Možná jste si všimli, že první a druhá kapitola Roku draka na nějakou dobu zmizely (protože mi ale to psaní trvá, už to bude tak měsíc). Šlo především o to, že jsem se rozhodla příběh změnit, aby byl bližší mému původnímu plánu z roku 2017. Plaménka je nyní Pampeliška, je zlatožlutá a narozená ve znamení Lva. Vztah mezi ní a Denim je taky trochu jiný, doporučuji znovu přečíst druhou kapitolu, protože tam jejich vztah pořádně začíná.
Denim klusala ranní rosou. Slunce se pomalu škrábalo k obzoru a Pampeliška kroužila po obloze. Když si Denim všimla, vrhla se k zemi a přistála s hlasitým zaduněním. Šedá dračice jen protočila očima. Stále myslela jen na to, že s takovým hlukem toho moc nechytí. Pořád si nebyla Pampeliškou tak úplně jistá. S jejím znamením měla celý život jenom potyčky, zejména s Kiburim. Lvi všude kolem ní byli hrdí a energičtí a své místo na výsluní před všemi pozorně střežili. Pravda, Lvů jejího věku v kolonii moc nebylo, ale to málo, co znala, jí dělalo jen potíže. Ale Pampeliška tak hrozná být nemusela...
Ze zlatých očí žluté dračice sršelo odhodlání a sebevědomí. Denim zvedla koutky do malého úsměvu. "Dobré ráno." Její společnice jí odpověděla a roztáhla křídla. "Poletíme k lesu," oznámila Denim. "Je tam víc křovin, kam se dá schovat. A ostatní zvířata v lese zamaskují náš pach."
Nad doubravou se držela mlha. Denim v nose šimral pach laní, které se nic netušíc pásly v trávě pár kroků od ní. Plán byl jednoduchý. Denim měla za úkol nahnat jednu starou a očividně pomalejší laň do pasti. Pastí byla v tomto případě skupinka keřů, ve které se skrývala Pampeliška. Pak stačilo jen aby kořist zakousla. Původně měly jejich role být prohozené, ale žlutá trvala na tom, že laň zvládne zakousnout. Chtěla Denim ukázat, jak dokáže lovit.
Šedá dračice se plížila trávou a upírala zrak na stařičkou laň. Pampeliško, jsi tam? zeptala se. Telepatická komunikace byla jedna z největších výhod, jaké draci při lovu měli. Denim jen tiše zadoufala, že ji Pampeliška dostatečně ovládá. Jsem, ozvalo se. Její vnitřní hlas byl tichý a roztřesený, bylo poznat, že ačkoliv Pampeliška telepatii ovládá, není to pro ni snadné. Nebylo divu, při lovu ze vzduchu ji nikdy nepotřebovala. Tak se připrav, řekla Denim. Tiše se plížila vysokou trávou a opatrně se dostala mezi laň a její stádo. Když byla na správném místě, vyskočila ze své skrýše a stihla laň škrábnout přes čumák, než se vrhla na útěk. Denim běžela za ní, aby ji nasměrovala přesně k Pampelišce.
Z houští vyrazila žlutá čmouha. Pampeliška byla opravdu rychlá, ale laň byla rychlejší. Trhla sebou na stranu a pádila pryč. Denim i Pampeliška se za ní vrhly, i když Denim věděla, že už ji nedohoní. Po pár metrech se zastavila, ale Pampeliška neoblomně pokračovala dál. Až potom, co se laň ztratila mezi stromy a přidala ke svému stádu, se taky otočila. "Skoro jsem ji měla!" prskala. "Takový kousek, málem jsem ji dostala, vážně." Denim přikývla. "Viděla jsem to. Nechybělo moc a mohla být naše, ale tohle se občas stává."
"Ale chyběl jenom kousek a měla bych ji!" opakovala dál žlutá dračice a její společnice jen dál kývala hlavou. Nedivila se Pampeliščinu rozezlení. Ona sama se stejně naštvaná vracela ze spousty neúspěšných lovů, když ještě pořádně zvěř a její chytání neznala a nevěděla, že se to stává i nejlepším lovcům. Někdy i raněná zvířata předčí všechna očekávání.
Dračice pomalu kroužily nad písčitým pláckem mezi skalami. Denim zabořila své pařáty do země a vzhlédla k obloze. "Brzy se bude vracet lovecká družina. Snad měli víc štěstí, než my." Pampeliščino přistání utlumil písek. "Jednou se k nim přidáš, co?"
"Ke komu? K lovcům?"
"Jo. Přece jsi říkala, že chodíš lovit s Castie."
"Ano, ale lov je základní schopnost každého draka. Nicméně ano, jednou chci zkusit štěstí u lovecké družiny."
Pampeliška se usmála. "Já chtěla jít mezi válečníky. Chránit naši kolonii před nebezpečím." Denim se udiveně zamračila. "Vždyť budeš alfa. Nepotřebuješ se řadit do žádné skupiny." Pampeliška přikývla. "Já vím, ale chvíli potrvá, než na to dojde. A naše kolonie by teď dokázala využít co nejvíc trénovaných bojovníků. Chtěla jsem pomoct."
Nad jejich hlavami se mihl stín, který o pár vteřin později s hlasitým dupnutím přistál vedle dračích kamarádek. "Kiburi," zavrčela Denim. "Neměla bys teď být na lovu, nebo něco?" odpověděl bílý drak stejným tónem. "Teď jsme byly," oznámila Pampeliška se zamračenou tváří. Kiburi si Denim změřil pohledem. "Ona byla s tebou?" Obě dračice přikývly a Kiburi přikročil blíž k Pampelišce. "Nemusíš chodit lovit, když jednou budeš alfa. Takové starosti nepotřebuješ." Žlutá dračice se zamračila. "Co se mi snažíš říct, Kiburi? To že lovit nemusím neznamená, že lovit nebudu."
"V pořádku, ale možná by sis měla zvolit trochu přijatelnější společnost." Denim tiše zavrčela a Pampeliška zmateně zatěkala pohledem. "Vždyť víš, že přátelství Kozorohů a Lvů nemívají šťastné konce." Denim bodlo u srdce. Přesně tenhle argument použila včera, když se nechtěla s Pampeliškou bavit. Na své protesty úplně zapomněla a dnes se tak dobře bavily. Kiburiho slova jí připomněla tu nejistotu z nově vzkvétajícího přátelství, ale zároveň ji ranila.
Pampeliška se na Kiburiho usmála. "To je roztomilá nabídka, ale myslím, že si na tenhle konec ráda počkám. Až budeš mít v nabídce něco víc, než jenom stejný měsíc narození, dej mi vědět." S těmi slovy roztáhla křídla a zmizela z písčitého plácku. Denim ji váhavě následovala.
"To jsi neměla dělat," zamumlala Denim ve vzduchu. "Proč ne? podivila se Pampeliška. "Nechci s ním nic mít a měl by to vědět."
"Já vím, ale Kiburi je vztekloun. Něco si vymyslí, aby ti uškodil. Už to, jak za tebou s touhle nabídkou přišel, je zvláštní. Byl tolik proti tomu, abyste se k nám vůbec přidali a teď ti takhle otevře náruč. Něco se mi na tom nezdá..."
"Já bych si nedělala starosti," zašveholila Pampeliška. "Odmítla jsem ho jednou a odmítnu ho tisíckrát potom. Cokoliv se snaží udělat, mu nevyjde." Denim se spokojeně usmála.
"Půjdeme spolu zase někdy lovit?" zeptala se Pampeliška, když přistály v trávě na okraji skalního města. Denim její otázka zarazila. Jejich dnešní lov si moc užila, i když nebyly úspěšné, ale v hlavě jí pořád hrála Kiburiho i její vlastní slova. Přátelství Kozorohů a Lvů nemívají šťastné konce. Avšak někde v hloubi duše ji hřálo, když si vzpomněla, na jejich let zpět od lesa... Rozhodla se následovat na své cestě Pampelišku a na onen konec - šťastný nebo nešťastný - si počkat.
"Ano, to bychom měly. Přece nemůže náš jediný lov být neúspěšný!"
Žádné komentáře:
Okomentovat