Když jsem byla ještě malé, nevinné mládě, toužila jsem vymyslet svůj vlastní jazyk, kterým bych mohla mluvit se svými kamarády, a nikdo jiný by neměl šanci z něj vyrozumět nic o všech těch neplechách, které jsme plánovali spáchat na školním hřišti. Tehdy jsem ještě neměla tušení, že o několik let se mi to společně s mými vrstevníky skutečně podaří.
Zpočátku byl slang dnešních týnejdžrů záležitostí jednoduchou. Půjčoval si od generací minulých, ale také z jazyka anglického. Věci byly „hustý“ a „cool“, někdy dokonce „krutý“ nebo „libový“. Přátelům lidé říkali „kámo“, ti odvážnější i „vole“. Ovšem zásadní potíž takového jazyka byla prostá – dal se až příliš snadno naučit. I těm, kteří neseděli celý den ve třídě s partou jedenáctiletých, začalo brzy docházet, co že to „cool“, „krutý“ a „libový“ vlastně je. Takže najednou zase všichni věděli přesně, co se kde chystá za darebáctví. A tak to samozřejmě nemohlo zůstat.
Jazyk tedy prošel radikální proměnou, a jak se zlepšovala dostupnost internetu, mohli jsme si nejnovější slangové prvky půjčovat i odsud. Angličtina taktéž získala na významu, jak si od ní nový slang půjčoval víc a víc slov. A brzy už byla nová řeč od své původní verze k nerozpoznání. „Cool“, „hustý“ a „krutý“ jsou dávno pohřbené v minulosti, „vole“ se jen málokdy používá ve stejném významu, jako dříve. Mladá řeč si našla nový směr.
Slova jako „chábr“, „vibe“, „chillování“ nebo třeba „chálec“ (bez kterého bych se já osobně obešla) se ukázala být o dost těžší nejen k pochopení, ale i k vysvětlení, a tak se dodnes většině nezasvěcených úplně nepovedlo do něj proniknout. Mnozí stále žijí v blahém přesvědčení, že slovo „hustokrutopřísný“ někdo skutečně používá.
Takže nyní, dlouhé, dlouhé roky později nostalgicky vzpomínám na dávné kořeny dnešního slangu a užívám si vědomí, že až budu zase domlouvat nějakou neplechu, detaily jejího dění zůstanou jen mezi mnou a mými vrstevníky.
