Parasaurolophus

Jsi jako parasaurolophus
Můj nejoblíbenější dinosaurus,
Duch toho nejbližšího přátelství,
Které nám bylo od pradávna souzeno,
Do všech mých kostí je vyryto to poselství
I když jsen v posledních pár letech ti konečně přijdu na jméno.
 
Jsi jako parasaurolophus
Můj nejoblíbenější dinosaurus,
Zpěvák a vypravěč a básník taky.
Tyhle tvé tvůrčí komunikace
Jsou velkým zdrojem mé inspirace.
Díky tvým výtvorům věřím na zázraky.
 
Jsi jako parasaurolophus,
Mpj nejoblíbenější dinosaurus,
Majestát sám už od pohledu.
Bez barev a tvarů tvého vzhledu
Si tenhle svět představit prostě nedovedu.
 
A každý, kdo se někdy samoty bál,
By měl mít ve svém životě pár takových par
A měl by je mít zatraceně rád.
Protože kdo nemá po svém boku paru,
Ten chudák nemá ani páru,
Co to znamená být kamarád. 

Slepý básnický střevo

Dokonale slepý bejvá to básnický střevo
V podbřišku básníka, pod pupíkem vlevo.
Velký jako malíček, bolavý jak střep
A pro moderního člověka už docela zbytečný.
Tisíc let zpátky sloužilo lidu
K trávení náročných životních chvil.
Kdo ke skousnutí trápení neměl dosti sil,
Ten trávicí soustavou nechával si projít svět
A když se to básnický střevo zanítilo,
Moh se člověk smát, plakat i zabíjet.

Co by z něj ale dneska lidem bylo?
Ještě by se zas někomu zanítilo!
Naši produkci by to značně omezilo!
Utrpěl by mnoho ztrát náš cenný kapitál.
Kdepak, básnické střevo, to se nesmí stát,
Dnes si ho každý správný businessman
Už nechal vyoperovat.

Usínám

Občas, když usínám, tak se mimoděk vracim o nějakej ten rok zpátky,
Jsem zase jenom embryo, který o sobě neví,
Vědět nemusí a ještě dlouho muset nebude.
A který je s tebou.
A ty seš rozkvétající mateřídouška s bujnou fantazií,
Ze který sálá teplo.
 
Občas, když je venku horko a já ležim v trávě, tak se mimoděk vracim o nějakej ten rok zpátky,
Jsem zase ta malá holka, která si ráda hraje,
Která si bude hrát ještě dlouho potom, co to přestane bejt roztomilý,
A která je s tebou.
A ty jsi první jarní sněženka s vlídným hlasem,
Na kterou se vždycky těším.
 
Občas, když venku prší a já sedim u okna, tak se mimoděk vracim o nějakej ten rok zpátky,
Jsem zas ta duše, která úpí v kleci z masa a kostí,
Která ji pomalu drásá na kusy.
A která s tebou bejt nechce, ale musí.
A ty seš hořkej květ narcisu,
Kterej mi houpe žaludkem.
 
Občas, když se ti dívám do očí, tak stojim pevně ve svojí nový realitě,
Jsem konečně bytost v plný síle a kráse,
Která si vyhrabala vlastní vesmír k žití
A která s tebou už nikdy nebude tak jako dřív.
Protože mě nebaví tě přesazovat,
Když si kveteš každej den jinak.