Ahoj, jmenuji se Shoti. Jsem dcera jednorožce Kony a pegase Mrenga. Mám dvě mladší sestry - Matiti a Hoju. Všechny tři jsme Alicorni. Žijeme v zemi zvané Diadorn na ostrově Eyjan. Na Eyjanu je ještě země Rubyron, domov temných, Frostsnow, zem věčné zimy a Summershine, zem věčného léta. Co se však nachází za mořem, to nevíme.
Od našeho dobrodružství v Summershinu uběhlo už více než rok. Majirovu i Barafuovu rodinu navštěvujeme každý měsíc zůstáváme s nimi přes noc. Naše zatím nejdobrodružnější cesta začala, když jsme se chystali do Summershinu.
"Mami, půjdeš s námi?" zeptala jsem se. Když mamka poznala Majirovu mamku Agosti, bylo skoro nemožné ji dostat zpátky domů. Vážně si rozuměly. "Ano, určitě!" opáčila mamka. "Měsíc jsme se s Agosti neviděly, musím jí toho tolik povyprávět!" "Tati, půjdeš i ty?" Táta zavrtěl hlavou. "Mám malé setkání s pegasy na Pegasí skále." A tak jsme se vydali na cestu v sedmi - mamka, já, Barafu, Hoja, Haraka, Matiti a Majira.
Cesta do Summershinu nikdy není dlouhá. Za ty měsíce jsme už stihli najít tu nejkratší cestu. Když jsme dorazili, Agosti nás nadšeně přivítala. "No konečně! Hrozně jsem se na vás těšila. Tak pojď Kono, musíme si popovídat." A tři hodiny byly na louce a povídaly si. My jsme se rozhodli jít mezitím za poníky. Jejich vůdce Trot nás nadšeně přivítal. "Tak rád vás zase vidím! Našemu stádu se daří každým dnem lépe a lépe. Pořád jsme vám vděční za to, že jste se za nás u Jota přimluvili." Byla to radost vidět, že se jim skutečně daří lépe. Seznámili jsme se se třemi novorozenými hříbaty a vyslechli si pár Trotových dechberoucích příběhů o době, kdy ještě muselo jeho stádo žít ve skalách.
Slunce se pomalu klonilo k obzoru. Haraka a Hoja, kteří ještě před chvílí vesele poskakovali v trávě si znaveně lehli na zem a sledovali zapadající slunce. Matiti něžně přikryla Majiru svým křídlem, jako to dělá každý večer. Já jsem položila svou hlavu na Barafuova záda a pomalu usnula...
Ráno jsem se probudila ještě před východem slunce. Už jsem nemohla usnout, tak jsem opatrně vstala, abych nevzbudila Barafua (vypadal tak roztomile, když spal). Šla jsem se opláchnout k moři. Studená voda omývala moje kopyta a já nasála do nozder slaný mořský vzduch. Matiti jeho vůni zbožňuje, problesklo mi hlavou. Udělala jsem pár kroků dál do vody. Nad mořem se zatřpytily první sluneční paprsky. Copak je asi za mořem? zamyslela jsem se. Tahle otázka mi vrtala hlavou od té doby, co jsem spatřila moře. Vlastně ještě déle! Už od té doby, co nám Nyati řekl, že žijeme na ostrově.
Po chvíli jsem zvrtěla hlavou přestala nad tím přemýšlet. Místo toho jsem začala poskakovat ve slané mořské vodě jako to dělává Hoja. Někdy bych si přála být zase v jejím věku. Kdybychom navštívili Summershine, když jsem byla stejně stará jako ona, nikdo by se mi nesmál za to, že poskakuji ve vodě. Ale teď když mě nikdo nevidí, taky se mi nikdo smát nebude. Po chvilce poskakování jsem však az sebou zaslechla hlas. "Dobré ráno, zlato. Bavíš se?" Bleskově jsem se otočila. Byl to Barafu. "D-dobré ráno," odpověděla jsem poněkud rozpačitě. On se rozesmál. "Hele, nesměj se!" rozzlobila jsem se. "Voda je krásně studená, tak co jiného mám dělat? Neposkakovat v ní?" Znovu se zasmál. "Vypadáš vtipně, když děláš hlouposti." Jen jsem protočila očima. Barafu přišel za mnou a dal mi pusu na tvář. "Je vážně krásně studená. Nezaplaveme si?" Přikývla jsem. Plavat ve studené vodě bylo příjemné, protože do Summershinu přišla ta teplejší část léta a na to jsem zkrátka nebyla zvyklá. Doplavali jsme jen tam, kam jsme ještě dosáhli kopyty na dno. Zastavili jsme se a koukali na vycházející slunce na obzoru. "Je to nádhera..." zašeptal Barafu.
Slunce pomalu stoupalo po obloze. Najednou jsem ale zahlédla ještě něco jiného, než náš největší zdroj tepla a světla. "Barafu, podívej, támhle něco je!" Barafu přimhouřil oči a zadíval se stejným směrem jako já. Vypadalo to, že tam je pevnina! "No jo, máš pravdu! Myslím, že je to ostrov, nebo tak něco." "Pojďme o tom říct ostatním." A tak jsme šli.
"Ostrov? Není to nesmysl?" divila se maminka Kona, když jsme jí řekli o našem objevu. "Proč by to měl být nesmysl?" "Ostrov tak blízko, že je vidět od nás? Já si myslím, že je to jen další část Eyjanu." Barafu a já jsme se na sebe podívali. Měli jsme spoustu volného času a prošli jsme spolu skoro celý Eyjan. Vynechali jsme jen Rubyron, protože dráždit temné se nám zrovna moc nechtělo. Došli jsme k závěru, že Eyjan je tvořen čtyřmi zeměmi - Diadornem, Rubyronem, Frostsnowem a Summershinem. Toť vše. A ta k jsme jí to i řekli. Ona jen zavrtěla hlavou. "Měli bychom to místo jít prozkoumat!" řekl Haraka. "Ale jak?" zeptala se Matiti. To byla správná otázka. Já a Matiti bychom tam nejspíš mohly doletět (ale nejsem si jistá, jestli by Matiti vydržela letět tak dlouho), ale zbytek našeho dobrodružného týmu by se tam neměl jak dostat. "Můžete plout na voru," navrhl Kahawia, hnědý poník. "A kde ten vor mají podle tebe vzít, Kahawio?" zeptala se Agosti. "Můžeme jim ho postavit!" řekl prozměnu Trot. "Ve skalách je spousta stromů na dřevo. Můžem ho svázat popínavými rostlinami, co tam rostou." S tím jsme souhlasili.
Byla jsem šťastná, že přišlo další dobrodružství. Život začínal být až děsivě klidný. Ještě než přšlo poledne, náš vor byl hotový. "Ach, holky, proč mě už zas opouštíte?" povzdechla si mamka. "Vrátíme se, mami," ujistila jsem ji. "Vždycky jsme se vrátili." Už jsem vynechala ten fakt, že tomu málem tak nebylo. Nastoupili jsme na vor. Odrazili jsme se od břehu a kopyty pádlovali směrem k neznámému ostrovu. Došlo mi, že se vrátíme. Máme tři kouzelné podkovy. Máme jeden druhého. Dokud nic z tohohle neztratíme, budeme v pořádku.
Žádné komentáře:
Okomentovat