antropomorfizace však selhává ve chvíli, kdy dojdeme k přesvědčení, že pocity a vlastnosti, které ostatním formám života, se vždy musí projevit stejně. V takovém případě zrazujeme nejen ostatní formy života, ale i lidi, kteří nejakým způsobem vybočují z naší zažité normy.

Jednou z nejčastějších oblastí tohoto selhání jsou pak právě společenské vztahy. Model monogamních hierarchálních vztahů, kdy máme jediného romantického a sexuálního partnera, který je pro nás důležitější, než všichni ostatní lidé, považujeme za jediný přijatelný projev lásky. Pokud má naše láska jinou podobu, je společensky zpochybňována. Není validní. Není to skutečná láska.

A stejně pak pohlížíme i na říši zvířat. Na jedné straně máme zvířata, u kterých je pozorováno monogamní chování. Rozplýváme se nad labuťmi, papoušky a všelijakým jiným ptactvem, protože formují páry, které často vydrží celý život. Obdivujeme jejich dvořící tanečky a písničky, dárky, kterými si navzájem projevují náklonnost. Respektujeme důležitost těchto rituálů a chápeme, že jsou klíčové pro formování vztahů, páření a výchovu potomstva. Respektujeme, že když si dvě andulky nesednou, nedočkáme se mláďat ani kdybychom se rozkrájeli.

Na druhé straně pak stojí zvířata s jinými formami vztahů. Stojí tam kočky nebo divočáci kteří žijí samotářsky nebo ve skupinách, kde nevznikají partnerské vazby a za účelem reprodukce se setkávají pouze v období páření. Stojí tam lvi, jeleni, krávy nebo koně, kteří formují větší a složitější skupiny ve kterých partnerství vznikají, ale nejsou monogamní. (Koně byli původně těmi zvířaty, která ve mne ponoukla tuto úvahu, a proto se budu věnovat primárně jim.)

Pro nemonogamní zvířata máme výrazně méně pochopení. Komplexity jejich vztahů, rituály i způsoby formování vazeb jsou přehlíženy, není jim připisována dostatečná hodnota. Koňská láska není monogamní. A tím pádem docházíme k závěru, že to nemůže být skutečná láska.

Zdivočelá stáda domestikovaných koní v přírodě (stejně jako stáda koní Převalského) mají komplexní strukturu a společenské rituály. Stáda zpravidla vedou starší, zkušenější samice, zatímco ochranu jim poskytuje jeden nebo více hřebců, kteří jsou zároveň otci hříbat. Ta opouštějí stádo po dosažení pohlavní dospělosti, aby se předešlo páření mezi příbuznými. Nacházejí si svá vlastní stáda a dobývají si svou pozici v nich, cyklus se opakuje. Toto nastavení však není vytesáno do kamene a dynamika stád se s příchodem a odchodem jedinců mění.

Páření jako takové přichází s četnými rituály, od mazlení po společné pasení, kdy hřebci i klisny mají alespoň nějakou možnost výběru - hřebci si vybírají samice, případně o ně bojují, ale často jejich nároky vyplývají implicitně z jejich pozice ve stádě. Kobyly se drží blíže u samců, které preferují a v každém případě mají vždy k dispozici zadní nohy, kterými se můžou bránit.

Pářící rituály v našich očích ztrácejí hodnotu, když neprobíhají v rámci monogamního vztahu a tím pádem často necítíme potřebu je respektovat. Zavíráme kobyly s hřebci do malých prostorů, aby od sebe nemohli utéct, vážeme klisny ke kůlu, svazujeme jim nohy a připravujeme je tím o možnost hřebce odmítnout. Nebo setkání dvou koní vynecháváme úplně a volíme umělou inseminaci, takže kobyla ani hřebec nemají možnost rozhodnout, zda vůbec chtějí mít hříbě. Lidé si svého malého koníka většinou nějak vydupou. Protože koňská láska není monogamní. A tím pádem pro ně přeci nemůže být důležitá. Takže je v pořádku, když se do ní vmísí lidé a udělají si z ní byznys. Taková přesvědčení v mnohých osobách panují.

I samotní lidé, jejichž vztahy nedodržují monogamní model, bývají nepochopeni a jejich vztahy bývají považovány za méněcenné. To říkám jako člověk, který je dlouho nezvládal pochopit, i jako člověk, který nyní o nemonogamní svazky jeví zájem. Samozřejmě že lidská polyamorie má svá vlastní úskalí a komplexity. Ale u ní to svým způsobem začíná (a taky pokračuje a končí). Pokud společensky pochopíme hodnotu polyamorie, či nehierarchálních vazeb, hlubokých platonických vztahů a obecně všeho co není hierarchální monogamní model, možná bude snažší vidět lásku i v jiných formách života okolo sebe. Možná bude snažší pochopit, proč si někteří lidé myslí, že je základem vesmíru a přežívá ve všem živém.

A možná konečně pochopíme, jaké to je, když se zamiluje kůň :). 

O mluvě náctiletých aneb Cool už není cool (aneb Byla jsem donucena k fejetonu)

Když jsem byla ještě malé, nevinné mládě, toužila jsem vymyslet svůj vlastní jazyk, kterým bych mohla mluvit se svými kamarády, a nikdo jiný by neměl šanci z něj vyrozumět nic o všech těch neplechách, které jsme plánovali spáchat na školním hřišti. Tehdy jsem ještě neměla tušení, že o několik let se mi to společně s mými vrstevníky skutečně podaří.

Zpočátku byl slang dnešních týnejdžrů záležitostí jednoduchou. Půjčoval si od generací minulých, ale také z jazyka anglického. Věci byly „hustý“ a „cool“, někdy dokonce „krutý“ nebo „libový“. Přátelům lidé říkali „kámo“, ti odvážnější i „vole“. Ovšem zásadní potíž takového jazyka byla prostá – dal se až příliš snadno naučit. I těm, kteří neseděli celý den ve třídě s partou jedenáctiletých, začalo brzy docházet, co že to „cool“, „krutý“ a „libový“ vlastně je. Takže najednou zase všichni věděli přesně, co se kde chystá za darebáctví. A tak to samozřejmě nemohlo zůstat.

Jazyk tedy prošel radikální proměnou, a jak se zlepšovala dostupnost internetu, mohli jsme si nejnovější slangové prvky půjčovat i odsud. Angličtina taktéž získala na významu, jak si od ní nový slang půjčoval víc a víc slov. A brzy už byla nová řeč od své původní verze k nerozpoznání. „Cool“, „hustý“ a „krutý“ jsou dávno pohřbené v minulosti, „vole“ se jen málokdy používá ve stejném významu, jako dříve. Mladá řeč si našla nový směr.

Slova jako „chábr“, „vibe“, „chillování“ nebo třeba „chálec“ (bez kterého bych se já osobně obešla) se ukázala být o dost těžší nejen k pochopení, ale i k vysvětlení, a tak se dodnes většině nezasvěcených úplně nepovedlo do něj proniknout. Mnozí stále žijí v blahém přesvědčení, že slovo „hustokrutopřísný“ někdo skutečně používá.

Takže nyní, dlouhé, dlouhé roky později nostalgicky vzpomínám na dávné kořeny dnešního slangu a užívám si vědomí, že až budu zase domlouvat nějakou neplechu, detaily jejího dění zůstanou jen mezi mnou a mými vrstevníky.

V zajetí fatalismu

Naprosto mimo mísu poznámka před článkem, ale předešlý příspěvek má pro mě emocionální hodnotu, čistě kvůli tomu skvělému dni, kdy vyšel :). Doufám, že jste měli také krásného sedmého listopadu, přeji vám ještě krásnějšího sedmnáctého listopadu :D!

^

Read more: What does the kiki smiley mean - What do all the kik messenger smiley faces mean :: Ask Me Fast at https://www.askmefast.com/What_does_the_kiki_smiley_mean-qna229602.html#q2686534

^

Read more: What does the kiki smiley mean - What do all the kik messenger smiley faces mean :: Ask Me Fast at https://www.askmefast.com/What_does_the_kiki_smiley_mean-qna229602.html#q2686534

Když se nás tehdy naše češtinářka zeptala, zda jsem fatalisti, úplně jsem jí nebyla schopná odpovědět. Můj vztah k osudu a vyšší moci byl vždycky tak trochu vrtkavý. Vkládala jsem své naděje do věcí, které mi zrovna přinášely klid. Nemůžu říct, že jsem nikdy nevěřila na osud. Nemůžu říct, že jsem na něj vždycky věřila. Můžu a nemusím říct spoustu věcí.

Jako dítě jsem se držela jisté teorie, že člověk má desítky různých osudů, mezi kterými si může vybrat podle toho, kterým směrem se v životě vydá. Tak trochu jako když hrajete hru, kde vaše rozhodnutí ovlivňují děj (i když ty jsem v té době ještě neznala). Zároveň jsem si někdy v tu dobu začala pohrávat s teoriemi posmrtného života. Mým tehdejším favoritem byla lehce přetvořená verze nebe, kde člověk čeká, než se narodí nějaká nová bytost, do které by se mohl reinkarnovat. Pořád ale platilo, že ať už se stalo cokoliv, člověk měl možnost volby. Mé sklony k determinismu přišly až mnohem později.

Dětské filosofie se mě po pár letech nakonec přeci jen pustily a já přestala věřit, že na mě někde čeká nebeská královna, která mi dá vybrat, které zvířátko chci být v příštím životě a jak chci vypadat (páni, tehdy jsem opravdu udělala z posmrtného života videohru). Nastala doba, kdy jsem začala pracovat s myšlenkami skutečné předurčené budoucnosti, nebo minimálně nějakých důležitých bodů v rámci života jedince. Věřila jsem v jakousi skrytou pravdu, v něco vyššího, než všichni ostatní... a v moji schopnost to odhalit. Byla jsem přesvědčená, že jsem ta vyvolená, které bude svěřena pravda o smyslu života nějakou vyšší mocí. Patřilo to k mému osudu. Budoucnost každého tvora pro mě měla několik důležitých daných bodů, ke kterým by se dostal bez ohledu na svá rozhodnutí, ale přežívání méně definovaných oblastí bylo stále na něm (což je svým způsobem základní myšlenka fatalismu, který si narozdíl od determinismu všímá primárně důležitých životních událostí.)

Nicméně jak čas plynul, došlo mi, že pochopitelně ta vyvolená nejsem (s dvanáctým rokem života obvykle přicházejí první droboučké dávky rozumu, víte). Dodnes si pamatuju den, kdy jsem přišla domů ze školy, sedla k počítači a začala psát článek do Mých myšlenek. Jmenoval se Teorie osudu vs. teorie budoucnosti a měl vyprávět o tom, jak jsem ztratila víru v osud. V ten den jsem si totiž uvědomila, že už si náhodné události kolem sebe nevykládám jako znamení a nevěřím, že se mě vyšší moc snaží k něčemu dovést.

O několik bolestných období později jsem se však k myšlenkám o osudu a vyšší moci začala vracet. Potřebovala jsem si najít v té změti nových událostí nějakou jistotu. Deterministické tendence se mi však tentokrát obloukem vyhnuly, představa přesně dané budoucnosti mi přišla tísnivá, skoro až klaustrofobní. Přesto jsem si však chtěla být jistá, že po každé bolesti přijde útěcha, že všechny špatnosti mají svůj konec, na kterém čeká prostor pro štěstí...

Adoptovala jsem určitou filosofii rovnováhy. Za každé zlo musí přijít dobro stejné síly. Za každý špatný den dostanu zase jeden dobrý. Pokud propadnu na pět měsíců sezónním depresím, budu pak zas pět měsíců šťastná.

Okrajově se to dá srovnávat s karmou, která také do určité míry udržuje rovnováhu dobra a zla, akorát v trochu jiném smyslu. Ale podstata karmy vychází z nitra jednotlivce. Člověk sám má možnost svou karmu ovlivnit tím co dělá, co si myslí nebo jak se cítí, kdežto mé štěstí nebo neštěstí bylo čistě hříčkou, no, osudu. (Alespoň podle téhle filosofie, pochopitelně.)

Nějakou dobu mi tento stav mysli vyhovoval... než jsem pohlédla i na druhou stranu vah a začala za každou hezkou chvilkou vidět jen stopky měřící čas, který mi zbýval do nějakého neštěstí, které by vyvážilo onu veselou chvíli. Takhle to nemohlo pokračovat. Musela jsem si dovolit prožít štěstí beze strachu.

Nakonec přišla doba, kdy jsem si začala připadat šíleně osamělá. Rozhodně to však nebylo tak, že bych kolem sebe neměla nikoho blízkého. Spíše to pramenilo z pocitu, že tyhle lidi okolo sebe už nebudu mít příliš dlouho. Tenhle pocit byl na všech rovinách nepodložený, ale stejně se mě chopil a nějakou odbu jsem se ho prostě nemohla zbavit. Hádám, že jsem si zase potřebovala přimyslet někoho, kdo nade mnou bdí, někoho, díky komu nikdy nebudu tak úplně sama.

Víte, jak si někteří lidé myslí, že Bůh nás ovládá jako Simíky? Do podobných zákoutí zabloudila má mysl v té době. Ale spíš než za Simíka jsem se považovala za postavu z nějakého textového RPG. (Textového konkrétně, protože v té herní formě je na prvním místě příběh. A já tak strašně ráda vnímám lidské životy především jako desítky dlouhých, navzájem provázaných příběhů :D.)

Ovšem v takovéto variantě nemůže všechno mít na starosti jeden Bůh. Kdyby všechny postavy ovládala jedna entita, pak by to nebylo správné RPG, že ano :D. Svět tvořený jednou jedinou bytostí by nakonec začal být nudný. Dříve nebo později by jí došly nápady a na světě by se nedělo nic nového. Tak to tedy minimálně vnímám já. Konec konců, ani moje příběhy, ani příběhy kohokoliv jiného, nepramení čistě jenom z jejich hlavy. Protože nejsme na světě sami, pochopitelně. Denně vstřebáváme myšlenky a postoje jiných lidí, vymýšlíme nové pohledy na věci, které už existují. Příběhy každého autora jsou do jisté míry odrazem jejich zkušeností s ostatními. A ty osamocená vyšší moc mít nemůže.

Proto jsem se spíš chytila onoho konceptu, že každý člověk má svou vlastní vyšší moc. Takového strážného anděla, nebo jak já tomu říkám raději, svůj vlastní Osud. Tyhle Osudy se spolu setkávají, domlouvají se a vedou nás skrz příběhy, které pro nás sami vymysleli. Později kolem téhle základní myšlenky (primárně po zásahu jistého pana Matěje) vznikaly ještě další teorie, zejména zahrnující posmrtný život ve vztahu k těmto Osudům. Nechci v tomhle článku zacházet do detalů primárně proto, že na téhle bázi plánuji krátký komiks a nechci tak úplně vyzradit jeho pointu :D.

Osamělost mě naštěstí nakonec pustila, nicméně tahle má malá teorie se nakonec tak trochu spojila s tou, která jí předcházela a přetrvává dodnes. Tím spojením mám na mysli to, že jsem nakonec uvěřila, že můj Osud je dobrý člověk ("člověk") a přeje mi jen to nejlepší. Jenže někdy k tomu nejlepšímu vede trnitá cesta a tím pádem zůstává štěstí na neštěstí v rovnováze. Můj Osud se jim nemůže vyhnout, může mě jen navést na tu nejméně bolestivou.

Jsem toho přesvědčení, že má filosofie se ještě stihne stokrát změnit, než dojdu na konec své cesty. To je konec konců znakem určitého vývoje a ničí přesvědčení ani názory nezůstanou po celý život stejné. Ale v současné době mi myšlenka na můj Osud přináší klid do duše a o tom to nakonec v jádru je. Nejspíš nikdy nebudeme schopni dosáhnout za hranice vlastní podstaty a zjistit, kdo nebo co se za našimi životy vlastně skrývá. To nejlepší, co můžeme udělat, je držet se věcí, které nám přinášejí klid.

Co jinde neuvidíte ani neuslyšíte

Kolik je hodin? Čas na další soutěžní slohovku! Tahle je z roku 2019, pokud mě paměť nešálí. Měla jsem stoprocentně minimálně dvě další, z nichž jednu za boha nemůžu najít a druhou nemám uloženou (protože ten rok korona přesunula soutěž do online prostoru). Obě si ještě tak nějak okrajově pamatuju, v nejhorším je tudíž přepíšu, protože bych je tady chtěla mít.

Když se podíváte ze svého okna, co vidíte? Někteří vidí les nebo louku, jiní mohou hledět na měto, na ulici nebo na svou zahradu. Ale všichni se koukáme na malinký kousek Země, je to tak?

Když vyjdete ven, co uslyšíte? Zpěv ptáků, ševelení větru ve větvích, nebo motory aut na hlučné ulici? Každý slyší něco trochu jiného.

Možná si říkáte, že louku nebo rušnou ulici můžete vidět kdekoliv, že zpěv ptáků nebo rachot aut není nic vzácného. A svým způsobem je to tak. Alespoň pro někoho, jako jsme my.

Ale zkusme zapojit svou fantazii. Zkusme si představit, že jsme nyní dejme tomu na Měsíci. A co kolem sebe máme? Žádná auta, ptáky a lesy s vyjícím větrem. Jen tmavou šeď a ticho. Kdyby snad chtěl někdo tvrdit, že Měsíc je jen výjimkou, nemusíme chodit příliš daleko, abychom ho přesvědčili o opaku. Mars se také nemůže chlubit svým ptactvem nebo systémem vysokorychlostních dálnic. Nabízí jen smutné ticho a pro trochu oživení všudypřítmnou červeň namísto šedi.

A můžeme to zkoušet dál a dál, s každou planetou ve vesmíru. Jistě, narazíme na světy kyselých dešťů, planety pokryté hořícím ledem, země se srdcem z diamantu. Ale to, co máme u nás na Zemi, to nikde jinde nemají. Anebo přeci..?

Kdybych měla Aladinovu lampu

 Tohle je moje stará soutěžní úvaha z ledna 2020 (víte, z toho období, kdy jsem odsud zmizela beze stopy :D). Vzpomněla jsem si na ni kvůli jedné osobní události, kterou jsem si s touhle soutěží zpětně spojila a přišlo mi to takové nostalgické. Chci sem hodit i jiné soutěžní slohovky, ale ty budu muset nejdřív vyhrabat :D. Už je to dlouho, co jsem měla příležitost se něčeho takového účastnit.

Kdybych měla Aladinovu lampu... Mnoho z nás se už jistě zamýšlelo nad tím, co bychom udělali, kdyby se nám naskytla příležitost setkat se s džinem z lampy, který by nám splnil tři přání. Co je v takovém případě nejlepší si přát?

Snad každého, koho se zeptáte, napadne prostě ošálit celý systém a jediná věc, o kterou si řekne bude nekonečně mnoho přání. Což je samo o sobě chytrý nápad, ale bohužel mnohokrát Aladinova lampa přichází s pravidly, která právě tohle přání nedovolují.

Někdo si bude přát peníze. A aby nevypadal jako hamoun, tak hned pochopitelně řekne, že s nimi vyřeší světový hlad. A může to skutečně zezačátku mít v plánu, ale peníze lidi mění. A mnohdy ne k lepšímu. Takže z původního plánu vyřešit světový hlad se ve skutečnosti stane nákup nejluxusnějších vil na světě. Tohle přání by fungovalo jen pro lidi s dostatečnou sebekontrolou.

Někteří se zas naopak rozhodnou být šlechetní a přejí si světový mír. Což je skvělé přání, ale mohlo by mít fatální následky. Žádný mír totiž není tak úplně věčný. A i kdyby byl, osud by nám mohl napařit meziplanetární válku s Marťany. Světový mír platí jen po světě, na vesmír už se nevztahuje.

Takže asi nejlepší je ta přání nějak nakombinovat. Říct si o světový mír a náhradní lampu v případě mimozemské apokalypsy. Říct si o peníze a k tomu vyřešení hladu. Nebo prostě osvobodit toho chudáka džina. Musel v té lampě trčet šíleně dlouho.

Jak moc si uvědomujeme smrtelnost?

 Zapátrejte ve své paměti a zkuste si vzpomenout na moment, kdy jste byli poprvé seznámeni se smrtí. Ne kdy poprvé zemřel někdo vám blízký nebo kdy jste se málem se smrtí setkali sami. Vzpomeňte si na moment, kdy jste se poprvé dozvěděli, že smrt existuje.

Pravděpodobně to nedokážete. Seznámení se smrtelností sebe a bytostí okolo si člověk nepamatuje. Okolo sebe má už od narození náznaky konečnosti své existence, jsou pro něj přirozené. Ale malého člověka to neděsí. Malý člověk má ještě do konce svého života daleko. Koncept smrti je pro něj vzdálený.

Ovšem zůstává otázkou, do jaké míry je smrtelnost něco, o čem se musí jedinec dozvědět. Do jaké míry se člověk rodí s vědomím, že zemře? Kdyby člověku nikdy nikdo o smrti nevyprávěl… byl by si pořád vědom své smrtelnosti?

Každou živou bytost životem provází instinkty, které jí vedou tak, aby se vyhnula smrti nebo vážnému zranění. S některými se rodí, některé se vyvíjí v prvních letech života. Tento vývoj však není výsledkem působení vnějších sil, už jen proto, že instinkty nejsou naučeným chováním, nýbrž výsledkem vývoje mozku. Do určité míry si tedy každý živý tvor musí být vědom minimálně své zranitelnosti.

Otázkou ovšem je, zda si skutečně jsme vědomi své smrtelnosti.

Před časem jsem napsala článek o tom, že naše víra v posmrtný život vychází z velké části z naší neschopnosti představit si neexistenci. Nikdo z nás si nedovede představit, jaké to je, nebýt. Mohlo by to tedy znamenat, že nikdo si tak docela neuvědomuje svou smrtelnost?

To se asi úplně říct nedá. Je jisté, že zemřeme, ale že pak už nic nebude, to jisté není. Smrtelnost a konec existence jsou tím pádem dvě rozdílné věci. Smrtelnost si můžeme uvědomit plně. Konec existence ne.

Další otázkou, která vyvstává, je, zda si zvířata uvědomují svoji smrtelnost. U nich je to složitější. Nikdo nemůže s jistotou říct, do jaké míry jsou schopna zvířata komunikovat a uvědomit si sama sebe. Taky pochopitelně záleží na tom, co jsou zač. Ale dokáží si zvířata navzájem říct o smrti? Když takové třídenní srnče utíká před vlkem nebo jiným lovcem, ví proč? Ví, že utíká před smrtí? A pokud ano, vědělo to už od narození, nebo to ví od ostatních členů stáda?

O tom, co si uvědomují a neuvědomují zvířata, by bylo možné psát ještě dlouho, a i tak by z toho nevyšly jednoznačné závěry. Nicméně i u některých zvířat si můžeme všimnout, že jako mladá jsou poněkud důvěřivější, podobně jako lidé. Neuvědomují si všechna nebezpečí, což je s největší pravděpodobností dané tím, že ještě nemají dostatek zkušeností se světem. Stejně jako lidé dost možná o smrti vědí, ale nízký věk tvoří pocit, že jde o něco vzdáleného, něco nepředstavitelného.

Tím se odkrývá třetí teorie. Co když je vědomí o smrti něco, do čeho dorůstáme? Rodíme bez něj, nebo jen s velmi okrajovým a postupem času nám to začne docházet. Pochopitelně víme, že smrt existuje, ale je to pro nás něco vzdáleného… a pak už není.

Smrt je tajemná a děsivá a nevyhnutelná. Je to jediná jistota, kterou máme hned po narození. Dávalo by tedy smysl, kdybychom si jí byli aspoň částečně vědomi už od té chvíle, ale museli se s ní během života seznámit, pochopit ji a skutečně, plně si ji uvědomit.

Dokud někdo neobjeví Kámen mudrců nebo jiný lék na stárnutí, bude tohle pravděpodobně součást cesty každé živé bytosti. A konec konců, proč ne? Největší strach přichází z neznáma. Přestat se zbytečně obávat něčeho nevyhnutelného by bylo jedině rozumné. A prvním krokem ke zbavení se strachu, je pochopení.

Teorie života po smrti

(Už nějakou dobu starý, lehce depresivní článek :D, tak bacha na to.)

Takových teorií je hodně. Nejznámější z nich zahrnují nebe a peklo, nebo reinkarnaci. Některé staví ještě na bizarnějších základech, například, že celý vesmír je jen výtvorem vaší fantazie a tudíž když zemřete, celý zanikne. Nicméně kromě otázky, co bude, bychom se měli ptát také, proč si myslíme, že to bude.

Protože nejspíš nic nebude. Protože všichni nejspíš jednou zmizíme, naše vědomí se ztratí a my přestaneme existovat. A nic nebude. Ale ono je nemožné si představit, jaké to je neexistovat. Na to náš mozek není stavěný. Zásadně se má svojí neexistenci vyhýbat, proto se většina lidí zcela přirozeně bojí smrti. A proto je neexistence pro nás nepředstavitelná věc. 

Takže vynalézáme teorie. Protože když si neumíme představit, že nic nebude, tak přeci musí něco být. Možná půjdeme do nebe nebo do pekla. Možná se znovu narodíme. Možná dostaneme možnost svůj život žít znovu. Možná budeme sledovat svoji další inkarnaci spolu s těmi předešlými. Možná půjdeme do jiného vesmíru. Možná budeme po světě poletovat jako duch. Cokoliv, hlavně aby tam něco bylo.

Ale reálně nikdo neví. Možná, že tam něco opravdu bude. Možná, že náš mozek si nedokáže představit neexistenci, protože nikdy žádná nebude. Nikdo z nás se to nedozví, dokud se tam nedostane. Takže snad ani nemá smysl lámat si s tím hlavu, dokud jsme naživu.