Druhý den ráno jsem se probudila pod mou jablůňkou, vedle Mrenga. Nepamatovala jsem si, že bych tam večer došla. Bylo to nejspíš tím, že jsem došla pod jabloň v polospánku. Každopádně - Mrengo si zrovna pochutnával na jablkách, která s největší pravděpodobností setřásl z jablůňky. "Dobré ráno. Chceš?" řekl Mrengo a postrčil ke mě asi deset jablek. "Jo, dík. A... dobré ráno." řekla jsem a zakousla se do červeného jablka. Netuším proč, ale přišlo mi sladší a šťavnatější než jindy. A pak jsem si, netuším proč, vspoměla na souhvězdí jednorožce. A taky na ten příběh o jeho rohu. A tak mě napadlo, že bych se na to souhvězdí mohla kouknout znovu, ale z Démantové louky. A tak zjistit jestli to byla náhoda, že špička rohu ukazovala na nás, nebo ne.
Když jsem snědla všechna jablka, dostala jsem nápad. "Nepůjdeme si zaplavat na soutok?" navrhla jsem. "Proč ne?" usmál se Mrengo. A tak jsme šli. Já se kousek od břehu rozeběhla a pak jsem skočila do vody a pocákala jsem Mrenga. "Juj. Promiň." uchechtla jsem se. "Neva. Stejně bych se namočil." řekl a skočil do vody. Dlouho jsme po sobě cákali a potápěli jsme se a vůbec. Všechno to, co dělají malá hříbata. I když nejsme malá hříbata - dospělí taky úplně nejsme. Takže dokud budeme aspoň tak staří že nejsme dospělí, žijme divoce a volně. Dokud jsme mladí. A pak mě napadla věc, kterou by asi kůň, nebo kdokoliv jiný, v našem věku neudělal. Zkrátka tohle skutečně dělají jen hříbata. Potopila jsem se a zatahala Mrenga za ocas. "Jéj! Co to bylo?" vyjekl. Pak jsem se vynořila a začala se smát jak jen mi to pusa dovolila. Mrengovi došlo, co se stalo a vztekle mě pocákal. Ale já věděla, že není doopravdy naštvaný, protože se mu smály oči. A tak jsem ho taky pocákala. A tak jsme po sobě dlouho cákali a tahali se pod vodou za ocasy. "Nazdar, Kono!" ozvalo se najednou za mnou. Otočila jsem se. "Maji!" vykřikla jsem trochu poděšeně. "Jak si se sem dostala?" "Vždycky je nějaká cesta." usmála se tajemně. "Chci ti něco říct o té podkově. Brzy bude čas jí použít." řekla a potopila se. Než jsem se nadála, byla pryč. "Počkej!!! Co to znamená "brzy"?" volala jsem, ale zbytečně. "Co si o tom myslíš?" otočila jsem se na Mrenga. "Myslím, že nevím." řekl Mrengo. A pak následovala dlouhá, dlóóóúhá chvíle smíchu a cákání. Až do západu slunce jsme plavali a cákali po sobě. Teprve až když slunce bylo skoro za obzorem, vylezli jsme z vody. "Brrr! Teda, to je kosa." řekl Mrengo a třásl se přitom jako osika. "Jo. Tak půjdeme?" řekla jsem v naději, že tráva pod mou jabloní bude hebká a měkká a hlavně teplá tak jako jindy. Než jsme došli na Démantovou louku, byl už večer. A já jsem si vspoměla na souhvězdí jednorožce. Lehla jsem si pod jabloň s předstíranou únavou. Počkala jsem než si Mrengo taky lehne. Když se tak stalo, zamumlala jsem jen něco na způsob "dobrou" a dělala jsem, že spím. Když jsem si byla jistá že Mrengo spí, otevřela jsem oči, zvedla hlavu a zapátrala pohledem po obloze. A pak jsem objevila souhvězdí jednorožce. Ale vypadalo úplně jinak. A... ukazovalo k Démantové louce. Že by tentokrát šlo pro změnu o jiné jednorožce? A nebo ...?
O
Když jsem se probudila, ležela mi před čumákem hromada jablek. Děkuji, Mrengo, řekla jsem si v duchu a pustila se do jablek. Po snídani jsem pomalu došla k mamce. "Mami, nevíš kde je Mrengo?" zeptala jsem se jí. "Šel k soutoku." řekla mamka. Na víc jsem nečekala - vydala jsem se k soutoku. Mrengo tam byl. A zdálo se že má velikou žízeň, protože pil celou dobu co jsem k němu šla. "Ahoj, Mrengo." řekla jsem. Mrengo to asi nečekal a lekl se, protože vydal zvuk podobný křiku a spadl do vody. "Ahoj, Kono. Lekl jsem se tě." řekl. "To vypadám tak hrozně?" pokusila jsem se o vtip. "Ne, to vůbec ne." řekl s úsměvem. Pak vylezl z vody a otřepal se. "Jo, dlouho jsem se neptala - co tvé křídlo?" zeptala jsem se. "Moje co?" Chvíli na mě udiveně koukal a tak jsem se rozhodla mu vysvětlit co jsou to křídla. "Taková ta udělátka díky kterým jsi mohl do nedávna létat." "Jo... Aha. Pomalu jsem zapoměl že je mám. Ale abych byl upřímný, chybí mi rodina." řekl a smutně sklopil hlavu. "Kéž bych ti mohla pomoct ." vzdechla jsem. Pomalu jsme šli ke Křišťálovému jezeru. Byla to tichá a pomalá cesta. Ticho mě uvnitř dusilo a škrtilo. Měla jsem z něj děsivý pocit. Užuž jsem chtěla promluvit když mě a Mrenga najednou cosi popadlo a pomalu vtahovalo do prázdna...
Žádné komentáře:
Okomentovat