... Nic se nestalo! Necítila jsem bolest. A ani jsem neměla pocit, že bych byla mrtvá. A tak jsem otevřela oči. Haraka stál pořád na stejném místě. "Dobrá, dost dramaťáku." řekl a já si uvědomila, že mi svědomí správně napovídalo, když říkalo, že nás Haraka nezradí. "Harako?" vydechla Matiti překvapeně. "To jste si vážně myslely, že bych vám vrazil dýku do zad?" řekl trochu překvapeně. "Vypadal jsi tak." řekla upřímně Shoti. "Víte, kdyby nás tam našli všechny, tak by sem zavřeli i mě a ven bychom se nedostali. A kromě toho jsem dostal možnost získat tohle." řekl a zpod křídla cosi vytáhl. Byly to tři korunky. "Jak jsi je...?" načala užasle Shoti. "Stráže řekly, že si můžu vzít nějako cennost." řekl Haraka. "Tak pojďme spasit naše země!" řekla sebevědomě Matiti. Haraka nám nasadil korunky a pak se stalo něco neuvěřitelného. Z korunek začlo vycházet jakési růžové světlo. To vytvořilo velký chumel. A pak z Harakova rohu začalo vycházet černé světlo a vlévalo se do chumlu našeho světla. A ode dveří takových pramínků černého světla. Pomalu se všechny vlily do našeho chumlu. Pak se chumel začal zmenšovat, až docela zmizel. "Bojová magie je pryč." prohlásil Haraka. "Musíme zmizet! Mají mě za zrádce. Jestli mě chytí, tak už se svých příštích narozenin nedožiju." řekl, otevřel dveře a tryskem vyběhl na chodbu. My za ním. Beželi jsme k místnosti se zlatem, abychom mohli po proudu Nchi doplavat do bezpečí. Najednou se za námi objevily hlasy. Křičely něco jako "stůjte!" nebo "stejně vás chytneme!". Uvědomila jsem si, že nás honí stráže. Byli jsme rychlí ale na ně to prostě nestačilo. "Nasaďte turbo! Jestli nás chytí je s námi ámen! Sice už nemají bojovou a černou magii, ale i bez ní jsou nebezpeční!" křikl na nás Haraka. A my ho rády poslechly. Ale ani naše "turbo" nepomohlo. Stejně jako my se blížili k místnosti se zlatem, tak oni se blížili k nám. Čím dál víc. Už sem myslela že nás chytí, když... Zvedla se veliká vlna čehosi a to je hodně zpomalilo. My se dostali do místnosti se zlatem, zatím co oni klusali daleko za námi. V trysku jsem se odrazila a hupsla do vody. Ostatní za mnou. Vody přibývalo a strachu ubývalo. Věděly jsme že se vracíme domů. Pak mě ale něco trklo. Co bude s Harakou? Nechají ho s námi? Nebo ho vyženou? Rozhodla jsem se, že mámu a ostatní ubrečím. Nechali jsme se dlouho unášet proudem řeky. Občas jsme museli z vody vykouknout a nadechnout se. Nikdo si nás ale nevšimnul. Když už to byla opravdu dlouhá doba, rozhodla jsem se vykouknout z vody. "Už jsme na Divokých pláních!" oznámila jsem a vylezla jsem z vody. Ostatní vylezli za mnou a pokračovali jsme v cestě pěšky. Stále mi vrtalo hlavou, co ty stráže zpomalilo. Po dlouhé době cesty, jsem něco zahlédla v dálce. Vypadalo to jako skála. Když jsme byli blíž, tím větší jsem měla pocit, že vidím i soutok dvou řek. A taky most. A když jsem uviděla stádo jednorožců, pod vlnou nepředstavitelného štěstí jsem vykřikla: "Jsme doma! DOMA!!!" a s jásotem jsem se vrhla ke stádu. Maminka zvedla hlavu. Když nás uviděla, rozeběhla se k nám. Objala mě s typickými slovy "kde jste byly?" a "jste v pořádku?". Pak uvítala i mé sestry. "Kdo je to?" řekla a udiveně vzhlédla k Harakovi. "Tak si myslím že ti budeme muset povědět celý příběh od začátku." usmála se Shoti. A tak jsme vyprávěly o tom, jak jsme přišly k těm našim korunkám a jak jsme potkaly Haraku. Štěstím bez sebe jsme byly, když nám maminka řekla, že Haraka může zůstat. A pak nám maminka ještě pověděla o své podkově která jí chránila. A vysvětlila, že podkova ochránila i nás, protože jsme její dcery a Haraka náš kamarád.
Následovaly dny plné her a zábavy. O těch ale už povídat nebudu. K tomuhle příběhu už nepatří. Protože tento příběh už končí. Ale jak jistě víte - konce jsou nové začátky. Zajímalo by mě, čeho začátek je tenhle konec...
Žádné komentáře:
Okomentovat