Vysvědčení

Ano, moc dobře si uvědomuju, že teď není vhodná roční doba na tuhle básničku, ale je dost pravděpodobné, že až bude, zas na ni zapomenu, proto ji sem dávám teď. Napsala jsem ji na konci předminulého školního roku (myslím) a popravdě mě docela rozesmála, když jsem ji včera objevila.

Poslední den školy přišel celkem pozdě.

Školní rok byl dlouhý, to si myslím prostě.

I ten den samotný trval nějak dlouho.

Protože těch vysvědčení bylo příliš mnoho.

Pro někoho vysvědčení umrtní list bylo,

jiným výhru v loterii šťastně ohlásilo.

Někteří žáci ze školy odcházeli štastni,

jiní se z čirého zoufalství zavřeli do šatny.

Partners of hearts and minds - Chapter 1. New Beginning

Years have passed.

Eragon, Saphira and the elves had to travel for a few weeks, before they finally found a place, where they could raise the dragons properly. With help of Blödgarm's spellcasters they built a giant hall on top of a tall hill they found. It took them about two years, which was far more, than Eragon hoped, but he was proud of it. The hall was called simply - Hjall abr Skulblaka un Shur'tugal. The Hall of Dragons and Riders.

After that it didn't take too long for the eggs to hatch. Feeding them was hard enough, but teaching them to fly, hunt and not to attack the elves or each other was even more difficult task. However, they managed to raise the wild dragons into adults, that could survive on their own. But many of them grew attached to their caretakers and while most of them left to live a little father from the Hall, many of them came back from time to time. Sometimes only to see their caretakers once again, sometimes with some bigger surprise, such as their offsprings. Both Eragon and Saphira were delighted. They loved the dragons as well and they were happy to see, that the population of dragons is growing.

The wild dragons weren't the only ones they raised. About a month after the Hall was finished, Eragon got a message from Arya, that both of the eggs, that they left with Urgals and dwarves hatched. One of them - the one they left with Urgals - was a beautiful female dragon with light violet scales. Her Rider was a young Urgal ram named Kazh. He named the dragon Daranae. After a few months, they joined Eragon, Saphira and the other elves in the Hjall abr Skulblaka un Shru'tugal. Eragon was glad to see, that Kazh is quite calm Urgal, despite the fact, that his species is the most violent one in whole Alagaësia. Saphira believed, that it was because his bond with Daranae, who was very, very calm and friendly dragon.

The second dragon hatched in Tronjheim. This one was male. His name was Tharan. His scales were as grey as the Beor Mountains and Saphira later said that she never met more stubborn dragon in her life. Tharan's Rider was a shy dwarf girl Dardra. Just like Kazh and Daranae they joined Eragon and Saphira once Tharan was strong enough to fly all the way to Hjall abr Skulblaka un Shtu'tugal.

That was a sign for Eragon and the elves. They sent twenty-four remaining eggs that were supposed to bond with Riders. Originally, they intended to send them to Ilirea simply with magic, but after some consideration, they sent Kazh and Daranae with them instead. Kazh wanted to prove himself and this seemed like a good way. Both Blödgarm and Eragon were a little worried, but Saphira trusted Kazh and his dragon. After less than a week they were back, safe and sound and with letter from Nasuada that said, that all the eggs indeed got to Ilirea.

After some time, Saphira became a mother. In fact, she laid her eggs even before the Hall was built. There were four of them and there was no doubt that their father was Fírnen. The one she laid first was as bluish green as the ocean. The second one was light blue just like the sky. The third one was as green as grass around the Hall. And the last one was darker shade of green. It reminded Saphira of the trees in Elesméra.

Those eggs were sent to Alagaësia as well, only a little later. Saphira had trouble parting with them, since they were the only thing that reminded her of her beloved Fírnen. However she realised, that she'll see them after they grow a little and they'll become her new students. So she sent them.

It happened quite often, that eggs didn't find their Rider and didn't hatch, thus they had to return to Hjall abr Skulblaka un Shru'tugal. Eragon then sent them later, when there were new possible Riders for the hatchlings to choose from. After some time, all of them found their Rider.

Except for one. The very first Saphira's egg, the bluish green one. It was sent to Alagaësia every single time. But Nasuada always sent it back. It never hatched. Saphira was getting worried about it, since all of her other eggs hatched without any problem. All of her hatchlings were already strong enough to go after her and live with other dragons, while this one struggled to even find a Rider.

Once again the time came. Once again, Eragon and the elves were about to send another bunch of eggs to Alagaësia.

"Who do you want to send with them this year?" Blödgarm asked Eragon while they were preparing the eggs for a safe trip. "I'll probably send Glirnen with Erir and Isin with Nagirolfr."

"Why two Riders and dragons?"

"Turns out, that sending them on missions with someone else than just their partners-of-heart-and-mind helps build new friendships. While Erir and Nagirolfr do know each other and sometimes even hunt together, Glirnen and Isin have met only few times and the only thing they know about eachother are their names. I would like them to become friends. Also, they can carry the eggs more comfortably when there are two dragons instead of just one."

"In that case, let's hope they'll get along well."

Eragon nodded joyfully.

Saphira landed on the terrace, where Eragon and Blödgarm were preparing the eggs. Little one, she said to Eragon. He could feel her excitement about the day. Eragon also noticed, that she was holding something between her talons. What is it? he asked and Saphira put the object on the ground. It was the egg. The last one of her offsprings, that hadn't hatched yet. Eragon smiled. Did you say goodbye already? Saphira let out a deep chuckle. It gets easier every time.

But this time could be the last time.

I sure hope it is. I've hoped for last ten years.

Two dragons landed next to Saphira - one canary yellow, one icy blue. On the yellow one's back sat a young dwarf and on the blue one's back sat a beautiful woman with dark brown hair. "Eragon-elda! Greetings!" yelled the woman cheerfully and so did the dwarf. "Greetings," Eragon answered and put the last egg into a bag. "Are you ready for your trip to Alagaësia?" Glirnen, the dwarf, smiled confidently. "I don't know about Isin and Nagirolfr, but we are definitely ready!" Isin then added: "Well, we're ready as well."

Eragon attached the bags with eggs to the saddles on dragons. When that was done, Glirnen and Isin mounted. Eragon, Saphira and Blödgarm bade them goodbye and Erir and Nagirolfr took off.

Eragon could feel Saphira's pride and hope. This year it will hatch, Eragon, she said. Eragon smiled, for he believed, that she was right.

Nová várka obrázků

Heh, zase se mi nahromadilo pár obrázků, které bych vám sem dala.

Ehm, ano... Po hodně dlouhé době jsem se pokusila kreslit lidi... Kdo by nepoznal, je to Katniss z Hunger Games, Tris z Divergence a Cia z Univerzity výjimečných. Jo, eh, Cia nedopadla úplně nejlíp, protože jednak není úplně nejvíc popsaná v knize a film není, takže tam nebylo moc podle čeho kreslit.

Poslední dobou mi YouTube hodně doporučoval zrychlené kreslení nových vzhledů hlavní šestky. Tak mě napadlo, že taky zkusím malý redesign. U toho prvního už mi dopisoval liner, omlouvám se. Ale mně osobně se hrozně líbí Applejack a Fluttershy :D.

Hrozně dlouho už jsem nenakreslila žádný fanart ke Lvímu králi. Takže jsem to samozřejmě musela změnit :D.

Protože Derpy je prostě boží, že ano :D.

Slohovka bez názvu

Včera jsme měli takovou volnější hodinu češtiny a mě napadlo, že bych sem hodila, co jsem při ní stvořila. Jo, je to krátký, ale mně se to docela líbí. Poslední dobou píšu samé takové dramatické věci (ale moc jich nedávám na blog). Když ono se toho s tou mojí náladou moc jinýho psát nedá.

Nicméně u tohohle jsme měli určenou první větu a od té rozvinout příběh. Tady to máte.

Byl krásný den, ale on od začátku cítil, že něco je jinak. Když poprvé otevřel okno, zarazilo ho podezřelé ticho. Zpěv jarního ptactva utichl a s ním i štěkot psů v zahradách. Ani zvonkohra zavěšená na verandě nevydala sebemenší zvuk. Byla obloha vždycky tak bledá?

Netušil, kolik času uplynulo, když se odvážil vyjít ven. Na své skalce, jindy plné bzučícího hmyzu, dnes nespatřil ani čmeláka. "Co se to satlo?" zašeptal.

"Je tu ticho, že?" Zděšeně se otočil za hlasem. Spatřil za sebou odobu v černém plášti s kapucí přes hlavu. Nepoznal podle hlasu, zda je to muž nebo žena, ale bylo mu to jedno. "Co se stalo?" zopakoval. "Proč je tu tak... mrtvo?" Osoba s kapucí se zasmála. Byl to děsivý smích. Pak se pomalu otočila a za chvíli byla pryč. A v tu chvíli mu došlo, co se stalo...

Potápěčův čumák

Jak dlouho to sakra je, co jsem vydala nějakou básničku? Poslední dobou vůbec neskládám! A přitom mě to pokaždý tak baví. Tahle vznikla opět z pěti náhodně vylosovaných slov a ta byla následující: potápěč, čumák, smrdí, stydlivě a ráno.

Jednoho tichého jarního rána,

když ještě podřimoval svět,

tam v temné dáli zakrákala vrána.

A potápěč se šel potápět.

Nerad se stydlivě u jezera

převlékal za křovím zeleným.

Vždy se mu totiž smál mizera

blonďatý chlapec Jeroným.

Proto vždy vyrazil již připraven,

měl ploutve, neopren a svůj slamák.

Však jednou nešťastně zakopl

a natloukl si čumák.

"A od těch dob, milí přátelé,"

potápěč každému tvrdí,

"zaplavu si rád a vesele,

ale potápění mi smrdí."

Blog vs. Wattpad

Hodně, hodně, HODNĚ dlouho jsem přemýšlela, jestli tenhle článek napsat. A nakonec jsem došla k závěru, že vzhledem k tomu, že v rubrice Moje myšlenky byl naposledy nový článek někdy před třema rokama, tak by možná tohle stálo za to.

Jak někteří víte a někteří můžete vidět, blog mám už tři a půl roku a za tu dobu jsem zveřejnila velkou spoustu příběhů a jiných věcí. Ale kdybych nedostala doporučení k založení blogu od jistého někoho, tak bych dost možná dnes nepsala na blog, ale na Wattpad. V době, kdy jsem si blog založila, jsem ještě nevěděla, že něco, jako Wattpad existuje. A když jsem se to později dozvěděla, napadlo mě, že bych si tam mohla založit účet a dávat tam věci, které mi přišly pro blog moc... divné. Protože na Wattpadu by mě uklidňovalo vědomí, že tam jsou k nalezení i mnohem horší věcí. Nicméně jsem tenhle nápad zavrhla, protože mi připadalo divný, že kdyby moji čtenáři na blogu věděli o mém Wattpadu a obráceně, tak by nemělo smysl mít dvě místa kam dávat příběhy. A zase kdyby o sobě nevěděli, tak by se mi o tom těžko mlčelo.

Nicméně nedávno se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych zkusila porovnat blog a Wattpad. Jenže pak se zde objevil problém - blog znám jako autorka i jako čtenářka, Wattpad jsem znala jen z pohledu čtenáře. Jako autor jsem tam nikdy nebyla. A to byl problém, pokud jsem je chtěla porovnávat z obou pohledů. Takže co jsem udělala? Ano, správně. Založila jsem si Wattpad.

Budu k vám upřímná, byla jsem děsně nervózní, když jsem psala "Něco o mně". Bylo mi to prostě takový divný :D. Nicméně po pár minutách, co jsem zkoumala, jak se nastavuje profilovka a pozadí jsem chtěla přidat příběh. Nechtělo se mi psát nic nového, protože to by zabralo moc dlouho, takže jsem tam hodila Jednorožčí podkovu (první díl) a doufala, že to bude pro začátek stačit.

A nyní konečně to porovnávání. Jak se liší Wattpad od blogu?

Začněme od začátku - zložením blogu/účtu. V tomto směru je mi jednoznačně sympatičtější blog a to z jednoho prostého důvodu. Já nerada dávám na internet svoje osobní údaje. A blog vás k tomu nenutí. Své jméno, věk, bydliště a podobné věci uvést můžete, ale nemusíte. Ani nemusíte mít pseudonym, pokud nechcete (ale bez vás pak nemají čtenáři jak oslovovat). Wattpad ovšem takový není. Když jsem se registrovala, sice po mě nechtěli žádnou spoustu informací, ale datum narození a pohlaví ano. Chápu, že to tak mají kvůli tomu, že na Wattpadu jsou i příběhy nevhodné pro děti, jen radši zůstává tak utajená, jak jen můžu.

A nyní samotné psaní. Tady se sítě velmi liší. Na blogu prostě kliknete na "Nový článek", vyplníte okýnka a píšete. A můžete psát v závěru cokoliv. Tohle je příběhový blog, ale je spousta jiných druhů blogů. Jsou blogy, kde lidé sdílí své zážitky a myšlenky, jsou blogy, kde lidé píší o kniháh, co četli. Najdou se blogy o líčení i vaření a mohla bych pokračovat. Wattpad má jen ty příběhy. A myslím, že to není špatné, rozmanité to tam je dost.

Na Wattpadu nejdou psát jednodílné příběhy, což je jedna z věcí, co se mi moc nelíbí. Musíte nejdřív začít knihu a do té potom dopisovat části. Respektive takhle, můžete tam mít jednodílný příběh, ale vypadá to divně, většina autorů dává jednodílné příběhy všechny do jedné knihy.

Líbí se mi, že u Wattpadu si můžete ke knize nastavit obrázek, ale už je trochu horší, že musí mít určitou velikost, aby tam šel dát. Blog to samozřejmě umí taky, ale trochu jinak.

Wattpad mi ale přijde fajn v tom, že vám o daném díle řekne víc věcí, než blog. To je teda asi hlavně kvůli tomu, že blog není jen na příběhy, každopádně Wattpad vám napíše, kolik lidí už si ho přečetlo (blog vám to ukáže maximálně pokud ten výtvor byl mezi nejčtenějšími články předešlý den), kolika lidem se líbí a tak. Co mě ale trošku štve je to, že vám to nenapíše, kdy byla která část napsána, ukáže vám to jen datum poslední aktualizace.

Další, co se mi na Wattpadu líbí, jsou sledující. Protože u blogu nemám žádnou cestu, jak se dozvědět, kolik lidí mě čte pravidelně. Na Wattpadu se to dá jakž takž poznat podle sledujících (ale samozřejmě, ne všichni sledující čtou pravidelně a ne všichni, co čtou pravidelně, vás sledují).

Wattpad funguje obecně víc jako sociální síť, kde můžete psát svým čtenářům a oblíbeným autorům zprávy, zatímco blog je spíše stránka, pomocí které získáte svou vlastní stránku, když to řeknu takhle blbě :P.

Nebudu tady rozebírat komunitu blogu ani Wattpadu protože v tom se moc neorientuju (většina blogů, které čtu jsou už roky neaktivní). Nicméně řeknu to, že lidi většinou Wattpad znají jako místo, kde se zvrhlé faninky youtuberů mají možnost vyřádit. A není to úplně špatně. Ale na Wattpadu je i spousta hezkých příběhů (dokonce i některé shippovací fanfikce jsou normální!), jen je člověk musí trochu hledat.

A jsme na konci mého průzkumu. Já osobně preferuji blog z výše uvedených i mnoha jiných důvodů. Už jsem si tady tak nějak zvykla a získala si aspoň nějaké čtenáře. Pokud máte s Wattpadem více zkušeností (já na něm před psaním tohohle článku byla jen pár hodin) a všimli jste si, že jsem něco napsala špatně, nebojte se mě opravit v komentářích. Totéž platí i pro ty více zkušené s blogem.

Děkuji za přečtení, ahoj! (Páni, kdy jsem se naposledy na konci článku loučila?)

Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 11.

Vážení přátelé, je to tady! Poslední kapitola Kami Potterové. Úplně poslední. Omlouvám se, že ten konec je takový šílený klišé, ale je to jediný způsob, jak omluvit, že tahle fanfikce nedává smysl a jsou v ní příběhové chyby, heh :P.

Kami a Iris sledovaly Harryho. Kami věděla, co se teď bude dít. Teď Harry půjde za Voldemortem a nechá se zabít. Věděla, že to nakonec dobře skončí, ale to to neudělalo o nic snažší.

Sledovaly ho až do momentu, kdy si navlékl neviditelný plášť a pak už musely jeho cestu jen odhadovat. Konečně zahlédly mezi stromy Voldemorta a zastavily se. Kami si pamatovala, že teď Harry najde Kámen vzkříšení a ten by měl spadnout na zem. Kde ho seberou ony. Stejně tak by to mělo být i s neviditelným pláštěm.

Konečně ze sebe Harry shodil plášť. Zhluboka se nadechl a vyrazil vstříc svému osudu. Kami a Iris udělaly pár opatrných kroků vpřed. Harry si jich mohl všimnout jen stěží, ten měl v ten moment jiné věci na starosti. Ale co Voldemort? Kami si hodila kapuci přes hlavu a opatrně se proplížila k místu, kde Harry před chvílí stál. Voldemort si konečně všiml Harryho. Kami využila toho, že teď by jim nikdo nevěnoval pozornost, sáhla po neviditelném plášti a hodila ho přes sebe. Pak už mohla bez obav hledat Kámen vzkříšení. Našla ho, ale zabralo to nějakou dobu. Opatrně ho sebrala a vrátila se k Iris. Ta si kámen od Kami vzala a opatrně ho uložila do své kapsy.

"A co bude teď?" zeptala se Kami. "Teď se zas trochu posuneme v čase. Bezovou hůlku si vezmeme, až ji budou vracet Brumbálovi do hrobu." "Nebude to trochu ehm... těžké? Budeme muset otevřít jeho hrob, abychom se k hůlce dostaly?" Iris pokrčila rameny. "My si poradíme," řekla a dala Kami kolem krku obraceč času. Několikrát jím otočila a společně se vydaly do hradu pro košťata.

Když doletěly k Brumbálovu hrobu, schovaly se v lesíku u něj. "Teď ho otevírají," špitla Iris a z nějakého důvodu ulomila větvičku z keře. Pak si od Kami vzala neviditelný plášť. "Dojdu pro hůlku." A šla. Kami ji neviděla, ale viděla, jak se tráva třese od jejích kroků. To naštěstí bylo vidět jen, když člověk věděl, kam se koukat. Iris počkala, až jeden z kouzelníků uloží hůlku do hrobu a otočí se. Pak bleskově hůlku sebrala a nahradila ji větvičkou, kterou ulomila z keře. Teď už zbývalo jen doufat, že si toho nikdo nevšimne. A protože kouzelník a jeho pomocníci hrob zavřeli, Kami usoudila, že si toho nevšimli.

"Tak se přenesme do současnosti, ne?" zeptala se Kami. Iris přikývla. "Ale přenesme se do doby ještě před tím, než jsme sem přilétly. Budeme mít víc času přiletět zpátky na Jasnovideckou." A tak to také udělaly. Přestože tím pádem měly dost času na návrat, přesto se vydaly zpátky do své školy jak nejrychleji dokázaly.

Ještě byla tma, když přistály na nejvyšší školní věži. Rychle doběhly vrátit košťata a pak Iris Kami poslala spát. "Jdi, já se kouknu, jestli se ostatní už vrátili na koleje. Už je jedna ráno, takže by už měli být v postelích. A Kami poslechla, jen si od Iris ještě relikvie. Chtěla je mít pro sebe za všech okolností. Byla už šíleně unavená. Ostranění Voldemorta budou muset nechat na další den.

Druhého dne ráno se Kami vydala do společenské místnosti všech kolejí. A šíleně se jí ulevilo, když spatřila Eveline, Mariana a Solara. Zamávala na ně a oni se na ni usmáli. Udělala několik rychlých kroků a sedla si k nim na gauč.

"Tak co?" vyptávala se Eveline. A Kami jim potichu rychle odvyprávěla, co se předešlé noci dělo. Ostatní jí viseli na rtech dokud neskončila. "Takže máme všechny relikvie?" zeptal se nevěřícným šeptem Marian a Kami přikývla. "Takže se můžeme vydat zničit Voldemorta?" radoval se potichu Solar a Kami znovu přikývla. "Ještě bychom se měli domluvit s Iris, protože si nejsem úplně jistá, jak přesně Voldemorta "vzkřísíme", abychom ho mohli úplně zničit..."

Přátelé se tedy rozhodli jít nasnídat. Posadili se ke stolu a každý z nich popadl nějaké pečivo. Kami spatřila u jednoho ze stolů Iris. "Půjdu s ní něco domluvit, jo?" hlesla Kami a kývla směrem k učitelce. Ostatní souhlasně zamumlali a Kami vstala. Přikráčela ke stolu a poklepala Iris na rameno. "Iri- teda, paní profesorko? Potřebovala bych... éh..." zarazila se a její zrak nervózně těkal mezi ostatními učiteli u stolu. "Potřebovala bych s vámi mluvit o úkolu, co jste nám včera zadala." Iris pochopila a vstala. "Ale jistě."

Poodešly do rohu místnosti, aby je nikdo neslyšel a Kami se zeptala: "Iris, potřebuju vědět, jak vyvoláme Voldemorta. Nějak si nejsem jistá, že vím, jak se to dělá..." Iris se pousmála. "V podstatě by mělo stačit, když vezmeš do ruky Kámen vzkříšení. Voldemortova duše by se stále měla pohybovat kolem Jasnovidecké. Nezapomeňte si předtím s ostatními vzít na sebe neviditelný plášť, to vám dá moment překvapení. A samozřejmě, že zabít byste ho měli bezovou hůlkou." "Půjdeš s námi?" zeptala se Kami. Iris zavrtěla hlavou. "Radši snad nebuďme podezření. Když půjdou někam čtyři žáci, nebude to tak podezřelé, jako kdyby někam šli čtyři žáci a učitelka. Věřím, že to zvládnete. Plánujete ho zlikvidovat už dnes?" "Ano. Čím dřív, tím líp. Vydáme se ho vyvolat odpoledne po škole." Iris se usmála a než odešla, ještě řekla: "Nejlepší bude, když to uděláte na famfrpálovém hřišti. Tam jste se střetli naposledy." Kami souhlasně pokývala hlavou a vrátila se ke svým přátelům.

Po škole se Kami a její přátelé vydali na famfrpálové hřiště. Eveline nesla neviditelný plášť, zbytek relikvií si u sebe nechala Kami. Došli k hřišti a Kami se zhluboka nadechla. Eveline hodila přes všechny čtyři neviditelný plášť. Kami vytáhla z kapsy Kámen vzkříšení a rozhlédla se kolem. Někde tam, tam měl být Voldemort. Nebo aspoň jeho duše. Ta, kterou dnes přišli zničit.

Rozhlíželi se kolem už dobrých pět minut. A pak ho zahlédli. Ošklivé cosi, co vzdáleně připomínalo člověka, jak se rozhlíží po hřišti s rozzuřeným výrazem. Hledal Kami. Té začalo bít srdce. Popadla bezovou hůlku a hlesla: "Expelliarmus!" a vyslala kouzlo k Voldemortovi. Nevěděla, jestli u sebe vůbec má hůlku, ale bylo to to první, co jí přišlo na mysl. Udělalo to však víc škody, než užitku. Voldemort sice hůlku měl, ale to zároveň znamenalo, že kouzlo dokázal blokovat. Zároveň si všiml, odkud kouzlo přišlo a sám zaútočil. "Avada Kedavra!" Kami a přátelé chtěli uskočit, ale každý se vrhl jiným směrem, což mělo za následek, že z nich spadl neviditelný plášť. Kouzlo je ale naštěstí minulo.

Voldemortův smích se rozezněl po hřišti. Kami se vyškrábala na nohy a bleskově se vyhnula dalšímu Voldemortovu kouzlu. Sama opět použila Expelliarmus, ale opět neúspěšně. Kamini přátelé taky přidaly pár kouzel, ale Voldemort měl pořád dost síly, takže ani jeden z nich nebyl úspěšný. Kami začala pomalu ztrácet naději.

Ani netušila, jak se to stalo, ale najednou stál Voldemort jen pár kroků od ní. Stále na ni sesílal kouzla, kterým bylo težké uhýbat nebo se jim bránit v takové vzdálenosti. Už jí docházely síly. Eveline na Voldemorta náhle zaútočila zboku. Voldemort ji vztekle odhodil kouzlem a Kami, která už nedokázala jasně myslet, udělala to první, co ji napadlo. Popadla hůlku a bodla s ní Voldemorta přímo do srdce. Voldemort vykřikl a od místa, kde měl zabodnutou hůlku, se začala šířit po celém jeho těle zeleně zářící prasklina. Nakonec Voldemort pukl a Kami viděla jen moře jedovatě zeleného světla.

Kami se probudila zalitá potem. Ucítila vlnu úlevy, když si uvědomila, že leží ve své posteli. Mimoděk se dotkla jizvy na svém čele. Další šílený sen! Občas měla pocit, že je to ta jizva, co jí je způsobuje. Ta jizva, kterou získala po tom, co si rozbila čelo o branku, když hrála se spolužáky fotbal. Tenhle byl ze všech nejšílenější, pomyslela si. Potom se došla napít vody a šla opět spát. Jenom zadoufala, že ji nečeká další sen o Jasnovidecké škole čar a kouzel.