Když jsem se ráno probudila, Mrengo otevíral oči. "Neco bych sněd." "Tak lež, ani se nehni. A bacha na hlavu!" upozornila jsem ho. Pak jsem zvedla přední kopyto, rozmáchla jsem se a silně jsem kopla do jablůňky, vedle které jsem spala. Stromek se zatřásl a vzápětí z koruny spadla větší troška jablek. "Dej si." nabídla jsem mu. "Díky, ale i když mám hlad, nemám zrovna chuť k jídlu." odmítl. Pak se podíval znovu k Pegasí skále a pak sjel pohledem na své zraněné křídlo. A vzdechl. "Nevzdychej, kdo to má poslouchat?" okřikla jsem ho. " Já bych rád nevzdychal.," řekl smutně, "ale ono to nejde. Chybí mi výšky. A rychlost." "Ale vždyť rychlý nemusíš být jen při letu." řekla jsem mu. Kupodivu se tvářil jako by to nevěděl. "A kdy ještě?" Tak tuhle otázku jsem nečekala. "Vy neběháte?" divila jsem se. "Běhat? My? Pfff! Na Pegasí skále je sotva místo k rozeběhu." řekl. "Tak to ti to zranění možná i pomůže." řekla jsem. "Pojď!" řekla jsem a vstala jsem. "Kam chceš jít?" ptal se. Byl hrozně roztomilý když se válel v té hebké trávě. "Uvidíš!" řekla jsem a se smícham jsem odběhla. On bleskově vstal a rozeběhl se za mnou. "Dáme si závod ke Křišťálovému jezeru?" navrhla jsem. "Budiž!" usmál se Mrengo. Pak jsem se mu podívala do očí. Zase se mi zatočila hlava. Bylo to zvláštní ale takové... příjemné. Pak jsem se otřásla abych se vzpamatovala. "Tak poběžíme?" řekla jsem. "Jistě!" A tak jsme vyběhli. Dlouho jsme se drželi ve stejné pozici. Přes most se nám běželo úžasně. Vítr nám čechral hřívy. Mrengo slastně přivíral oči. Na druhé straně jsme běželi každý svým tempem - on pomaleji, já rychleji. A pak mě zase dohnal. Kolem Květinového palouku jsme běželi jako jeden. U Křišťálového jezera jsem zakopla o kámen a spadla jsem do trávy. Do hebké a měkké trávy. "Nic mi není... Doufám." Mrengo se začal smát. Já se zvedla. "Líbí se ti?" zeptala jsem se ho. "Co jestli se mi líbí?" "
"To jezero."
"Jo, je nádherné."
"Tak teď teprve sleduj!"
Naklonila jsem se nad hladinu jezera. Trochu jsem se dotkla nozdrami hladiny. Chvíli se nic nedělo. Ale pak se z jezera vynořil vodní kůň. "Nazdárek, Maji." řekla jsem vodní klisně. "Ahoj. Jej, kdo je to?" řekla Maji a podívala se na Mrenga. "Kamarád." řekla jsem. "Ehm... Ahoj." řekl nejistě Mrengo. "Já jsem Mrengo." dodal pak. "Těší mě Mrengo, já jsem Maji." řekla vodní klisna. "Mám pro tebe malý dárek, Kono." řekla mi Maji. Pak se potopila. Když se vynořila, hodila d vzduchu podkovu. Podkova pak dopadla přímo přede mě na břeh. "Týjo!" žasla jsem. "Kdes tu podkovu našla?" ptala jsem se užasle. "Na dně jezera. Pamatuj, tohle je cenná podkova. Patří tvému rodu. Vím to. Až bude nejhůř, pomůže ti. Stačí když jí budeš mít na kopýtku a až budeš v nouzi tak třikrát tím kopýtkem hrábneš." řekla Maji. Tak jsem si podkovu vzala. Opatrně jsem si jí dala na pravé přední kopýtko. "Moc dík." řekla jsem tiše. A pak jsme si dali závod ke snorsím norám. a kdo byl poslední, ten měl být vzhůru až do půlnoci. Běželi jsme jako jeden. A najednou jsem o něco zakopla. "Auvajs!" vykřikla jsem. "Jsme tu." řekl pobaveně Mrengo. A měl pravdu. Zakopla jsem totiž o snorsí noru. "Kšc! Nelez nám do kuchyně, potvoro!" rozkřikl se snors, který vylezl. Já jsem se na něj udiveně zadívala. Byl to můj nejlepší snorsí kamarád. "Jejda! Promiň, Kono. Zaslepilo mě slunce, nepoznal jsem tě." řekl. "V pořádku. Chci ti někoho představit, Ardhi." řekla jsem mu. Tak jsem je představila. "No jo, ale jak se rozsoudíme? Vždyť jsme tu byli nastejno." řekl Mrengo. Došlo mi že má pravdu. "Nápad!" řekla jsem najednou. "Mááááám nááááápad!" zajásala jsem a začla jsem skoro tancovat. "Budeme vzhůru oba!" "To zní fér." řekl Mrengo. A pak jsme se až do západu slunce, honili po lukách. Když už bylo slunce skoro za obzorem, doběhli jsme na Démantovou louku. Jen informovat maminku, že se do půlnoci neukážeme. A zase jsme se honili. Pak jsme dostali žízeň a tak jsme se šli napít k soutoku. "Kde asi ty řeky pramení?" řekl Mrengo. "Jua pramení na divokých pláních. Byla jsem tam jako hříbátko." řekla jsem znalecky. Abyste to pochopili - divoké pláně jsou louky, které jsou až za hranicemi Diadornu. Nic tam není, jen tráva a občas tedy pramen nějaké řeky. "A kde pramení Nchi, to nikdo neví." dodala jsem ještě. "A... nechtěla bys jít na pláž? V noci je nádherná." navrhl Mrengo. "Proč ne?" usmála jsem se. A tak jsme pomalu šli k pláži. Pomalu protože jsme nechtěli nikoho vzbudit. Když jsme tam došli, musela jsem mu dát za pravdu. Pláž byla v noci skutečně nádherná. A potom jsme se zase chvíli honili. A pak jsem si unaveně lehla na záda do písku. Mrengo si lehl taky hned vedle mě. A pozorovali jsme hvězdy. "Hele! Támhlety hvězdy vypadají pohromadě jako podkova!" řekla jsem a kopýtkem jsem ukázala na souhvězdí. "A jo! A támhlety zase jako jednorožec!" řekl Mrengo. "Páni, to je to bájné souhvězdí jednorožce. Říká se, že hvězda ve špičce jseho rohu, ukazuje směrem k místu, kde je velká síla lásky." řekla jsem zase tak trochu znalecky. A pak jsem se zadívala na souhvězdí pozorněji. Jednorožec byl zkloněný a hlavu měl dolů. A potom mi došlo, že nejjasnější hvězda směřuje k nám. Ale pak jsem si to vymluvila. Třeba to je na nějaké vodní koně v řece.
Ještě dlouho jsme pozorovali hvězdy. Najednou Mrengo unaveně zívl. "Spal bych." přiznal. "Já taky." řekla jsema pohlédla jsem na měsíc. Byl v polovině oblohy. "Půlnoc. Můžeme jít spát." oznámila jsem. A tak jsme se, napůl spící, napůl bdící vydali na Démantovou louku.
Žádné komentáře:
Okomentovat