Stal se zázrak, a já tenhle projekt neopustila hned po první kapitole (zároveň musím říct, že všechny projekty, co tu jsou zveřejněné a mají jen pár kapitol, budou dokončené, ty zrušené vždycky mažu :D).
2.
Čekal jsem v soudní budově. Byl čas na rozloučení. U dveří stáli mírotvorci se zbraněmi v rukou. Kdyby je neměli, možná bych i zvažoval útěk. Možná. Ale věděl jsem, že Kapitol by mě dostal a ještě ke všemu bych dostal do problémů svoji rodinu.
Dveře se otevřely. Dovnitř vstoupila matka, Rory, Vick a Posy. Ta měla obličej rudý od pláče. "Hurikáne, já… to je tak šíleně nespravedlivé," vzlykla matka a Rory se k ní přidal. "Přesně! Měli vybrat jenom jednoho kluka, tohle je podraz!" Pocuchal jsem mu vlasy. Ano, bylo to nespravedlivé, byl to podraz. Ale všichni jsme věděli, že proti Kapitolu nic nezmůžeme, i když zrovna s tímhle výmyslem oni nepřišli. Objal jsem Posy, která stále plakala, kolem ramen a začal horlivě vysvětlovat, co se bude dít, když už nebudu doma.
"Katniss vám bude nosit jídlo. Nejsem si jistý, kolik toho sama zvládne nalovit, ale s lukem to umí, takže s prázdnými žaludky určitě spát nebudete. Rory, Vicku, koukejte mamce doma pomáhat." Pohladil jsem Posy po hlavě.
"…Hurikáne, já myslím, že můžeš vyhrát," řekl po chvíli Rory. "Máš sílu, umíš lovit. Už teď jsi na tom líp než spousta ostatních."
"Rozhodně jsi na tom líp, než ten druhý kluk," přidal se Vick. "Vsadím se, že v životě nedržel v ruce luk."
"Jo, Peeta na tom asi není úplně dobře…"
"Hurikáne… pokusíš se vyhrát, že ano?" zeptala se matka a stiskla mou ruku. Oplatil jsem povzbudivý stisk její ruky a přikývl.
"Moc jiných možností nemám."
Dveře se otevřely a jeden z mírotvorců zahlaholil: "Je čas!" Naposledy jsem pevně objal matku a všechny sourozence. Posy jsem ještě dal pusu na čelo. "Dávejte na sebe pozor."
Jako druhá do místnosti vstoupila Katniss. Jakmile se za ní zavřely dveře, padla mi do náruče. "Hurikáne, co se to sakra stalo?"
"Šílenost."
"Jaká je pravděpodobnost, že na něco takového dojde? To přece není možné. Já- měla jsem se nabídnout. Šla bych místo tebe, bylo by to pro všechny lepší."
"Ne, jsem rád, že jsi to neudělala. Zůstaň tady. Choď lovit. Dej pozor na Prim."
"Budu nosit jídlo tvojí rodině - přesně tak, jak jsme se dohodli."
"Děkuju, Katniss. Neskutečně si toho vážím."
"Hurikáne, já… nevím, co teď budu dělat. Bez tebe."
"Já vím, najít dobrého parťáka na lovení je těžké."
"A Hurikána mám jenom jednoho."
Pousmál jsem se, zatímco jí vhrkly slzy do očí. Stiskl jsem její ruku. "S lukem jsi šikovná, jsem si jistý, že to zvládneš."
"Ale tady jde o tebe, Hurikáne."
"Katniss, já jsem s největší pravděpodobností už skončil. O mě půjde ještě pár dní a pak bude navždy konec."
"Hurikáne, takhle nemluv, pořád je naděje."
"Ale jak velká? Bude nás tam čtyřiadvacet. Budu se snažit, jinou možnost ani nemám… a slíbil jsem to matce… ale oba dobře víme, jak to dopadá se splátci z Dvanáctého kraje."
Neodpověděla. Věděla, že mám pravdu. "Až se najde volná chvilka, zkus prosím naučit Roryho lovit. Luky ho fascinují, myslím, že v tom ohledu si budete rozumět. A až Vick maličko povyroste, zkus to i s ním. Určitě by prospělo, kdybys na lov nebyla sama." Katniss zmučeně přikývla. Chvíli zamyšleně mlčela a pak polohlasem řekla: "Dávej si pozor na to, co říkáš v Kapitolu a v aréně jsou tam-"
"Všude kamery. Já vím, dám si pozor."
Naposledy jsme se objali. Náš čas vypršel. Do očí se mi nahrnuly slzy. Ale tohle není místo pro pláč. Jakékoliv projevy zranitelnosti teď musí být skryté hluboko, hluboko do podvědomí. Protože jinak se ze mě stane snadný terč.
* * *
Nádraží je plné kamer a reportérů. Všichni nás obletují jako obtížný hmyz, snímají naše obličeje z různých úhlů. Snažím se tvářit nezaujatě. Peeta však očividně zvolil jinou taktiku. Jeho obličej se leskne od slz a jeho oči jsou zarudlé. Možná se pokouší o strategii ustrašené ovečky, ze které se později vyklube krvelačný vlk. V historii Hladových her už takhle spousta lidí vyhrála, ale většinou to byly holky. Jejich slzám diváci i splátci mnohem snáze uvěří. Je mnohem snazší je podcenit. Peeta se bude muset opravdu snažit, pokud chce lidi okolo sebe přesvědčit. Ale možná to není žádná promyšlená taktika. Možná se prostě přestal snažit skrývat své emoce před soupeři. Možná už to vzdal…
Pokoje, které nám byly přiděleny ve vlaku, byly skoro neuvěřitelné. Tolik čistého oblečení, kolik jsem našel v šuplících, jsem snad nespatřil za celý svůj život. Ve sprše tekla horká voda a byly tam mýdla s vůněmi, které jsem ani neznal.
O jednu dlouhou horkou sprchu později jsem se po boku Cetkie vydal na večeři do jídelního vozu. Využil jsem toho, že jsem měl k dispozici čtyři obrovské šuplíky s oblečením a rovnou si oblékl něco čistého.
Jídelna byla obložená tmavým dřevem, stůl v jejím středu byl stejně zbarvený a na něm se lesklo drahé a křehce vypadající nádobí. Byla to ta nejluxusnější jídelna, jakou jsem kdy v životě viděl. Ale je pravda, že pocházím ze Sloje. Nicméně i Peeta, jehož rodina je mnohonásobně bohatší, se zdál být unešený. Už seděl u stolu, připraven k jídlu. Haymitch nebyl nikde k nalezení. Když jsem to nadhodil, Peeta řekl, že si šel zdřímnout.
Usedli jsme ke stolu. Jídlo jsme dostávali po jednotlivých chodech, které jsem brzy přestal počítat. Když jsem dojedl, měl jsem pocit, že prasknu. I Peeta se zdál být víc než plný.
Přesunuli jsme se do jiné místnosti, kde jsme zhlédli záznamy sklizně z ostatních krajů. Do paměti se mi vrývaly tváře našich soupeřů. Silní svalnatí kluci, dívky se lstivými výrazy ve tvářích, pohublí chlapci s vyděšenýma očima. Děti, kterým bylo sotva třináct. Myšlenka, že bych měl jednomu z nich vzít život, ve mně vzbudila náhlou chuť tu vydatnou večeři opět dostat z žaludku ven.
Konečně došlo na náš kraj. Jako první jsme si znovu zhlédli Haymitchův nástup na pódium. Přemýšlel jsem, jestli mají splátci v ostatních krajích větší pocit naděje, když mají víc vítězů a tím pádem i mentorů.
Cetkie vstupuje na pódium, šveholí svou tradiční větičku. Její podpatek se láme a ona padá na osudí. Komentátoři se smíchy váleli po stole. Když jsem se na to zpětně koukal, skutečně to bylo celkem vtipné. Zaslechl jsem Peetovo uchechtnutí. Ohlédl jsem se po Cetkie, která se i přes nános bílého pudru viditelně červenala a zakrývala si tvář. Pár minut se nic nedělo a komentátoři spekulovali, co se bude dít. Nakonec Cetkie přistoupila k hromádce a vytáhla Peetovo jméno. Nevzrušený potlesk přihlížejících, Cetkie znovu tahá jméno. Dává lístek stranou a tahá další. Komentátoři se v půlce tohohle fiaska začali sázet, který z lístků už konečně bude nějaké děvče. Pak se na obrazovce objevil mírotvorce a Cetkie vytáhla poslední jméno. Komentátoři se vztekali, protože ani jeden z nich sázku nevyhrál a zároveň zdůraznili, že tohle je poprvé v historii, co se něco takového stalo. Zároveň nahlas přemýšleli o tom, co si o dvou chlapcích z Dvanáctého kraje asi pomyslí Kapitol.
Záznam už byl téměř u konce, když se do místnosti vpotácel Haymitch. Pořád z něj byl cítit alkohol, ale vypadal mnohem míň zřízeně, než během sklizně. Přistoupil k nám a položil nám ruce na ramena. "Naposledy, když soutěžili dva kluci ze stejnýho kraje, byly druhý Čtvrtohory." V jeho hlase byla i nadále slyšet opilost, avšak jeho věty už se nepletly jedna do druhé a dávaly smysl. Haymitch pomalu střízlivěl. "Ty hry ukončily… ukončily… zabily dvakrát tolik lidí. A toho jedinýho co zbyl, úplně zruinovali." Zastavil se, chvíli si dával dohromady, co se chystá říct, a pak pokračoval. "Pánové, letos jim ukážete… ukážete, co Dvanáctý kraj dokáže." Pak se obrátil a opět odvrávoral pryč z vagónu.
Žádné komentáře:
Okomentovat