Školnice Veselá vedla Mariana, Eveline, Solara a Kami. "Srážím každé z vašich kolejí deset bodů. A dostanete školní trest. Ten si odpykáte ještě teď, zrovna je tu někdo, komu byste se mohli hodit," zadrmolila školnice. Děti zamrazilo. Školní trest? Těď? Vždyť se měli sejít s Iris!To ale pochopitelně školnici říct nemohli. Byly by z toho velké trable pro ně i pro profesrku Darkovou. "Tak, tady proběhne školní trest," zachraplala školnice a ukázala na dveře učebny kouzelných formulí. Ale ne! problesklo hlavou všech čtyř dětí. V téhle učebně se přeci měli sejít s Iris! Co když ta ještě čeká a až Veselá otevře, tak ji uvidí a bude ztoho malér? Veselá otevřela. Profesorka Darková tam skutečně ještě čekala. Ale místo, aby se fofrem někam schovala, jen zvedla oči od knihy. "Vedu vám čtyři studenty na ten trest," zaskřehotala školnice. "Á, jistě, jistě!" řekla Iris a gestem ruky je vyzvala dál. Děti se překvapeně vešly. Školnice se spokojeně zachechtala a mumala si pro sebe při zavírání dveří: "Školní trest s Darkovou. Chachá! Už nikdy víc svoji kolej po večerce neopustí, smradi jedni mrňaví!" Když se klepání jejích klopek vzdálilo z doslechu, Iris promluvila k dětem: "Nazdar děcka!" Zněla až překvapivě vesele. "Ahoj!" "Dobrý den!" Jejich pozdravy se slily v jeden. "Iris," oslovila ji okamžitě Kami, "co tu děláš? Jak to, že tě Veselá nevyhnala, nebo něco? A jaký školní trest nám dáš? Omlouvám se, že nás chytli." Iris se jen zasmála. Mariana, Eveline a Solara to překvapilo, protože poprvé viděli profesorku Darkovou, jak se upřímně směje. "Jen klid," řekla Iris, "školní trest byl jen zástěrka naší schůze. Napadlo mě, že vás nejspíš chytí (ne, že bych vás měla za nějaké motaly, co se ani neumí schovat, ale Veselá vyšmejdí každého). Tak jsem si dala pozor, abych cestou sem na naší neveselou školnici Veselou narazila. Řekla jsem jí, že mám v této učebně práci. Naschvál jsem si důrazně postěžovala, že žádní studenti nemají školní trest, aby mi pomohli. A tak jste se dostali sem." Pak Iris pohlédla na Kaminy tři kamarády a dodala: "Děcka, ocenila bych, kdybychom si všichni mimo vyčování tykali. A říkejte mi Iris." Kami horlivě změnila téma: "Cos našla? Co by nám mohlo pomoci s bojem proti Voldemortovi?" Iris se zase jen zasmála. Sáhla do kapsy svého hábitu a vytáhla zlatý řetízek, na kterém visely maličké přesýpací hodiny. "Obraceč času?" podivili se všichni najednou. Iris kývla. "Neusiluje ministerstvo náhodou o jejich likvidaci?" zeptala se Eveline podezřívavě. "Ano, štěsí, že zatím ničí jen ty, které jim lidé donesou. Jen klid, Eveline, uděláme, co musíme a hned potom ho donesu na ministestvo ke zničení," ujišťovala ji Iris. "Jak nám obraceč času pomůže zastavit Voldemorta?" divila se Kami. "Víš, doufám, že pokud změníme minulost, přítomnost se změní přece taky, to snad víš, ne?" "Nic měnit nebudeme. Jen si z minulosti něco propůjčíme," odpověděla Iris.
V následujících deseti minutách se Iris a Kami vydaly pro dvě školní košťata a vrátily se zpět do třídy k Marianovi, Eveline a Solarovi. "Takže děcka, tady je plán. Já s Kami sletíme do Bradavic, posuneme se zpět do časů Bitvy o Bradavice, vezmeme neviditelný plášť, kámen vzkříšení a bezovou hůlku. Solare, Eveline, Mariane, vy zůstanete tady, budete nás krýt. Kdyby někdo přišel a ptal se po nás, řekněte, že jsme šly najít knihu, kterou jsem cestou ztratila. Vzhledem k tomu, jaká naše škola je, nám bude trvat pěkně dlouho, než cokoliv najdeme. Když se nevrátíme do půlnoci, vraťte se na své koleje a nedělejte si starosti, ano? Nic se nám nestane, poradíme si." Všechny děti horlivě přikyvovaly. Profesorka se otočila na Kami. "Tak jdem!"
Měly to štěstí, že cestou pro košťata na nikoho nenarazily. Propůjčily si dvě košťata a vydaly se k nejvyšší školní věži. "Odtamtud se nám poletí nejlépe," zdůvodnila to Iris. Skutečně se z té věže opravdu dobře startovalo. "Bradavice jsou odtud severozápadně!" zvolala Iris, snažíce se překřičet hlasitý vítr. Letěly tím směrem dlouho, na východě už se začalo červenat slunce. "Snad se ostatní už vrátili na koleje," pomyslela si Kami. Konečně se na obzoru objevila silueta Bradavické školy. "Už vidím hrad!" zvolala Kami. "COŽE?!" ozvalo se jí, jako odpověď. "UŽ VIDÍM HRAD!!"
Když dorazily k Bradavicím, bylo už slunce na nebi. Na famfrpálovém hřišti několik žáků poletovalo na košťatech. Podle barvy uniforem to byli studenti ze Zmijozelu. Při bližším pohledu si Kami něco uvědomila. "Iris!" vykřikla a ukázala prstem na hřiště. "Tam je můj synovec!" Iris se usmála a pak hestem ruky Kami naznačila aby ji následovala. Šikovně oknem vlétly do hradu. Právě probíhala hodina, takže nehrozilo, že by někoho potkaly. Iris náhle začala po chodbě chodit sem a tam. Kami nechápala. "Iris, co to vyvádíš?" "Potřebujeme bezpečné místo, na kterém se přeneseme v čase. Místo, kde budeme stoprocentně v bezpečí. Potřebujeme..." Před jejich očima se náhle objevily dveře a Kami pochopila. "Potřebujeme Komnatu nejvyšší potřeby."
Žádné komentáře:
Okomentovat