Rok Draka - Kapitola 1.

Trávou se opatrně plížila šedomodrá dračice. Pár kroků před sebou měla srnce se zraněnou nohou, kterého se už několik minut pokoušela ulovit. Denim, ozvalo se v její hlavě. To byla její nejlepší kamarádka a lovecká společnice, Castie. Během lovu byla telepatická komunikace hodně užitečná. Naženu ti ho tam, dávej pozor.

Modrozelená dračice se krčila ve vysoké trávě. Srnec byl u ní opravdu blízko, ale Castie o sobě věděla, jak často dělá zbrklé kroky. Samotné lapení kořisti většinou raději nechala na Denim. Tiše zavrčela a zavlnila několika stébly trávy svým ocasem. Srnec se znepokojeně podíval Castiiným směrem a poskočil blíž ke svému stádu. To už se ale na něj vrhla Denim. Jedním dlouhým skokem mu přistála na zádech. Ani ten nejsilnější dospělý srnec nedokáže unést váhu vzrostlého draka a tenhle raněný šel k zemi ještě dřív. Denim se mu zakousla do krku a v mžiku byl lov u konce. Castie vylezla ze svého úkrytu. "No, to bylo snadné," hlesla. "Vezmu si zadní část. Ty máš předek," zahlásila Denim. Když draci loví ve dvou, ten, který kořist zabil, si vybírá, co si vezme a sní. Je to takové nepsané pravidlo, platící i napříč koloniemi.

Šedomodrá dračice klouzala po větru až ke skalnaté oblasti uprostřed lesů. Sídlo Skalnaté kolonie. Párkrát obkroužila celou oblast. než opatrně zamířila do tunelu v jedné ze skal. "Ahoj, mami!" zahlaholila Denim po tom, co položila svůj úlovek na zem. "Ahoj, zlatíčko. Jak ses měla?" Mladá dračice se usmála a protáhla si křídla. "Moc fajn. Ulovily jsme srnce, tenhle vypadá vážně dobře."

"To už jste zase lovily? Co budou dělat lovecké družiny, když si všechno nalovíte samy?" uchechtla se Sabi. Denim vesele mávla ocasem a nabídla své matce svůj úlovek. "Děkuju, nemám hlad, zlatíčko. Počkám na odpolední lovce. Jdi nabídnout kamarádům."

"Mám pocit, že v tom už mě předběhla Castie, ale půjdu, aspoň se to sní."

Dračice znovu vzala srnčí maso mezi zuby a vylétla z jeskyně. Tentokrát se bez zbytečného zdržování vydala na malý plácek mezi skalami, kde rostlo pár stromků a ze země vyčnívaly úlomky skal. Tam se Denim snesla k zemi. Hlouček čtyř draků už na ni čekal, sedící v písku a vedoucí velmi pozoruhodný rozhovor. "No tak. Miko, proč nám to nechceš říct?" vyzvídal od zeleného draka jeho kamarád. "Jsme přece tvoji nejlepší kamarádi," naléhal třetí, tentokrát tmavě červený, člen dračí skupinky. "Co se děje?" zeptala se Denim, když přistála do světlého písku a odložila svou kořist. "Mikovi se někdo líbí!" zahlaholil světle modrý drak. "Ano, Bostone, ještě hlasitěji to řekni," protočil očima Miko. "

"A kdo to je?" zeptala se Denim. "To se z něj teď snažíme dostat,“ odpověděl červený drak. Castie vstala a přistoupila blíž. „Kdybys na něj přestal tak tlačit, Paxi, třeba by nám to řekl už dávno,“ sykla na něj.

Denim se starostlivě zahleděla na Mika. „Děje se něco, Miko? Proč nám to nechceš říct?“ Zelený drak se nepohodlně zavrtěl. „Prostě o tom nechci teď mluvit. Nemám náladu na spekulace o tom, jestli se k sobě hodíme, nebo ne.“ Denim se šibalsky usmála. „Třeba ji budeš mít po kousku srnky. Teda, jestli už jsi nedostal Castiinu část.“ Modrozelená dračice protočila očima. „Vážně si myslíš, že po tom, co jsem nabídla svým bratrům, zbylo něco na mě, nebo dokonce na ostatní? Jsou jako kobylky.“

„Páni, nevěděla jsem, že rok Psa má na svědomí takové nenažery.“

„Spíš taková trdla. Ani jim nedošlo, kolik toho snědli, dokud jsem je na to neupozornila. Ale už se nedivím, z čeho mají tolik energie. Střelec a ještě k tomu Pes je šílená kombinace.“

Pax se rozradostněně zakousl do nabídnuté kořisti. Ostatní se k němu brzy přidali. „No ne,“ zamumlal Boston skrz plnou tlamu. „Že by se Denim konečně jednou odvázala a nedržela se pravidel?“ Denim zaskočilo sousto, a když se ho konečně zbavila, věnovala Bostonovi zaražený pohled. „O čem to sakra mluvíš?“ „Noo, to maso je fakt křehký. Ten srnec musel být mladý. A mladý srnce my lovit nesmíme. Jenom starce a raněný.“ Denim protočila očima. „Ano, Bostone, a tenhle byl raněný. Podívej se na tu nohu, co tam obírá Miko. Je celá tak trochu podivně zkroucená a pokousaná.“ Boston si zblízka prohlédl srnčí nohu a uznal, že Denim měla pravdu. „Jo, dobře, to dává smysl. Asi si na něj brousili zuby i vlci.“ „Ale neuspěli,“ dodala Castie. Boston přikývl. „O to líp pro nás.“

Pax se pobaveně usmál. „Chichi, měla ses vidět, Denim, když tě Boston obvinil z porušení pravidel. Jako bys viděla strašidlo.“ Šedomodrá dračice si povzdechla a protočila očima. „Mně i Castie už je skoro dvanáct, už jsme téměř dospělé, takže postihy za porušení pravidel by se nás dotkly v plném rozsahu. To nehodlám riskovat. Navíc, zákony o lovu jsou jedním z nejdůležitějších pravidel kolonií. Kdybychom je porušovali, zvířata by opustila naše území a my bychom neměli, co jíst. Proto mě to vyděsilo.“ „Nebo jsi možná poseroutka,“ uchechtl se Boston. Denim hlasitě zavrčela. „Ještě slovo a z naší příští kořisti dostaneš tak akorát okousané kosti.“ Boston nasadil přehnaně ublížený výraz. „To byste mi přece neudělaly! Castie, řekni jí něco!“ Castie se zasmála. „No já nevím, můj podíl mi nejspíš zase snědí bratři a Denim si se svojí částí úlovku může dělat, co chce. Takže bys ji asi měl poslechnout.

Miko se spokojeně olízl. Svou porci už spořádal a vypadalo to, že se cítí mnohem lépe. Dračí parta na něj s očekáváním zírala. „No dobře, dobře, tak já vám to řeknu.“ Zhluboka se nadechl. „Je too… Je to Gamea.“ Skupinka zalapala po dechu. „Myslíš tu… naší Gameu?“ zeptala se nejistě Castie. Miko si povzdechl. „Znám snad nějakou jinou Gameu? Samozřejmě, že myslím tu naší.“ Pax rozčileně zavrtěl hlavou. „Tobě se vážně líbí ta růžová nána?“

„Paxi,“ sykla na kamaráda Denim. „Neříkej jí tak.“ Miko trochu zmateně přešlápl. „Já nevím, proč se mi líbí. Ona je tak… Tak tajemná. Tak krásná. Myslím, že někde hluboko v jejím nitru je hodná. Ona je prostě tak…“

„Namyšlená,“ zamumlal Boston.

„Povrchní,“ přidal se Pax.

„… Zlá,“ dodala po chvíli Castie.

„… Vážně je strašně nepříjemná,“ řekla Denim. „Moc tě chci podpořit, Miko, chci věřit, že dokáže být milá. Ale vždycky, když se sem přimotá, akorát nám nadává. Dělá to od té doby, co ji znám. A já ji znám celý svůj život.“

„Já si pořád myslím, že někde hluboko v její duši je trocha dobra, a že když se budu snažit… třeba ji ukáže.“ Boston si zklamaně povzdechl. „Tady má někdo zaděláno na zlomené srdce,“ zamumlal.

 

Miko chtěl znovu začít mluvit, ale ozval se hlasitý řev, který nemohl patřit nikomu jinému, něž Wadogovi, jedné z alf kolonie. „Ono bylo plánované nějaké shromáždění?“ podivila se Castie. Denim zavrtěla hlavou. „Ne, už tak měsíc žádné nebylo. Asi se něco stalo, pojďme se na to podívat.“ Partička se vznesla do vzduchu a vydala se zjistit, co se stalo, že je alfa volá. Tenhle typ řevu se používá jen při svolávání na shromáždění, která jsou většinou předem plánovaná. Někdy ale dojde na mimořádnou situaci, kdy je shromáždění nečekané, ale i tak se tam musí dostavit všichni členové kolonie. Naštěstí je svolávací řev dobře slyšet na kilometry daleko.

Draci přistáli na okraji skalního města, kde je prázdný prostor pro shromáždění kolonie. Na malé vyvýšenině stáli stříbrný a bílý drak. Wadogo a Pakia, alfy kolonie. U nich ale v písku seděl ještě jeden drak, tenhle modrý jako noční obloha, kterého nikdo z dračích přátel neznal. „Kdo myslíte, že to je?“ zeptal se Pax. „Možná nějaký zloděj. Tulák,“ odpověděla Castie, ale Denim zavrtěla hlavou. „Kvůli tomu by nás nesvolával hned. A někdo by ho hlídal. Tohle bude spíš někdo z jiné kolonie. Něco se stalo.“ Draci přistáli mezi ostatními členy své kolonie a netrpělivě sledovali, co se bude dít.

Wadogo si prohlédl celou svou kolonii a usoudil, že už dorazili všichni. „Přátelé, mám pro vás špatné zprávy. Tohle-“ ukázal přední tlapou k temnému drakovi, „je posel Horské kolonie.“ Tmavomodrý drak předstoupil a představil se. „Jsem Nox, rok Koně, znamení Vah. Jsem poslíček Horské kolonie a bohužel jsem poslem špatných zpráv. Na naše území vstoupili lidé a je jich příliš velké množství na to, abychom s nimi bojovali. Mají zbraně a nás je málo. Proto jsem přiletěl, abych jménem kolonie žádal o azyl na vašem území, dokud se situace nezlepší.“ Nox se maličko uklonil a posadil se. Pakia se obrátila ke své kolonii. „Zvážili jsme tuto žádost. Naše území je velké a myslíme si, že bychom dokázali nepříliš početné Horské kolonii pomoci.“ Slovo si převzal opět Wadogo. „Proto jsme se rozhodli, že členové kolonie zde smí zůstat, dokud se situace nezlepší.“ Po Noxově tváři se rozlilo nadšení a znovu vstal. „Mnohokrát vám děkujeme. Doletím pro svou kolonii, všichni bychom měli dorazit do jedné hodiny.“ S těmi slovy se rozloučil a vznesl se k obloze.

Skalní kolonií se rozneslo mumlání, někdy jásot, někdy znepokojení. „Tak to bude ještě zajímavý rok Draka,“ zamumlal Boston. Z davu náhle vystoupil sněhobílý drak a začal se sápat na pódium. „Otče! Otče!“ Alfův obličej se zkroutil do zklamaného výrazu. „Ano, Kiburi, co se stalo?“ Alfův syn měl vždy podivné výhrady k jakémukoliv rozhodnutí, které jeho rodina či dokonce celá kolonie, učinila. A bylo tomu tak i tentokrát. „Otče, mám strach o svou kolonii a nesouhlasím s tvým rozhodnutím. Co když někdo od Horských zaútočí na někoho z mé kolonie? Co když nás budou ohrožovat? Co když budou porušovat naše lovecká pravidla? Co když-“ „Kiburi, nech toho,“ zakročil alfa. „Zaprvé, nezvyšuj na mě hlas. Chováš se velice nedůstojně. A zadruhé, abych zodpověděl tvé otázky, naši návštěvníci budou čelit stejným následkům za své činy, jako běžní členové kolonie. Pokud někdo poruší jakákoliv pravidla, dostane adekvátní trest. A teď se vrať mezi ostatní a vyčkávej s nimi na příchod našich návštěvníků.“

„Ale otče, co když-“

„Vrať se mezi ostatní.“

„Ale otče já-“

„Kiburi, vrať se!“ zavrčela drakova matka. Kiburi konečně ztichl a uraženě se vrátil mezi ostatní členy kolonie.

„Jací myslíte, že budou?“ zeptal se nesměle Miko. Castie pokrčila rameny. „Já se na ně těším,“ zahlásil Pax. „Nová krev nám prospěje.“ Castie i Boston nadšeně přitakávali. Denim si ale nebyla tak jistá. „Hlavně doufám, že se ti lidi zase rychle vrátí, odkud přišli. Nejen, že lezou k nám, ale i k ostatním koloniím. Copak nemají dost místa?“ Castie si povzdechla a zavrtěla hlavou. Denim protočila očima. „No dobře a taky tady možná nechci další draky.“ Boston se zasmál. Denim se zamračila. „Ne všichni jsou otevření jako kniha, Bostone. Někdo má prostě radši menší skupinu přátel a nikoho dalšího nepotřebuje.“ Pax se zasmál a poplácal Denim po rameni. „To zvládneš. Nebudou nám přeci překážet, jen potřebují někde zůstat.“ Denim nejistě přikývla. „No, snad.“

Davem zněl živelný hovor, který draci vedli, zatímco čekali na Horskou kolonii. Už uběhla skoro hodina od Noxova odletu, když jedno z mladých dráčat hlasitě vypísklo: „Koukejte, už letí!“ Draci vzhlédli k obloze. Mezi mraky se rýsovaly obrysy těl okřídlených ještěrů. Vpředu letěli dva – alfy. Těsně za nimi byl jeden další drak, pravděpodobně jejich potomek a budoucí vůdce kolonie. Za nimi něco kolem třiceti dalších draků. Byli vidět dospělí draci a mláďata, která už uměla létat. Když se však přiblížili, Denim zahlédla i mláďata, která nesli jejich rodiče na zádech a později i vajíčka, která nesli jejich rodiče v tlapách. Denim se nervózně otřásla. Znepokojila ji představa, že by jedno z vajec mohlo vypadnout ze sevření.

Alfy kolonie přistály vedle Wadoga a Pakii. Třetí drak, tedy spíše dračice, se snesla na vyvýšeninu a pak zmateně těkala mezi svými rodiči a davem draků. Evidentně nevěděla, ke komu se má přidat. Matně černý drak, její otec, jí pokynul, aby zůstala u nich.

Wadogo si vydobyl pozornost kolonie pronikavým zařváním. Jeho partnerka pak začala mluvit. „Tohle jsou alfy Horské kolonie a jejich dcera. Chceme, abyste si zapamatovali jejich jména, zbytek kolonie poznáte už každý sám.“ Bílá dračice alfám druhé kolonie pokynula a oni se představili. „Já jsem Matys, rok Kohouta, znamení Býka,“ oznámil matně černý drak. Jeho partnerka, kanárkově žlutá dračice, na něj hned navázala. „Já jsem Narciska, rok Kohouta, znamení Vah.“ Nakonec alfy pokynuly své neklidné a rozrušeně vyhlížející dceři. Byla krásně žlutá, lehce do zlata. Postoupila dopředu. "Já jsem Pampeliška. Rok Draka, znamení Lva."