Moře s námi poklidně houpalo. Blížili jsme se k ostrovu. "Jsem hrozně zvědavá, jací tvorové tam žijí," řekla Hoja. "Možná jsou to jednorožci se dvěma rohy!" napadlo Barafua. "Dvourožci?" zasmál se Majira. "Nebo tam třeba budou podzimní koně! Víte, hříva v barvách podzimního listí a flíček ve tvaru listu pod okem," vtipkovala Matiti. Ne, že by to byly špatné teorie. Popravdě, docela by se mi líbilo potkat dvourožce nebo podzimního koně. Ale všechny tyhle teorie vycházely ze vzhledu těch, které jsme potkali na Eyjanu. Co když na tomhle ostrově to bude jiné? Co když tam nebudou tvorové podobní nám?
Několik dalších minut uběhlo a my už viděli písčitou pláž, kam s největší pravděpodobností přistaneme. Písek na ní byl úplně bílý. "Vypadá skoro, jako sníh," podotkla Hoja a my jsme s ní souhlasili. Když jsme však dopluli blíž, došlo nám, že písek není bílý, ale hodně světle růžový. "To jsou mi věci," řekla Matiti.
Náš vor konečně zastavil. Zabrzdil se o dno. Seskočili jsme a vytáhli ho na břeh, aby nám neuplaval. Poté jsme přešli přes písčitou pláž na louku. Rozhlédla se jsem se kolem. Asi třicet metrů od nás se páslo stádo koní. "Tak co myslíte, že jsou zač?" zeptal se Haraka. "Podzimní koně nebo dvourožci?" Zavrtěla jsem hlavou. "Nemyslím si, že jsou to koně z vašich teorií." "Pojďme je pozravit!" zaradovala se Hoja. "Myslíte, že budou mluvit stejným jazykem?" řekla jsem. Nikdy jsem nad otázkou komunikace nepřemýšlela, ani při našich minulých dobrodružstvích. Prostě jsme mluvili. Ale tohle je úplně jiný ostrov. "Koně řehtají všichni stejě!" prohlásila Matiti. Chtěla jsem ji upozornit, že my nejsme koně, nýbrž alicorni, ale neudělala jsem to. Matiti se rozeběhla ke stádu a my jsme jí byli v patách.
Několik koní ve stádě zvedlo hlavu a s podivením se dívali, jak k nim přicválala Matiti a za ní nás pět. Jedna věc na nich byla hrozně divná. Všichni měli růžovou hřívu! Někteří světlou, jiní tmavou, samci lehce do šediva. Ale všichni ji měli růžovou. Jejich ocasy se hodně podobaly snorsím - žíně měly až na konci.
"Buďte pozdraveni!" zaržála Matiti. Koně ze stáda se podívali jeden na druhého a pak znovu na Matiti a nakonec jedna klisna odpověděla: "I vy buďte pozdraveni. Dovolte mi otázku. Vy nejste z Elsky, že ne?" Zaraženě jsme se na ni podívali. "Co je to Elska?" zeptala se nakonec Hoja. "Elska je ostrov, na kterém teď stojíme a podle vaší neznalosti jde poznat, že jste tady poprvé. Smím se zeptat odkud tedy jste a jak jste se sem dostali?" A tak jsme jí pověděli, odkud jsme přišli a postupně se představili. Ona sama řekla, že se jmenuje Hjarta a nabídla nám, že nás provede po ostrově. "Je to neuvěřitelné! Po staletí jsme tu žili a ani netušili, co je za mořem! Vůbec jsme nevěděli, že tam žijí koně s rohy a koně s křídly a koně s rohy a křídly a další podivuhodní tvorové!" Musela jsem se zasmát. "My jsme taky netušili, že za mořem na nás čekají koně, kteří... mají... všichni růžovou hřívu. Dovol mi také jednu otázku -- proč to tak máte? A má to něco společného s barvou toho písku na pláži?" Hjarta se zahubila. "Tady na ostrově je většina věcí růžová. Růžová je barva lásky. A Elska je ostrov lásky. Zamilované páry jsou tu velice uctívané." Pak se podívala po nás šesti. "Odpusťte mi pokud se pletu, ale hádám, že vy patříte mezi ně?" Nervózně jsem se podívala na Barafua a on se podíval na mě. Nesměle jsem přikývla. Stejně tak Hoja s Harakou a Matiti s Majirou. "No to je neskutečná náhoda!"
Postupně jsme přešli celý ostrov. Prošli jsme lesem Karatasi, ve kterém rostly jak listnaté, tak jehličnaté stromy. Na listnatých stromech rostly podivné růžové plody ve tvaru srdce. Když se na to Barafu zeptal, Hjarta odpověděla, že se jedná o moyo, ovoce, které uklidňuje vztek a přináší lásku do duše tvora, který ho ho sní. Pokud je ale shnilé, tak může naopak způsobit smutek a deprese. "Ale jen tak neshnije, nebojte se," dodala ještě. Taky nás zavedla k jezeru Pambo. "Voda je výborná, klidně se napijte." Všichni jsme sklonili hlavy a napili se. Voda byla trochu nasládlá. Nakonec nás zavedla do skal. Nebyl to ani zdaleka stejný labyrint, jako v Summershineských skalách, ale stejně jsme byli rádi, že s námi byl někdo zkušený, kdo se tam vyzná. A pak jsme zamířili zpátky na louku. Hjarta nás představila zbytku stáda. Slunce se pomalu klonilo k obzoru. Stádo koní se pomalu ukládalo ke spánku. I Hoja, Haraka, Matiti a Majira si lehli na zem a zavřeli oči. Já a Barafu jsme ale ještě chvíli courali po louce. Pak jsme zamířili na pláž. Kopyty jsme ryli ve světlém písku. "Tak, tohle je tedy za mořem," hlesl Barafu. "Jak dlouho tady zůstaneme?" zeptala jsem se. Barafu si povzdechl. "Nevím. Tentokrát tu nemáme moc co zachraňovat. Technicky bychom mohli zítra odplout." Já jen zavrtěla hlavou. "Hoja s Harakou si budou chtít najít kamarády mezi těmi koňmi. A Matiti s Majirou budou nejspíš chtít projít les a skály trochu podrobněji. Nebudou chtít odjet hned." Barafu se zahleděl směrem, odkud jsme připluli. "Proč nemáte rádi moji rodinu?" zeptal se najednou. Ta otázka byla jako kopanec. "Jak to myslíš? Ovšem, že tvou rodinu rádi máme, o čem to mluvíš?" Barafu si odfknul. "Jestli sis nevšimla, tak se vždycky mnohem víc těšíte do Summershinu než do Frostsnowu. Všiml jsem si toho, jen si nemysli! A Kona a Mrengo tam s námi skoro nechodí." "Je tam zima, Barafu. Každý radši půjde do tepla, než do chladu." "Jo? Je to tím? To si fakt myslíš?" Barafu se začal vztekat. "Tvoji rodiče prostě nemají rádi mojí mamku!" "Barafu, uklidni se! Nikdo nikdy nic takového neřekl!" "Ale všichni si to myslíte. Nejsem slepej, Shoti. Jestli tvrdíš, že mě miluješ, proč nejsi schopná milovat i mou zemi a rodinu?" "Barafu, nikdy jsem neřekla..." "Co se tady děje?" Hjarta přiběhla po pláži k nám. "Vy se hádáte?" Přikývli jsme. Ano, to se teda hádáme. Protože Barafu se chová šíleně! "To... To nemůžete!" vykřikla Hjarta. "Proč ne, proboha?" zeptala jsem se. "Máte být šťastný zamilovaný pár! A šťastný zamilovaný pár se nehádá!" Pak přicválala mezi nás dva a odstrčila nás od sebe. "Vy už se hádat nebudete." "Ale máme ještě něco, co musíme dořešit!" námitka jsem. "Žádné hádání! Ne, ne, ne!" A pak jsme byli hrubou silou donuceni si jít lehnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat