Malá okřídlená klisnička Regen začala mluvit. Mluvila vysokým jasnám hlasem. "Pocházím z ostrova jménem Arco-Íris. Žijí tam kromě víl - to jsem já, také duhoví koně. To je zvláštní druh, to vám povím. Jejich hříva má všechny barvy duhy. Postupem času bledne a když úplně zbělá, zemřou. Aby doplnili její barvu, pijí duhovou vodu, kterou máme jen v jednom jezeru u nás na ostrově. Nás víly nedostatek duhové vody nijak neohrožuje, ale duhové koně ano. A objevil se jeden duhový kůň - jmenuje se Arcus, který jimi pomocí toho manipuluje. Nevíme, jak se to stalo, ale duhová voda na něj měla větší vliv, než na ostatní. Kromě toho, že mu doplnila barvu hřívy, mu navíc dávala s každým douškem silnější a silnější magické schopnosti. Začalo to jen tím, že mohl pohybovat předměty myslí. Momentálně je schopen ovládat počasí, zmrazit či vysušit vodu a mnohem horší věci. Se svou mocí nám může všechnu duhovou vodu z ostrova vzít a nechat si ji pro sebe. Ale duhoví koně jsou na ní závislí, bez ní logicky nepřežijí, takže pokud ji vezme, z duhových koní zůstane jen on. A tak se rozhodli vyhledat pomoc. Poslali nejrychlejší vílu - mě, na cestu za moře, abych letěla a našla jiný ostrov, kde snad najdu pomoc. A narazila jsem na váš ostrov. Ovšem nikdo si mě nevšímal, všichni jste byli moc zaměstnaní prací na tom vašem závodě. Tak jsem snědla všechny značky cest a nechala se chytit." "Snědla?" zasmála jsem se. "Tolik se toho do tebe nemohlo vejít. Navíc mi to nezní zrovna bezpečně, vždyť byly dřevěné." "Mám přizpůsobivý žaludek," odpověděla Regen. Víc jsem toho z ní nedostala. "Přišla jsem sem hledat pomoc," řekla ještě víla. "Nenašel by se snad aspoň jeden hrdina, který by byl ochoten podat pomocné kopýtko?"
Nemusela jsem se vůbec zamýšlet, abych věděla, co příjde dál. "A co takhle šest kopýtek?" zeptala se Shoti. Regen se nadšeně usmála. Matka se zatvářila trochu ustaraně, ale věděla, že nás nezastaví. Protože hrozně rádi poznáváme cizí kulturu. Protože hrozně rádi pomáháme zemím v nesnázích. Hoja se však tvářila trochu zklamaně. "Co se děje, sestři?" zeptala jsem se. Ona smutně sklonila hlavu a řekla. "Nestihneme Běžecký týden. S trochou štěstí zvládnou Hjarta a Digilitis všechno spravit do zítřka, ale my budeme pryč." Digilistis ji však naštěstí uklidnil. "Přece bychom neodstartovali závody bez tak výjimečných hostů! Myslím, že budu mluvit i za Hjartu, když řeknu, že můžeme Běžecký týden odložit, dokud se nevrátíte." Hjarta přikývla a usmála se. "Beztak nám potrvá trochu déle, naž napravíme tu škodu."
A tak začalo nové dobrodružství. Regen si stále ještě pamatovala cestu na Arco-Íris pamatovala a tak nás navigovala na naší plavbě. "Není to daleko," opakovala pořád, ale po pár hodinách jsem jí pomalu přestávala věřit. Obloha už získala narůžovělý odstín, když jsme zahlédli ostrov v celé jeho kráse. Když jsme vytáhli náš vor na břeh, slunce už bylo tmavě oranžové a chystalo se zapadnout. "Takže, kde najdeme ty duhové koně?" zeptal se Haraka. Regen kopýtkem ukázala do lesa, který teď byl před námi. "Za ním je louka a na ní je Duhové jezero. Tam se duhoví koně pasou." A tak jsme se vydali skrz les, Regen v čele celé výpravy.
Z lesa vyšli až za tmy. "To byl výlet," podotkl Barafu. "A to je teprve cesta tam," upozornila ho Hoja.
Poslední stromy jsme nechali za sebou a před námi se rozprostírala louka. Uprostřed ní jsme spatřili obrovské jezero plné vody, která zářila všemi barvami duhy. "Páni!" vydechla jsem. "Nečekala jsem, že Duhové jezero bude tak... no, barevné."
Duhoví koně už dávno spali a my se chtěli také uložit ke spánku a ohlásit se jim až následující den. Pak jsem si ale něčeho všimla. Ne všichni duhoví koně spali. "Podívejte, támhle!" vykřikla jsem. Na zemi v trávě leželo malé hříbě. Skoro ani nešlo poznat, že je to duhový kůň, protože jeho hříva byla opravdu světlá, skoro bílá. Honem jsme k němu běželi. "Asi se zapomněl napít," vykřikla Regen. "Asi už nemá sílu dojít k jezeru!"
Byla to pravda. Pobledlé hříbě mělo sotva sílu se na nás podívat, když jsme k němu došli. "Musíme ho dostat k jezeru," rozhodla Hoja. "Ale jak?" řekl Barafu. "Hojo, Shoti, vyzdvihněte ho na moje záda. Donesu ho tam," řekla jsem. Hoja a Shoti si tedy stouply vedle hříběte, každá z jedné strany a začaly kouzlit. Jejich rohy zářily bílým světlem a mládě se pomalu začínalo vznášet nad zemí. Netrvalo dlouho a leželo na mých zádech. Honem jsem s ním klusala k jezeru. Sklonila jsem se tak, aby hříbě dosáhlo do vody, ale ono mohlo sotva hnout hlavou. "Polož ho," rozkázala Regen. Opatrně jsem tedy duhového koníka sundala ze svých zad. Regen ví, co dělá. Tedy, rozhodně ví víc než my. Žije tady, my jsme tu poprvé v životě. Položila jsem hříbátko na zem u Duhového jezera. "Otevři jeho pusu," řekla Regen a tak jsem to udělala. Než jsme stihli koníka donést k jezeru, jeho hříva stihla ještě víc poblednout.
Regen si stoupla do vody a ponořila do ní i křídlo. Potom vodu začala cákat naším směrem. Došlo mi, o co se snaží. Hříbě se samo nenapije a my, ač jsme s magií zkušené, neumíme rohem zvedat tekutiny, takže jediná cesta, jak dostat duhovou vodu do koníkovy tlamičky je tahle. I ostatní si brzy uvědomili, o co se víla snaží, a tak se přidali. Duhový koník byl brzy schopný se sám naklonit pro vodu a napít se, ale ty trdla ve vodě dál cákali. Ale ne na hříbátko, jeden po druhém. Když se koník byl schopen postavit a jeho hříva konečně dostávala barvu, neodolala jsem a přidala se ke svým přátelům.
V naší zábavě nás vyrušil až sám zachráněný hřebeček. "Regen!" vykřikl. Víla zvedla hlavu a usmála se. "Boome!" Ve vteřině se mu vrhla kolem krku. "Vůbec jsem tě s tou pobledlou hřívou nepoznala. Což mi připomíná, ja kto, že jsi měl tak pobledlou hřívu? Říkals, že budeš pít! Odejdu ani ne na jeden den a ty tady skončíš na zemi, skoro mrtvej!" Hřebeček sklonil hlavu. "Nějak jsem... zapomněl." Pak se oba otočili na nás. "Kdo to je?" zeptal se Boom. Regen nás v rychlosti představila. A pak vysvětlila nám, kdo je Boom. "Pomáhám jeho matce s péčí o něj. Jeho táta, on..." Regen se na chvíli zarazila. "...Stal se jednou z Arcusových obětí." Vykulila jsem na Regen oči. "Zmiňovala jsi, že je krutý a manipulativní, ale neřekla jsi, že... zabíjí." "Ach, ne, ne ne," vyhrkla okamžitě Regen. "Arcus Boomova otce nezabil. Ale udělal z něj svou osobní stráž. Ty si vážně hlídá a dává jim vždy jen omezené množství duhové vody a pokud by se snad pokusili vzbouřit, vzal by jim ji úplně a oni by zemřeli."
Majira mi zničeho nic poklepal kopýtkem na rameno. "Matiti, vypadá to, že už nejsme sami." A skutečně. Většina duhových koní byla vzhůru a podezřívavě si nás prohlíželi.
Žádné komentáře:
Okomentovat