Změna stylu a spousta okecávání

Hehe, našla jsem Wifinu někde pryč, takže sem můžu hodit svůj výtvor a k tomu zároveň myšlenku (ale dávám to jenom do mých výtvorů, protože do mých myšlenek se to moc nehodí :D).

Nedávno jsem si projížděla staré maily a našla jsem tam několik svých masterpieces z roku 2016, které nikdy neviděly světlo blogu. Jedno z toho je obrázek, který jsem nikdy nedokončila, ale ten nápad se mi šíleně líbil. Je to v podstatě tvorba inspirovaná filmem V hlavě. Na původní obrázek jsem Smutek nikdy nenakreslila (haha. HAHAHAHA), nicméně na mé předělávce ze včerejška jsou všechny emoce. Všimla jsem si, jak moc se můj styl změnil a jak moc se mi líbí teď. Tak jsem se rozhodla, že sem hodím porovnání. 

2016:

Co na to říct. To pozadí obzvlášť je hodně uspěchané a můj způsob kreslení nohou obecně se mi moc nelíbí, no :D.

2020:

Líbí se mi to a nebudu se tím tajit :D. Barvy jsou utlumenější, takže to sedí líp na oči, ten styl je o dost lepší a dokonce jsem zkusila stínovat :D. (Jo a Smutek je velociraptor, tak nějak mě nenapadlo, jako co dalšího ji nakreslit a navíc teďka chystám příběh, kde velociraptoři budou, takže mi nepřišlo zas tak nevhodný ho tam dát :D).

Takže závěr? Styl se mění a to je dobře, jasný barvy nejsou vždycky dobrý a velociraptoři jsou kůl. 

Kovová křídla - Kapitola 1. (Rainbow Dash)

Já: "Musím dokončit svoje rozdělaný projekty, abych se mohla věnovat všem těm věcem, co chci psát v budoucnu."

Taky já: *nedokončí vůbec nic a začne zaplavovat blog i oba Wattpady novýma a novýma věcma*

Poslední dobou mám tendence se navracet ke starým konceptům, hehe. Chytila jsem někde pryč rýmu, takže teď nemám moc co dělat, tak jsem se hrabala starými výtvory a objevila tohle. Je to velmi podivný mix příběhu na který jsem v závěru celkem pyšná a příběhu, při kterém mě zaplaví neskutečná vlna cringe pocitů. Pokusila jsem se to trošku upravit, aby to nebylo zas tak hrozný, ale někde to pořád skřípe, no. Abych vysvětlila, Kovová křídla je fanfikce na poníky, zkombinovaná s jakýmsi postapo/válečným aspektem.

Rainbow Dash

Letěla jsem nad bitevním polem. Šílenství. Kolik poníků dnes zemřelo? Zem byla pokrytá popelem a krví. Pořád nedokážu uvěřit, že nás zradili. Gryffoni a hippogryfové. Pomáhali jsme jim. Přijali jsme je. A oni se nám odvděčili válkou.

Tolik nám toho už vzali. Tolik poníků zabili. Vzali nám tu svobodu a bezpečí, které Equestrie reprezentovala. A mně osobně připravili o jednu z věcí, která mi byla nejbližší. Mimoděk jsem pohlédla na své křídlo. Už dávno to nebylo křídlo, se kterým jsem se narodila. Bylo umělé, z lehkého kovu. Jako naschvál jsem zaslechla vrzání, které nabíralo na intenzitě pokaždé, když jsem mávla křídly.

Přistála jsem tedy na spálené zemi, abych rozvrzané křídlo víc nezatěžovala. Udělala jsem pár kroků vpřed. Náhle jsem zaslechla někoho volat moje jméno. "Rainbow Dash!" Otočila jsem se za hlasem. Byla to Twilight. Pocítila jsem příjemný pocit bezpečí, když zastavila po mém boku. "Co tady ještě děláš?" zamračila se na mě. "Všichni ostatní se už vrátili do tábora. Je nebezpečné se takhle potulovat po bitevním poli jen hodinu po konci boje. Griffoni by se mohli vrátit a-" "Promiň," zamumlala jsem. "Jen... j-já jen... Tolik jich dnes zemřelo." Twilight se soucitným výrazem přikývla a položila své křídlo kolem mých ramen. "Já vím. Ale teď už pro ně nemůžeme nic udělat. Jen můžeme dokázat, že nezemřeli zbytečně. A toho docílíme jedině tak. že porazíme griffony a hippogrify. A na to si musíme odpočinout. Tak pojď." Přikývla jsem. Twilight sundala své křídlo z mých ramen a vzlétla. Jen jsem se na ní zadívala.

"Ty nepoletíš?" podivila se fialová princezna. Ach, jak často na její titul poslední dobou zapomínám. "Ne," odpověděla jsem a pohlédla na své křídlo. "Zase vrže. Musím si ho nechat namazat." Twilight se znovu snesla k zemi. "Pojďme tedy pěšky." Já zavrtěla hlavou. "Můžeš letět napřed, já dojdu do tábora sama..." Twilight rázně odmítla. "Nenechám tě tady, Dashie. Ještě se ti něco stane." Protočila jsem očima. "Nejsem malé hříbě, Twi! Dokážu se o sebe postarat." Ale nechtěla jsem, aby se Twilight naštvala, tak jsme šly.

Naposledy jsem pohlédla na bitevní pole. Sklopila jsem uši a pokračovala v cestě. Po chvíli už nám pod nohama nekřupal popel, ale tráva. Zahlédla jsem náš tábor.

Pohlédla jsem Twilight do tváře. Další škrábanec. Griffoni zatracení. Zradili nás a ještě mají mít výhodu v boji? Dotkla jsem se Twilightiny tváře. Ona se jen usmála a jemně moje kopýtko odstrčila. "Pořád to krvácí," upozornila jsem. Ona přikývla. "Já vím. Tak na to nesahej." Zamračila jsem se.

Došly jsme až do tábora. Vojáci klusali kolem, někteří plní obav, jiní s úlevou ve tvářích, protože oni i jejich přátelé přežili. Jeden z nich se zastavil u nás. "Princezno Twilight, princezna Celestia se dostaví zítra sem do tábora, aby s vámi probrala další postup a novou strategii." Twilight nervózně přikývla. "Děkuji, Thunderbolte." Šedý hřebec se poklonil a odcválal pryč. Uchechtla jsem se. "Princezno..." Twilight mě probodla pohledem. "Nepoužívej ten titul, Rainbow Dash. Já už nejsem princezna. Poníci mi tak as budou říkat už navždy, ale prosím, ty to nedělej. Kdybych byla princezna, tak bych teď seděla v Canterlotu na trůně a dávala dohromady armádu. Ale já tam nejsem."

"Proč tam vlastně nejsi? zeptala jsem se trochu naštvaně. "Kdybys tam byla, byla bys v bezpečí." Twilight sklopila uši. "Nejsem tam, protože tam nechci."

"Ale proč? Twilight, kdybys tam byla u princezen," do očí se mi nahrnuly slzy, "nemusela bych o tebe mít každý den strach." Twilight mi znovu dala křídlo kolem ramen. "Chápu, proč bys byla radši, kdybych se na válce podílela z dálky," povzdechla si, "ale já tam nechci být. Protože... protože tě miluju, Rainbow. Tebe a ostatní taky. Nedokázala bych se přenést přes smrt některé z vás. A ačkoliv by se dalo zařídit, aby na vás vojáci dávali větší pozor, uprostřed chaotického boje vás můžu ochránit jen pokud budu bojovat po vašem boku.

Slzy mi stekly po tvářích. Netušila jsem, že to udělala, aby nás mohla chránit na bitevním poli. "Twily... To jsem nevěděla. Já- budu si dávat pozor, aby to nepřišlo vniveč."

Twilight se usmála a kopýtkem setřela mé slzy. "Zvládneme to, Rainbow," zašeptala. Přikývla jsem. Twilight se naklonila blíž a políbila mě. V tu chvíli jsem na moment úplně zapomněla na dnešní bitvu, vlastně na celou válku. Na všechno, kromě ní.

Blog.cz končí

Ano, ano, já vím, poslední dobou do svých myšlenek píšu jenom o blogovém stěhování, ale o tomhle psát chci, tak o tom psát budu.

Dneska je to přesně měsíc od mojí blogové migrace a bude to tak den, co jsem se dozvěděla, že 16.8. blog.cz končí. Pro mě to samozřejmě moc velký problém nepředstavuje, já už mám stěhování za sebou, ale je mi popravdě líto lidí, kteří na blog.cz byli i přes jeho problémy spokojení a teď budou nuceni se přesunout. Četla jsem pár článků od lidí, kteří například na blogspotu hodně bojovali s designem. To moc dobře znám :D, není to dlouho, co tenhle blog byl šíleně ošklivý. Ale je to škoda, protože mnoho lidí bylo spokojeno s designem, který si vytvořili pro starý blog a ten často nejde dát sem úplně tak, jak býval (já se o to taky snažila, ale tenhle se mi zalíbil mnohem víc a miluju ho :D).

Pozitivní je ale jedna věc. Spousta lidí, co se přesouvala (včetně mě), to udělala aspoň zčásti kvůli strachu, že Nova jednou vezme blog.cz a zruší ho jen tak z ničeho nic. To se ale nestalo. Situace byla bloggerům oznámena cca. měsíc předem a tudíž mají čas se nějak přizpůsobit a tím pádem nepřijít o roky svojí práce. To cením, i když se mě to vlastně už netýká.

Jedna věc mě však přesto neskutečně štve. Ke spoustě blogů z blog.cz mám neskutečně nostalgické pocity, byly velkou součástí mého dětství a zčásti také důvodem, proč jsem si já sama založila blog. Většina z těch blogů už však bohužel není aktivní několik let. Což znamená, že jejich majitelé si nejspíš ani nevšimnou, že ke zrušení platformy dojde už brzy. A pokud si toho všimnou, buď své blogy nechají vymizet (ačkoliv to se mi nezdá pravděpodobné), nebo si je sice stáhnou, ale nepřesunou na novou platformu, protože budou vědět, že už na nich nehodlají pracovat. Což je škoda, že ano.

Nicméně myslím, že aby blog.cz byla použitelná platforma v dnešní době, muselo by se na něm neskutečně moc zapracovat a musela by se mu věnovat nezměrná dávka pozornosti, takže není překvapivé, že Nova zvolila tu levnější, snazší a pro ně i do jisté míry příjemnější variantu. Je to škoda, ale tak to prostě. Platformy žijí, platformy umírají. Autoři se přesouvají a život jde dál. A proto bych ráda dala sbohem blog.cz, ať už jako jeho bývalý uživatel, nebo jako bývalý (a do jisté míry i současný) čtenář.

Rok Draka

 

 Rok Draka

 

Prolog

Kapitola 0.

Kapitola 1.

Kapitola 2.

Kapitola 3.

Kapitola 4.

Kapitola 5.

Kapitola 6.

Kapitola 7.

 Kapitola 8. 

 Kapitola 9. 

Kapitola 10.

Rok Draka - Kapitola 0.

Yay, jsem zpátky odněkud pryč. Ale ne na dlouho, poněvadž za pár dnů se zase magicky teleportuji někam jinam pryč. Nicméně stvořila jsem prolog k tomuhle příběhu, ale pak mi bohužel tragicky došly data, takže tuhle kapitolu jsem sem mohla dát a teď.

Wadogo běžel mezi zalesněnými skalami a ve spěchu hledal tu správnou. V jedné z nich se právě teď ze svého vejce líhla poslední naděje na zakončení tohoto roku Draka úspěšně. Stříbrný ještěr roztáhl křídla a konečně vzlétl k jednomu z tunelů vymletých ve skále. Když vevnitř spatřil tmavě šedomodrou dračici, věděl, že dorazil do cíle.

"Ahoj, Sabi," řekl zadýchaně. Nastávající matka mu odpověděla a nadzvedla křídlo. Pod ním Wadogo spatřil jediné kulaté vajíčko, pokryté modravými flíčky a teď už i rychle se šířícími prasklinami. Draci před časem zjistili, že podle barvy flíčků na vejci se dá poměrně snadno odhadnout barva šupin mláděte, které se z něj vylíhne.

"Je všechno v pořádku?" zeptal se Wadogo a přistoupil blíž. Sabi přikývla. "Všechno dopadne dobře, neboj se."

"Jenže to se právě bojím. Tohle je naše první letošní mládě. A protože je 30. prosince, tak nejspíš i poslední."

"Ale Wadogo, na tom přece nezáleží. Nemusíme mít pokaždé desítky přírůstků."

"Ale letos je rok Draka. Zrovna letos má většina kolonií často víc jak dvacet mláďat. Zrovna letos..."

"Wadogo," tmavá dračice se na něj poklidně usmála, "vždyť jsi říkal, že i horská kolonie měla letos jenom jedno mládě. Není to zas tak neobvyklé. A navíc nám letos přibylo hodně vajec, to je taky úspěch. Všechno bude v pořádku."

Sabi pohlédla směrem k vchodu do jeskyně a s lehce zmateným výrazem se ještě zeptala: "Tvoje partnerka a syn nepřijdou? Říkal jsi, že chtěli vidět, jak se dráček líhne." Wadogo nejistě přikývl. "Vlastně, Pakia chtěla. Kiburi odmítl na poslední chvíli a postavil si hlavu, že prostě nepřijde. Pakia ho nechtěla nechávat doma samotného a tak to dopadlo, jak to dopadlo." 

Stříbrný drak si povzdechl. "Mám o něj strach, Sabi. Chová se tak panovačně, bojím se, že z něho nedokážu vychovat dobrého vůdce." Sabi se usmála. "Neměj strach, Wadogo. Je mu sedm let, z toho vyroste. Navíc Lvi v roce Kohouta bývají přirozeně víc autoritativní. Jsem si jistá, že než se stane alfou, pochopí, co by měl a co neměl."

Vršek skořápky odpadl a zevnitř vajíčka vykoukla dvě malá modrá očka. Sabi se k dráčeti opatrně naklonila. Dotkla se ho nosem a malé stvoření se ve vajíčku překlopilo a vypadlo ven. Světlé šedomodré mládě upřelo zrak na svou matku a ta se potěšeně usmála. "Budu jí říkat Denim," prohlásila.

"Denim? Jako džíny?" Sabi přikývla. Wadogův výraz se trochu zasmušil. "To kvůli tomu obojku? Vždyť víš, že to nebyla tvoje chyba."

"Ale kdybych o něj nepřišla, dostala by ho na svoje dvanácté narozeniny. Chci, aby jí aspoň její jméno připomínalo dědictví naší rodiny."

Malá dračice už se zcela zbavila své skořápky a nyní se pokoušela o svoje první neohrabané krůčky. "Vypadá průbojně," poznamenal Wadogo. "Tedy, alespoň na Kozoroha." Dráče se unaveně usadilo pod křídlem své matky. Dnes už mělo chození dost a raději se uložilo ke spánku.

Vůdce kolonie odletěl. Jeho nervozita z toho, že tohle bylo jejich jediné letošní mládě, nepolevila, ale někde hluboko v duši doufal, že Sabi měla pravdu a všechno dobře dopadne.

Rok Draka - Prolog

Zdravím od někud úplně pryč, rozhodla jsem se obětovat trochu svých dat, abych sem hodila prolog k mému dlouho připravovanému výtvoru.

Lidé si tak rádi hrají s přírodou. Rádi upravují, přidávají a berou, mění. Přináší zpět vymřelé, zabíjejí živé. Hrají si s tím, co mají.

Jednou však došlo na chvíli, kdy už jim ani to nestačilo. To, co měli, nebylo dost. Chtěli něco nového, novou bytost. Novou figurku do své hry. Někoho, kdo by přinesl radost a taky spoustu peněz.

A tak se vrhli do práce. Vědci z desítek zemí světa se spojili a začali vytvářet tvora, jaký se ještě na Zemi neukázal a přesto by byl lidem blízký. Tvora, po kterém touží nespočet dětí a také spousta dospělých. Vytvořili mazlíčka, který chytrostí předehnal i psa. Který neměl srst, takže alergie nebyly problém. Který byl ztělesněním bájů, pověstí a tajemných příběhů. Z DNA různých ještěrů a ptáků vytvořili bytosti všemi tak vytoužené. Vytvořili draky.

Začali jen s dvaceti, které dali otestovat dobrovolníkům. Ti si mazlíčky nemohli vynachválit, takže brzy začal prodej i mezi obyčejné lidi. Draci se stali běžnějšími, než třeba psi, nebo kočky. Lidé je milovali pro jejich tajemnost i inteligenci.

Ale ta se zároveň ukázala být trnem v patě celého plánu. Draci byli chytřejší, než lidé čekali. Začali si všímat, že spousta zvířat nežije s lidmi po boku a místo toho svobodně 

běhají po světě. Také zatoužili po životě bez vodítek a obojků a bez nekonečných povelů, které je lidé naučili poslouchat. A tak se jednoho dne rozhodli utéct.

Trvalo dlouho, než se všichni dostali pryč, ale vytoužená svoboda byla sladká jako letní ovoce. 

Osvobození draci se pomalu začali učit lovit, bojovat a žít tak, jak ještě nikdy neměli možnost. Brzy si všimli, že život ve skupinách je pro ně snazší a tak začali formovat kolonie, někdy i o padesáti členech. Sídlili v lesích u skal i v horách. Většinou je vedl pár, kterým se říkalo alfy (to převzali od lidí, kteří tak často říkali vlkům). Kolonie si vytvořily stabilní hierarchii, jistý typ vlastní řeči a později se u nich objevily i telepatické schopnosti, kterých využívali zejména během lovu.

Stále s lidmi museli bojovat o území, ale jejich životy se po několika generacích konečně ustálily. 

Jedna z věcí, na které si kolonie hodně zakládaly, byla znamení zvěrokruhu, která také převzali od lidí. Tradiční i čínský zvěrokruh se staly nedílnou součástí dračí kultury. Rok draka byl pochopitelně tím nejvýznamnějším. A přesně během něj začíná tento příběh.

Doma jsi v bezpečí

... Ech. Nějak nevím, jestli před tenhle článek dát varování, protože si nejsem tak úplně jistá, jak strašidelný se mi to vlastně povedlo :D. V poslední době docela ujíždim na takovejch těch děsivejch videích a pak nemůžu v noci spát. Tak mě napadlo, že zkusím taky jeden napsat o něčem, co mě z nějakého důvodu děsí už docela dlouho :D. Jak říkám - nevím, jak moc povedený to je, mně se to líbí, ale je to můj první pokus o něco takového.

Ležíš v posteli a snažíš se usnout. Je jedna hodina ráno a ty zítra vstáváš do práce. Posledních několik měsíců tam chodíš celý rozespalý. Za to můžou ty hlasy.

Před časem jsi v noci zaslechl šepot, který se zdál přicházet zvenčí. Dlouhou dobu jsi to nazýval větrem, ale nehybné stromy za tvými okny a podezřele mlčenlivá zvonkohra ti ukázaly, že ses pletl. Ne, někdo ti v noci šeptá.

Drží tě to při vědomí dlouho do noci už pár týdnů. Ze zoufalství ses pokusil rozluštit, co se ti hlasy snaží říci. Doma jsi v bezpečí.

Potom, cos to rozlouskl ses bál odejít. Dlouho jsi váhal, než jsi překročil práh domovních dveří. Ale nic se nestalo. Ten den byl stejný, jako každý jiný. Po chvíli tě opustil i pocit nervozity, a tys s klidem na celou záležitost zapomněl, dokud jsi v noci zas nezaslechl šeptání.

Přemýšlíš, co to tedy znamená. Doma jsi v bezpečí. Už to bude měsíc, co tohle slýcháš. Nikdo ti nevěří. Když ses hlasy pokusil zachytit, z nahrávky se nic neozvalo. Možná jsou příliš tiché na záznamník?

Předevčírem bylo deštivo. Na tvé zahradě se vytvořilo bláto. Když ses toho dne vracel domů, uviděl jsi stopy. Bylo jich hodně přes sebe, takže jsi nerozpoznal komu, nebo čemu by mohly patřit. Ale víš jistě, že nejsou tvoje. K oknu do kuchyně z téhle strany nechodíš.

Je půl druhé. Spánek se ti i nadále vyhýbá, a tak vstáváš. Rozsvěcíš všude, kudy jdeš. Šepot tě pronásleduje. Doma jsi v bezpečí. Čím častěji to slyšíš, tím méně tomu věříš.

V kuchyni si ohříváš mléko. Když mikrovlnka cinká, ty vyndáváš hrnek a usrkáváš nápoj. Mimoděk se rozhlížíš po místnosti. Dochází ti, že když je rozsvíceno, v tmavých oknech nic nevidíš, zatímco někdo ve tmě by do osvětlené kuchyně viděl. Přepadá tě náhlý pocit, že tě někdo sleduje. V tomhle momentě lituješ, že jsi ještě pořád nekoupil závěsy.

Dopijíš mléko a hrnek odkládáš do dřezu. Chystáš se k odchodu, ale pak se zastavíš. Tam v okně, v tom, ke kterému zvenčí nikdy nechodíš. Ze tmy tam na tebe upřeně zírá dvojice očí se zářivým bělmem a děsivě temnými duhovkami. Panenky ani nevidíš.
Náhle si uvědomuješ, že už nějakou dobu neslyšíš šepot. A pak ti to dochází. Už nejsi v bezpečí. Ani doma.

Malování bí lajk

Chtěla jsem něco zveřejnit, ale neměla jsem nic napsanýho, tak jsem dala dohromady nějaký obrázky, který jsem nakreslila během karantény. Moc jich není, protože svou karanténu jsem trávila hlavně hraním Minecraftu s kamarády.

Taky jsem chtěla tímhle článkem oznámit, že za dva dny na nějakou dobu zmizím z povrchu zemského (a.k.a. jedu pryč), takže nejspíš nebudou vycházet články (stejně to tu čtou tak dva lidi :D). Během svého času někde úplně pryč budu psát, ale těžko říct, kolik času mi na to v závěru zbude.

 

Crying Scara

Výjev z komiksu Spása krále, který ještě není hotový :D.

Scara a Maua

Maua je Scařina adoptivní dcera, pokud někdy dokončím ten komiks, tak se dozvíte víc.

Kukua

Biologický otec Maui.

A nyní dva obrázky, na které jsem opravdu pyšná :D. Oba dva jsou dělané v Malování (jako ostatně všechny obrázky tady), ale hrozně se mi líbí, jak se vyvedly.

A Whole New World

Moje dvě OC -  Silver Steel a Vanilla Pod (adoptivní dcera Applejack a Rainbow Dash).

I See The Light

Opět Vanilla a Silver. V budoucnu o nich možná vznikne nějaká fanfikce.

Noví maskoti

Přátelé, kamarádi. Po své blogové migraci jsem si změnila blogovou přezdívku, toho jste si určitě všimli. A s tím mi došlo, že když už nejsem Misha, tak by se asi moje blogová postava neměla jmenovat Misha. Jednodušší řešení by bylo svou postavu přejmenovat, ale mě došlo, že to udělat nechci. Ačkoliv Mishu jako postavu mám stále moc ráda, myslím, že ona, Nessie i Ravenna jsou tak nějak vázané se starým blogem. Přijde mi, že přišel čas na změnu a proto jsem se rozhodla, že si vytvořím nové maskoty. Jsou to ty tři postavy - jednorožec, drak a fénix - použité na mojí Wattpad i blogové profilovce. Už delší dobu jsem přemýšlela, že je začnu používat jako nové postavy. A teď na to konečně došlo!

Joo, ty jména jsou zvláštní :D, ale chtěla jsem, aby tak nějak korespondovaly s mojí novou přezdívkou. Když budu potřebovat nějak vizuálně reprezentovat sama sebe, budu požívat Ne (proto má stejné jméno, jako já). Možná a Jo jsou další dva maskoti. Takže tímto bych ráda dala sbohem Mishe, Nessie a Ravenně. Zároveň je ale nutno dodat, že i když už nebudou moji maskoti, možná někdy napíšu backstory, který jsem pro něj měla vymyšlený už roky :D.

Goodbye!

Jednorožčí podkova - Rodokmen

Když jsem začala psát ty dodatky k Jednorožčí podkově, tak jsem rovnou dala dohromady rodokmen. Snad jsem na žádnou postavu nezapomněla :D. (PS: Ten otazník mezi Cryfem a Konou značí několik generací, ne jen jednu.)

(Pokud by to bylo moc malé, tak si to otevřete na nové kartě, aby to šlo přečíst.)

Majin příběh - Část 4.

Dobře, tak se mi zas povedlo dodržet ten vzor čtyř Kapitol :D. Než sem hodím samotnou kapitolu, chtěla jsem se na něco zeptat. Většina mých příběhů je fantasy a ačkoliv mě ten žánr fakt hodně baví, říkám si, že by to chtělo něco nového. Už sama mám pár nápadů, které žánry bych ráda zkusila, ale pokud byste něco konkrétního chtěli vidět vy, písněte mi to do komentářů ;).

Dlouho jsem o Unabiině proroctví přemýšlela. Když jsme se vrátili ze Stříbrného jezera, dlouhé měsíce jsem marně hledala podkovu, která se měla skrývat na dně jezera. Brzy mě však hledání omrzelo a já tak nějak začala věřit, že proroctví byla opravdu lež.

Místo hledání záhadné podkovy jsem se rozhodla opět zajímat o hladinu. Má jednorožčí kamarádka pořád chodila za květinovými koňmi a následně k jezeru. Začala jsem se s ní zase bavit, ačkoliv moje mamka s tím nesouhlasila. Ještě párkrát mě od Kony odtáhla, ale později se rozhodla, že smůla mě dožene a poučím se sama.

S Konou jsme byly kamarádky dlouhé roky. Chodila mě navštěvovat téměř každý den. Ale jednoho dne se neukázala. Měla jsem o ni strach, ale věděla jsem, že se nejspíš jen někde zatoulala. Tak jsem se vydala zkoumat dno Křišťálového jezera. Ne že bych čekala, že něco najdu, spíš jsem jen tak nějak bezcílně bloudila. A pak jsem ji zahlédla. Leskla se jako nová, ačkoliv v Diadornu se už léta podkovy nevyrábí. Ale byla tam, z velké části zakrytá kameny a pískem. Jediné, co ji odhalilo, byly dobře mířené sluneční paprsky. Okamžitě jsem poznala, že to je tajemná podkova, o které mluvila Unabii. A pak mi to všechno zapadlo do sebe. Spřátelení ras v Diadornu. Jednorožec s podkovou. Kona byla podle všeho jediný jednorožec, který měl tolik blízkých přátel mimo své stádo. Nenapadl mě lepší kandidát na nositele podkovy.

Svůj objev jsem před rodiči schovala v písku na místě, kde jsem spala. Myslím, že tehdy by mi ji vzali a někam zahodili, jenom aby zabránili naplnění proroctví. A to jsem nemohla dopustit.

Druhý den už se Kona ukázala. A přivedla s sebou svého nového kamaráda, pegase jménem Mrengo. Už tehdy jsem jí na očích viděla, že kamarád skutečně není dostačující status, ale nezmínila jsem to. Místo toho jsem jí dala tu podkovu. Ačkoliv jsem mluvila s jistotou o tom, že patří jí a jejímu rodu, stoprocentně jistá jsem si nebyla. Ale byl to můj nejlepší odhad a jak se později ukázalo, byl správný.

Ještě ten den, jenom chvilku po tom, co Kona a Mrengo odešli svou vlastní cestou, jsem se potají vydala do Stříbrného jezera. Nejspíš jsem to měla udělat předtím, než jsem ten cenný artefakt předala svojí kamarádce, ale už bylo pozdě. Unabii jsem hledala několik minut, nečekala mě, tak si nepřipravila dramatický výstup z jeskyně, jako když jsem ji s tátou navštívila poprvé. Nicméně jsme se setkaly a já jí převyprávěla všechno, co se stalo. "Maji, to je skvělé! Jsem si jistá, že jsi vybrala správného jednorožce. A i kdyby ne, jsem si jistá, že podkova si ke svému právoplatnému nositeli nakonec najde cestu. Ale měla by si pospíšit. Podle nových run, které jsem našla v podvodních jeskyních, už brzy přijde čas ji použít."

Tohle jsem Koně řekla druhý den a také se to ukázalo být pravdou. Kona zachránila sebe i Mrenga před duchy, vzali se a měli vaše matky. Jsem si jistá, že co se dělo po tom, už znáte z paměti. 

Co se týče mě, já si po objevení dalších ostrovů hodně oblíbila Elsku. Je to tak mírumilovné místo. Shodou okolností jsem tam narazila na jednoho koně lásky, který navzdory tomu, že byl hřebec, měl jasně růžovou hřívu. Byl nevidomý, ale to nebránilo našemu přátelství a později lásce. O několik let později jsme se vzali a narodila se Bubble.

"Cože, Bubblin táta je kůň lásky?" podivil se Mapacha. "No jasně!" odpověděla Bubble a cákla ocasem ve vodě. "Nemohl opustit Elsku dlouhodobě, protože Diadorn nezná a mohl by se tu bez naší neustálé pomoci snadno zranit, ale chodí nás každý druhý týden navštěvovat. My jeho každý první."

"Nebyli tvoji rodiče naštvaní, že tvůj manžel není vodní kůň?" zeptal se Tatu a já se tak nějak pro sebe pousmála. Taky jsem se toho nejprve bála, ale ukázalo se, že i ti nejtvrdohlavější koně se můžou změnit a poučit. "Mají Bahariho rádi. Jsou hlavně nadšení, že mají vnučku."

"A co se stalo s Unabii?" vyzvídal Kio. "Myslím, že se přestěhovala k Arco-Íris. Už dlouho je v důchodu, ale myslím, že její pravnučka po ní převzala věštecké řemeslo. Někteří vodní koně říkají, že stačí hodit do Stříbrného jezera kamínek a ona se vynoří a něco vám vyvěští."

"Zkusme to!" navrhla Bora a ostatní hříbata souhlasila. V rychlosti se s námi dvěma rozloučili a zmizeli v oblaku prachu. 

"O co, že tam budu dřív, než oni," uchechtla se Bubble a ponořila se. "Půjdu s tebou, nechci, aby ses ztratila."

"V tom případě ale rychle, chci je překvapit."

Usmála jsem se a společně jsme se rozplavaly směrem ke Stříbrnému jezeru.

Majin příběh - Část 3.

Možná jste si všimli, že zmizela první kapitola Vládců ohně a oblohy (nejspíš jste si nevšimli, ale což :D). Jde o to, že mě už nebaví ji psát a já si chci nechat prostor pro příběhy, co mě baví. Nejspíš se k VOaO vrátím, ale nebude to nikdy v blízké době. Nesmazala jsem to, jenom je to v konceptech.

Mamka k nám připlula. Pohlédla na mého otce a když se ten vymanil z mého objetí, promluvila. "Maji, jdi si hrát s ostatními hříbaty, potřebuji s tvým otcem o něčem mluvit."

"A-ale vždyť se sotva vrátil!"

"Maji. Běž."

Naštvaně jsem odplavala kousek dál, směrem k ostatním vodním hříbatům. Chtěla jsem se táty zeptat na tolik věcí o jeho výpravě, ale místo toho jsem plavala kolem s ostatními.

Mamka s ním mluvila, chvíli zaslechla jsem tátův nejistý hlas, a pak mě zavolali a společně jsme pluli do malého výklenku ve stěně jezera, kde jsme se před lety zabydleli. 

"Maji," řekl táta, když jsme dopluli domů. "Tvá maminka mi řekla, že tě Křišťálové jezero už nebaví. Je to pravda?" Zaraženě jsem přikývla. "Přemýšlel jsem, a myslím, že pro tebe mám malé řešení. Zítra, než vyjde slunce, s námi vyrazíš na hlídku do Stříbrného jezera."

Překvapeně jsem mlčela. Po tomhle jsem tajně toužila už dlouho, ale nikdy mě nenapadlo, že by se mi to mohlo splnit. Myslela jsem, že hříbata na výpravy nesmí. Tuhle myšlenku jsem vyjádřila i nahlas. Táta se ale zasmál. "Stříbrné jezero není nebezpečné. Na výpravu do řeky, nebo jiných míst, která jsou tajná, bych tě nevzal, jsi ještě moc malá a mohl by tě odnést proud. Ale Stříbrné jezero je naprosto bezpečné. Však to zítra sama uvidíš."

Tu noc jsem nemohla usnout. Byla jsem jako na trní. Celou noc jsem přemýšlela, jaké to ve Stříbrném jezeře asi bude. Tyhle myšlenky mě po nějaké době ukolébaly k ne příliš dlouhému, ale tolik potřebnému spánku.

Ráno mě vzbudil táta. Podle barvy hladiny jezera ještě ani nevyšlo slunce. "Musíme vyrážet brzy," řekl potichu. "Stříbrné jezero je veliké a potřebujeme čas, abychom se ujistili, že je všechno v pořádku."

Plavali jsme společně do středu jezera, kde se hlídky schází. Už tam na nás čekali čtyři další koně. "Ahoj, Wimbi," zahlásil jeden s olivově zelenou hřívou. Co, co jsou olivy? Nemám tušení, Gris. Táta mu odpověděl a já ho taky pozdravila. "Přivedl jsi dcerku do práce?" usmál se na mě. Táta přikývl. "Stříbrné jezero je bezpečné, tak mě napadlo, že by se tam mohla jít podívat s námi."

Jak jsme se do Stříbného jezera dostali, to vám nepovím. Je to tajemství vodních koní. Stejně to ale není důležité.

Druhé diadornské jezero bylo rozlehlé, čisté a hlavně prázdné. Plavaly v něm ryby, ale vodní koně žádní. "Tady vodní koně nežijí," vysvětlil táta. "Všichni raději zůstávají ve stádu s námi." Věřila jsem mu, ale když na to zpětně vzpomínám, choval se trochu nervózně.

Plula jsem vedle táty, zatímco on se rozhlížel, jestli je všechno v pořádku. Stříbrné jezero mělo spoustu podvodních jeskyní a tunelů, do kterých jsem zaujatě nahlížela. V jednom z nich jsem ale zahlédla něco, co mě vylekalo.

"Tati, tati, v té jeskyni někdo je!" vykřikla jsem a plavala za ním. Táta se zatvářil nervózně, ale ne vylekaně. Dokonce ani překvapeně. Jen párkrát mávl ocasem, aby se přiblížil ke vchodu do jeskyně. "Wimbi, starý brachu, tak ses zase vrátil," ozvalo se zevnitř. Cukla jsem sebou, ale táta nasadil kamennou tvář. Z jeskyně vyplula vodní klisna s tmavou pískově žlutou hřívou. Tvářila se vesele. Ale táta se mračil. "Unabii. Žádal jsem tě, abys mi tak neříkala."

"No jo, promiň. Koukám, že sis přivedl posily," zasmála se a pohlédla na mě. "Jak se jmenuješ, dítě?"

"Unabii, nech mou dceru být. Nedovolím ti, abys do ní hustila ty svoje nesmysly."

"Ale Wimbi, nebuď tak úzkoprsý. Jen jsem se zeptala, jak se jmenuje."

"Jsem Maji," vložila jsem se od jejich hovoru. "Co tady děláte? Proč nežijete s ostatními vodními koňmi v Křišťálovém jezeře?"

"Maji, na tom nezáleží. Pojď, jdeme dál."

Táta se otočil, chytl mě za kopýtko a chystal se odplout a odtáhnout mě s sebou, ale Unabii mu zkřížila cestu. "Ale no tak, nech svou dceru se učit, když o to tolik stojí." Táta se na vodní klisnu zamračil. "Nechci, abys ji zatěžovala těmi svými "prorockými" nesmysly. Všichni víme, že to jsou žvásty!" Unabii ve vodě mávala ocasem. "Co kdybys nechal svou dceru, ať se rozhodne, co jsou žvásty a čemu věří?"

"Tati, prosíím!" žadonila jsem. Unabii byla nová a tajemná. A já ji tolik chtěla poznat. Po chvíli usilovného prošení táta nakonec polevil a já si mohla poslechnout, co mi Unabii chtěla říct.

"Dříve jsem spolu s ostatními vodními koňmi žila v Křišťálovém jezeře. Byl to můj domov a stále tam nejspíš žijí koně, kteří bývali mými přáteli. Ale všechno se změnilo, když jsem našla tajemné kameny, ve kterých byly vytesané runy, které popisovaly kouzelný jazyk, pomocí nějž se dá věštit budoucnost. Tehdy jsem ještě jejich fungování nerozuměla, ale s časem jsem se začala učit a brzy spatřila mlhavé části skládačky, která měla odhalit co osud chystá. Ale pravda se nikdy nelíbí všem. A když se mé stádo dozvědělo, co jsem z run vyčetla, vyhnali mě z Křišťálového jezera sem."

"Nikdo tě nevyhnal, Unabii," zasáhl opět táta. "Řekli jsme ti, že se můžeš kdykoliv vrátit, ale nesmíš šířit ty řeči o válce, nebo co to bylo."

"Mám ráda pravdu, Wimbi," odpověděla vodní klisna klidným hlasem. "Mám ji dokonce radši, než své stádo. Pokud je vám milejší vaše uzavřené přesvědčení o tom, jaký by svět měl být, pak mně je milejší pravda."

Zavrtěla jsem se na místě a rozvířila písek okolo sebe. "Co jste z těch run vyvěštila?" zeptala jsem se nadšeně. Na otci bylo vidět, že se mu tahle otázka nelíbí a ještě méně se mu bude líbit odpověď. Ale Unabii si ho nevšímala a vyprávěla dál. "Budoucnost bude plná nových poznání. Koně v Diadornu i místech daleko za ním si uvědomí, že život pospolu je pro ně lepší, než život odděleně od sebe. Budeme čelit bojům s temnou magií, ale už teď vím, že budeme mít velké šance na vítězství. A všechno tohle začne tím, že jeden mladý jednorožec dostane svá kopýtka k podkově, která se nachází někde na dně Křišťálového jezera. Pokud její nositel hrábne třikrát kopytem, na kterém ji má nasazenou, ochrání ho před nebezpečím."

Táta mi později vyprávěl, že tehdy se mi úplně zajiskřilo v očích. Podkova, která změní Diadorn, jak ho známe. Na dně Křišťálového jezera. Jezera, ve kterém žiji. "To je úžasné!" zajásala jsem.

"Nedává to smysl," zabručel táta. "Jak je možné, že máš tolik detailů o tom, jak to začne, ale tak málo o tom, jak to bude pokračovat? Zní to, jako by sis to prostě vymyslela..." Unabii se však nedala odradit. "Jakožto vodní kůň mám značně omezené zdroje. Dostanu se jen k runám, které jsou na kamenech ve vodě. A kromě toho jenom ve Stříbrném jezeře, protože do Křišťálového mě nechcete pustit. Kdybych měla jen trochu víc zdrojů. možná bych vám byla schopná říct i jména koní, kteří do toho budou zahrnuti. Ale takhle ne."

Otec mě znovu vzal za kopýtko. "Tak jo, příběh jsme slyšeli, jdeme." Tentokrát už ho Unabii nezastavila. Řekla mi, co mohla. A teď bylo na mě, jak se s tím poperu.

Syndrom prvního dne

Omlouvám se, že jsem teď zase nebyla aktivní :D. Pořád tvořím koncepty na nové příběhy (jeden z nich je můj starý, dlouho zapomenutý poklad!), pracuju na probíhajících sériích, ale před pár dny jsem nastoupila na brigádu a nemám mnoho času nazbyt. Nicméně celkem to souvisí s tím, o čem jsem dneska chtěla psát.

Už nějakou dobu jsem přemýšlela nad věcí, kterou jsem po letech nazvala syndrom prvního dne. Jde o jev, při kterém má člověk  během prvních na nové škole, v nové práci, na dovolené, nebo jindy, pocit, že celý zážitek bude špatný, bude mít špatné následky, byl špatné rozhodnutí, nebo všechny uvedené. To se většinou ukáže jako nepravda.

Navzdory názvu, se tyto symptomy nemusí objevit hned první den, dost záleží na délce trvání toho období a zároveň nemusí vydržet jenom jeden den. Nicméně ke konci člověku vždy připadá, že na situaci špatně nahlížel a že to nakonec bylo fajn.

Tohle se mi děje celkem často, nejčastěji na táboře, ale myslím, že nejvíc ryzí příklad je právě ta moje práce :D.

Nevim no, tenhle článek je taková krátká hovadinka, takovej mozkovej žblept. :D