Pamatujete, jak jsem před půl druhým rokem řekla, že Jednorožčí podkova je už dokončená a nebudu k ní už nikdy nic přidávat? No, tak to jsem kecala. Víte, nedávno jsem ji znovu četla, protože ji momentálně přesouvám na Wattpad (pokud tu náhodou nejste z mého Wattpadu, tak se tam běžte podívat) a zjistila jsem, že je tam několik takových podivných mezer. Taková ta "prostě to vím", "netuším, jak se to stalo" a "bůh ví, proč to udělal". A ty mezery se mi nelíbily. Tak jsem se rozhodla, že rok a půl po ukončení projektu tyhle mezery doplním. Pokud všechno vyjde podle mého plánu, budou to dva příběhy - Majin příběh a Crowova tajemství. Poslední dobou mám takovou psavou náladu, takže je dokonce možné, že je i dokončím :D. Nevím, jak budou příběhy dlouhé, nicméně ráda bych udržela ten vzor maximálně čtyř částí na knihu (s tím, že Crowova tajemství budou pravděpodobně delší). Toť vše, enjoy-
Kolem Křiťálového jezera pobíhala pětice alicorních hříbat. Jejich matky nedávno oslavily třetí výročí své korunovace. Zamávala jsem na ně a oni okamžitě přicválali k jezeru. "Ahoj, Maji!" zašvitořila Gris - šedá alicorka s růžovou hřívou. Oplatila jsem jí pozdrav. Spolu s ní se z paloučku přiřítili ještě čtyři alicorni - Mapacha, Tatu, Kio a malá Bora. Vesele jsem je pocákala vodou. Bora se zachichotala. "Copak tu děláte?" zeptala jsem se. Kio se ujal slova a vysvětlil: "Naši rodiče šli na obchůzku do Frostsnowu, ale nás nechali tady. Dáváme pozor na Boru." Ostatní hříbata horlivě přikyvovala.Zasmála jsem se. "No, jsem ráda, že se dobře bavíte."
"Nooo... Vlastně se docela nudíme. Snažíme se najít něco zábavného."
"Pojďme plavat!" zavýskla Bora. Její slovník se za ty měsíce začal rozšiřovat. Pokusila se vlézt do vody, ale já ji zastavila. "Boro, sluníčko, ještě nejsi připravená se učit plavat. Zůstaň pěkně na souši."
Malá klisnička se zamračila a zklamaně se vrátila na břeh. Tatu ale přišel s jiným nápadem. "Co kdybys nám místo toho něco vyprávěla, Maji? Nějaký příběh, víš jak."
Zamyslela jsem se. "Mno... Moc nevím, co bych vám vyprávěla. Oproti vašim rodičům a prarodičům nemám k vyprávění až tak zajímavé příběhy."
Než mi hříbata stihla odpovědět, zpod hladiny na druhé straně jezera se vynořila má malá dcerka Bubble. Ve skutečnosti je jen o něco málo starší, než Gris, ale pro mě bude vždycky má malá Bubble. Chvíli stříhala ušima a snažila se zorientovat. Zavolala jsem na ni a ona připlula ke mně. "Byla jsi tu nějak dlouho, měla jsem o tebe starost," hlesla. Usmála jsem se, i když ona to nemohla vidět. Narodila se slepá. "Povídám si tu s Gris, Kiem, Borou, Tatuem a Mapachou," odpověděla jsem. "Zrovna se snažím vzpomenout na nějaký zajímavý příběh, co bych jim mohla vyprávět." Bubble nadšeně mávla ocasem a všechny nás pocákala. "Pověz jim tu historku o tom proroctví!" Zamyslela jsem se. Proroctví bylo něco, o čem jsem doteď vyprávěla jenom ostatním vodním koním. Ale pomyslela jsem si, že zrovna u těchhle pěti by to nemělo vadit. Vlastně to není ani tajemství, ale po těch letech už se to tak nějak stalo příběhem pro zasvěcené. A zasvěcenými byli v tomhle případě vodní koně. Ale posledních několik let proběhlo a stále probíhá ve znamení překonávání starých zvyků. A tak jsem začala vyprávět.
Narodila jsem se v době, kdy v Diadornu koně mluvili jen se svým stádem. Byla to zvláštní doba, o tom jste jistě už spoustu slyšeli. Ale pro vodní koně bylo snazší dodržet toto nepsané pravidlo, protože jsme byli - a pořád jsme - značně omezeni v pohybu. Máme svůj vlastní svět pod hladinou a pokud vyloženě nechceme, s nikým dalším se bavit nemusíme.
Nicméně v tomto světě pod hladinou jsem prožila první měsíc svého života. Takhle mladá hříbata by se nejlépe neměla ani vynořit z vody. Ještě nejsou připravena na okolní svět. V té době se o mě starala hlavně má maminka Samaki, protože táta byl součástí vodní hlídky, která se stará o ostatní vodní plochy v Diadornu - Juu, Nchi a Stříbré jezero, takže byl často pryč. Ty dny jsem trávila nejprve s matkou a poté osamotě, proplouváním dna jezera. Když jsem se naučila mluvit, našla jsem si i pár kamarádů. Ale jezero mě brzy omrzelo. Všude už jsem byla, všechno už jsem viděla. Protože jsem tehdy ještě neznala způsob, jak se dostat z jedné vodní plochy do druhé, začala jsem se zajímat o svět nad hladinou. A tím to všechno začalo...
Žádné komentáře:
Okomentovat