"Co to sakra je?.." zašeptala jsem. "Netuším," odpověděl Haraka a zvedl se. "Počkej, snad tam nechceš jít?" zavolala jsem na něj. "A jak jinak mám teda zjistit, co je to stvoření zač?" zeptal se a ani se neobtěžoval čekat na odpověď. Rovnou se rozeběhl ke skalám. No, přece jsem ho v tom nemohla nechat samotného! Běžela jsem za ním. Přes louku jsme přeběhli asi za pět minut, což musel být nějaký rekord, nebo tak něco. Průhledný kůň udělal sem tam pár kroků, ale nevypadal, že by měl někam namířeno. Zastavili jsme se pár metrů od něj. Takhle z blízka průhledný tvor působil jako duch. Neměl hřívu, jen šedé průhledné tělo a oči, které bíle zářily ve tmě. Neměly panenky, neměly duhovky, jenom zářivé bělmo. Měla jsem strach. Vzpoměla jsem si, že mi o podobných tvorech někdo kdysi dávno vyprávěl, ale nemohla jsem si vzpomenout kdo, kdy ani co o nich říkal. Ale ten popis jsem si pamatovala a byl přesný. Chtělo se mi utéct, ale Haraka se k odchodu neměl. A přece jsem ho v tom nemohla nechat samotného!
Ducho-kůň se najednou otočil směrem k nám. Nebyli jsme schovaní, ani nebylo, kam se schovat, každopádně jsem zpanikařila a lehla si na zem v naději, že moje bílá srst bude míň vidět v trávě. Už ale bylo pozdě. Průhledný tvor zamířil k nám. Haraka netušil, co dělat, tak si lehnul na zem vedle mě. Černá srst je ale ve tmě vidět mnohem méně, než bílá, takže on měl aspoň malou šanci, že ho duch přehlédne. To se však nepovedlo. Duch přišel, tedy spíš přiletěl, k nám. "Konečně jsem někoho našla!" zaradoval se kůň, který byl vlastně klisna. Když jsme se ani jeden nehýbali a snažili se aspoň vypadat mrtvě. "Haló, jste v pořádku? Potřebuju pomoc!" Nemohla jsem si pomoct, musela jsem zdvihnout uši, když řekla, že potřebuje pomoc. A ona si toho nejspíš všimla. "Haló, stalo se vám něco? Já vám neublížím, potřebuju jenom pomoct!" A tak jsem otevřela oči. "Ah, díky bohu, žijete. Pomůžete mi?" Haraka otevřel oči taky a vstal. "Nejdřív nám pověz, co jsi zač!" Ona na něj ale místo toho překvapeně zírala a pak vydechla: "Ty jsi t-temný? Moment, jsme na Eyjanu? Existují tady vůbec ještě temní?" Vykulili jsme na ni oči. "No, vzhledem k tomu, že, jak můžeš vidět, mám tmavou srst, tak ano, jsem temný a tím pádem pořád existují. Duch ale zavrtěl hlavou. "Ne, nemyslím koně s tmavou srstí, myslím ty, co chtějí ovládnout celý ostrov, co si skutečně říkají "temní". Existují ještě? Jsi jeden z nich?" Haraka zavrtěl hlavou. "Nějak ti nerozumím. Netuším, jak tohle všechno víš, každopádně všichni temní chtějí ovládnout celý Eyjan. Proto jsem od nich odešel. Ale na tom teď nezáleží. Kdo jsi ty?" Klisna pohodila hlaovu a odpověděla: "Jmenuji Trividebla, ale můžete mi říkat jen Trivi. Pocházím z ostrova Třínohého krále." "Koho?" "Třínohého krále... Páni, vy vážně vůbec nic nevíte!" Zamračila jsem se a zeptala se: "A s čím potřebuješ pomoct?" A tak Trivi začala vyprávět.
"Na ostrově Třínohého krále žijí koně jako já - duchové. Asi si představujete ducha jako duši zemřelého koně, ale tak to není. Duchové jsou totiž samostatný druh. Rodíme se průhlední s bílýma očima a stejně jako vy můžeme zemřít. Ovšem neživíme se trávou, jako ostatní druhy koní. Pohání nás energie, kterou vysáváme z rostlin, stromů, ptáků, ryb a někteří z nás i z koní. Na našem ostrově takoví už nejsou, duchové je za časů před králem všechny vysáli a tím je zabili. Ale přesto se občas najdou tací, co dostanou chuť na energii koní a teleportují se sem na Eyjan. Pak si tady najdou oběť, vysají ji a teleportují se zpátky. Jinou magii, než přemisťovací ale náš druh neovládá. Já nikdy neměla moc chuť na koňskou energii. Pravda, na té rostlinné se přežít nedá, ale vysát nebohého koně mi příjde zlé. A proto jsem nikdy teleportační magii nepotřebovala, takže ji neovládám. Ovšem nějakým duchům asi přišlo vtipné, že mě sem pošlou a budou čekat, jestli najdu cestu domů. Ale já ani nevím, kterým směrem náš ostrov je, natož abych byla schopná postavit vor a doplot tam." Haraka se zarazil. "Vždyť levituješ! Nepotřebuješ vor." Trivi zavrtěla hlavou. "Levituju jen těsně nad zemí. V případě, že tam nic není, tak spadnu a když je tam voda, musím běžet po dně. Ale i duchové potřebují dýchat." Zamyslela jsem se. "Možná, že Shoti nebo Matiti znají nějaké kouzlo, které by ti mohlo pomoct... Ale asi to bude muset počkat do rána." Trivi se přesto radostně usmála. Ale chcete něco vědět? Duší úsměv je šíleně děsivý, i když má vypadat vesele!
Náhle jsem za námi zaslechla kroky. Otočila jsem se. "Mami?" vyhrkla jsem, protože za námi ke skalám běžela právě mamka. A povím vám, nevypadala vůbec spokojeně. Byla spíš naštvaná. Vlastně byla hodně naštvaná. Těsně za ní cválaly mé sestry a táta. Máma doběhla až k nám a vykřikla: "Hojo, Harako, držte se stranou! Já vím moc dobře, co má tahle průhledná věc za lubem. Držte se zpátky!" Vyjeveně jsme na ni zírali. "Mami, o čem to..." "Držte se dál od mojí rodiny!" křičela máma tentokrát přímo na Trivi. "Copak vám to jenou nestačilo? Najděte si jinou obět a nechte nás na pokoji! Pořád máme ty podkovy! Pořád můžeme zničit tebe i všechny komplice, co sis přivedl s sebou!" Trivi se vyděšeně přikrčila a hlesla: "N-netuším, o kom to mluvíte a ráda bych upozornila, že nejsem hřebec, ale klisna. Pokud máte zkušenosti s někým z mého stáda, chápu váš strach, ale já jsem sem nepřišla pro energii, mí vrstevníci mě sem poslali a já nevím, jak se mám dostat domů. Neublížím vám. Prosím, nechte mě." Mamka se na ni ještě jednou zamračila. "A proč bych ti měla věřit?" Trivi sklopila uši a řekla: "Kdybych chtěla někoho vysát, už bych to udělala. Povídala jsem si tady s těma dvěma asi pět minut. Energii bych jim mohla vzít, jakmile by byli tak metr a půl ode mě a netrvalo by to ani deset sekund." Mamka se však stále mračila. "Mami, proč jí nevěříš?" zeptala jsem se. Mamka zavrčela a odpověděla: "Ještě než jsme se vzali, několik těchhle... duchů na mě a vašeho otce zaútočilo. No, ne úplně zaútočilo, ale obklíčili nás a kdybych nepoužila kouzelnou podkovu, vysáli by z nás všechnu energii." Shoti i Matiti se podívaly jedna na druhou a potom Shoti upozornila: "Mami, ani k Arcusovi ses nechovala tak nedůvěřivě a on se nás doslova a do písmene pokusil zabít!" "Jo," přikývla Matiti, "jen jsi k němu přišla, věnovala mu nedůvěřivý pohled a řekla: "No, naštěstí už není tak mocný," a s klidem odklusala zase k nám." Taky jsem se Trivi chtěla zastat. "A Trividebla nás jen požádala o pomoc. Tohle nezní jako rozumná reakce." Máma se na nás všechny rozpačitě zahleděla, ale nakonec ustoupila. "No, když nás ochránila před deseti takovými jen jedna podkova, hádám, že tři vás dokážou zachránit před jedním." "A navím máme pořád v korunkách magii z Duhového jezera," upozornila Matiti. "Ta nám jistě taky přijde vhod."
"Co za pomoc vůbec potřebuješ?" zeptala se Shoti a otočila se směrem k Trivi. A tak jim Trivi odvyprávěla celý příběh. Shoti jen párkrát pokývala hlavou a řekla: "Asi budu umět pomoct, ale může to prosím počkat do rána?" Nato zívla. Trividebla přikývla. "Jistě, zas tolik nespěchám." Pak se zatvářila zamyšleně a po chvíli dodala: "Ty vaše podkovy a korunky mi znějí zatraceně povědomě..." "Jak to myslíš?" podivila se Shoti, ale Trivi jen zavrtěla hlavou. "Ale, nijak." A tak jsme se vrátili zpět na louku a uložili se ke spánku.
Ráno jsme vstali se svítáním. Matiti doběhla na pláž, zkontrolovat náš vor, zatímco Shoti přemýšlela, jak provést kouzlo, které by nám pomohlo najít cestu k Trivi domů. Než to ale stihla, přihnala se k nám Matiti se špatnou zprávou. "Ten vor už je zase napůl zničený, budeme je muset dávat jinam, na pláži jim to nesvědčí." Najednou se ale vedle nás objevil Trot, vůdce stáda poníků a mračil se na nás. "Děláte si legraci, zase chcete stavět nový vor? To už je třetí za poslední čtyři měsíce! Jestli to takhle půjde dál, brzy nám vykácíte všechny stromy ve skalách a to se nesmí stát. Vážně nemůžete použít tenhle?" Matiti zavrtěla hlavou. "Neunese nás všech sedm." Trividebla se usmála a řekla: "Já jen potřebuji povrch, nad kterým se budu vznášet, ani se ho nedotknu. Nic nevážím, víte?" Matiti však zavrtěla hlavou. "I tak to neunese šest dospělých koní. Tak maximálně tři." Haraka, který společně s Majirou a Barafuem všemu tomu naslouchal, řekl: "No, tak byste mohly jet jen vy tři." Majira a Barafu na něj vykulili oči a začali mluvit jeden přes druhého. "To si děláš legraci?!" "Nemůžeme je přece jen tak nechat jít na tak nebezpečnou cestu!" "Zbláznil ses?" Shoti se do toho ale taky vložila. "Je to jediná možnost. Potřebujeme všechny být všechny tři, abychom mohly použít korunky. Budete muset zůstat tady." Barafu očividně pochopil, že to jinak nepůjde, ale Majira si dál stál za svým. "Vzali jsme se teprve včera, Matiti. To chceš hned takhle odejít někam, odkud ani nevím, jestli se vrátíš?" Matiti udělala krok k němu a odpověděla: "Slibuju ti, že se vrátím. Naše podkovy nás ochrání. Naše korunky nás ochrání. A třeba konečně příjdeme na kloub tomu, proč se vždy ocitáme ve správný čas na správném místě. Neboj se o mě." Pak ho políbila na čelo a odklusala k nám.
Vydaly jsme se na pláž k voru. "Jak teda plánuješ najít cestu?" zeptala jsem se Shoti. Ta se usmála a řekla: "V jedné z knih na hradě Klaufiru, které mi půjčil Nyati, jsem našla kouzlo, které dokáže najít koně druhu, který mu určíte. Hned předvedu." Namířila svým rohem na mě. Její roh se rozsvítil a pak zase zhasnul. "Teď jsem mu určila druh, který má hledat - alicorn. Tebe už to, Hojo, rozpoznávat nebude, protože tebe jsem použila jako vzor. Ale když ukážu na Matiti..." řekla a otočila hlavu k naší sestře a její roh se rázem rozblikal. Pak kouzlo zrušila a její roh byl zase normální. "A bude to fungovat i na duchy?" strachovala se Trivi. "V té knize se psalo, že to funguje na všechny druhy koní, takže věřím, že ano." Pak namířila rohem na Trivi a provedla kouzlo. Pak se začala pomalu točit dokolečka, aby zjistila, kterým směrem poplujeme. Konečně našla správný směr a tak jsme se rychle nalodily a vydaly se na cestu.
Žádné komentáře:
Okomentovat