"Regen, jsi zpátky!" radovali se duhoví koně. "A přivedla jsi pomoc!" vykřikli někteří. A přišlo dlouhé představování. Přiznám se, že jsem si tu noc měla zapamatovat spoustu jmen, ale zapomněla jsem drtivou většinu z nich. Ale pamatuji si Drop, Boomovu matku.
"Asi bychom měli jít spát, co říkáte?" zeptala se nakonec Regen a my souhlasili. Byl to dlouhý den, který se skládal převážně z pádlování a chůze. Byl čas si odpočinout. Usínalo se mi celkem dobře, aspoň tedy na to, že jsme byli v úplně cizí zemi.
Ráno mě probudil rozruch na pastvině. Duhoví koně běhali z místa na místo a volali: "Už se chystá na cestu!", "Za chvíli je tady!" anebo "Nachystejte všechno, nebo zas někoho odveze!" Vstala jsem a zeptala se nejbližšího koně, co se děje. "Arcus je na cestě, aby se napil duhové vody. Musíme ho přivítat, jinak někoho z nás odveze na svůj kopeček, aby mu sloužil. Dělá to tak pokaždé, když není vše připravené." Chtěla jsem najít mé sestry a kluky, abych se s nimi domluvila, co budeme dělat my. "Nemyslím si, že zaútočit na něj hned je dobrý nápad," řekla Hoja. "Naprosto souhlasím," pokývala hlavou Shoti. "Nevíme o jeho schopnostech dost na to, abychom zaútočily. Navrhuji, abychom se schovali na kraji lesa a sledovali, co udělá." Ano, to byl dobrý nápad. "Jestli to máte v plánu, tak si ale pospěšte," upozornila Regen. "Víly z louky pod kopcem před chvílí přiletěly a říkaly, že už sem běží. Bude tu tak do deseti minut." Okamžitě jsme se běželi schovat. Opatrně jsme si lehli do borůvčí na okraji lesa. Kryly nás navíc stromy a vysoké keře. Na jezero bylo přitom vidět skvěle. Bylo to ideální místo. Viděli jsme na louku, ale pokud někdo vyloženě nevěděl, že tam jsme, tak nás neměl šanci zahlédnout.
"Počkáme si, co udělá," šeptal Barafu. "Třeba se dozvíme něco víc o jeho schopnostech." "A taky o povaze," dodal Haraka, "nezapomeň, že je důležité vědět, jestli je to vztekloun, nebo ho naopak nic nerozhází." "Pššt! Slyšíte to?" sykl Majira. Všichni jsme přestali mluvit a zaposlouchali se. "Dusot kopyt!" "Všichni ticho!" překřikovali se Hoja a Barafu.
Duhoví koně se seřadili do dvou řad. Od vysokého kopce přiklusala skupina dalších duhových koní. Jejich hřívy měly lehce světlejší odstín, než hřívy "zdravých" koní. Bylo jich tam asi pět. A uprostřed celého toho průvodu běžel duhový kůň se zářivou, sytě zbarvenou duhovou hřívou. To musí být Arcus! pomyslela jsem si. Jeho hříva se na slunci třpytila. Nebyl jako ostatní duhoví koně. Kromě třpytu na hřívě měl ještě ve tváři takový majetnický výraz. Jako by mu všichni patřili. Duhoví koně, o kterých jsem usoudila, že jsou jeho stráže, se rozestoupili do stejných dvou řad, jako ostatní a poklonili se. Ostatní duhoví koně udělali totéž. Vytvořili pro něj provizorní cestu až k jezeru. Arcus hrdě zdvihl hlavu a zařehtal. "Zdravím vás, moji věrní poddaní!" zahulákal. "Nejsme žádní tvoji poddaní A věrní už vůbec ne," vykřikla malá víla z louky pod kopcem, která přinesla zprávu o Arcusovi. Ten se na ni otočil a zamračil se. Jako blesk z čistého nebe natáhl kopyto vpřed a dupnul víle na křídlo. "Tak ty nejsi moje věrná poddaná?" Víla byla vyděšená k smrti, třásla se a ani nedutala. "Tak to jsi pro mě úplně zbytečná. K čemu mi bude víla, která není moje věrná poddaná? Akorát mi tu naplánuješ vzporu. A uvědomuješ si doufám, že bych mohl doslova dupnout kopytem a zbavit se tě, že ano?" Víla vyděšené přikývla. "Takže mi pověz, jsi moje věrná poddaná? Mám tě nechat být? Nebo nejsi věrná poddaná a mám se tě zbavit tou nejrychlejší možnou cestou?" Víla vyděšeně sklopila hlavu. "Tak co? Jsi moje věrná poddaná?" Klisnička nervózně přikývla. Arcus pustil její křídlo. Teď už víme, že nikdy nikoho nezabil, ale to neznamená, že bude váhat to udělat. Dokončil svou řeč a vydal se k jezeru. "Ale ne," hlesl Haraka. "Až se napije, bude mít zase další magické schopnosti, o kterých my nevíme! Co budeme dělat?" Haraka měl pravdu. Nemohli jsme si dovolit ho nechat, aby měl další kouzla, o kterých nevíme. Už jsem měla pocit, že jsme v koncích, když mě v hlavě trknul nápad. Netušila jsem, jestli to bude fungovat i na duhovou vodu, ale za pokus to stálo. Začala jsem kouzlit. Arcus doklusal k vodě a chystal se napít. Ale místo, aby se jeho tlama ponořila do vody, na vodní hladině se rozplácla. "C-co to má znamenat?!" zavrčel Arcus. Z jeho hlasu bylo slyšet kromě vzteku také překvapení. Mým sestrám už došlo, co jsem udělala. Zmrazila jsem duhovou vodu. Bylo mi jasné, že ho to znáte, protože Drop byla překvapená, když jsme jí vyprávěli o zimě v Diadornu a Frostsnowu. Nicméně zbytku stáda jsme řekli o tom, jak sníh a led funguje, takže jsem doufala, že se chytí. První to pochopila Regen. "No, to je prosím pěkně led, Arcusi. Duhová voda zamrzla, v noci bylo chladno." Arcus se zatvářil ještě podivněji. "Jak jako, zamrzla?" Drop se přidala: "Když je tady dole hodně chladno, voda ztvrdne a stane se z ní led. Ještě neroztál, takže se duhová voda nedá pít. U vás na kopečku se to asi nestává, tam ovládáte počasí vy." Mezitím, co Drop tohle říkala, Boom vlezl na zamrzlou vodu a začal se klouzat. "A kdy půjde pít?" zavrčel Arcus. "Až roztaje," opáčila Regen. "A vzhledem k tomu, jak tvrdý je, tak to vidím tak, že roztaje asi až v poledne." Boom zavrtěl hlavou a zavolal: "S tím nepočítejte. Je fakt pevný. Radši přijďte až odpoledne." Arcus se ďábelsky usmál. "Já čekat nebudu, rozpustíme si ho sám." Pak sklonil hlavu. Všude se náhle znatelně oteplilo. "Tak ty chceš soupeřit s mým ledem?" řekla jsem si pro sebe a zesílila kouzlo. Začínalo být šílené vedro. Ale já se nehodlala vzdát. Konečně se zase ochladilo. "Kašlu na to!" zaržál Arcus a vztekle kopl do vzduchu. Všimla jsem si, že jeho hříva zesvětlala. "Jdem pryč!" křikl, otočil se a se strážemi v patách odcválal pryč.
Když už byl z dohledu, vylezli jsme že skrýše. "To byl úžasný nápad!" radoval se Boom. Já jsem se jen unaveně usmála a rozpustila duhový led. "Hlavně, že jste se chytli." "Neumře ale náhodou, pokud se včas nenapije?" starala se Hoja. "Má tam pod kopečkem pramínek své vlastní duhové vody," řekla Regen. "Tak proč vůbec chodí sem?" divil se Majira. Na to mu odpověděla Drop. "Jeho pramínek sice zabarví hřívu, ale z nějakeho důvodu mu nedává magickou sílu. Proto radši chodí sem. A my ho musíme nechat." "Ale pěknej vztekloun to teda je," změnil téma Haraka. "To teda jo," pokrýval hlavou Barafu, "vyprovokovat ho k nějaké hlouposti asi nebude vůbec těžké."
A tak jsme měli pár nových informací. Téměř okamžitě jsme začali dávat dohromady plán. Jen Hoja pořád koukala k Duhovému jezeru. "Kam furt koukáš?" napomenul a jsem ji. "Matiti... Co myslíš, že by ta voda udělala někomu, kdo není duhový kůň?" "To nevím, můžeš to zkusit," zavtipkoval jsem. Ona to ale vzala vážně. Zvedla se a klusala k jezírku. Než jsem ji stihla zastavit, napila se.
Žádné komentáře:
Okomentovat