Když se Draco ráno probudil, Zbynďa už na něj čekal na nočním stolku. "Dobré ráno, zlato!" "Dobré ráno, miláčku!" Draco sebou cuknul, neboť věděl, že Zbynďa nikdy nedává slovní odpověď (i když ho znal jen jeden den). Ještě víc ho vyděsilo, když zjistil, že mu neodpověděl Zbynďa, ale Goyle. "Jaks to sakra myslel?" vyjekl. "Jaks to ty myslel?" zeptal se Goyle. "Já nemluvil na tebe, ale na svoje jabko." "Jo, jasně," zasmál se znovu Goyle. "Draco, ty draku," řekl Crabbe úchylným hlasem. Malfoy se nezmohl na víc, než zavrčení. Popadl Zbynďu a šel se obléknout.
On a Zbynďa poté vyrazili na svou první společnou snídani. Draco spořádal deset palačinek! Ale Zbynďa asi neměl hlad.
Strop ve Velké síni naznačoval, že venku není zrovna pěkně. Pršelo. Ale Malfoy se křenil, jak měsíček na hnoji.
Přišla hodina obrany proti černé magii. Draco by normálně zuřil, neboť ho čekala hodina s Nebelvírskými, ale on měl Zbynďu a to bylo to jediné, na čem záleželo.
Sedl si do lavice a Zbynďu schoval pod stolem. Do třídy se se zvoněním přihnal profesor a oznámil, že dnes si budou jen dělat zápisky. Draco se zaradoval. Bude moci celou hodinu hledět na svého vyvoleného. Začervenal se. Psal si, co učitel diktoval a co chvíli pohlédl na Zbynďu.
"Pane Malfoyi?" zabručel učitel a přešel k Dracově lavici. "Můžete mi vysvětlit, proč máte během hodiny v ruce svačinu?" Draco zrudnul, tentokrát vzteky. "Svačinu? SVAČINU?!" Vstal a pevně jablko stiskl v ruce. "Zbynďa není žádná svačina! Je to moje životní láska!" Celá třída propukla v hlasitý smích. "Pane Malfoyi, dejte mi to jablko."
"NE!"
"Dejte mi to jablko, nebo vaší koleji strhnu body."
"Tak ať!" Dracovi se do očí nahrnuly slzy. "Malfoyi, měj rozum," hlesl Goyle, ale Draco nedbal. "Miluju to jabko a nikdo mi ho brát nebude!"
Profesor odebral Zmijozelu deset bodů, ale Draco byl hlavně rád, že měl svého Zbynďu.
Žádné komentáře:
Okomentovat