Pampelišky ve větru - Kapitola 4.

Chuch, překvápko :D. Tahle fanfikce tu byla naposledy ještě když blog.cz fungoval A můj blog byl tam. Což je už docela dlouho, nicméně tahle fanfikce stále žije. Jak jsem ji začala dávat na AO3, tak jsem si ji znovu přečetla a zase se mi tak nějak zalíbila. Taky má nejvíc Kudos ze všech, co na AO3 mám, takže jsem cítila povinnost napsat další část :D.

4.

„O co je, Haymitchi?“ zeptal jsem se. „Jste podezřele… podezřelý.“ Haymitch se zasmál. „Chceš říct podezřele střízlivý.“ Nejistě jsem přikývl. Haymitch znovu zahýkal a poplácal mě po rameni. „Vysvětlím. Všechno vysvětlím, žádný strach.“ Možná nakonec nebyl úplně střízlivý. Pořád se všemu tak podivně smál…

„Chlapci, včera, když vás vylosovali, poprvé za všechny ty roky jako mentor, jsem cítil naději. Skutečnou naději, že někdo z Dvanáctého kraje může vyhrát. Jen na to pomyslete. Jak velká je pravděpodobnost, že Hladové hry vyhraje někdo z Dvanáctého kraje? Malá, že? Taky se to stalo jen dvakrát za celou historii her.“ Peeta si povzdechl. „To se mi nezdá jako moc nadějeplná myšlenka,“ řekl. Haymitch stiskl jeho rameno. „To ne. Ale zamysli se nad tím. Už se stala méně pravděpodobná věc. Jaká je šance, že se Cetkie zlomí podpatek a kvůli tomu z osudí musí vytáhnout jména dvou chlapců? Huh? Huh? Mikroskopická! A stejně se to stalo. Zázraky se dějí, chlapci. Proč by se nemohl stát další.“

„Nerad vám kazím iluze,“ řekl Peeta, „ale to zní trochu přitažené za vlasy. Nemůžeme spoléhat na náhodu. Takhle Hry nefungují.“ Haymitch se rozezleně zašklebil. „Myslíš, že nevím, jak fungují Hry? Vyhrál jsem Čtvrtohry, cvrčku. Čtvrtohry!“ Oslovení „cvrčku“ mi zacukalo koutky, nicméně jsem si nebyl jistý, kam tahle konverzace vede.

Haymitch nakonec vzdal veškerou snahu nám vysvětlit, proč má pro letošek naději a rozhodl se spokojit s tím, že aspoň nějakou má. „Pomůžu vám, chlapci. Letos věřím, že to dokážete. A začneme hned, jak tahle mašina zastaví.“

*                                           *                                               *

„Je tohle opravdu nutné?“ zavrčel jsem rozmrzele. Už skoro tři hodiny mě v Kosmetickém centru obletuje trojice podivně nastrojených obyvatel Kapitolu. Když naše cesta skončila, Haymitch nám naposledy připomněl, jak velkou naději v nás vkládá a pak nás spokojeně předal členům přípravného týmu. Od té chvíle jsem jeho, Peetu ani Cetkii neviděl.  Místo jsem trávil svou přípravu s Flaviem, Veniou a Octaviou – přípravným týmem, který mě měl nachystat na setkání s vizážistou.

Nejprve byli dost rozpačití, i když o mém vylosování věděli už ze záznamu sklizně. Pořád tak úplně nevěřili, že Dvanáctý kraj má za splátce dva chlapce. Toto zmatení z nic po chvíli ale opadlo a oni se horlivě pustili do práce.

Venia právě soustředěně kroužila pinzetou kolem mého obličeje. „Ano, je to nutné! Ale neboj se, už je skoro hotovo.“ Zelenovlasá žena vypadala, že si vytrhávání mého obočí až přehnaně užívá. Totéž jen pár minut předtím udělala se zbytečky strniště, které pokrývalo mou bradu. Ale konečně ode mě odstoupila a prohlédla si výsledek své práce. Spokojeně se zasmála. Její hlas mě bodal do uší. Proč mají všichni Kapitolané tak protivný hlas?

„Myslím, že jsme hotovi,“ oznámila Venia a její kolegové horlivě přitakali. „Asi dojdeme pro Cinnu.“ Než jsem se k tomu stihl vyjádřit já, zmizeli za dveřmi. Přecházel jsem ze strany na stranu a čekal na svého vizážistu.

Dveře se znovu otevřely a do místnosti vstoupil muž, který vypadal  podle Kapitolské módy velmi podivně. Jinými slovy, vypadal normálně.  Měl snědou pleť a hnědé vlasy, které se nezdály být nabarvené. Jedinou neobvyklostí byla nepatrná zlatá oční linka. „Zdravím, Hurikáne,“ řekl a podal mi ruku. Tu jsem zdráhavě stiskl a on pokračoval. „Já jsem Cinna.“ Při pohledu na něj mě napadlo, že musí být nový. Na televizní rozhovory s vizážisty se soustředím jen zřídkakdy, ale myslím, že někoho na Kapitol tak neobyčejně obyčejného bych si zapamatoval.

„To mě teda vypekli,“ uchechtl se. „Všechno jsem měl tak pečlivě nachystané pro svou první splátkyni a oni mi nakonec z Dvanáctého kraje přivezou kluka.“ Měl jsem pravdu. Byl nový. Bylo to dost očividné, zvlášť když dostal na starost Dvanáctý kraj.  „S tím se ale dá pracovat, jen žádné strachy,“ dodal a rukou mi pokynul, ať ho následuji ze dveří.

Posadil jsem se na červenou pohovku v salónku. Jedna ze stěn byla celá prosklená a mě se tak naskytl pohled na celé město. Snad bych řekl, i že je krásné, kdyby se jeho obyvatelé neměli brzy nadšeně dívat, jak umírám v aréně. Cinna sledoval můj pohled ven. „Tohle místo je zvláštní,“ zamumlal a já mlčky pokýval hlavou.

„Já a Portia – vizážistka Peety, máme takový plán...“ začal Cinna bez varování. „Samozřejmě že oblek, který jsme navrhovali, upravíme vzhledem k... situaci. Máme v plánu něco výjimečného!“ Začal mi vysvětlovat, co v podstatě už vím. Že tradicí je, že splátci se oblečou tak, aby reprezentovali, čím je jejich kraj výjimečný. Pro Dvanáctý kraj, de se jenom teží uhlí, tohle znamenalo už několik let se opakující obleky horníků a černé oděvy připomínající horniny. Ale Cinnův výraz byl příliš natěšený na to, aby jeho plánem bylo něco tak obyčejného. Ne, můj vizážista chystal něco velkolepého.

„Hurikáne,“ zeptal se s jiskrou v oku, „nebojíš se ohně, že ne?“

„Takže to nebude skutečné?“ ujistil jsem se naposledy. Peeta vedle mě stál nezvykle ztuhle. Bylo poznat, že je nervózní. Pod jeho nohama vrzal vůz a k jeho tělu přiléhal stejný černý oblek, jako jsem měl na sobě já. Na první pohled se zdály být šíleně nudné a to nejen na Kapitolské standardy. Ale zlatým hřebem celého plánu bylo něco jiného. Kápě. Hořící kápě. Uvázaná kolem mého krku. A druhá kolem Peetova.

„Ne, není. Je to všechno jenom šaráda.“ Jako celý Kapitol, pomyslel jsem si. „Vlastně ani nebude hořet, tenhle materiál jen za správných podmínek umí vytvořit takovou iluzi. Ani se nezahřeješ.“ I přes jeho horečné ujišťování jsem pořád někde hluboko v duši měl pocit, že je to všechno jenom nějaký tajný plán Kapitolu, jak se nás zbavit ještě před začátkem Her. Přesto jsem se ale opřel o předek vozu a čekal, až ceremoniál začne. Vždyť je v podstatě jedno, jestli to všechno skončí tady, nebo až v aréně. Stejně mě to čeká.

Vůz pod námi sebou pomalu trhl. Zapřažení vraníci se dali do pohybu a rozezněla se hudba. Cinna pohotově vyskočil na vůz a podpálil naše kápě. Měl ale pravdu – ani se nezahřejeme. Cinnův a Portiin umělý plamen nehřál, nespaloval. Nepředstavoval žádné nebezpečí. Diváci to ale nevěděli. A to bylo důležité.

Koně se poslušně zařadili za vůz Jedenáctého kraje. Vyjeli jsme do města. Ze všech stran nadšeně hulákaly davy, žasly nad našimi kostýmy, volaly naše jména. Nebyl jsem si jistý, jak se zachovat, ale Peeta měl tentokrát víc sebevědomí, než já. Když jsem se na něj otočil, s nadšením mával všem přihlížejícím, a tak jsem udělal to samé. Diváci výskali a já měl pocit, že se snad dokonce usmívám. Peeta mi nepatrně stiskl ruku. „Pořád mám tu pampelišku,“ hlesl a dál mával lidem okolo sebe. Tentokrát jsem si byl svým úsměvem jistý. Podle všeho už ji měl skoro tři dny. Snad se nám podaří vydržet v aréně aspoň stejně dlouho.

Nadšení davu bylo nakažlivé. Všechen ten výskot, jásot a ohlušující hudba a hlavně to nadšení, s jakým nás přihlížející vítali. Věděl jsem, že doufat se nevyplácí, zvlášť ne v Hladových hrách. I přesto jsem se však nechal unést – jen na okamžik. Na okamžik jsem v sobě živil tu jiskřičku naděje. Byla malá a nejspíš stejně falešná, jako ten oheň, co teď tančil po našich kápích. Ale přesto jsem se jí jen na ten kratičký moment držel.


Komentáře

Nejčtenější