Nemáte tušení, jak dlouho mi tahle kapitola zabrala. Je taky pěkně dlouhá :P. Byla jsem pryč a během volných chvilek jsem pracovala na korektuře ostatních kapitol a taky téhle. Popravdě mě až překvapilo, že i kapitoly, o kterých jsem byla přesvědčená, že dopadly naprosto příšerně, v závěru docela fungují.
V ranním vzduchu se držel pach vody. V noci pršelo. Bouřku, jako byla tahle, Denim už dlouhé měsce neviděla. Něco se změnilo. Déšť vdechl území život a přinesl s sebou příslib něčeho nového.
Šedá dračice seděla ve vstupu do jeskyně a sledovala pomalu se probouzející kolonii. Spatřila pod sebou Paxe a Mika, kterým stihla věnovat jen unavený úsměv, než dva draci prosvištěli mezi skalami. Snad by se taky měla vydat ven.
"Denim," hlesla Sabi ze zadní části jeskyně. Tmavá dračice se vynořila ze stínů a posadila se vedle svojí dcery. Chvíli tiše seděla se zavřenýma očima, než konečně znovu promluvila. "Co se skutečně stalo včera u lesa? Opravdu to bylo, jak říká Pampeliška?" Denim sebejistě přikývla. "Wadogovi bych přece nedokázala lhát ani kdybych chtěla." Sabi přikývla hlavou těžkou starostmi. "Jsem z budoucnosti téhle kolonie nesvá," přiznala. "Byla jsem přesvědčená, že Kiburi časem vyroste v zodpovědného vůdce, ale když se na něj dívám teď... nejsem si tím ani trochu jistá. A jestli byl schopný zaútočit na svou partnerku, co by mohl udělat ostatním..?"
Mladá lovkyně položila spár na rameno své matky. "Dokud na něj zvládneme dohlížet, nikomu neublíží." Svým vlastním tvrzením si tak úplně jistá nebyla, zvlášť po tom, k čemu došlo u lesa. Avšak potřebovala každý zbyteček naděje pro sebe i pro svou matku.
"Musím jít," oznámila Sabi nakonec. "Včera večer se vrátily další hlídky z Horské kolonie. Matys, Narciska, Wadogo a Pakia se dohadovali o dalším kroku. Dnes ráno si zavolal všechny válečníky, takže se zřejmě bude dít něco velkého. Musím jít, tohle je určitě důležité. Uvidíme se odpoledne." Tmavošedá dračice přitiskla čumák k čelu své dcery, roztáhla křídla a byla pryč. Denim si povzdechla a znovu se vyklonila ze vstupu do jeskyně. Slunce se šplhalo na obzor a byl nejvyšší čas, aby i ona někam vyrazila.
Nad vrcholky skal byl vzduch ještě chladný. Denim ho cítila pod svými křídly, když kroužila nad probouzející se kolonií. Dračice očima tápala v písčitých cestičkách a doufala, že najde někoho ze svých přátel. Zvykla si ráno chodit lovit. Po včerejším zážitku se však nehodlala k lesu přiblížit ani náhodou.
"Kam svištíš?" zaslechla náhle kousek pod sebou. Po jediném pohledu dolů spatřila modrozelené šupiny své kamarádky. "Jdeš lovit?"
Denim naklonila křídla a sklouzla vzduchem vedle Castie. "Dneska rozhodně ne. Ale hledala jsem tě," křikla a spárem ukázala k zemi. Castie přikývla a obě začaly pomalu klesat, aby si mohly pořádně promluvit.
"Mamka říkala, že si Wadogo a Pakia zavolali válečníky," oznámila Denim jakmile přistály.
"Válečníky? A kam?" vyzvídala dychtivě Castie.
"To neříkala. Ale myslím, že letěla k náměstí."
Světlá dračice se zasmála a plácla Denim spárem do ramene. "Tak na co čekáme? Jdeme! To si přece nenecháme utéct."
Denim ale rázně zavrtěla hlavou. "Ani mě nehne! Nemáme tam co dělat."
"Ale no tak! Tebe snad nezajímá, co se děje? Jestli si volal všechny válečníky, tak to bude něco hodně zajímavého!"
"Stejně se to dřív nebo později dozvíme. Takhle se akorát dostaneme do problémů!"
Castie otráveně protočila očima a roztáhla křídla. "No, jestli nejdeš, tak půjdu sama. Chci vědět, co se tam děje."
Denim se jen tiše zamračila. "Užij si to," hlesla sarkasticky a tiše sledovala, jak se Castie vznesla k obloze. Do takových věcí se nehodlala motat. Sledovala kamarádku, jak se pomalu ztratila mezi skalami.
Ještě chvíli postávala v písku. Nakonec si povzdechla a i ona roztáhla křídla. Přece v tom nemohla Castie nechat samotnou.
Spatřila ji v úzké uličce kousek od písčitého náměsí, kde byli shromážděni válečníci z Horské i Skalní kolonie. Pomalu kroužila nad uzoučkou cestou, dokud neproklouzla mezi skalami až do světlého písku. Castie stála u malého průhledu na náměstí. Když ji slyšela přiletět otočila se s vítězným úsměvem na tváři.
"Tak jsi přece dorazila," uchechtla se. Denim si povzdechla. "Jak tě znám, netrvalo by dlouho a nakráčela bys rovnou k Wadogovi. A to nehodlám riskovat." Castie žertovně protočila očima a vrátila se na svou pozici u skalního průhledu. Ocáskem mávla na Denim, aby se přidala.
Obě kamarádky opatrně vykukovaly na náměstí. Musely být tiché jako hrob, aby vůbec mohly něco slyšet. Skupinka válečníků byla úplně na druhé straně. Blíž ale žádné použitelné skulinky na koukání nebyly. Musely si vystačit s touhle.
"Lidé se na území Horské kolonie chtějí usadit." Wadogův mocný hlas se odrážel od skal. "Jestli chceme něco zkoušet, musí to být co nejdříve. Za normálních okolností bychom takový krok neriskovali..." Stříbrný drak nervózně zavadil pohledem o Pampelišku. "Ale ve světle včerejších událostí jsme já, Matys, Narciska a Pakia přemýšleli, že bychom přeci jen zkusili získat Horskou kolonii zpět."
Denim rozrušeně přešlápla. Opravdu chtěli alfy dobývat ztracené území? Ani si netroufala věřit, že by na něco takového došlo. Po své a Pampeliščině návštěvě měla navíc z takového kroku trochu obavy. Válečníci byli cvičení na boj i s ozbrojenými lidmi, ale i tak se jí svíral žaludek z myšlenky, že by někdo z jejích známých měl čelit výstřelům z pušek.
"Pokud se spojíme, snad nás bude dostatek. Mohli bychom lidi vyhnat a území znovu zabezpečit." Davem se rozezněly hlasy rozrušených draků. Denim si všimla, že i Pampeliška se do hovoru zapojila. Přišlo ji zvláštní, že se na setkání vůbec dostavila. Neměla ještě potřebný trénink, aby mohla bojovat. Nicméně Denim došlo, že je to nejspíš díky jejímu statusu budoucí alfy. A dost možná také tím, že si to prostě vydupala. V jejích očích se zračila naděje, jakou už Denim dlouho neviděla. Jestli někdo chtěl kolonii znovu dobýt, byla to Pampeliška.
"Wadogo, lidé mají zbraně," ozval se náhle známý hlas. Denim v něm poznala svou matku. "Jsme si jistí, že si s nimi chceme zahrávat?"
"Mají zbraně, ale také mají strach. Roztřesené ruce jen s těží dobře zamíří. Když budeme rychlí, nezvládnou se trefit."
Sabi a Wadogo dál o něčem diskutovali. Denim ale slyšela jen tlumený rozhovor. Sledovala Pampelišku. Žlutá dračice se posadila a rozhlížela se kolem. Denim bylo jasné, že ona už přesně ví, co chce dělat a snad to bude ochotná i dokončit sama, pokud se ostatní válečníci nedohodnou. Nebylo by to poprvé, co se o něco takového pokusila. Denim hlavou probleskly vzpomínky na vzdálenou noc u Horské kolonie.
Pampeliška těkala pohledem mezi válečníky. A pak se ohlédla. S jistotou, z jaké Denim mrazily šupiny, se otočila přímo na ni a na Castie a usmála se. Mrkla a se sebevědomou tváří se připojila k živelnému hovoru mezi členy kolonie.
Výsledek setkání už Castie a Denim nezastihly. Dohady mezi draky trvaly už skoro půl hodiny a kamarádky se nakonec rozhodly, že svůj čas dokáží využít lépe.
* * *
Slunce pomalu putovalo po obloze a Denim klouzala po proudech větru směrem ke své jeskyni. Vyrazila na lov s Castie a Bostonem. Pěkně daleko od toho prokletého lesa. Výborně se bavila, o tom žádná, ale nic se jim chytit nepovedlo. Boston reagoval na Denimin vkus příliš rychle a zbrkle. Místo aby se déle plížil a vyčkával, vystřelil pokaždé ze svého úkrytu dřív a kořist mu stihla utéct. "Jindy nám to jde lépe," ujišťovala Castie.
Denim přistála na okraji vstupu do jeskyně. Sabi už tam seděla a žvýkala svůj příděl od lovecké družiny. Kousek dál ležel i jeden pro Denim. "Co říkaly alfy?" vyzvídala jako by o tom už dávno nevěděla. Chtěla hlavně zjistit, na čem se draci nakonec dohodli.
Sabi pohodila hlavou. "Chtějí zaútočit. Po tom, co se stalo včera, chtějí zkusit dobýt Horskou kolonii zpět. Nejdřív jsem nesouhlasila... ale dává to smysl. Pokud to chceme zkoušet, bude to nejlepší hned."
"Takže budete bojovat s lidmi?"
Sabi přikývla. "Zítra večer zaútočíme." Denim vyplašeně přešlápla. Tak brzy?
"... Půjdou všichni bojovníci?"
"Půjdou bojovníci, alfy, léčitelé a Pampeliška. Ta není vycvičená bojovnice, ale chtěla s nimi začít trénovat, jakmile bude dost stará. Kromě toho nás nechtěla nechat bojovat za Horskou kolonii bez ní."
Denim přikývla. Skalní kolonie měla hromady zkušených válečníků, byla si jistá, že bude málo ztrát. O válečnících Horské kolonie věděla jen od Pampelišky, ale její válečníci zněli neohroženě. Její obavy tkvěly spíš v něčem jiném. "Půjde i Kiburi?"
Sabi bez váhání přikývla. "Svůj výcvik sice nikdy nedokončil, ale pořád trénoval s válečnickou skupinou celých šest měsíců. Navíc je budoucí alfa. V rámci zachování přátelských vztahů mezi koloniemi by se z formálních důvodů zúčastnit měl."
"... I po tom, co se stalo včera?"
Tmavá dračice s povzdechem přikývla. Denim se zamračila. Věděla, že pokud Kiburi bude bojovat také, nebude Pampeliška nikdy úplně v bezpečí. Žlutá kamarádka sice musela tentokrát na nějakou zradu od budoucího alfy být připravená, ale to by pro ni znamenalo být neustále ve střehu i kolem svých spojenců. A nejen ona. Kiburi měl vznětlivého ducha a dost možná by se nebál zaútočit i na Pampeliščinu rodinu.
Pokud by bitvu vyhráli, tak by samozřejmě žádná potřeba zlikvidovat Pampelišku nebyla. Ale Denim věděla, že Kiburi si to mile rád pojistí.
"Chci jít s vámi!" vyhrkla Denim. Sabi překvapeně zamrkala a pak rázně zavrtěla hlavou. "To přeci nemůžeš! Ještě jsi ani nezačala svůj výcvik, a i kdyby, jsi lovkyně! Proč bychom tě brali do bitvy?" Denim se zamračila. Moc dobře věděla, že do boje nemůže. Ani by se o to nesnažila, kdyby se neocitla v tak vážné situaci.
"Kiburi toho zneužije!" prohlásila rázně. "Nevěřím mu. Ne po tom, co se stalo u lesa. Chci dát pozor na Pampelišku." Denim si povzdechla. Zvedal se jí žaludek z myšlenky na to, co asi Kiburi plánoval. Sabi se ale dál držela svého rozhodnutí. "Nemůžeš jít do bitvy jen abys dělala Pampelišce ochranku! Je to schopná mladá dračice a jsem si jistá, že si poradí. Kdybys šla s námi, akorát by se zvýšily šance, že se zraníš. Přece nemůžeme dávat pozor na tebe, zatímco ty budeš dávat pozor na Pampelišku!"
Denim obrátila zrak k růžovějící obloze. Jak jen to mohla své matce vysvětlit? Jak jí mohla vysvětlit všechny ty obavy, které v sobě přechovávala? Věděla, že Pampeliška bude bojovat dobře... ale věděla taky, že Kiburi se nevzdá. A teď už si zajistí, že mu to vyjde. Už si nemůže dovolit selhat.
"Nikdo na mě nebude muset dávat pozor. Zvládnu to. Jsem rychlá!"
"Lidé jsou na útoky připravení, Denim. Mají ve svých tělech vyrytou tisíciletou historii bojů proti sobě navzájem. Rychle se učí. A na nás už si taky našli nové strategie."
"Ale jsme přeci jejich výtvory! A přesto jsme se jim dokázali postavit. Jsme silnější, než si myslí. Já jsem silnější, než si myslí."
"Lov a boj jsou dvě rozdílné věci, můj malý dráčku. Když lovíš, stojíš proti oslabené bytosti, která nic nečeká. Když útočíš, stojíš proti jinému útočníkovi, který je připravený tě zničit."
"A co včera?" namítla nakonec Denim. "Včera jsem zvládla Pampelišce pomoct."
"Včera jste tam byli sami tři. Tohle bude úplně jiná situace. Desítky draků, desítky ozbrojených lidí. Nemáš výcvik, nikam nepůjdeš!"
Dračice se zamračila. Takový výsledek čekala, přesto se jí však matčina reakce dotkla. Dokázala selhat ještě dřív, než vůbec stihla začít bojovat. Do očí se jí nahrnuly slzy, ale ona je zvládla ještě chvíli potlačit.
Sabi však byla všímavější, než jí Denim byla ochotná uvěřit. Udělala několik kroků blíž ke své dceři a jemně do ní strčila čumákem. "Zlato, ty víš, že to myslím dobře."
"To možná, ale vůbec nic nechápeš."
"Samozřejmě že to chápu. Rozumím, že chceš chránit svoji kamarádku, ale přece se nemůžeš vrhnout do boje bez špetky výcviku v téhle oblasti. Co kdyby se ti něco stalo? Nechci ztratit ještě tebe."
Denim věděla, že její matka mluví o dávném boji, který se odehrál ještě dřív, než se vylíhla.
"Táta ale bojovat uměl," namítla mladá dračice. "Aspoň podle toho, co jsi říkala."
"A stejně zmizel," dodala Sabi s vážnou tváří. "Ani jeho schopnosti ho nedokázaly udržet v našich životech. V jeden den jsem ztratila tvého otce i poslední zbyteček dědictví své rodiny."
Denim si pamatovala na vyprávění o tom boji. Byl to jeden z posledních bojů, které Skalní kolonie musela vést, aby si udržela své území. Její učitelé, zejména válečníci, ho vždycky brali jako významnou a vítěznou událost. Ale Sabiny vzpomínky byly chmurné. Vyprávěla jen o strachu. O strachu o vejce, ze kterého se později měla vylíhnout Denim. O strachu o Tajfuna, Denimina otce, který právě v tom souboji zmizel. Ještě dlouho ho kolonie váhala označit za mrtvého. Jeho tělo nenašli. Zároveň se ale nikomu nechtělo věřit, že by jen tak utekl. Někteří tvrdili, že ho lapili lidé. Ale Tajfun byl silný, aspoň podle slov ostatních členů kolonie. Jistě by brzy dokázal utéct.
A mluvila také o ztrátě džínového obojku. Byl to starý kousek látky. Vzpomínka na dobu, kdy draci žili po boku lidí. Dědil se napříč generacemi z rodiče na nejstaršího potomka. Ten ho dostával darem na své dvanácté narozeniny.
Sabi ho po vzoru první nositelky nosívala kolem krku do boje, aby lidem ukázala, že i přes jejich příkazy a provazy jim dokázali uniknout. Že draci patří teď jen sobě.
Ale v onom boji došlo k nehodě a obojek se zasekl na větévce. Sabi potřebovala uniknout, než ji lidé stihli najít. A tak se z něj vyvlékla. Stejně, jako Tajfuna se ho však ani po skončení bitvy nepodařilo najít.
Sabi se posadila a její dcera si povzdechla. "Poslední vzpomínky na ně mám v tobě, Denim. Jsi moje dítě. Jsi moje naděje. Nemůžu tě ztratit."
Denim ztichla. Chtěla toho tolik říct. Tolik vysvětlit. Ale nedokázala najít ta správná slova.
"Byla jsem tam," řekla nakonec. "Byla jsem u Horské kolonie. Viděla jsem lidi a bojovala jsem s nimi." Sabi překvapeně zamrkala, ale Denim přikývnutím stvrdila svá slova.
"Cože?"
"Chtěla jsem, aby se Pampeliška mohla vrátit domů. Letěla jsem se tam podívat a dostala jsem se s nimi do potyčky. Ale vyvázla jsem bez zranění."
Denim věděla, že ačkoliv by tisíckrát chtěla, celou pravdu své matce říct nemůže. Sabina upřímná duše by se dříve nebo později nejspíš podřekla před Matysem nebo Narciskou a hvězdy vědí, co za problém by z toho vzniklo. Takže raději vzala celou noční výpravu na sebe.
Sabi dál mlčela. Vypadalo to, že nad něčím usilovně přemýšlí. Nakonec však jen složila křídla a vyskočila do svého hnízda. "Je pozdě. Jdi spát. Dobrou noc."
Šedá dračice chvíli zmateně hleděla za ní, než se nakonec obrátila a stočila se do klubíčka po vzoru své matky. Nebyla si tak úplně jistá, co se vlastně stalo, ale věděla, že ráno bude moudřejší. Měla před sebou ještě jeden den, během kterého mohla přesvědčit válečníky, aby ji vzali s sebou. A na to se potřebovala pořádně vyspat.
Žádné komentáře:
Okomentovat